JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1440/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2006 o dovolání obviněného JUDr. I. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 To 97/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 101/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. I. J. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 1 T 101/2005, byl obviněný JUDr. I. J. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Jako trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 1. 4. 2005 kolem 19:55 hodin v B. na napadl slovy, že „mu ukáže“, řidiče osobního vozidla zn. Peugeot 309, J. D., kterému držením bezpečnostního pásu zabránil vystoupit z vozidla, a své jednání umocnil i fyzickým napadením poškozeného tak, že ho udeřil pěstí několikrát do obličeje, a nakonec ho ohrožoval loveckým nožem, kterým před ním šermoval a kterým mu propíchl levou přední pneumatiku.

Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 To 97/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině i trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Namítl, že Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem v hlavním líčení, které konal bez přítomnosti obhájce, ačkoli obviněný jinak měl zvoleného obhájce. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku vytkl jeho nesprávnost, pokud byl kvalifikován jako trestný čin, vyjádřil názor, že neměl potřebný stupeň nebezpečnosti, aby šlo o trestný čin, a uvedl, že mohl být kvalifikován nejvýše jako přestupek. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

V posuzované věci se nejednalo o případ nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.). V souladu se svými právy si obviněný obhájce zvolil. Městský soud v Brně věc projednal v hlavním líčení konaném dne 13. 12. 2005 a po odročení pak ještě dne 17. 1. 2006. Obhájce obviněného byl přítomen hlavnímu líčení konanému dne 13. 12. 2005 a při jeho odročení vzal na vědomí den a hodinu odročeného hlavního líčení s tím, že již nebude dále obeslán. K hlavnímu líčení konanému dne 17. 1. 2006 se obhájce nedostavil a obviněný vysvětlil jeho nepřítomnost tím, že „má jednání u Krajského soudu“. Pokud Městský soud v Brně za této situace provedl odročené hlavní líčení a pokud v něm rozhodl rozsudkem, neznamenal tento jeho postup porušení žádného z ustanovení, která garantují právo obviněného na obhajobu.

Městský soud v Brně respektovat okolnost, že obviněný má zvoleného obhájce, tím, že ho řádně vyrozuměl o odročeném hlavním líčení. Dále však již bylo věcí odpovědnosti obhájce za způsob výkonu obhajoby, zda se k hlavnímu líčení dostaví. Přitom je třeba zdůraznit, že šlo o odpovědnost obhájce vůči obviněnému, tedy o vztah advokáta a klienta (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších zákonů). Podle § 202 odst. 4 tr. ř. v případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Z toho à contrario vyplývá, že v případech, v nichž se nejedná o nutnou obhajobu, hlavní líčení bez přítomnosti obhájce lze konat. Možnost konání hlavního líčení není v takovém případě vázána na žádné další podmínky, zejména ne na to, že obviněný souhlasí s jednáním bez přítomnosti obhájce. Proto je evidentně nepodložená námitka obviněného, že bylo povinností soudu zjistit, zda obviněný souhlasí s tím, aby odročené hlavní líčení proběhlo bez přítomnosti jeho obhájce. Jinak je třeba poznamenat, že obviněný i jeho obhájce nevěnovali ochraně svých práv v řízení před Městským soudem v Brně dostatečnou pozornost, jak o tom svědčí okolnost, že obviněný se omezil pouze na sdělení důvodu nepřítomnosti obhájce a neuvedl nic v tom smyslu, že chce, aby obhájce byl odročenému hlavnímu líčení přítomen, a také okolnost, že obhájce zůstal v tomto ohledu zcela nečinný. Jestliže Městský soud v Brně za tohoto stavu postupoval tak, že v souladu s ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř. provedl odročené hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce, nijak tím do práva obviněného na obhajobu nezasáhl.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, zákonné znaky uvedeného trestného činu evidentně vykazuje, a to nejen po formální stránce, ale i z hlediska materiální podmínky. Materiální podmínka trestnosti činu spočívá v jeho nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 1 tr. zák.). Přitom čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Z těchto zásad vyplývá, že nedostatek materiální podmínky trestnosti činu tu je tehdy, jestliže čin má jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jinak řečeno, materiální podmínka trestnosti činu je splněna, jestliže stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný.

Stanovením formálních znaků trestného činu zákon zároveň vyjadřuje předpoklad, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. O nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost tedy jde jen tehdy, když stupeň této nebezpečnosti v konkrétním případě nedosáhne dolní hranice typové nebezpečnosti, tedy když neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Posuzovaný případ nevykazuje nic, co by se natolik vymykalo z obvyklého rámce případů trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., aby tím mohl být přesvědčivě odůvodněn závěr, že v tomto případě je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jen nepatrný a že tedy není splněna materiální podmínka trestnosti činu. Ostatně obviněný v dovolání nic konkrétního v naznačeném ohledu ani neuvedl a pouze paušálně odkázal na „okolnosti případu“.

Okolnosti případu ovšem stupeň nebezpečnosti činu pro společnost naopak spíše zvyšují výrazněji nad dolní hranici nejlehčích běžně se vyskytujících případů uvedeného trestného činu. Jde především o to, že obviněný násilnickým způsobem řešil konflikt z bagatelní kolize, ke které mezi ním a poškozeným došlo při řízení motorových vozidel. Přitom tento konflikt způsobil sám obviněný riskantním předjížděcím manévrem zprava do jízdního pruhu poškozeného, při němž obviněný levou zadní části nárazníku svého vozidla lehce narazil do pravého předního blatníku vozidla poškozeného. Aniž k tomu poškozený zavdal jakoukoli příčinu, obviněný ho po zastavení obou vozidel slovně a fyzicky napadl. Slovní útok v tom smyslu, že „mu ukáže“, byl z hlediska samotného znění indiferentní. Přesto znamenal jasnou výhrůžku těžkou újmou, a to ve spojení se skutečností, že obviněný svůj slovní projev doprovázel tím, že poškozenému šermoval velkým loveckým nožem s ostřím dlouhým asi 30 cm před obličejem. Poškozený se přitom nacházel na místě řidiče svého vozidla, tedy ve stísněném prostoru, kde ho obviněný navíc držel prostřednictvím bezpečnostního pásu, takže poškozený neměl možnost reagovat např. tím, že by se vzdálil, uhnul apod. K tomu přistupuje i skutečné fyzické napadení spočívající v několika úderech pěstí do obličeje poškozeného. Obviněný nakonec zaměřil své násilné jednání proti vozidlu poškozeného, u něhož probodl pneumatiku. Lze tedy uzavřít, že celkový výhrůžný projev obviněného nabyl v uvedených souvislostech takové razance, že z něho měl poškozený oprávněnou obavu. Obviněný totiž dával svým agresivním jednáním proti poškozenému i jeho vozidlu najevo také to, že nakonec může použít i nože a bodnout poškozeného. Rozhodně tedy nelze uvažovat o okolnostech posuzovaného případu tak, že by snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, dokonce do té míry, že by tento stupeň byl jen nepatrný.

Veden těmito úvahami, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě byla splněna i materiální podmínka trestnosti činu a že není důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného jakkoli zasahoval do napadeného usnesení a do rozsudku, který byl součástí předcházejícího řízení.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 29. November 2006