JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 140/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 2. 2008 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 31 To 281/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 32/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 1 T 32/2007, byl obviněný P. B. uznán vinným dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. (body 1, 2 rozsudku) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3 rozsudku) a odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů uvedený v bodě 2 rozsudku a za trestný čin nedovoleného ozbrojování k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu propadnutí věci. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů uvedený v bodě 1 ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 6 T 158/2004, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 55 To 404/2004. Dále bylo obviněnému podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uloženo protitoxikomanické ústavní ochranné léčení. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro dva útoky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

Odvolání obviněného, podané proti celému výroku, jímž byl uznán vinným, a proti navazujícím výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 31 To 281/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), j), 1) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul především námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině všemi třemi trestnými činy, a v této souvislosti soudům vytkl, že výrok o vině založily na výpovědích svědků, jejichž tvrzení stála proti tvrzení obviněného. Namítl nedostatek zavinění ve vztahu ke všem třem trestným činům. Proti výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný dále namítl, že čin se týkal takového množství a povahy střeliva, že nešlo o hromadění ve smyslu citovaného ustanovení, a poukázal na nedostatek materiální podmínky trestnosti tohoto činu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný spojil s námitkami proti výroku o uložení ochranného léčení, a to jak pokud jde o protitoxikomanický charakter léčení, tak pokud jde o jeho ústavní formu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Především považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že námitky obviněného směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho i mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který lze v této věci uplatnit jen ve spojení s jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho soud zjistil. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem ovšem nejsou s k u t k o v é námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto na podkladě dovolání podaného z důvodu, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně vždy ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný se domáhal skutkového přezkumu výroku o vině s odkazem na nálezy Ústavního soudu, které takový přezkum v dovolacím řízení připustily. K tomu lze jen poznamenat, že se to týká pouze případů, v nichž jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. zejména tehdy, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, kdy skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, apod. V posuzované věci se o takový případ nejedná. Soudy měly pro svá skutková zjištění podklad ve výpovědích svědků, které hodnotily způsobem nevybočujícím ze zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Samotná okolnost, že obviněný s těmito výpověďmi ani s tím, jak je soudy hodnotily, nesouhlasí, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., podle zjištění Okresního soudu v Liberci, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, se obviněný dopustil prvního trestného činu (bod 1 rozsudku) v podstatě tím, že v roce 2003 poskytl bezúplatně jiné osobě ve třech případech metamfetamin (pervitin), a druhého trestného činu (body 2/a - f rozsudku) v podstatě tím, že v roce 2006 poskytl celkem šesti osobám ve více než čtyřiceti případech zčásti bezúplatně a zčásti za peníze sušené konopí (marihuana, skank), metamfetamin (pervitin), látku MDMA (extáze) a kokain. Závěr o zavinění obviněného ve formě tzv. přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Okresní soud v Liberci vyvodil z povahy skutků a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se s tím ztotožnil. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání formuloval svůj nesouhlas se závěry soudů v otázce zavinění jen paušálně a bez bližší konkretizace, nemůže na to Nejvyšší soud reagovat jinak než obecným konstatováním, že závěry soudů týkající se zavinění jako subjektivní stránky obou trestných činů jsou správné.

Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3 rozsudku) se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, dopustil v podstatě tím, že od konce roku 2005 do 23. 10. 2006 bez povolení přechovával 81 nábojů ráže 9 mm Luger, které si opatřil, ačkoli není držitelem povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.

V žádném případě nelze akceptovat námitky, že nebyl naplněn zákonný znak „hromadění” střeliva ve smyslu § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Závěr, že šlo o „hromadění” podle citovaného ustanovení, není nijak dotčen okolností, o jaké množství střeliva šlo, ani tím, jakou povahu střelivo mělo. Pro naplnění znaku „hromadění” je podstatné to, že množství a účinnost střeliva představují z hlediska bezpečnosti lidí a společnosti jako celku takový stupeň ohrožení, který je srovnatelný s tím, jaké nebezpečí vyplývá alespoň z jedné zbraně hromadně účinné (např. samopal, kulomet, granát apod.). Podstatou vyššího stupně ohrožení tu je způsobilost usmrtit nebo vážně zranit více lidí zároveň. Jestliže obviněný bez povolení soustředil ve své dispozici celkem 81 nábojů ráže 9 mm Luger, je namístě závěr, že z toho takové nebezpečí vyplývalo.

Z povahy a množství střeliva, z okolností jeho nabytí ani ze způsobu jeho uložení nevyplývá nic, co by bylo neslučitelné se závěrem soudů o zavinění obviněného ve formě tzv. nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Zejména nemá v tomto ohledu žádný význam to, že část nábojů obviněný původně koupil pro svou tehdejší přítelkyni, která byla oprávněnou držitelkou střelné zbraně, a že si je po rozchodu s ní ponechal.

Obstát nemůže námitka týkající se stupně nebezpečnosti činu jako materiální podmínky jeho trestnosti. Ani v tomto ohledu rozhodně nelze povahu a množství střeliva, okolnosti jeho nabytí a způsob jeho uložení charakterizovat tak, že čin měl jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Určující je, že obviněný měl možnost s výrazným počtem 81 nábojů ráže 9 mm Luger bez omezení disponovat, byť je nenosil při sobě, ale měl je uloženy v místě bydliště, kde byly nakonec nalezeny při domovní prohlídce. Pominout se nedá ani okolnost, že obviněný měl uvedené množství těchto nábojů k dispozici jako osoba konzumující drogy a že účinek drog spočívající ve snížení sebekontroly chování obviněného naopak zvyšoval nebezpečí vyplývající z držení nábojů.

Pro uložení ochranného léčení evidentně byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněný je osobou, která dlouhodobě konzumuje drogy. Je tedy osobou, která se oddává zneužívání návykové látky, jak to má na mysli citované ustanovení, přičemž se u něho jedná o chorobnou závislost. Soudy na podkladě znaleckého posudku důvodně došly k závěru, že chorobná závislost obviněného na drogách je u něho objektivním stavem, i když ho obviněný ze svého subjektivního hlediska popírá. Pro uložení ochranného léčení byla splněna i ta podmínka ustanovení § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák., která vyžaduje, aby pachatel spáchal trestný čin v souvislosti se zneužíváním návykové látky. Trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jiným osobám poskytoval drogy, jasně souvisela s tím, že sám drogy konzumoval. Je třeba připomenout, že ustanovení § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. v části, kterou soudy na posuzovaný případ aplikovaly, podmiňuje uložení ochranného léčení nikoli tím, že pachatel spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky nebo při zneužívání návykové látky, nýbrž v souvislosti s jejím zneužíváním. Zákonný znak „v souvislosti” tudíž podmínku pro uložení ochranného léčení vymezuje jako volnější vztah mezi zneužíváním návykové látky a spácháním trestného činu, než je spáchání činu pod vlivem nebo při zneužívání návykové látky. Námitka obviněného, že ochranné léčení mu bylo nesprávně uloženo jako protitoxikomanické léčení, to znamená jako léčení zahrnující i léčbu proti závislosti na alkoholu, ačkoli taková závislost u něho nebyla zjištěna, koresponduje s tím, že podle zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů, se alkoholismus považoval za jednu z forem toxikomanie. Tento zákon však byl s účinností od 1. 1. 2006 zrušen zákonem č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů. Zákon č. 379/2005 Sb. výslovně operuje s pojmy „protialkoholní” a „protitoxikomanický” v tom smyslu, že je rozlišuje podle toho, zda osoba je pod vlivem alkoholu nebo pod vlivem jiných návykových látek, tj. omamných látek nebo psychotropních látek ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V tomto ohledu lze odkázat na ustanovení § 17 zákona č. 379/2005 Sb., které upravuje ošetření v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici. Není tedy důvodu ke zrušení výroku o uložení protitoxikomanického ochranného léčení, protože z dikce „protitoxikomanické ochranné léčení” je jasné, že nejde o léčení protialkoholní. Bez jakéhokoli opodstatnění je i námitka směřující proti tomu, že ochranné léčení bylo obviněnému uloženo v ústavní formě. V tomto směru jsou rozhodující medicínská hlediska vyjádřená ve znaleckém posudku, jehož závěry jsou slučitelné i s namítanou okolností, že obviněný se subjektivně cítí tak, že je schopen se užívání drog zdržet a že nemá abstinenční příznaky. Proti tomu stojí zjištění, že obviněný je dlouhodobým konzumentem drog a že k jejich užívání má hlouběji zakotvený vztah, který je nutné ovlivnit důraznější formou léčení, a to ústavní formou podle § 72 odst. 4 tr. zák. K tomu je třeba poznamenat, že toto ustanovení je konstruováno tak, že ústavní formu léčení stanoví jako zásadu a že ambulantní formu připouští jen jako výjimku, lze-li vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že účel splní i léčení ambulantní.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 27. February 2008