JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1490/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. prosince 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 31 To 365/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 481/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 4 T 481/2004, byl obviněný uznán vinným:

1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době na jaře roku 2004 v Č. L. nabízel V. V., psychotropní látku metamfetamin, zvanou pervitin, tedy látku uvedneou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,

2) dvěma trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že:

- v nezjištěný den v létě roku 2004 v Č. L. dvakrát udeřil do obličeje V. V., vyhrožoval jí a zároveň jí přiložil ke krku nůž s tím, že pokud se o jeho osobě zmíní policii, podřízne ji,

- dne 26. 8. 2004 v Č. L. vyhrožoval K. V., a P. V., kteří ho žádali, aby v bytě M. V. počkal do příjezdu policie, pořezáním, přičemž je ohrožoval s nožem v ruce.

Za to byl podle § 187 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. /v úvodu dovolání se v důsledku zřejmého omylu uvádí „písm. e)“/, když si je jist, že se předmětných skutků nedopustil a s ohledem na důkazy, jakož i jím navržené a neprovedené důkazy byl porušen § 2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně k výroku o vině ad 1) namítá, že ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. navrhoval výslech dalších osob, které by objasnily, že náčiní na výrobu psychotropní látky nebylo jeho, ale do bytu V. V. je donesl její bývalý přítel a již před jeho příchodem k ní byl v jejím bytě vyráběn pervitin, který ona užívala. Soud I. stupně se ale spokojil s tím, že svědek P. není k zastižení. Bylo to nesprávné tvrzení, protože se nacházel ve věznici a bylo možno jej vyslechnout. Tím došlo k porušení procesního práva daného ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení procesního práva pak vyústilo v nesprávný skutkový a následně i právní závěr. Krajský soud tak neměl pro právní výrok z hlediska hmotného práva zjištěny takové skutečnosti, které mohly vyústit ve výrok o vině pod bodem 1) rozsudku. Svědci P. a M., že velice dobře věděli, jak vše bylo a čí bylo náčiní, resp. kdo jej do bytu přinesl a pokud by je soud vyslechl, odstranily by se rozpory a pochybnosti a rozhodně by nemohl být uznán vinným tímto skutkem pod bodem 1) rozsudku. Oba soudy by si mohly učinit i objektivní názor na věrohodnost výpovědi V. V.

Ohledně výroku o vině ad 2) obviněný namítá, že pokud by tvrzení V. V. bylo pravdivé, soudy neobjasnily, proč údajné napadení nahlásila na policii až za více jak jeden měsíc poté. Navíc v den, kdy se měl tohoto trestného činu dopustit, že byl prokazatelně mimo Č. L., což bylo potvrzeno pracovními listy zaměstnavatele. Neprovedením tohoto navrženého důkazu pak ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. došlo opět k porušení procesního práva, práva na obhajobu a při pochybnostech byla porušena zásada in dubio pro reo. Jedná se o pomstychtivý výmysl V. V. a soudy se ani nevypořádaly s tím, proč navržený důkaz neprovedly, když nemůže jít o libovůli soudů. Je proto toho názoru, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., protože „bylo vadné skutkové nazírání na celý tento tr. čin a pak došlo k vadnému uplatnění právní normy“.

Rovněž ohledně výroku o vině ad 3) obviněný namítá existenci procesních vad, když „zůstala v pochybnostech a značných rozporech pokud jde o to, kdo kým měl být napaden“, údajně poškození, že jsou osoby blízké, mohli být domluveni a jejich tvrzení byla přesto rozporná. Nepodařilo se prokázat, kdo byl útočníkem a kdo ohroženým, ale byl to on, kdo se po napadení ze strany V. a V. musel nechat ošetřit. Oba soudy ale nepřipustily důkaz aby si vyžádaly lékařskou zprávu, ze které by bylo nadevší pochybnost prokázáno, že byl ohrožen na zdraví a nikdo jiný, než oba jmenovaní, mu ublížení na zdraví nemohli způsobit. Rozpory v jejich výpovědích považuje za podstatné a proto i v tomto případě namítá vadné hodnocení důkazů v jeho neprospěch a porušení zásady in dubio pro reo, protože v pochybnostech měl být zproštěn viny. Protože se soudy nevypořádaly s jeho argumenty a návrhy na provedení důkazů, jejich pochybení vyústilo ve vadný právní závěr a aplikaci práva na nedostatečně zjištěný skutkový děj. Proto ve věci shledává existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby jej buď Nejvyšší soud ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., anebo aby zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v zásadě opakuje svoji obhajobu z průběhu celého trestního řízení a náležitě se jí zabýval i soud druhého stupně. Obviněný veškeré své námitky buduje na tvrzení své neviny, nesprávnost právní kvalifikace dovozuje z nesprávných či neúplných skutkových zjištění a údajné nedostatky ve zjišťování skutečného stavu věci zase odvozuje od údajných procesních nedostatků v řízení. Ve skutečnosti ale neuvedl naprosto žádné výhrady v oblasti aplikace hmotného práva, ale brojí výlučně proti skutkovým zjištěním. Jeho námitky tak nemůžou naplnit uplatněné důvody dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou upraveny zákonem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak ale vyplývá z obsáhlého dovolání obviněného, žádná z uplatněných námitek ale věcně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, protože směřují výhradně proti zjištěnému skutkovému stavu, jak to ostatně obviněný také opakovaně v dovolání uvádí. Obviněný se námitkami ohledně neprovedení jím navržených důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a konečně i zpochybňování věrohodnosti výpovědi V. V., K. V. a P. V., snaží prosadit svoji verzi skutkového děje a zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. s tím, že mu spáchání předmětné trestné činnosti nebylo prokázáno. Nezpůsobilost námitek naplnit uplatněný důvod dovolání vyplývá jednoznačně i z opakované námitky o porušení zásady „in dubio pro reo“, která se uplatní právě při zjišťování skutkového stavu věci postupem podle § 2 odst. 5 (a také odst. 6) tr. ř., jehož porušení obviněný rovněž namítá. Jeho námitky o vadné aplikaci práva nebo nenaplnění skutkového podstaty trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., tak vychází z popírání soudy zjištěného skutkového stavu, jak to ostatně v rámci své obhajoby činil v řízení před soudy obou stupňů.

Takové námitky ale nelze úspěšně uplatňovat v řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem určeným pouze k nápravě těch procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Mezi tyto vady ale nepatří nedostatky v zjištění skutkového stavu, kterým se zabývá především soud I. stupně, případně soud odvolací. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů přitom vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a právním posouzení věci na straně druhé, takže Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádný rozpor.

Protože námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemůžou proto naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž obviněný nijak blíže nespecifikoval, ale z obsahu dovolání a ze skutečnosti, že odvolání bylo projednáno ve veřejném zasedání a zamítnuto podle § 256 tr. ř., je zřejmé, že žádná z alternativ tohoto důvodu dovolání nepřichází v úvahu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 14. December 2006