JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 191/2010

Neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 To 321/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 20/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 34 T 20/2006, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 181f odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle tohoto ustanovení za použití § 53 odst. 1, 2 tr. zák. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 49 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání – provozování živnosti s předmětem podnikání obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy na dobu 30 měsíců.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 To 321/2009, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá pochybení ve vymezení skutku samotného a to jak v časovém vymezení, tak i ve vymezení protiprávního jednání. Toto spatřuje v nesprávném posouzení porušení § 23 odst. 1 písm. b) zák. č. 100/2004 Sb. o obchodování s ohroženými druhy a prováděcí vyhlášky č. 227/2004 Sb. Uvádí, že oba předpisy nabyli účinnost dnem 1. 5. 2004 a podle § 23 zák. č. 100/2004 je stanovená 15 denní lhůta k registraci exemplářů. Dokazováním nebylo podle obviněného jednoznačně prokázáno, zda exempláře, které jsou předmětem trestního řízení, nebyli získány v době, kdy dovolateli ještě běžela zákonem předepsaná lhůta k registraci, nebo v době před účinností uvedeného zákona, kdy mu registrační povinnost tento právní předpis ještě neukládal a kdy se o protiprávní jednání nejednalo. Pokud by jednání obviněného bylo posuzováno podle právního předpisu, který v době spáchání trestného činu ještě neexistoval nebo nenabyl účinnosti, jednalo by se o nesprávné posouzení skutku. Tímto rozporem se podle obviněného odvolací soud nezabýval, což bylo v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.

Obviněný má za to, že samotné volné hodnocení provedených důkazů neodstranilo zásadní pochybnosti a rozpory, zda předmětné exempláře byly či nebyly řádně registrovány a zda se vůbec stal skutek, pro které bylo trestní stíhaní vedeno. Namítá, že všechny držené exempláře byly řádně registrované a ke každému exempláři existoval řádný registrační list, což tvrdil od počátku řízení. Část těchto listů zůstala po prohlídce nepovšimnuta na provozovně bez toho, že by se o ně v průběhu celého trestního řízení někdo zajímal.

Dále uvádí, že nechal na své náklady udělat oponentní posudek k znaleckému posudku České inspekci životního prostředí, kdy znalec bez větších problémů dohledal nezanedbatelnou část registračních listů a tyto přiřadil k existujícím exemplářům, a to i k těm, o nichž bylo tvrzeno, že registrovány nejsou. Na základě toho byl vyžádán revizní posudek vypracovaný Agenturou ochrany přírody. Podle tohoto posudku existovala řada exemplářů, u kterých byly pouhé pochybnosti o shodě, a tyto exempláře nebyly zahrnuty mezi exempláře, ke kterým by bylo možno s jistotou přiřadit registrační listy. Z hlediska zásad trestního řízení se jedná o důvodné pochybnosti, které byly v rozporu se zákonem hodnoceny v neprospěch obviněného. Obviněný také poukazuje na to, že znalkyně rovněž připustila, že registrace, včetně fotodokumentace exemplářů byla provedena jiným chovatelem ještě před tím, než tyto exempláře získal, takže za kvalitu této prvotní fotodokumentace neodpovídá. Pokud nebylo bezpochyby prokázáno, že k zajištěným exemplářům neexistují příslušné registrační listy, nebylo tím prokázáno, že se stal skutek, pro který bylo trestní stíhaní vedeno.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení a rovněž rozsudek, který tomuto usnesení obsahově předchází a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že výhrady uvedené v dovolání odzněly již v odvolání. Připomíná, že dovolací řízení neznamená pro obviněného možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy.

Statní zástupce dále uvedl k námitce obviněného k okamžiku účinnosti zák. č. 100/2004 Sb. a době ukončení trestné činnosti, že mezi nimi je dvouapůlměsíční období, kdy obviněný měl možnost a povinnost registrovat předmětné exempláře. Také námitka k dni pořízení exemplářů je nepodstatná, nakolik po účinnosti zák. č. 100/2004 mohl obviněný zakoupit chráněného živočicha jen s registračními doklady, případně když byli živočichové v jeho chovu nově narozené, tak on sám měl povinnost registrace. Další tvrzení obviněného, že před datem účinnosti výše zmíněných zákonů nebyla dána registrační povinnost, je podle státního zástupce nepravdivé a irelevantní. Takovou povinnost totiž ukládal § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Tyto námitky dovolatele pokládá státní zástupce za neopodstatněné. Zbývající výhrady obviněného směřují podle státního zástupce nikoli proti právnímu posouzení věci, nýbrž se týkají dokazování, případně jde o subjektivní posuzování činnosti různých institucí na úseku ochrany přírody a chráněných organismů. Takové námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.

Státní zástupce shledal námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat, ani přezkoumávat a hodnotit správnost, a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu, a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitku obviněného, že nebylo prokázáno, zda předmětné exempláře nebyly získány v době, kdy obviněnému ještě běžela zákonem předepsaná lhůta k registraci, nebo v době před účinnosti zák. č. 100/2004 Sb., kdy mu tento předpis ještě registrační povinnost neukládal, shledal Nejvyšší soud za skutkovou, tj. vycházející z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v řízení před soudy v původním řízení. V průběhu celého řízení bylo totiž nepochybné, že obviněný měl všechny exempláře zajištěných želv v době, kdy již nejen podléhaly registrační povinnosti, ale také již uplynula 30 denní lhůta, ve které byl povinen o jejich registraci požádat podle § 23 odst. 5 zák. č. 100/2004 Sb. Tento skutkový stav soudy v původním řízení vzaly za prokázaný a z něj také musí Nejvyšší soud vycházet. Námitka obviněného, kterou v dovolání dobu získaní želv hypoteticky posouvá do dvou různých období, je tak v řízení o dovolání bez významu a Nejvyšší soud k ní nepřihlížel. Navíc tato námitka je v rozporu s opakovaným tvrzením obviněného v průběhu celého řízení, že má ke každému exempláři příslušné registrační listy. Toto tvrzení také opakuje v druhé části dovolání kde uvádí, že od počátku tvrdil, že všechny držené exempláře byly řádně registrované a ke každému exempláři existoval řádný registrační list. Tuto námitku hodnotí Nejvyšší soud proto jako účelovou a vycházející z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

V dovolání obviněný také namítá nesprávné hodnocení důkazů a neodstranění pochybností o tom, zda byly či nebyly předmětné exempláře řádně registrovány. Napadá také hodnocení znaleckého posudku ústavu, Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, kde spatřuje pochybení v zahrnutí exemplářů k neoprávněně drženým, i když byly jen pochybnosti o shodě s registračními listy. Tyto námitky směřují proti hodnocení tohoto důkazu a tedy rovněž proti skutkovým zjištěním soudů, nikoliv proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. To ostatně vyplývá i přímo z dovolání, kde obviněný namítá nerespektování zásady volného hodnocení důkazů a neodstranění pochybností. Ani tato námitka proto nespadá pod dovolací důvod v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V souvislosti s řadou zajištěných registračních listů a nekvalitním označením želv (fotografie), lze připomenout, že obviněný byl odsouzen za to, že v rozporu s právními předpisy přechovával exempláře ohroženého druhu v počtu více než padesáti kusů živočichů /§ 181f odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to tak, že tyto řádně nezaregistroval, jak byl povinen a neprokázal tak jejich původ. Povinnost registrace předmětných želv vyplývala obviněnému z ustanovení § 23 odst. 1 zák. č. 100/2004 Sb. (ve znění účinném v době činu), přičemž dokladem o registraci exempláře je registrační list. Obviněný také, jako jejich držitel, byl povinen označit na své náklady jednotlivé exempláře podléhající registrační povinnosti nezaměnitelným způsobem (§ 23 odst. 8 téhož zákona). Za nezaměnitelný způsob nelze v žádném případě považovat označení exemplářů nekvalitními fotografiemi (neostré, malé, barevně nevěrné, neaktuální), neumožňujícími individuální identifikaci a s takto neprůkazným označením nelze jednotlivé exempláře ani považovat za řádně registrované. Obviněný tak porušil své povinnosti vyplývající z uvedeného zákona a přechovával tak exempláře ohroženého druhu v rozporu s právními předpisy ve smyslu ustanovení § 181f tr. zák. Výše uvedené námitky obviněného proti hodnocení znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, jsou pak nejen (jako skutkové) v řízení o dovolání bez významu, ale nemůžou nijak zpochybnit ani právní posouzení skutku, protože nic nemění na podstatě jeho jednání, že předmětné exempláře ohroženého druhu v rozporu se svojí zákonnou povinností nezaměnitelným způsobem neoznačil a přechovával je tak v rozporu s právními předpisy. Za to, že obviněný tyto exempláře přechovával v rozporu s právními předpisy, může on sám, když neplnil své základní zákonné povinnosti v souvislosti s držením a přechováváním želv, a ne tedy snad zpracovatelé znaleckého posudku, kteří se přes značný nepořádek obviněného v povinné dokumentaci snažili o ztotožnění jednotlivých exemplářů.

Je sice skutečností, že nebyla přesně zjištěna doba nabytí předmětných exemplářů želv obviněným, ale pro věc je podstatné, že je měl v držení (vlastnictví), ještě před účinností zák. č. 100/2004 Sb., kdy, jak sám v dovolání uvádí, mu registrační povinnost ještě tento právní předpis neukládal a nejednalo se tedy o protiprávní jednání. Tím obviněný současně tvrdí, že před 1. 5. 2004, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti, povinnost registrovat předmětné exempláře želv neexistovala. Obviněný se sice touto námitkou snaží prokázat možnou beztrestnost jeho jednání, ale pokud registrační povinnost před 1. 5. 2004 neexistovala, jak obviněný sám tvrdí, tak mu tato povinnost vznikla dnem 1. 5. 2004 podle § 23 odst. 5 zák. č. 100/2004 Sb., jako vlastníkovi dosud nezaregistrovaných exemplářů, u kterých stejným dnem nabyla účinnosti vyhláška MŽP č. 227/2004 Sb., která prováděla některá ustanovení uvedeného zákona a zavedla ve smyslu § 23 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona mj. registrační povinnost i na všechny druhy želv čeledi testudovitých /příloha 4 písm. c) vyhlášky/. Podle § 23 odst. 5 zák. č. 100/2004 Sb., tak byl obviněný povinen do 30 dnů (tj. do 30. 5. 2004) požádat příslušný registrační úřad písemnou formou o vydání dokladu o registraci, případně o udělení výjimky ze zákazu obchodní činnosti. Všechny tyto skutečnosti ostatně již soud I. stupně uvedl v odůvodnění rozsudku.

V rozporu s výše uvedenou námitkou, že obviněný před 1. 5. 2004 ještě neměl registrační povinnost, je pak další námitka obviněného, že želvy mohl nabýt od předchozího vlastníka i s registračními listy, a že neodpovídá za registraci a fotodokumentaci daných exemplářů želv, kterou provedl jiný chovatel, tj. chovatel od kterého je zakoupil.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný v dovolání uplatnil řadu hypotetických a vzájemně si odporujících námitek, které ale vesměs vychází z předpokladu existence registračních listů k předmětným exemplářům, a tedy z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudy v původním řízení. Podle zjištění soudů, a tzv. skutkové věty rozsudku, totiž obviněný předmětné želvy řádně nezaregistroval, z čehož vyplývá, že žádné registrační listy k nim neměl a neprokázal tak ani původ těchto chráněných živočichů. Tyto námitky jako skutkové proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že uplatněnými námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale domáhá se změny skutkových zjištění, opakovaně nabízí k posouzení různé svoje verze průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Proto bylo dovolání obviněného P. V. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2010

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 10. March 2010
Vloženo: 26. September 2018