JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1420/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2008 dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 27/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 16/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 49 T 16/2007, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1) a 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. zák., pod bodem 3) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným V. T. T., částku 1.000 Euro, V. M. H., částku 55.530 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce v Ústí nad Labem, územní pracoviště v Teplicích, částku 3.253,40 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, územní pracoviště v Teplicích, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný byl dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený L. D. Q. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. H. proti všem jeho výrokům mimo zprošťující výrok rozsudku, dále sestra obviněného V. H., jeho rodiče M. a L. H. a prarodiče M. a L. M. – všichni v jeho prospěch proti výrokům o vině i trestu, a státní zástupce v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 27/2008, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. výrok o vině pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně, výrok o trestu a výrok o náhradě škody poškozenému T. V. T. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného M. H. vinným pod bodem 1) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek pod body 3) a 4) nedotčen, obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 2 KZV 101/2007, pro skutek, kterým měl obviněný spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný M. H. stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného V. T. T. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že se nedopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinným pod body 2), 3), 4) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 49 T 16/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 27/2008. Podle obviněného soudy obou stupňů vyvodily právní závěry z neúplných skutkových zjištění, a nezabývaly se možnou právní kvalifikací skutků jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Obviněný ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně argumentoval tím, že v tomto případě šlo o pomstu poškozeného M. V. H., a trvá na tom, že se trestného činu nedopustil. Poukázal na neucelené dokazování, zejména na rozpor ve výpovědích svědků L. T. H. a M. V. H., jakož i na skutečnost, že trestnou činnost ohlásili až půl roku po té, co došlo k údajné trestné činnosti. O rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného T. V. T. jde i v případě skutku ze dne 19. 5. 2007. Obviněný tvrdí, že se aktivně bránil útoku poškozeného a dodal, že za situace, kdy prokazatelně upustil od svého záměru přisvojit si cizí věc, nelze jednání poškozeného posuzovat jako obranu jeho majetku. Rovněž namítl nesprávné vyhodnocení důkazů, neboť krevní stopy nalezené na železné části kladiva údajně patřily obviněnému, stejně nevěrohodným je podle něj tvrzení poškozeného, že okno automobilu bylo rozbito topůrkem kladiva. K bodu 3) rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť mu nebyl prokázán úmysl opatřit si násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí cizí věc a soud se podle něj měl řídit zásadou in dubio pro reo. V případě skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nebyl veden úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 1 písm. ch) tr. zák. poškozenému T. V. T.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a s nimiž se ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Obviněný tím v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky však uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že námitky týkající se subjektivní stránky, či nutné obrany jsou právními námitkami relevantními z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení skutku výlučně z odlišných skutkových okolností, od těch, k nimž došly soudy obou stupňů. Skutková věta výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví a loupeže v rozsudku krajského soudu neobsahuje popis jednání, kterým by obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Z těchto důvodů považuje právní námitky obviněného, že šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák., za neopodstatněné. K právní námitce, že nešlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus trestného činu, tedy jednání bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Rovněž podle ní nemůže obstát námitka, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky ve vztahu k možnému těžkému následku, protože z popisu skutku je zcela zřejmé, že se obviněný rozjel proti poškozenému T. V. T. a vozidlem ho srazil v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen: „Nejvyšší soud“) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl. Současně navrhla, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil dovolací námitky směřující z převážné části do oblasti skutkových zjištění. Tím, že namítl nesprávné hodnocení provedených důkazů, nedostatečný rozsah dokazování, jakož i nevěrohodnost výpovědi poškozeného T. V. T., napadl skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Obviněný se domáhá změny právní kvalifikace tím, že nabízí odlišnou verzi hodnocení důkazů. Jako právní námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestné vzhledem k tomu, že jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák. V případě nutné obrany podle § 13 tr. zák. se jedná o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jako nutnou obranu nelze považovat jednání, které je zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Nutná obrana patří mezi tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat, nesmí být však ukončen ani přerušen. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně pod body 3) a 4) ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu nevyplývá, že by jednání tak, jak je v ní popsáno, naplňovalo podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák. Stejně tak ani skutková věta výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák. rozsudku Vrchního soudu v Praze neobsahuje popis jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako nutnou obranu podle § 13 tr. zák.

Nejvyšší soud přezkoumává správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutku, který zjistily soudy nižších stupňů. Obviněný M. H. v dovolání uvedl, že nehodlá polemizovat s provedeným dokazováním, avšak nemůže opomenout zmínění základních skutečností, které podle něj svědčí pro to, že jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák.

Z popisu skutku pod bodem I. výroku o vině odvolacího soudu /obviněný skutek označuje nesprávně bodem 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze/ nelze v žádném případě dovodit jednání obviněného za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že údajně nebylo prokázáno, zda násilím začal hrozit on nebo poškozený, kdo z nich měl v ruce kladivo, proč krevní stopy na kladivu patřily obviněnému, z jakého důvodu měl obviněný četná zranění na hlavě na rozdíl od poškozeného T. V. T. a že je rozporná výpověď svědkyně D. T. H., která je neteří poškozeného T. V. T. Z výčtu těchto námitek je zcela nepochybné, že se jedná o námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zabývat, a proto uvedené námitky nepřezkoumával. Nejvyšší soud přesto musí poukázat na to, že soudy obou stupňů se s obdobnými námitkami obviněného vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (srov. č. l. 178 až 182, 273 až 274 spisu). Obviněný též namítl, že nebyl prokázán úmysl u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tato námitka neobstojí. Již ze samotného popisu skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný „dne 19. 5. 2007 v době od 21.15 do 21.30 hodin v D. …. v úmyslu získat finanční hotovost, napadl nejprve chycením kolem krku a poté více údery pěstí a kladiva do hlavy poškozeného T. V. T., přičemž mluvil o penězích“ … vyplývá, že obviněnému byla prokázána subjektivní stránka trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto této námitce obviněného nepřisvědčil.

Soudy obou stupňů zjistily, že obviněný spáchal dne 19. 5. 2007 další trestný čin, a to pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. poté, co se neúspěšně pokusil na poškozeném T. V. T., zmocnit finanční hotovosti - bod 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. I ohledně tohoto skutku obviněný namítal, že šlo z jeho strany o přiměřenou nutnou obranu podle § 13 tr. zák., a že újma způsobená poškozenému T. V. T. neměla charakter těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu neobsahuje žádný popis jednání, kterým by obviněný M. H. odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, aby obviněný mohl z tohoto důvodu namítat, že skutek není trestným činem vzhledem k naplnění podmínek jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Obviněný na základě vlastní verze skutkových okolností, které však v řízení před soudy obou stupňů nebyly prokázány, dovozuje, že jednal v nutné obraně. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku správně poukázal na to, že pro posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. není rozhodující, že se obviněný nezmocnil žádných věcí, protože se poškozený obviněnému bránil, přičemž oba utrpěli při potyčce vážná zranění. Příčinou fyzického střetu byla snaha obviněného, aby se zmocnil peněz, popř. dalších věcí poškozeného, a to i za cenu násilí. K osobě obviněného uvedl, že má k takovému jednání sklony, což je patrno i z jeho předcházejícího odsouzení pro trestný čin loupeže, který obviněný spáchal obdobným způsobem. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že k dokonání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. postačí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v loupežném úmyslu.

Vzhledem ke skutkovým zjištěním, které učinily soudy obou stupňů neobstojí ani námitka obviněného, že popis skutku pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně neobsahuje vyjádření subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku vyslovil názor, že obviněný musel být srozuměn s tím, že tímto způsobem může poškozenému způsobit vážná zranění, když najížděl s autem na poškozeného, přičemž tato vážná zranění specifikoval MUDr. J. F., CSc., znalec z odvětví soudního lékařství, ve svém znaleckém posudku.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 18. December 2008