JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1267/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. října 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 5 To 179/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 T 39/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 8 T 39/2007, byl obviněný M. J. (společně se spoluobviněným M. K.) uznán vinným, že po předchozí domluvě dne 17. 4. 2007 v obci N. H., okr. V., neupřesněným způsobem vnikli do odstaveného nepojizdného osobního motorového vozidla zn. Nissan Sunny, ve kterém byl uložen náhradní motor k tomuto vozidlu nezjištěného čísla, vše z majetku Z. N. a toto vozidlo následně odtáhli do města B., kde jej zprovoznili a užívali až do 23. 4. 2007 do 22:10 hod., kdy byli při jízdě tímto vozidlem kontrolováni v B. hlídkou Policie ČR. Podle rozsudku soudu I. stupně tím oba spáchali trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl M. J. odsouzen podle § 249 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Odvolání M. J. proti citovanému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 5 To 179/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. J. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Napadené rozhodnutí podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v předchozím řízení byl dán důvod dovolání. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě jsou dány podmínky pro výjimečný zásah do skutkových zjištění, když ve věci shledává extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho jednání, protože soud I. stupně připustil logický nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Na základě toho pak soud podle jeho názoru dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a učinil nesprávné právní závěry.

Konkrétně pak předně namítá, že nikdy nebylo na jisto postaveno, že k tvrzenému jednání došlo skutečně dne 17. 4. 2007 od 12:30 do 13:30 hod., ale naopak vyvstaly pochybnosti o tom, který den došlo k odtažení vozidla. Matka poškozeného, že v odpoledních hodinách kontrolovala stav vozidla poškozeného a podávala zprávu, že vše je v pořádku. Obviněný proto považuje za nemožné, aby vozidlo odtáhli prakticky do hodiny poté, co poškozený odjel z místa schůzky s obviněnými. Také známá poškozeného, která kolem místa zaparkování vozidla chodila každý den, zjistila jeho zmizení až několik dní poté. Další nesoulad obviněný spatřuje v identifikaci vozidla VIN kódem, který ale podle výsledků dokazování patří zcela jinému vozidlu. Oba obvinění i samotný poškozený také potvrdili, že předmětné vozidlo nebylo vozidlem podle předloženého technického průkazu. Byl tak odsouzen za neoprávněné užívání vozidla, o kterém vyšlo najevo, že v celém řízení vůbec nefigurovalo.

Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho jednání spatřuje obviněný i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Poukázal na svoji obhajobu, že vozidlo pomohl spoluobviněnému M. K. odtáhnout při vědomí toho, že se K. s poškozeným předem dohodl na prodeji vozidla, které měl K. směnit s ním za jeho vozidlo VW Golf. Nebyl si tedy vědom žádného protiprávního jednání. Pokud soud I. stupně neuvěřil této jeho obhajobě proto, že je v rozporu s výpovědí spoluobviněného K. a svědkyně Š., které jsou naopak v souladu s výpovědí poškozeného N., domnívá se, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když je podle jeho názoru v těchto výpovědích celá řada zásadních logických rozporů, které příkladmo uváděl již v odvolání. Zejména soudům vytýká přehlédnutí toho, že vozidlo bylo otevřeno bez známek násilí a dokonce nastartováno. Zákonitě tedy někdo z obviněných musel mít klíče a jelikož vozidlo řídil K., pak to evidentně musel být on, jak to také K. uváděl ve své výpovědi v přípravném řízení. Soud ale uvádí, že odemčení vozidla klíčem spoluobviněným K. nebylo žádným důkazem potvrzeno a dvě zcela zásadně odlišné výpovědi tohoto obviněného z přípravného řízení a z řízení před soudem, vůbec soud nevedly k úvaze o nevěrohodnosti výpovědi K. Na druhé straně jeho stále konstantní výpovědi byly odmítnuty jako účelové.

Nesprávné právní posouzení skutku pak obviněný M. J. spatřuje v tom, že pokud kupní smlouva mezi ním a poškozeným obsahovala běžně používaná ustanovení, stal se okamžikem podpisu kupní smlouvy vlastníkem vozidla a případný přepis vozidla v evidenci motorových vozidel nebo zaplacení kupní ceny již byly jen vedlejšími ujednáními kupní smlouvy, která na okamžik přechodu vlastnického práva nemají vliv. Kupní smlouva neobsahovala žádnou doložku o výhradě vlastnického práva, podle které by se stal vlastníkem až po úplném zaplacení kupní ceny. Pokud se tedy stal vlastníkem vozidla, nemohl se dopustit jeho neoprávněného užívání, na skutkový děj tak měla být aplikována ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě a v důsledku toho mělo být rozhodnuto tak, že se žádný trestný čin nestal.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že z námitek obviněného týkajících se doby odtažení vozidla a jeho identifikace VIN kódem nevyplývá žádný extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když předmětné vozidlo bylo identifikováno řadou dalších údajů (tovární a registrační značka) a stanovení přesné doby jeho odtažení nemá zásadní význam z hlediska existence zákonných znaků daného trestného činu. Taktéž námitka proti existenci subjektivní stránky trestného činu směřuje fakticky proti hodnocení důkazů soudy a nelze ji pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Mezi obviněným J. a poškozeným N. došlo k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného vozidla, vlastnictví se v případě převodu movité věci zásadně nabývá až převzetím věci a protože ustanovení § 249 tr. zák. není s tzv. blanketní dispozicí, případný právní omyl by bylo nutno posuzovat podle zásad týkajících se omylu skutkového. Poškozený N. byl jako prodávající oprávněn odepřít odevzdání předmětu koupě, nezaplatil-li kupující cenu včas a ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, zda kupní smlouva obsahovala ujednání ohledně doby plnění povinností z kupní smlouvy, která by se odchylovala od úpravy v ustanovení § 591 občanského zákoníku. Obviněný J. tak svémocným způsobem uplatňoval svoje právo na to, aby mu byl odevzdán předmět koupě, přičemž se ale soudy občanskoprávními aspekty věci nezabývaly a na podkladě učiněných skutkových zjištění nelze stanovit, kdy přesně byli účastníci povinni plnit povinnosti z kupní smlouvy. V žádném případě ale nešlo o klasický způsob spáchání trestného činu podle § 249 odst. 1 tr. zák., kdy pachatel k užívanému vozidlu nemá absolutně žádný právní vztah. Poškozený také učinil trestní oznámení ale od kupní smlouvy neodstoupil, následně převzal kupní cenu od obviněného K. a vozidlo mu odevzdal. Zřejmě mu tedy šlo spíš o zaplacení kupní ceny než o obnovení své dispozice nad věcí, přičemž skutková zjištění neobsahují nic o tom, že by obvinění od počátku jednali v úmyslu kupní cenu vůbec nezaplatit. Mezi poškozeným a obviněnými tak došlo ke konfliktu při uplatňování práv a povinností z kupní smlouvy, obviněný tento konflikt řešil neadekvátním způsobem, skutková zjištění zejména v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nasvědčují tomu, že šlo spíše o občanskoprávní záležitost a uplatnění trestního postihu bylo v rozporu se zásadou uplatnění trestní represe jako krajního prostředku ochrany subjektivních práv soukromoprávního charakteru.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Protože námitka obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu, protože okamžikem podpisu kupní smlouvy se stal vlastníkem vozidla, souvisí s otázkou jiného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval, ale shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tento vycházel ze skutečnosti, že v době odtahu obviněnými bylo předmětné vozidlo ve vlastnictví poškozeného. Blíže se otázkou vlastnictví nezabýval, když samotné vlastnictví ani převod vlastnictví okamžikem podpisu kupní smlouvy, nebyl v řízení namítán, a stalo se tak až v řízení o odvolání. Namítá-li M. J. tuto otázku opět v řízení o dovolání, je nutno především uvést, že podle § 133 odst. 1 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Právním předpisem jiná úprava pro daný případ stanovena není a ani z výpovědí účastníků smlouvy, která nebyla zajištěna, žádné tvrzení o úpravě nabytí vlastnictví nevyplývá. Neexistence smluvního ujednání o jiném okamžiku nabytí vlastnictví pak spolehlivě vyplývá i z jednání účastníků, když poškozený odmítl odevzdání předmětu koupě bez zaplacení kupní ceny a obviněný tento postup akceptoval. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného o nabytí vlastnictví podpisem kupní smlouvy a zcela bez významu je i jeho námitka o absenci ujednání o výhradě vlastnictví.

Podle § 591 občanského zákoníku, není-li dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé, jsou účastníci povinni plnit (odevzdat, převzít a zaplatit) bez zbytečného odkladu. Prodávající je oprávněn odevzdání předmětu koupě odepřít, nezaplatí-li kupující cenu včas. Protože ani ohledně zaplacení kupní ceny není namítáno, že v kupní smlouvě byla sjednána jiná dohoda, byl obviněný jako kupující povinen zaplatit kupní cenu okamžitě při převzetí věci a protože tak neučinil, prodávající Z. N. v souladu se zákonem odmítl odevzdat automobil jako předmět koupě. Tento jeho postup ostatně potvrzuje nejen neexistenci ujednání o nabytí vlastnictví, ale ani o zaplacení kupní ceny později, než při převzetí věci.

Veškeré další námitky obviněného uvedené v dovolání již pak neodpovídají uplatněným důvodům dovolání, protože jsou primárně zaměřeny na zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných již soudem I. stupně a potvrzených soudem odvolacím. Obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy a na základě vlastního hodnocení důkazů kostruuje svoji verzi průběhu skutkového děje z které pak následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovéto námitky ale uplatněný důvod dovolání nemůžou naplnit.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Byť si je obviněný této skutečnosti vědom a snaží se v řízení o dovolání dosáhnout změny skutkových zjištění poukazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, Nejvyšší soud ve věci žádný takovýto rozpor neshledal. Předně je nutno uvést, že pochybnosti obviněného o tom, zda skutečně došlo k danému jednání dne 17. 4. 2007, že dané vozidlo neodpovídalo předloženému technickému průkazu a neodpovídá skutečnosti ani jeho VIN kód, jsou z hlediska jeho trestní odpovědnosti nepodstatné a tedy bez významu. Totéž platí i o jeho námitce, že matka poškozeného odpoledne (dne 17. 4. 2007) kontrolovala stav vozidla a vše bylo v pořádku.

Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že známá poškozeného (jde o jeho sestřenici, svědkyni M. V.), která kolem místa zaparkování vozidla chodila každý den, zjistila zmizení vozidla až několik dní poté. Z výpovědi svědkyně M. V. je totiž zřejmé, že viděla odtah vozidla obviněnými, ale pro odstup času již nebyla schopna vyjádřit se k přesnému datu. Až za několik dní se toliko ptala matky poškozeného, zda je již vozidlo prodané. Jednal-li tedy poškozený Z. N. s obviněnými o prodeji vozidla dne 17. 4. 2007 a když neměli peníze na zaplacení kupní ceny tak vozidlo uzamkl a odjel do práce, je spáchání činu tohoto den spolehlivě prokázáno výpovědí spoluobviněného M. K. a svědkyně S. Š. (přijela s oběma obviněnými), kteří shodně vypověděli, že oba obvinění vozidlo odtáhli poté, co Z. N. odjel do práce.

Zpochybňuje-li pak obviněný usvědčující výpověď spoluobviněného M. K. změnou jeho výpovědi z přípravného řízení u hlavního líčení a považuje ji za nevěrohodnou zejména proto, že M. K. měl mít klíče od vozidla a těmi vozidlo otevřel, jak uváděl v přípravném řízení, nemůže ani tato námitka obviněného obstát. Jednak samotný poškozený sám vypověděl, že vozidlo uzamkl a obviněným řekl, že jim klíče a doklady od vozidla předá až po zaplacení kupní ceny a M. K. v přípravném řízení uvedl, že vozidlo sice otevřel, ale klíčem od vozidla Mazda. Vypověděl-li tedy M. K. před soudem v souladu s poškozeným, že si klíče od auta poškozený ponechal a odjel do práce a z protokolu o trestním oznámení poškozeného je rovněž zřejmé, že oba klíče od vozidla dne 21. 4. 2007 odevzdal orgánům Policie ČR, je zřejmé, že výpověď M. K. je v tomto směru v souladu s dalšími důkazy a tedy věrohodná. To ostatně potvrzují i další okolnosti, jako výpověď M. K., že vozidlo nastartoval M. J. nožem, přičemž tento nůž následně také poškozený našel ve vozidle poté, co mu bylo vráceno Policií ČR. Ostatně M. J. sám vypověděl, že klíče ani doklady od vozidla mu M. K. nikdy nedal. Pokud by tedy celé jednání mělo proběhnout zcela podle jeho obhajoby, bylo by naprosto nelogické, kdyby mu M. K. klíče i s vozidlem nedal a on by na jejich vydání ani netrval. Zcela důvodně proto již soud I. stupně neuvěřil obhajobě obviněného M. J., protože tato je spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy a mezi těmito důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor namítaný obviněným v dovolání. Na této vyvrácené obhajobě a námitce extrémního rozporu je přitom postavena i jeho námitka o neprokázání subjektivní stránky, kterou se proto Nejvyšší soud nezabýval.

K vyjádření státního zástupce k dovolání Nejvyšší soud uvádí, že svými úvahami ohledně uplatňování trestní represe jako krajního prostředku, překročil rámec pouhého vyjádření k dovolání, protože obviněný sám v tomto směru nic nenamítal. Přitom samotná skutečnost, že poškozenému šlo zřejmě spíš o zaplacení kupní ceny, než o obnovení jeho dispozice nad věcí, jak uvedl státní zástupce, je u prodávající osoby zcela logická a běžná. Nemůže proto, stejně jako poněkud zvláštní okolnosti případu, odůvodnit nepoužití trestní represe vůči obviněnému. Zvláště pak za situace, kdy jednal zjištěným způsobem, vozidlo bylo poškozenému vráceno pouze díky zásahu policie a pouze v důsledku toho došlo také k zaplacení kupní ceny. Obviněný M. J. je přitom pachatelem, který již byl v minulosti za majetkovou trestnou činnost opakovaně odsouzen a soud I. stupně tak správně okolnosti daného případu zohlednil při ukládání trestu.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když dovolání bylo z podstatné části založeno na skutkových námitkách, které nejsou způsobilé naplnit uplatněné důvody dovolání a jediná hmotně právní námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 22. October 2008