JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 146/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. T. P., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 11 To 255/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 60/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 16 T 60/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. zák. byl poškozený M. H. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody a řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že jako správce konkurzní podstaty 1. H. a. s. J. L., a. s., v likvidaci se sídlem v P., ul. B., se dne 25. listopadu 2004 kolem 18:00 hodin dostavil v doprovodu členů bezpečností agentury O. I., s. r. o., a dalších osob na H. h. na Č. h., okres. T., požadoval od podnájemce M. H. předání hotelu, když ten to odmítl s poukazem na platnou podnájemní smlouvu, kterou měl o užívání hotelu uzavřenou, členové bezpečností agentury postupně vyměnili zámky u vchodových dveří a vnitřních prostor včetně kanceláře a místností, které užíval pro ubytování své rodiny a zaměstnanců, znemožnil mu volně se pohybovat po hotelu a hotel provozovat, takže nakonec dne 27. 11. 2004 v 1:30 hodin z hotelu odešel i M. H. a ani později mu nebylo umožněno hotel provozovat.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal odvolání obviněný a poškozená obchodní společnost D. G., s. r. o. K odvolání této obchodní společnosti Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 11 To 255/2007, podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek soudu I. stupně o výrok, jímž jí podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s požadavkem na náhradu škody na občanskoprávní řízení obchodní společnost D. G. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, spatřuje obviněný v tom, že veřejné zasedání o jeho odvolání se konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvil. Považuje za nesprávný názor odvolacího soudu o tom, že jeho přítomnost není nezbytná, neboť jeho obhájce se nemohl vyjadřovat k případným důkazům a zejména bylo vyloučeno, aby doplnil svůj výslech k posouzení subjektivní stránky.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný odůvodnil tím, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétně pak namítá, že ze skutkové věty nelze dovodit, že by šlo o protiprávní obsazení nebytových prostor nebo že by oprávněné osobě v užívání nebytového prostoru neoprávněně bránil. Rovněž právní posouzení jeho jednání jako jediný trestný čin podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. považuje za nesprávné, když v každém odstavci je popsáno jiné jednání a mělo by se jednat o dva trestné činy.

Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak obviněný spatřuje v chybném vyřešení předběžné otázky ohledně platnosti uzavřených nájemních resp. podnájemních smluv, když měl řadu důvodů vycházet z toho, že tyto smlouvy jsou nejen neúčinné, ale především absolutně neplatné. Podle § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání, že se prohlášením konkurzu stávají některé právní úkony dlužníka ze zákona neúčinnými ex tunc. Jsou tedy stále platné, ale ve vztahu ke konkurzním věřitelům jsou neúčinné. Naproti tomu právní úkon dlužníka, který je zcela neplatný z důvodu uvedeného v § 37 a násl. občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.; dále jen Obč.Z), nemůže být také neúčinný, nezpůsobuje žádné právem předvídané následky, tedy jakoby nebyl učiněn. Proto, podle názoru obviněného, správce konkurzní podstaty hledí na takový úkon jako na úkon nezpůsobující zamýšlené právní následky, tedy k němu nepřihlíží. V daném případě, že vycházel z právního rozboru Mgr. Š. a JUDr. B., podle kterých byla podnájemní smlouva poškozeného M. H. absolutně neplatná a činil za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku v souladu s § 14a ZKV. Také ve své obhajobě, že poukazoval na soudní řízení vedená proti poškozenému a společnosti S., a. s., na vydání bezdůvodného obohacení, v nichž předkládá důkazy a argumenty prokazující neplatnost nájemních a podnájemních smluv. V rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. si ale soudy tyto spisy nepřipojily a nezabývaly se zde vznesenými argumenty.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a Okresnímu soudu v Trutnově bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání doručeno dne 11. 1. 2008, ale do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu se k němu nevyjádřilo.

Protože námitky obviněného jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněných důvodů dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale shledal je zjevně neopodstatněnými.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V daném případě shledává obviněný naplnění tohoto důvodu dovolání v postupu odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, ač se řádně omluvil. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Dne 16. 8. 2007 se obviněný písemně omluvil z veřejného zasedání, ale soud nepovažoval jeho přítomnost za nezbytnou, jeho práva jsou dostatečně zajištěna přítomností zvoleného obhájce a proto proběhlo odvolací řízení v nepřítomnosti obviněného.

Protože účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno v obžalobě za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, trestní řád odlišně upravuje podmínky za nichž lze (spíše výjimečně) konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, jako těžiště a vyvrcholení procesu dokazování a za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání.

Podle § 238 tr. ř. se pouze na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení a nikoliv tedy i na přítomnost obviněného. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně § 234 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele (odst. 1) a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná (odst. 2). „Něco jiného“ zákon stanoví v § 263 odst. 2 tr. ř., podle kterého je povinná účast státního zástupce při veřejném zasedání (o odvolání). Podmínky za nichž lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného podle § 263 odst. 4 tr. ř., se pak vztahují pouze na případy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takovýto případ se ale v této trestní věci nejedná.

Zbývá proto posoudit otázku, zda postupem odvolacího soudu nebyl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, což by zakládalo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V daném případě nebyl ale obviněný k veřejnému zasedání předvolán, ale byl o jeho konání pouze vyrozuměn, čím dal odvolací soud najevo, že nepovažuje osobní účast obviněného za nutnou a veřejné zasedání může proběhnout i bez jeho účasti, resp. v jeho nepřítomnosti. Zejména je tomu tak v případě, kdy soud ani nepředpokládá provádění dokazování, jak tomu bylo i v tomto případě. Účast obviněného při veřejném zasedání tak byla jeho právem, k jehož uplatnění mu odvolací soud poskytl všechny podmínky. Pokud se ale obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, sám zapříčinil, že své osobní účasti nevyužil. Na tom nic nemění ani obviněným uváděná řádná omluva, z obsahu které pouze vyplývá, že obviněný bude v den konání veřejného zasedání v zahraničí, čímž upřednostnil svůj pobyt v zahraničí před účastí na jednání odvolacího soudu. Pokud tedy obviněný vůbec neuvedl, že se chce zúčastnit veřejného zasedání, resp. že trvá na své osobní účasti a proto žádá o jeho odročení, neměl odvolací soud důvod nekonat veřejné zasedání, když mu z hlediska zákona v tomto postupu nic nebránilo. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud považuje v tomto směru za zjevně neopodstatněné a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitky obviněného nenaplnily.

V rámci dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno se předně zabývat námitkou obviněného, že nájemní i podnájemní smlouva byla absolutně neplatná, a to z důvodu uvedeného v § 37 a násl. občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.; dále jen Obč.Z). V tomto ustanovení se jako podmínky platnosti právního úkonu vyžaduje, aby byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (odst. 1) a jeho předmětem nesmí být plnění nemožné (odst. 2). Obviněný sice neuvádí, pro nesplnění které z těchto podmínek má být daná smlouva absolutně neplatná, ale Nejvyšší soud neshledal absenci žádné z nich a ztotožnil se z názorem soudu I. stupně, že podnájemní smlouva byla řádně uzavřena a je platná. To platí i pro důvody neplatnosti podle § 38 a § 39 Obč.Z. V souvislosti s tím lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, ve kterém byl vysloven názor, že smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejich účastníků podvodně, nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§ 37 odst. 1 Obč.Z.), nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 Obč.Z.). Naopak musí být chráněn právem druhý účastník a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu § 49a a § 40a Obč.Z.

Obviněný jako správce konkurzní podstaty mohl postupovat toliko podle zákona o konkurzu a vyrovnání (zák. č. 328/1991 Sb., ve znění v době činu, dále jen ZKV), když poškozený M. H. byl osobou oprávněnou k užívání předmětných nemovitostí na základě podnájemní smlouvy. Obviněný tak byl podle § 14 odst. 4 ZKV oprávněn vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou. Nelze totiž připustit stav, aby subjekty právních vztahů podle vlastního názoru prohlásili určitou smlouvu za absolutně neplatnou a na základě toho bez dalšího přistoupili k opatřením směřujícím k ochraně jejich práv nebo zájmů, ať již osobních nebo vyplývajících z jejich postavení nebo funkce. Takový stav by ve svém důsledku vedl k chaosu a bezvládí, tj. k anarchii, když by stejným způsobem mohl na ochranu svých zájmů proti obviněnému vystoupit i poškozený M. H., který byl naopak přesvědčen o platnosti podnájemní smlouvy a tedy o svém právu užívat předmětné nemovitosti. V právním státě lze k ochraně svých práv a oprávněných zájmů používat pouze zákonných prostředků.

Podle § 7 ZKV jsou účastníky konkurzu věřitelé, kteří uplatňují nároky a dlužník. Správce konkurzní podstaty tedy není účastníkem konkurzního řízení a má samostatné postavení jak vůči úpadci (§ 13 odst. 6 ZKV), tak vůči konkurzním věřitelům.

Podle § 15 odst. 1 ZKV, jestliže byl prohlášen konkurz, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkurzu, kterými mj. uzavírá smlouvy o nájmu. I když je skutečností, že smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí uzavřel dlužník 1. H., a. s., dne 13. 10. 2003 a návrh na konkurz byl podán již 3. 3. 2004, tj. tento právní úkon dlužníka byl proveden v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu, nemá neúčinnost tohoto právního úkonu ve vztahu k obviněnému jako správci konkurzní podstaty význam, protože nebyl věřitelem. Toho se ostatně obviněný ani nedovolává.

Domníval-li se obviněný, že hrozilo nebezpečí, že pokud „by tam pana H. nechal, tak od něj konkurzní podstata nedostane ani korunu“ (viz str. 3 rozsudku soudu I. stupně), tj. v podstatě se domníval, že právní úkon dlužníka zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky, mohl podle § 16 ZKV využít právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a odst. 3 Obč.Z.

Z hlediska postupu vůči M. H. jako uživateli předmětných nemovitostí na základě podnájemní smlouvy ze dne 24. 4. 2004, je ale podstatné že ZKV v § 14 odst. 4 výslovně upravuje postup správce konkurzní podstaty v takovémto případě, kdy správce je oprávněn vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvy, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou, jak tomu bylo v tomto případě.

Vyloučit protiprávnost jednání obviněného by tak mohlo pouze to, že by jednal za podmínek dovolené svépomoci podle § 6 Obč.Z nebo za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze podle § 13 resp. § 14 tr. zák. Toho se ale obviněný nedovolává.

Dospěly-li proto soudy obou stupňů k závěru, že obviněný protiprávně obsadil nebytový prostor a oprávněné osobě v užívání nebytového prostoru neoprávněně bránil, naplnění těchto zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 1 resp. odst. 2 tr. zák. vyplývá z popisu jednání obviněného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Obviněný totiž jednal tak, že jako správce konkurzní podstaty dne 25. 11. 2004, v doprovodu členů bezpečnostní agentury vyměnili zámky u vchodových dveří a vnitřních prostor H. h. na Č. H. a M. H. znemožnili volně se pohybovat po hotelu a tento provozovat, až nakonec dne 27. 11. 2004 z hotelu odešel, a to přesto, že M. H. odmítl předání hotelu s poukazem na platnou podnájemní smlouvu, kterou měl o užívání hotelu uzavřenou.

Dovoláním napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitce obviněného, že se nemůže jednat o jeden trestný čin podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., ale o dva trestné činy, přitom Nejvyšší soud nepřihlížel, protože tato námitka je v neprospěch obviněného, když by mu v takovém případě musel být ukládán trest za dva trestné činy a tedy přísnější.

Dovolání obviněného bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když námitky uvedené v dovolání nenaplnily uplatněné důvody dovolání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 12. March 2008