JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1389/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného Q. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.května 2006, sp. zn. 3 To 181/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 199/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 5 T 199/2005, byl obviněný Q. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Podle skutkového zjištění městského soudu se ho dopustil tím, že „dne 16. 5. 2005 v B. , na ulici Č. , napadl svou bývalou manželku P. D. , a to tak, že ji kopl, čímž jí způsobil frakturu čtvrtého žebra a pneumotorax, zranění si vyžádalo hospitalizaci v Úrazové nemocnici B. , přičemž bez včasného chirurgického zákroku by mohlo dojít k akutnímu ohrožení života poškozené“. Za to byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně rozhodl, že podle § 226 písm. a) tr. ř. obžalovaného zprostil obžaloby pro skutek, že v období od srpna 2004 do 25. 9. 2005 v B. na ulici Č. , ve společně obývaném bytě měl fyzicky i psychicky týrat svou bývalou manželku P. D. , a to tak, že ji opakovaně pod záminkou, že je k ničemu, nic nedělá, verbálně napadal a vulgárně urážel ji, její přátele a matku, zakazoval jí odejít ven, bránil ji v odchodu z bytu a rozbíjel drobné věci v domácnosti, dále jí fackoval, a to v posledních měsících každý den, přičemž dne 29. 5. 2005 ji měl na ulici M. před restaurací P. k. udeřit dlaní do obličeje, v čemž byl spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by se uvedený skutek stal.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce včas odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 To 181/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při stejném popisu skutku, jak jej učinil soud prvního stupně, uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného soud druhého stupně jako nedůvodné zamítl. Pokud šlo o zprošťující část tu krajský soud z rozsudku vypustil s tím, že jednání pro které byl obviněný uznán vinným, tvořilo s jednáním, pro které byl obžaloby zproštěn jeden skutek a oba trestné činy pro které na něj byla podána obžaloba byly v jednočinném souběhu, takže za situace, kdy nebyl shledán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 tr. zák. nebylo možno jej obžaloby pro tento trestný čin zprostit, protože by tím došlo ke zproštění obžaloby pro celý skutek.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm l) tr. ř. pak v tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí jeho odvolání, a současně, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř). Nesprávné hmotně právní posouzení je dle názoru dovolatele důsledkem skutečnosti, že soud vycházel pouze z nepřímých důkazů, zejména z výpovědí svědků, kteří interpretovali převážně skutečnosti, o kterých věděli pouze z doslechu. V této souvislosti zdůraznil, že nebylo prokázáno, že čin, který je mu kladen za vinu a ke kterému mělo dojít dne 16. 5. 2006, skutečně spáchal on. Připomněl, že poškozená ke zranění, které měla utrpět dne 16. 5. 2005, uvedla pouze okolnosti, které souvisely s tím, jak vyhledala lékařskou pomoc a neuvedla, jakým způsobem k předmětnému zranění došlo, případně kdo jí toto zranění způsobil, a ani jak se celá událost stala. Ani ze svědeckých výpovědí dle jeho názoru nelze usuzovat, že skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal právě on. Dovolatel konkrétně poukázal na výpověď policejního inspektora M. S. z přípravného řízení, ze které je zřejmé, že v době po údajném útoku na poškozenou v daném místě vůbec nebyl a jediným důkazem o jeho jednání je pouze výpověď poškozené, kterou tato později prohlásila za smyšlenou. Dále má dovolatel za to, že kvalifikace jeho jednání, které se týká dne 16. 5. 2005, jako trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák., nemá oporu v logických a právních argumentech a trpí závažnými vadami, neboť zákonodárce v tomto zákonném ustanovení předpokládá možnost těžké újmy na zdraví. Subjektivní stránka k § 222 odst. 1 tr. zák. dle jeho názoru předpokládá útok, kterým plánovitě pachatel hodlá způsobit následek uvedený v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., tedy zmrzačení atd. Dále dovolatel namítl, že dokazování u soudu prvního stupně bylo prováděno převážně ve vztahu k ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm.b) tr. zák. I přes upozornění na v úvahu přicházející právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu dle ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. podrobné dokazování k tomuto trestnému činu vedeno nebylo a pokud ano, tak pouze okrajově pro podporu prokázání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Za takto nastíněného stavu obhajoba např. souhlasila pouze se čtením svědeckých výpovědí zejména policistů a lékařů, protože podrobnější dokazování za této procesní situace považovala za nadbytečné. Dle přesvědčení dovolatele po provedeném dokazování, které směřovalo výhradně k prokazování jeho jednání podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jej nebylo možno uznat vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. V postupu soudů prvního a druhého stupně spatřuje porušení zásad trestního procesu, přičemž svůj závěr opírá o názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005, z nějž také cituje. K dosud provedenému dokazování konstatuje, že nevypovídá nic o bezprostřední době předcházející předmětnému útoku na poškozenou ani o jeho okolnostech, příčinách a současně ani o osobě útočníka. Rozhodnutí soudů tudíž stojí ryze na nepřímých důkazech. Nic nevylučuje možnost, že ke zranění poškozené mohlo dojít neúmyslně, pokud k němu nedošlo zaviněním jiné osoby než obviněného, či zcela bez cizího zavinění. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, který se zabýval konkrétními zraněními poškozené, není kopnutí uvedeno jako jediná možná příčina poranění. Expertíza zranění poškozené nabízí více možností jeho vzniku, a to i bez cizího zavinění. Soud si však v rozporu se zásadou objektivní pravdy vybral pouze tu možnost, která je oporou pro výrok o vině a trestu. Ve svém rozhodnutí sám deklaroval, že rozhodl pouze na základě nepřímých důkazů a svého vlastního přesvědčení o vině obžalovaného, přičemž nepřímými důkazy měl na mysli právě znalecké posudky, konkrétně forenzní psychologicko - psychiatrickou expertízu poškozené, o nějž opírá výrok o vině na základě ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. a závěrem tento důkaz hodnotí v kontextu jako nedostatečný pro výrok o vině podle ustanovení § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dále dovolatel namítl, že i v případě, že by trestný čin spáchal, nebyl zejména prokázán jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, což je z hlediska naplnění pojmových znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. nezbytnou náležitostí. K naplnění tohoto trestného činu přitom nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení takové újmy. Následně dovolatel zpochybnil řádnost a bezvadnost důkazu znaleckým posudkem vypracovaným k posouzení duševního stavu poškozené, který dle jeho názoru pro svůj obsah není způsobilý k provedení a tudíž jako důkaz nemůže obstát. Znalkyně se dle jeho názoru odchýlila od standardů pro tento typ forenzní expertízy a zachází k náznaku právního hodnocení případu. Dovolatel připouští, že se mohlo jednat o náhodu spočívající ve shodné verbalizaci v jejím výroku, že poškozená trpí syndromem týrané ženy, s právním pojmenováním trestného činu dle ustanovení § 215a tr. zák., nicméně má za to, že zde vzniká pochybnost o možnosti výkladu, zda se znalkyně nedopustila právního hodnocení věci. V této souvislosti pak upozornil, že jako důkaz v trestním řízení nelze použít takový, který je zatížen podstatnou vadou dokazování. S ohledem na zásadu in dubio pro reo jde o důkaz absolutně neúčinný a nelze k tomuto důkazu v řízení před soudem přihlížet.

Dovolatel na podkladě výše uvedeného dovodil, že „rozhodnutí soudu prvního stupně zcela postrádá hmotně-právní vyváženost důkazů ve prospěch i neprospěch obviněného“. Bez patřičné opory v důkazech soudní znalkyně a následně i samotný soud presumovali nátlak na svědky a poškozenou a naznačují jejich vydírání a z tohoto důvodu hodnotí jejich výpovědi jako nevěrohodné. V této souvislosti jsou zmiňováni anonymní albánští přátelé obžalovaného, což může dle jeho názoru vést k negativnímu náhledu na jeho osobu z pohledu jeho národnosti, což je v rozporu jak s Ústavou České republiky, tak normami Evropského společenství. Dovolatel rovněž poukázal na necitlivý zásah soudu prvního stupně do pravidel chráněných Ústavou, zejména pak do práva na obhajobu, kdy soud diskreditoval jeho obhájkyni konstatováním, že s největší pravděpodobností sama vypracovala prohlášení poškozené, a tím celkově snížil váhu a důstojnost advokacie. Dále znovu namítl nesprávné právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení věci, neboť soud skutek nesprávně právně kvalifikoval jako trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák., ačkoliv nebyly naplněny znaky takového trestného činu. Na základě neúplného a jednostranného dokazování ho uznal soud druhého stupně vinným, ačkoliv pro svůj závěr neměl oporu v provedeném dokazování jak ve vztahu k samotnému skutku, tak ve vztahu k úmyslu.

A konečně, dovolatel připomněl, že odvolací soud postupoval při svém rozhodování podle § 259 odst. 3 tr. ř., tedy že rozhodoval sám rozsudkem, ačkoliv skutkový stav nebyl v odvolání napadeném rozhodnutí správně a úplně zjištěn, a jiné důkazy, které by vedly ke zjištění toho, zda se skutek stal, jak je tvrzeno, a zda naplňuje znaky příslušné skutkové podstaty, odvolací soud neprovedl. V důsledku tohoto procesního postupu bylo dovolateli dle jeho názoru odejmuto právo řádného opravného prostředku. Klíčový rozpor v postupu soudu shledává v tom, že odvolací soud ve výroku prvním napadeného rozsudku zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil dle znění tohoto ustanovení pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a nikterak tento svůj postup nezdůvodnil. Odvolací soud tedy na jedné straně konstatoval nejasnost, případně neúplnost skutkových zjištění, a následně rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř., přičemž tato možnost předpokládá rozhodnutí jen na podkladě skutkového stavu, který byl správně zjištěn. Jestliže odvolací soud shledal nedostatek skutkových zjištění, měl vyhovět odvolání obviněného, které konstatovalo nedostatečná skutková zjištění, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel je přesvědčen, že pro tento zřejmý logický a právní rozpor, který byl důsledkem nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí, nemůže dovoláním napadaný rozsudek obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud „zrušil výrok druhý rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 To 181/2006“.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dle jejího názoru dovolatelem uváděné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění jeho podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál lze konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Vzhledem k tomu má za to, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v § 265 b) tr. ř., a tudíž že o něm nelze věcně rozhodovat. Navrhla tedy, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiný způsob rozhodnutí, než jaký je specifikován § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Určitý průlom do výše uvedené zásady připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně vyhodnotil Nejvyšší soud jako správná a úplná, mající oporu v provedeném dokazování, když byly provedeny všechny potřebné důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., které soud náležitě, tj. v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil, a to navzdory tomu, že samotná poškozená v rámci přípravného řízení a u hlavního líčení popřela, že by jí zranění způsobil obžalovaný.

Pokud by tedy dovolatel namítal jen nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesprávnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přicházelo by v úvahu odmítnutí jeho dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V dovolání je však namítána i absence subjektivní stránky, která dle názoru obhajoby u skutku podle § 222 odst. 1 tr. zák. předpokládá útok, kterým pachatel plánovitě hodlá způsobit následek uvedený v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. V daném případě však mělo dojít při kvalifikaci stíhaného skutku k překročení rámce interpretace ustanovení § 222 tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, což je z hlediska naplnění pojmových znaků trestného činu nezbytnou náležitostí, přičemž k naplnění trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.

K dané otázce nutno v obecné rovině poznamenat, že pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit poškozenému právě takové poranění, k němuž následkem útoku došlo. Tento závěr odůvodňuje již zjištění, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví pak postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může takový těžší následek způsobit, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění pak lze usuzovat zejména z intenzity a způsobu provedení útoku (včetně toho, proti které části těla poškozeného útok směřoval), použité zbraně a pohnutky činu (k tomu srov. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit, za jakých okolností k útoku došlo a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (k tomu srov. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění provedená soudem prvního stupně, zejména konstatování, že zranění poškozené vzniklo tím, že ji obviněný kopl (vzhledem k místu poranění zjevně do žeber), přesvědčivě odůvodňují závěr, že obviněnému muselo být naprosto zjevné, že svým jednáním může poškozené způsobit závažné zranění, a pro případ, že jí toto způsobí, byl s takovýmto následkem srozuměn. Závěry soudů o naplnění požadované formy zavinění dle § 222 tr. zák. v jednání obviněného plně odpovídají výše naznačeným teoretickým východiskům i soudní praxi. Námitce dovolatele, kterou mimo jiné uplatnil i v této souvislosti, a sice, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který se zabýval zraněním poškozené a mechanismem jeho vzniku, jednoznačně nevyplývá, že ke zranění došlo kopnutím do oblasti žeber, je nutno přisvědčit, nicméně na druhou stranu nelze soudům prvního a druhého stupně vytýkat jejich závěr o vině obviněného, resp. naplnění požadované formy zavinění v jeho jednání, jestliže veškeré v řízení provedené důkazy, byť vesměs nepřímé, tomuto závěru nasvědčují a plně jej odůvodňují. Těmito důkazy jsou zejména svědecká výpověď policisty S. G. , který byl v souvislosti s ohlášením události ze dne 29. 5. 2005 s poškozenou v kontaktu a jemuž poškozená měla sdělit, že byla v důsledku napadení bývalým manželem hospitalizována v nemocnici se zlomeným žebrem, svědecká výpověď lékaře oddělení JIP úrazové nemocnice P. , L. K. , který rovněž vypověděl, že poškozená jakožto pacientka uváděla, že byla napadena bývalým manželem, svědecká výpověď policisty M. S. , který byl coby hlídka v noci ze dne 16. 5. na 17. 5. 2005 odeslán operačním důstojníkem k ohlášené události na ulici Č., kde před domem hlídku očekávala poškozená, která uvedla, že byla napadena bývalým manželem, držela se za břicho a brečela, dále výpisy z policejního informačního systému „Maják 158“, včetně výpisu „17770/9 DmN napadení býv. manželem, Zábrdovice, Č.“ ze dne 17. 5. 2005 – 00:30 až 00:50 hod. Byť jako svědecký důkaz protokol sepsaný s poškozenou dne 29. 5. 2005 uznán být nemohl, nelze pominout skutečnost, že tím poškozená iniciovala zahájení trestního stíhání obviněného, přičemž v tomto protokolu výslovně uvedla, že jí obviněný kopl do žeber. Věrohodnost tohoto dokumentu posléze potvrdily i v řízení přibrané znalkyně, vyslechnuté i v hlavním líčení, včetně vysloveného názoru, že ústup od původního obvinění poškozenou lze vysvětlit konstatováním syndromu týrané ženy, což je lékařská diagnóza a ani Nejvyšší soud to nehodnotí tak, že by se ze strany znalkyně jednalo o nepřípustné právní hodnocení případu.

Za této důkazní situace závěr soudů, že k předmětnému zranění hrudníku poškozené došlo kopnutím do žeber, byť odkaz na posudek znalce zde nebyl na místě, protože vyjadřoval jen možnost takového mechanizmu zranění, nelze hodnotit tak, že je v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Proto Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné v této věci dovolání podat ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jde o tu variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vázána vždy ještě na některý z dalších dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tu tedy uplatní pouze ve spojení s některým dalším důvodem, jak jsou stanoveny v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z toho logicky plyne, že pokud je zjevně neopodstatněné dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také pokud je zároveň podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. danou uvažovanou variantu.

Obviněný v dovolání odkázal i na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je jako dovolací důvod uvedeno, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se však na posuzovaný případ nevztahuje. Týká se totiž pouze takových rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž odvolací soud zamítl nebo odmítl odvolání z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř. Jde o zamítnutí odvolání z důvodu, že odvolání bylo podáno opožděně, osobu neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět (§ 253 odst. 1 tr. ř.), resp. o odmítnutí odvolání z důvodu, že nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 253 odst. 3 tr. ř.). Všem těmto případům je společné, že odvolací soud zamítne nebo odmítne odvolání bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 tr. ř. Je-li takové rozhodnutí odvolacího soudu chybné, znamená to, že obviněnému byl odňat přístup k druhé instanci. Účelem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak je umožnit obviněnému, aby dosáhl meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem. Posuzovaný případ se z tohoto rámce vymyká, protože odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku Městského soudu v Brně postupem odvolacího soudu podle § 254 odst. 1 tr. ř. Právo obviněného na přístup k druhé instanci tudíž dotčeno nebylo.

K ostatním námitkám obviněného, které nekorespondovaly s některým z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud nepřihlížel ani se jimi blíže nezabýval.

Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k

Vydáno: 10. January 2007