JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1501/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2010 o dovolání obviněného L. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 9 To 402/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 179/2007 t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 1 T 179/2007, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. (bod 1), dále jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (bod 2) a konečně jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod 3) a odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného I. Ch.

Podle zjištění Okresního soudu v Prostějově spáchal obviněný L. M.

- trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. tím, že dne 31. 10. 2006 kolem 17,00 hodin v P. na sídlišti J. Z. před domem odcizil O. B. mobilní telefon v hodnotě 3 000 Kč a svazek klíčů v hodnotě 1 020 Kč tak, že mu je neočekávaně vytrhl z ruky a ponechal si je,

- trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. tím, že dne 31. 10. 2006 v době od 17,30 do 21,40 hodin v P., N., v bytě obviněného I. Ch. společně s ním za použití fyzického násilí nutili O. B. k zaplacení 8 000 Kč jako vrácení údajného dluhu, a to tak, že obviněný I. Ch. poškozeného udeřil čelem do oblasti nosu, a když poškozený odpověděl, že nic nedluží, tak ho obviněný L. M. několikrát udeřil kladivem do malíku pravé ruky, přičemž oba obvinění neustále požadovali částku 8 000 Kč, pak poškozenému svázali ruce za záda, přivázali ho k tělesu topení, nechali ho tak v bytě asi půl hodiny a poté ho propustili, přičemž svým jednáním způsobili poškozenému zranění v podobě pohmoždění a oděrek pravé ruky a zlomeniny záprstní kůstky na malíkové hraně pravé ruky s dobou léčení v trvání dvou týdnů,

- trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 31. 10. 2006 v době od 19,37 do 21,40 hodin v P. opakovaně telefonicky a osobně nutili M. I. k zaplacení částky 8 000 Kč jako dluhu O. B., přičemž jí řekli, že pokud peníze nepřinese, tak O. B. nepropustí.

Odvolání obviněných L. M. a I. Ch., podaná proti celému výroku o vině, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 9 To 402/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný L. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžištěm dovolání byly námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, zejména že za podklad skutkových zjištění vzaly svědecké výpovědi poškozených O. B. a M. I. V této spojitosti obviněný vytkl také to, že soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění důkazů výslechem svědka R. J. a znaleckým posudkem ohledně zranění poškozeného O. B. Jinak obviněný jen povšechně namítl, že nenaplnil znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a že chybí i materiální podmínka trestnosti. Pokud své námitky nějak blíže konkretizoval, učinil tak pouze ve vztahu k výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a to pokud jde o zranění poškozeného, neboť uvedl, že poškozený podle svého vlastního vyjádření nebyl nikterak omezen v obvyklém způsobu života. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání zčásti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud dovolání opřel o námitky, které lze podřadit pod zákonný dovolací důvod, je dovolání zjevně neopodstatněné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nelze podat z jakýchkoli důvodů, nýbrž jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. O jiné důvody se dovolání nemůže opírat.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se tu rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Jako mimořádný opravný prostředek je dovolání určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám napadajícím skutková zjištění soudů.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě rozhodně není žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích poškozených O. B. a M. I. Soudy si evidentně byly vědomy vyhrocené důkazní situace, v níž proti sobě stála obhajoba obviněných, kteří popírali jakékoli jednání proti poškozeným, a svědecké výpovědi poškozených. Za tohoto stavu soudy hodnotily svědecké výpovědi poškozených velmi obezřetně a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a přitom logicky vysvětlily. Soudy zkoumaly svědecké výpovědi poškozených mimo jiné i z toho hlediska, zda a nakolik korespondují s jinými byť jen nepřímými důkazy a s objektivně zjištěnými okolnostmi. Přitom pokud byla tvrzení poškozených ověřitelná ještě jiným způsobem, ukázalo se, že jsou pravdivá. Soudy také vysvětlily, proč jako nadbytečné neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění důkazů. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnotícího postupu, při kterém soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se s tímto hodnocením neztotožňuje a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o zranění poškozeného O. B., šlo především o zlomeninu záprstní kůstky na malíkové hraně pravé ruky. Léčení tohoto zranění spočívalo v přiložení sádrové dlahy. Zranění objektivně představovalo z hlediska povahy a závažnosti takový zásah do tělesné integrity poškozeného, že tomu plně odpovídá právní kvalifikace ublížení na zdraví ve smyslu znaků trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. Nic na tom nemění okolnost, že po dobu léčení se poškozený jinak cítil normálně, nepotřeboval pomoc další osoby apod. Z tohoto subjektivního stanoviska poškozeného nelze vyvozovat nic, čím by byla správnost právní kvalifikace zjištěného zranění dotčena.

Ostatní námitky proti právnímu posouzení skutkového stavu, který zjistily soudy, formuloval obviněný jen paušálně, zcela nekonkrétně a bez jakéhokoli bližšího uvedení toho, který nebo které ze zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly podle jeho názoru naplněny. S takto pojatým dovoláním se Nejvyšší soud nemohl vypořádat jinak než obecným konstatováním, že právní posouzení skutků zjevně nevykazuje žádné vady. To se týká nejen formálních znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale i materiální podmínky jejich trestnosti. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti posuzovaných činů pro společnost jako materiální podmínku trestnosti, je z jejich povahy, způsobu provedení a dalších okolností zřejmé, že proti poškozenému O. B. směřoval poměrně široce založený útok, který byl motivován snahou obviněných vynutit si splnění dluhu. Bez ohledu na to, zda šlo o dluh skutečný nebo jen domnělý, bylo jednání obviněného a jeho společníka naprosto nepřijatelné. Obviněný nejprve na ulici poškozenému vytrhl mobilní telefon a klíče a pod záminkou jednání o vrácení těchto věcí ho vlákal do bytu svého společníka. Tam útok pokračoval nejprve fyzickým napadáním a zraněním poškozeného, a když to nevedlo k zamýšlenému výsledku, bylo další fyzické napadání poškozeného sice ukončeno, avšak v další fázi byl poškozený připoután k tělesu topení a jednání obviněného a jeho společníka se zaměřilo na poškozenou M. I., která se znala s poškozeným O. B. jako otcem dětí své sestry a na které si obviněný a jeho společník chtěli vynutit zaplacení tvrzeného dluhu pohrůžkou, že jinak poškozeného O. B. nepropustí. Uvedené okolnosti charakterizují celý útok proti oběma poškozeným jako natolik závažný, že je vyloučeno uvažovat o tom, že by stupeň nebezpečnosti pro společnost posuzovaných činů byl jen nepatrný a že by proto nešlo o trestné činy.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že usnesení Krajského soudu v Brně bylo obviněnému L. M. doručeno teprve dne 4. 9. 2009. Tím se vysvětluje výrazný časový odstup rozhodnutí o dovolání od doby vydání napadeného usnesení.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 06. January 2010