JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 155/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 2. 2008 o dovolání obviněného O. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 13 To 255/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 24/2007 takto :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 T 24/2007, byl obviněný O. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. l tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 1 rozsudku), dalším trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (body 2, 3 rozsudku), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 3 rozsudku) a dalším trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 4 rozsudku) a odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného M. P.

Odvolání obviněného O. J., podané proti všem výrokům, které se ho týkaly, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 13 To 255/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný O. J. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím výrok o vině oběma trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině prvním trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 1 rozsudku) namítl, že nevěděl, že v zavazadlech odcizených z automobilu jsou také platební karty, a poukázal na to, že on sám z odcizených věcí manipuloval jen s autorádiem, zatímco tašku, v níž byly platební karty, prohlížel obviněný M. P. Proti výroku o vině druhým trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 4 rozsudku) obviněný O. J. namítl, že ji našel a hodlal ji hned odevzdat, v čemž mu zabránila okolnost, že byl zadržen. Proti výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 3 rozsudku) namítl, že šlo o vniknutí do objektu, který nepožíval ochrany ustanovení § 238 tr. zák. Obviněný O. J. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i předcházející řízení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného O. J. je zjevně neopodstatněné.

Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v souběhu s trestným činem krádeže (bod 1 rozsudku) spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami v podstatě v tom, že obvinění O. J. a M. P. společně dne 19. 11. 2006 večer v D., okr. P., po předchozí vzájemné domluvě provedli vloupání do osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia zaparkovaného na N. S. před kostelem tak, že obviněný O. J. kamenem rozbil okno pravých předních dveří, vnikl do vozidla, odcizil tam autorádio, příruční tašku a kožené pouzdro na doklady s obsahem, jímž byly mimo jiné platební karta Č. s. VISA Elektron a platební karta K. b. Inter Card, obě na jméno F. D. a identifikované číslem, přičemž u dokladů byla také obálka, na které byl poznamenán PIN k platební kartě K. b., s odcizenými věcmi se odebral do vozidla zn. KIA Sephia, jímž oba obvinění přijeli na místo činu a v němž čekal obviněný M. P., a poté oba společně pomocí odcizené platební karty K. b. postupně vybrali z účtu poškozeného F. D. za použití bankomatu v D. částky 2 000 Kč a 9 000 Kč a v Praze 5 se pokusili vybrat další částku 4 000 Kč, což se jim nepodařilo, protože bankomat kartu zadržel, a o vybrané peníze se rozdělili.

Uvedený skutek evidentně naplňuje znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. i v případě obviněného O. J. jako spolupachatele. Námitka, že obviněný nevěděl, že mezi odcizenými věcmi jsou také platební karty, nemůže správnost výroku o vině zvrátit. Čin byl jasně zaměřen na odcizení snadno zpeněžitelných věcí, tedy konec konců na získání peněz. Po zjištění, že mezi odcizenými věcmi jsou také platební karty, se obviněný O. J. od této okolnosti nijak nedistancoval, naopak v součinnosti s obviněným M. P. podnikl další jednání směřující k vybrání peněz, a pokud bylo toto jednání úspěšné, podílel se také na výtěžku tím, že si část vybraných peněz ponechal. Za tohoto stavu je vyloučeno uvažovat o nedostatku úmyslného zavinění obviněného O. J. ve vztahu k neoprávněnému opatření platebních karet a o tom, že jeho jednání nenaplňovalo ani po objektivní stránce znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Zcela bez významu je namítaná okolnost, že po odnesení odcizených věcí z vyloupeného automobilu do vozidla, v kterém čekal obviněný M. P., manipuloval obviněný O. J. jen s odcizeným autorádiem, zatímco obviněný M. P. prohlížel tašky, kde nalezl platební karty. Tato okolnost zejména neznamená, že by obviněný O. J. neodpovídal za trestný čin neoprávněného držení platební karty. Odcizení všech věcí bylo společnou akcí obou obviněných. Ze zásad, jimiž je ovládáno spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., vyplývá, že obviněný O. J. jako spolupachatel odpovídá i za neoprávněné držení platební karty tak, jako by tento trestný čin spáchal sám.

Jako druhý trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 4 rozsudku) byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Příbrami spočíval v tom, že obviněný O. J. od přesně nezjištěné doby v roce 2006 do 20. 11. 2006 měl neoprávněně v držení platební kartu Maestro identifikovanou číslem a vydanou bankou D. na jméno V. K., která byla odcizena nezjištěným pachatelem při kapesní krádeži v Praze (z odůvodnění rozsudku je patrno, že krádež byla oznámena dne 10. 8. 2006, že prostřednictvím karty byly opakovaně provedeny výběry hotovosti a že podle záznamů bezpečnostních kamer u bankomatů výběry neprováděl obviněný).

Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného identifikovatelnou podle jména nebo čísla. Znak „neoprávněně si opatří” je naplněn jakýmkoli získáním platební karty bez právního důvodu. Nemusí jít jen o krádež nebo podvod, i když tyto způsoby jsou v praxi nejčastější, a může se jednat o jakékoli jiné jednání, např. též o jednání, které jinak má znaky zatajení věci. Z odůvodnění rozsudku lze vyvodit závěr, že Okresní soud v Příbrami nezjistil konkrétní způsob, jímž si obviněný platební kartu opatřil, neuvěřil obviněnému, že ji krátce před zadržením našel v parku v D. a že ji chtěl odevzdat, a konstatoval, že v každém případě obviněný měl platební kartu ve svém držení neoprávněně. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení zhodnotil věc tak, že i kdyby obviněný platební kartu našel, nelze akceptovat jeho obhajobu, že ji chtěl odevzdat, a to vzhledem k předcházející trestné činnosti obviněného a vzhledem k tomu, že platební karta byla u něho nalezena mezi věcmi pocházejícími z krádeže. Oba soudy tedy bez ohledu na okolnost, jak se platební karta dostala do dispozice obviněného, vycházely ze zjištění, že jeho záměrem nebylo ji odevzdat a že ji tedy držel neoprávněně. Ve světle tohoto zjištění oba soudy došly k závěru, že ze strany obviněného šlo o trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Námitka, kterou jakoby Krajský soud v Praze akceptoval, totiž že obviněný platební kartu našel, se právního posouzení skutku nijak nedotýká, neboť i nález platební karty je jedním ze způsobů, jímž lze naplnit zákonný znak spočívající v tom, že pachatel „si neoprávněně opatří” platební kartu, chybí-li vážně míněný úmysl nalezenou platební kartu odevzdat.

Trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v souběhu s trestným činem krádeže (bod 3 rozsudku) spáchal obviněný O. J. podle zjištění Okresního soudu v Příbrami v podstatě tím, že společně s obviněným M. P. dne 28. 11. 2006 večer v obci R. – S., okr. P., provedli vloupání do domu majitele J. H. a do přípravny krmiv u tohoto domu tak, že nejprve vypáčili visací zámek na vstupních dveřích do přípravny krmiv a dále vnikli do domu poté, co nožem vydlabali tmel po obvodu skleněné tabulky okna, kterou vyjmuli, okno otevřeli a oknem vnikli dovnitř, přičemž jak v přípravně krmiv, tak v samotném domě odcizili různé věci.

Námitku obviněného O. J., že šlo o vniknutí do objektu, který nepožíval ochrany ustanovení § 238 tr. zák., rozhodně nelze uznat za oprávněnou. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. l tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) se dopustí mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikne do domu jiného. Citované ustanovení poskytuje ochranu domovní svobodě, která je ústavně garantována v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Domem ve smyslu § 238 odst. l tr. zák. se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, jakož i objekty, které se u domu nacházejí a mají povahu uzavřených hospodářských prostor. Přitom domem ve smyslu citovaného ustanovení je nejen dům trvale obydlený, ale i dům sloužící jen k přechodnému či občasnému bydlení, např. za účelem rekreace. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že šlo o objekt, který měl povahu domu podle § 238 odst. l tr. zák. Vyplývá to ze zjištění, že dům byl poškozeným užíván k rekreačnímu bydlení, že byl za tím účelem také rekonstruován a že přípravna krmiv tvořila jako uzamčený objekt příslušenství domu. Toto zjištění je plně podporováno i tím, jakým vzhledem dům již z vnějšího pohledu působí, a tím, jak byl uvnitř vybaven (tyto okolnosti jsou patrny z fotodokumentace připojené k protokolu o ohledání místa činu i z popisné části protokolu). Ostatně také povaha odcizených věcí jasně svědčí o tom, že byly odcizeny v obytném domě, neboť se jednalo např. o liščí kůži, ubrus, kobereček, nože, různé plakety, obrazy, sošky, hodiny, budík, láhev koňaku, otvírák, poznámkový blok, dřevěnou skříňku apod. Obviněný v dovolání odkazoval na rozhodnutí č. 36/1988 Sb. rozh. tr., avšak tento judikát svědčí naopak pro správnost výroku o vině, neboť z okruhu objektů požívajících ochrany ustanovení § 238 tr. zák. vylučuje jen zahradní kůlny, altánky, přístřešky a objekty neuzamčené, opuštěné, neobývané, rozestavěné apod. a naopak uvedenou ochranu přiznává výslovně i zahrádkářským chatkám za předpokladu, že poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li též k individuální rekreaci. Objekt, do kterého obviněný v daném případě vnikl, měl charakter uzamčeného a občasně užívaného domu sloužícího k rekreaci, přičemž i jeho příslušenství (přípravna krmiv) mělo povahu uzamčeného objektu. Nepřichází tedy v úvahu, aby tento dům s příslušenstvím byl vyloučen z ochrany poskytované ustanovením § 238 tr. zák., jak se toho obviněný s odkazem na citovaný judikát domáhal.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného O. J. podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy a jak postupovaly při dokazování. Námitky uplatněné v tomto směru jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho soud zjistil. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem však nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny nebo zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je co do důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. zabývá správností právního posouzení skutku zásadně vždy ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil soud. Tím se Nejvyšší soud řídil i v posuzovaném případě a správnost právního posouzení skutku ověřil z hlediska aplikace trestního zákona na skutkový stav zjištěný Okresním soudem v Příbrami, z něhož v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 27. February 2008