JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1244/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. Š., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 267/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 11/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 3 T 11/2006, byl obviněný D. Š. uznán vinným, že ad I. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., dále byl uznán vinným trestnými činy ad III./1 vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ad III./2 a), b), c), d) podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a ad III./3 trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 41 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. P., částku 160.000,- Kč.

Obviněný spáchal trestné činy tím, že ad I. společně s dalšími obviněnými dne 20. 12. 2004 vylákal M. P. do areálu šaten u fotbalového hřiště, kde obviněný S. Ž. vybaven baseballovou pálkou procházel kolem vozidla, jímž poškozený na místo přijel společně s obviněným D. Š. a poté, co obviněný P. H. M. P. udeřil pěstí do obličeje, aby jej přiměl prodat chatu a z výtěžku uhradit sumu 20.000,Kč za neoznámení policii, že poškozený sexuálně zneužíval dívky údajně mladší patnácti let, obviněný S. Ž. v úmyslu učinit nátlak na poškozeného důraznějším, naznačoval rány baseballovou pálkou na vozidlo, přitom společné jednání obviněných vedlo M. P. k uskutečněnění prodeje své nemovitosti a předání získané hotovosti, přitom byl obviněný D. Š. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001 s právní mocí ode dne 11. 9. 2001 pod sp. zn. 11 T 13/2000 potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let.

Další trestné činy spáchal obviněný D. Š. tím, že ad III./1 přesně nezjištěného dne 14. 12. 2004 nebo 15. 12. 2004 kolem 16:00 hodin se telefonicky domáhal na M. P. úhrady částky 20.000,- Kč pro údajného otce I. V., když pro případ, že tak neučiní, tento na něj u policie podá trestní oznámení, že vyžadoval orální sexuální praktiky na dívkách mladších patnácti let, poškozený v obavě z uskutečnění výhružky předal obviněnému D. Š. ještě téhož dne částku 1.000,- Kč, v průběhu následujícího měsíce mu vyplatil dalších 19.000,- Kč, ad III./2 a) v době od listopadu roku 2004 do 28. 2. 2005 vylákal pod záminkou převodu právního vztahu k osobnímu motorovému vozidlu zn. Škoda Felicia, od M. P. částku 50.000,Kč tak, že mu předkládal různé padělané písemnosti dokladující, že došlo k převodu nájemního vztahu k vozidlu na základě leasingové smlouvy z L. Š. na osobu poškozeného, což bylo v rozporu se skutečností, ad III./2 b) dne 25. 11. 2004 uzavřel na návod D. Š. M. P. s firmou C. smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 17.498,- Kč za účelem koupě dvou mobilních telefonů, když obviněný sliboval za výtěžek z prodeje telefonů uhradit náklady převodu osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia, na osobu poškozeného, obviněný telefony převzal, zpeněžil a hotovost použil pro krytí vlastních potřeb nikoli za dohodnutým účelem, tím způsobil M. P. škodu ve výši 17.498,- Kč, ad III./2 c) dne 18. 12. 2004 vylákal pod záminkou dvoudenního zapůjčení na M. P. jeho osobní motorové vozidlo zn. Škoda 120 L, včetně dokladů k vozidlu, automobil následně směnil s D. M. za mobilní telefon v hodnotě 2.500,- Kč, tím způsobil škodu M. P. ve výši nejméně 12.300,- Kč, ad III./2 d) přesně nezjištěného dne v období od 14. 1. 2005 do 11. 2. 2005, pod záminkou ochrany před osobami, jimiž měl být M. P. vydírán, převzal od něj obviněný D. Š. finanční částku ve výši 97.000,- Kč získanou prodejem chaty s tím, že peníze mu předá zpět následujícího dne, neučinil tak a způsobil M. P. škodu ve výši 97.000,-Kč, podvodným jednáním způsobil obviněný D. Š. škodu v celkové výši 176.798,- Kč, ad III./3 přesně nezjištěného dne 14. 12. 2004 nebo 15. 12. 2004 kolem 16:00 hodin nabídl I. V., úplatu ve výši 25.000,- Kč a J. S., úplatu ve výši 10.000,- Kč za orální sexuální styk s M. P., přestože mu bylo známo, že dívky jsou mladší 18 let.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním. Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 267/2006, v jehož rámci odvolání obviněného D. Š. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolaní z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací „zvlášť nebezpečný recidivista“, neboť se domnívá, že okolnost, že se měl dopustit další trestné činnosti, podle jeho názoru, nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2001 (správně 24. 4. 2001), sp. zn. 11 T 13/2000, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let. Současné trestné činnosti se měl dopustit dne 20. 12. 2004. Obviněný dodal, že v předchozím případě byla intenzita fyzického násilí vyšší a naopak v předmětném případě mělo dojít k fyzickému násilí malé intenzity. Obviněný zdůraznil, že jde o druhý případ, kdy se dopouští trestné činnosti a podotkl, že v době spáchání předchozí trestné činnosti mu bylo 19 let a v době spáchání předmětného činu mu bylo 23 let. Dále poukázal na to, že jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti nebyly v trestním řízení zjišťovány. Obviněný argumentoval v této souvislosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, podle kterého je třeba zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy interpretovat restriktivně, když smyslem tohoto právního institutu je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy dopouštějící se opakovaně zvlášť nebezpečných trestných činů. Základní otázkou při posuzování naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle obviněného je, zda opětovné spáchání trestného činu, v tomto případě jiného charakteru, na sklonku roku 2004, tedy poté, co byl obviněný pro jiný zvlášť závažný trestný čin spáchaný v roce 2000 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný dále cituje obsah nálezu Ústavního soudu České republiky, podle kterého pro zhodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy jsou relevantní tyto skutečnosti: o kolikáté odsouzení pro zvlášť nebezpečný trestný čin se jedná (v případě obviněného jde o druhé odsouzení), jak dlouhá doba uplynula mezi spácháním těchto dvou trestných činů (podle obviněného uplynula doba přesahující čtyři roky), celková doba, kterou pachatel před svým posledním odsouzením strávil ve výkonu trestu odnětí svobody (obviněný uvedl, že ve výkonu trestu odnětí svobody strávil více než dva a půl roku), zda byl pachatel z výkonu předchozího trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, zda předchozí trestný čin byl stejného nebo jiného charakteru, je nutno zohlednit věk pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, apod. Podle obviněného je rozhodné také to, že se jedná o trestný čin, kde je tak široké rozpětí trestní sazby (dva až osm let), že má soud možnost dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně stupeň nebezpečnosti činu. Obviněný uzavřel, že ani soud prvního stupně ani soud druhého stupně se s těmito všemi uvedenými okolnostmi nevypořádaly, když zvlášť nebezpečnou recidivu dovodily údajně pouze z charakteru předchozí a této trestné činnosti a z „poměrně“ krátké doby od jeho propuštění. Obviněný dodal, že soudy nesprávně přihlížejí k době, která uplynula od podmíněného propuštění, když podle § 41 odst. 1 tr. zák. měly podle obviněného přihlížet zejména k době, která uplynula od jeho odsouzení.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 267/2006, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání konstatovala, že výhrady obviněného proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě sice naplňují uplatněný dovolací důvod, ale nejsou podle ní způsobilé přivodit změnu soudních rozhodnutí. Soudy podle jejího názoru dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že obviněný opakoval trestnou činnost ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody a délka doby, která uplynula od propuštění z výkonu posledního trestu odnětí svobody je podle ní významným, byť v zákoně výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že se okresní soud náležitě vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, které měly význam pro posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečné recidivy. Soudy podle ní rovněž postupovaly plně v souladu s ustálenou judikaturou (R 12/1963, R I/1969, R 6/1963 – délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění, nebo po odpykání trestu). Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že na základě shora uvedených údajů vyplývá, že od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uplynula krátká doba a je proto zřejmé, že materiální podmínka pro použití institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. byla splněna, nehledě na to, že v ní obviněný páchal ještě další trestnou činnost, o které soudy současně rozhodovaly.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslali obviněný i jeho obhájce své stanovisko, ve kterém nesouhlasí s jejím tvrzením o krátké době, která uplynula od podmíněného propuštění z výkonu trestu, když předchozí trestnou činnost spáchal před více jak čtyřmi roky a od podmíněného propuštění uplynula doba jednoho a půl roku. Státní zástupkyně, že také zaměňuje typový a konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Samotný obviněný pak státní zástupkyni vytýká, že její vyjádření postrádá podrobný popis jeho podílu na souzeném skutku a záměrně zahaluje skutečnost, že po celou dobu incidentu nečinně seděl v automobilu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.

Nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí i otázka, zda je pachatel trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě tedy obviněný uplatnil námitky, které uvedeným požadavkům odpovídají, když uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť se podle jeho názoru soudy prvního a druhého stupně dostatečně nevypořádaly s okolnostmi rozhodnými pro naplnění zákonných znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. a namítal, že soudy zvlášť nebezpečnou recidivu nesprávně dovodily údajně pouze z charakteru jeho předchozí a současné trestné činnosti a z „poměrně“ krátké doby od jeho podmíněného propuštění. Pouze v těchto okolnostech podle obviněného nelze spatřovat podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák. pak označuje za zvlášť závažné trestné činy ty trestné činy, které jsou uvedeny v § 62 tr. zák. a také ty úmyslné trestné činy, na než trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Na základě uvedeného není pochyb o tom, že obviněný naplnil formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák., neboť poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 11 T 13/2000, s právní mocí od 11. 9. 2001, potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let, tj. byl potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., tedy spáchal další zvlášť závažný úmyslný trestný čin.

Z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy samo o sobě nestačí, nýbrž že je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tj. intenzitu, s jakou byly formální znaky pachatelem naplněny (shodně viz č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Příkladmo pak mezi kritérii rozhodnými pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy uvádí dobu, která uplynula od posledního odsouzení.

V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že neobstojí námitka obviněného, že soudy nesprávně přihlížely k době, která uplynula od jeho podmíněného propuštění, když by podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. měly přihlížet zejména k době, která uplynula od jeho odsouzení, neboť soudy obou stupňů postupovaly plně v souladu s ustálenou soudní judikaturou (R 12/1963, R I/1969, R 6/1963 - délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu. Spáchá-li odsouzený trestný čin v době výkonu trestu a budou-li splněny i ostatní znaky uvedené v § 41 tr. zák., nutno pachatele považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu). Nejvyšší soud proto v tomto ohledu sdílí závěr okresního i krajského soudu, že tato doba naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy nasvědčuje.

Pokud jde o další hlediska rozhodná pro naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy obou stupňů správně zvažovaly, zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost a v této souvislosti správně hodnotily konkrétní stupeň nebezpečnosti a charakter trestného činu předchozího i trestného činu nyní souzeného, jakož i následky trestných činů, způsob jejich páchání a okolnosti za nichž byly trestné činy páchány.

Namítá-li obviněný, že se u něj jedná pouze o druhý případ, kdy se dopustil trestné činnosti, nelze přehlédnout, že v obou případech se jedná o odsouzení za zvlášť závažné úmyslné trestné činy ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. V případě prvního odsouzení, které nabylo právní moci 11. 9. 2001, obviněný ranami pěstí do dolní čelisti způsobil mladistvému poškozenému zlomeninu čelisti vlevo i vpravo, toto zranění mělo povahu těžké újmy na zdraví, a jeho spolupachatel poškozenému následně odcizil mobilní telefon v hodnotě přesahující 6.000,- Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, ze kterého vykonal téměř dva roky (jeden rok a deset měsíců), když 15. 7. 2003 byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání čtyř let. Ač si byl vědom tohoto dobrodiní podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, již po uplynutí pouhé jedné čtvrtiny zkušební doby se opět dopustil rozsáhlé trestné činnosti, jejíž součástí byl i další zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V obou případech těchto trestných činů se přitom jednalo o majetkovou trestnou činnost násilného charakteru, motivovanou snahou obviněného o bezpracné získání finančních prostředků na úkor jiných osob.

Obviněný sice poukazuje na „malou intenzitu fyzického násilí“ v případě druhého odsouzení, ale správně odvolací soud při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zdůraznil, že jednání obviněného bylo promyšleným vyvrcholením nátlaku na poškozeného M. P. k získání dalších finančních prostředků. Jak vyplývá ze zjištěných skutečností, obviněný jednal vůči poškozenému se zvláštní lstí, když zneužil jeho důvěry, stavěl se do pozice jeho ochránce, ale ve skutečnosti to byl právě on, kdo promyšleně a bezohledně jednal s cílem obohatit se ke škodě majetku poškozeného. Za této situace je námitka obviněného, že po celou dobu jen nečinně seděl v automobilu bez významu. Tyto skutečnosti, jakož i podstatně vyšší způsobená škoda, svědčí o značném stupni narušenosti osoby obviněného a gradaci jeho trestné činnosti, když ani předchozí téměř dvouletý výkon trestu odnětí svobody, na něj neměl žádný výchovný vliv a nevážil si ani možnosti nevykonat celý předchozí trest odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn. Namísto toho, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení vedl řádný život, ještě v jejím počátku se opět dopouští nejen dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale i další rozsáhlé související trestné činnosti. O bezohlednosti a vysokém stupni narušenosti obviněného svědčí např. i výpověď I. V., která uvedla, že v její přítomnosti obviněný telefonoval s poškozeným a po skončení telefonátu se svěřil s tím, že jej M. P. prosil, aby ho přestali vydírat, nebo se pověsí, a obžalovaný se u toho usmíval. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný je nepoučitelným delikventem, dopouštějícím se opakovaně zvlášť závažných úmyslných trestných činů, kdy v daném případě opakované páchání trestných činů podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu.

Ve vztahu k dalšímu zvlášť nebezpečnému úmyslnému trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozhodnutím, Nejvyšší soud proto přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, že obviněný spáchal tento trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a že obviněný spáchání tohoto zvlášť závažného úmyslného trestného činu náležitě naplánoval a jeho jednání bylo promyšleným vyvrcholením nátlaku na poškozeného za účelem získání dalších finančních prostředků. Je tedy zřejmé, že opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl obviněný za předchozí takový trestný čin potrestán, vzhledem ke všem uvedeným okolnostem jakož i ke krátké době od podmíněného propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že obviněný páchal i další trestné činy, o kterých soudy současně rozhodovaly, tyto souvisely se spáchaným zvlášť závažným trestným činem vydírání a za účelem jeho přípravy a úspěšného provedení, se ve vztahu k J. S. a J. V. dopustil i mravnostního trestného činu. Spočíval-li první zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže v jednorázovém aktu, dopustil se již obviněný dalšího takovéhoto trestného činu po promyšlené pečlivé přípravě, včetně spáchání dalšího trestného činu, což svědčí o již uvedené gradaci jeho trestného jednání a spolu s dalšími výše uvedenými skutečnostmi, o výrazném nárůstu společenské nebezpečnosti ve smyslu jejího podstatného zvýšení podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací soud dospěl k závěru, že obviněný jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a že tedy hmotně právní námitky uplatněné obviněným jsou zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 29. November 2006