JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1261/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 dovolání obviněného M. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 225/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 154/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. T. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 T 154/2004, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Tímto rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. Odvolání obviněného proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 225/2006, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Podle skutkových zjištění soudů obviněný M. T. spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 25. 2. 2004 v době okolo 15:25 hod. v B. v budově Magistrátu města B. si v úředních hodinách v přítomnosti dalších osob arogantním způsobem vynutil vstup do kanceláře vedoucího odboru dopravy Ing. R. N., zde vulgárně nadával a poté, co byl Ing. J. B., vyzván k opuštění kanceláře, jmenovaného v kanceláři sekretářky D. P. fyzicky napadl tak, že ho oběma rukama držel za jeho ruce a opakovaně se ho snažil kopnout kolenem do rozkroku, poté se pokusil prohodit ho skleněnou výplní vstupních dveří, což se mu však nepodařilo, a později na chodbě fyzicky napadl přivolaného člena ostrahy Z. Ž., tak, že ho nejméně třikrát kopl do nohy, čímž mu způsobil podlitinu o velikosti 15 x 20 cm, která ho neomezila v obvyklém způsobu života.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 225/2006, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které se opírá o důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy obou stupňů náležitě neposoudily jeho výpověď ani výpovědi svědků. Podle obviněného není z provedeného dokazování vůbec zřejmé, že to byl skutečně obviněný, kdo v uvedenou dobu a na daném místě veřejně a na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadl za přítomnosti nejméně tří osob Ing. J. B. a poté i Z. Ž. Obviněný uvedl, že to byl naopak on, kdo byl zezadu napaden a následně se útoku bránil. Podle obviněného měly soudy přihlédnout k výpovědi svědkyně D. P. a svědka Ing. R. N., kteří uvedli, že skutek se udál na chodbě. Zpochybnil dále průběh skutkového děje a poukázal na to, že soud prvního stupně nepřihlédl k jeho námitkám ke skutku a totéž neučinil ani soud odvolací.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání jeho odvolání, ačkoliv obviněný nebyl o veřejném zasedání vyrozuměn ani k němu nebyl předvolán. Vzhledem k tomu, že je přímo dotčen rozhodnutím soudu, měl být o tomto veřejném zasedání uvědoměn.

Z těchto důvodů navrhl, aby byl zrušen výrok o tom, že je obviněný vinen trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Poukázala na to, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že se nedopustil skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Nepopřel, že mezi ním a pracovníky magistrátu došlo ke konfliktu, avšak napadeným byl obviněný a nikoliv úředníci magistrátu. K této námitce uvedla, že v rámci tohoto důvodu dovolání, nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Přes formálně deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí námitky obviněného nejen mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, ale také mimo rámec ostatních zákonných dovolacích důvodů.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nepřisvědčila námitce obviněného, že nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání a považuje za správný postup odvolacího soudu, který opřel konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného o tzv. fikci doručení. Poukázala přitom na obsah odvolání obviněného, které bylo dne 21. 4. 2006 doručeno Městskému soudu v Brně, v němž obviněný mimo jiné požádal soud o zaregistrování adresy pro doručování, přičemž na tuto adresu bylo obviněnému zasláno vyrozumění odvolacího soudu k veřejnému zasedání nařízenému na den 24. 5. 2006.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby o dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. T. je zjevně neopodstatněné.

Námitky obviněného, které zpochybňují zjištěný skutkový stav, jsou námitkami skutkovými, které svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.

Pro řízení o dovolání je významné, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat tudíž lze jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, jejichž smyslem je dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného proti právnímu posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkového stavu, který zjistily soudy, a nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy, resp. jaké skutkové závěry z nich vyvodily.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z citované zákonné formulace je patrno, že zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a odlišně podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.

To je zřejmé už z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. O přítomnosti obviněného zde zmínka není. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.

Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v § 232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný M. T. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, ve kterém bylo rozhodováno o jeho odvolání, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.

Ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění k veřejnému zasedání. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast je při veřejném zasedání nutná. Ostatní osoby se k veřejnému zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob předvolaných k veřejnému zasedání stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat.

Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 7 T 154/2004, že na obviněného M. T. byl dne 16. 2. 2005 vydán podle § 69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 7 T 154/2004, byl obviněný M. T. vzat do vazby podle § 68 odst. 1 tr. ř. a § 69 odst. 5 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Důvod vazby spatřoval soud v tom, že obviněný neměl stálé bydliště, místo pobytu často měnil, aniž by jakýkoliv orgán vyrozuměl o změně pobytu, ačkoliv věděl o svých dvou probíhajících trestních stíháních. Soud dovodil, že z těchto okolností vyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť nemá stálé bydliště. V odůvodnění usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby, soud rovněž uvedl, že bylo zmařeno celkem 5 hlavních líčení, když obviněného nebylo možno obeslat na uvedenou adresu, obviněný se před trestním stíháním skrýval, praktikoval obstrukční postupy, často měnil místo pobytu a nijak nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Z vazby byl obviněný propuštěn dne 24. 1. 2006.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl adresu a výslovně dodal: „Prosím laskavě soud o zaregistrování výše uvedené nové doručovací adresy, na které si budu řádně a včas přebírat písemnosti zasílané k výše uvedenému číslu jednacímu, jak jsem slíbil v čestném prohlášení“ (č. l. 115 spisu). Krajský soud v Brně nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného na den 24. 5. 2006 v 9:10 hod. a obviněného o něm vyrozuměl vzorem na adresu uvedenou obviněným pro doručování. Zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání byla uložena dne 15. 5. 2006 na poště s úložní lhůtou do 18. 5. 2006, a protože si ji obviněný v úložní lhůtě nevyzvedl, byla dne 22. 5. 2006 vrácena Krajskému soudu v Brně. Nejvyšší soud připomíná, že s vyrozuměním o veřejném zasedání není spojena povinnost se k němu dostavit. Obviněný M. T. samozřejmě dobře věděl o svém trestním stíhání a bylo v jeho zájmu, aby přebíral písemnosti soudu, jak se k tomu opakovaně ve svých slibech zavázal.

Podle § 63 odst. 1 tr. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánů, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územním správním celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle § 63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl /§ 55 odst. 1 písm. c tr. ř./. Protože se v případě obviněného nejednalo o doručení vyrozumění o veřejném zasedání do vlastních rukou podle § 64 tr. ř. bylo třeba vzhledem k § 63 odst. 1 tr. ř. užít přiměřeně ustanovení § 46 o. s. ř. o doručování fyzickým osobám. Je zřejmé, že písemnost byla doručována podle zmíněného ustanovení a podle § 50c odst. 4 o. s. ř. nastala fikce doručení písemnosti, protože obviněný si písemnost nevyzvedl do 3 dnů od jejího uložení, tj. do 18. 5. 2006. Lhůta k přípravě na veřejné zasedání, která podle § 233 odst. 2 tr. ř. činí pět dnů, začala běžet dne 19. 5. 2006 a skončila dne 23. 5. 2006. Krajský soud v Brně neporušil ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, které konal dne 24. 5. 2006. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání v této části nedůvodné.

Dovolání obviněného v části, v níž se opírá o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje uvedený dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání nedůvodné.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 18. October 2006