JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1235/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2006 o dovoláních obviněných M. V., a K. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 10 To 33/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 19/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. o d m í tá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 3 T 19/2005, byli obvinění M. V., K. S. a Š. V. uznáni vinnými trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., který spáchali tak, že obviněný M. V. po předchozí dohodě a rozdělení úkolů s obviněným K. S. a obviněným Š. V. dne 9. 3. 2005 s úmyslem získat pohrůžkou finanční hotovost od J. D., kolem 20:00 hodin telefonicky vylákal jeho dceru V. S., do místa zvaného „Č.“ u D. P., okr. D., kam poškozená V. S. přijela svým osobním vozidlem zn. Škoda Fabia, kde ji poté obvinění K. S. a Š. V. pod pohrůžkou střelnou zbraní donutili vystoupit z vozidla a poté ji obviněný Š. V. udeřil plynovou pistolí do zátylku, povalil ji na zem, hnědým tkalounem jí spoutali ruce i nohy, elastickým obinadlem ovázali ústa, přes hlavu jí přetáhli mikinu, naložili ji do zavazadlového prostoru jejího vozidla a odvezli na předem domluvené místo, kde ji přeložili do osobního vozidla zn. Opel Vectra Caravan uživatele obviněného M. V., který s ní následně odjel směrem na Č. L. a poté, co zjistil, že poškozená údajně nejeví známky života, ji u obce S. hodil do příkopu a vzápětí kontaktoval matku poškozené a žádal výkupné, přičemž dne 18. 3. 2005 byla poškozená V. S. nalezena mrtvá a bezprostřední příčinou její smrti bylo udušení kombinací několika mechanismů.

Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle § 234a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků a pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to stříbrné plynové pistole zn. BRUNI MOD. 92. Obviněný K. S. byl odsouzen podle § 234a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Š. V. byl odsouzen podle § 234a odst. 3 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 10 To 33/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obvinění M. V. a K. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný M. V. v dovolání, které se opírá o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především namítl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že byl soudy odsouzen jako přímý pachatel a nikoli jako účastník formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále, že skutek byl posouzen tak, že byl spáchán členy organizované skupiny podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Obviněný uvedl, že sice zorganizoval spáchání trestného činu, avšak jednal pouze s obviněným K. S., zatímco obviněného Š. V. uviděl až tehdy, když došlo k předání poškozené. Obviněný dále namítal, že do kufru jeho vozidla mu byla poškozená V. S. vhozena již mrtvá. Soud se podle něj nevypořádal s tím, že poškozená V. S. obviněného K. S. poznala. Také rekonstrukce nebyla provedena v souladu se zásadami, které platí pro provádění rekonstrukce. Soud prvního stupně tak podle něj nedůsledně aplikoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž návrhy obhajoby směřovaly k odstranění rozporů ve výpovědích obviněných, k čemuž mělo dojít výslechem dalších svědků. Soud však tyto výslechy neprovedl. Namítl také, že lze uvažovat o souběhu s trestným činem hanobení lidských ostatků podle § 202a odst. 2 tr. zák., avšak tuto námitku blíže neodůvodnil. Obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, aniž by uvedl, kterému soudu má být věc k takovému projednání rozhodnutí přikázána.

Obviněný K. S. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť se domnívá, že tento důvod je dán, protože je nevinen. V dovolání, které vypracoval jeho obhájce, je výslovně uvedeno, že dovolání je podáváno přesto, že obviněný byl poučen o tom, že obhájce neshledal důvody pro podání dovolání a že neúspěšné dovolání bude zpoplatněno. Obviněný však trval na tom, že se nepodílel na žádném z mechanismů, jejichž kombinace měla za následek smrt poškozené V. S. Je přesvědčen o tom, že přetažení volné mikiny přes hlavu poškozené nebylo takovým mechanismem, když obviněný jí přes obličej nic jiného neumisťoval a už vůbec nemohl ovlivnit žádný z mechanismů, které mohly nastat po přeložení poškozené do auta obviněného M. V. Z těchto důvodů se domnívá, že jeho podíl na trestném činu braní rukojmí odpovídá pouze právní kvalifikaci podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a proto podal dovolání proti výroku o vině i trestu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, zrušil i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i ve výroku o trestu a poté, aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného M. V. uvedla, že obviněný sice podal dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti z převážné části namítá jen neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudy učiněná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá jen námitka nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako přímého pachatele a dále námitka, že skutek byl nesprávně posouzen tak, že byl spáchán členy organizované skupiny podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. V této části považuje nejvyšší státní zástupkyně dovolání za zjevně neopodstatněné, protože všichni obvinění jednali po předchozí dohodě ve společném úmyslu získat za poškozenou výkupné a všichni se také na spáchání skutku přímo podíleli. To vylučuje možnost posoudit skutek dovolatele jako pouhé účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pro posouzení pachatelů jako členů organizované skupiny podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. je rozhodující, že obvinění tvořili sdružení tří trestně odpovědných osob, měli rozděleny úkoly a jejich činnost se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. Je proto zcela irelevantní, zda obviněný M. V. rozděloval úkoly oběma zbývajícím obviněným či jen obviněnému K. S., který poté dával úkoly obviněnému Š. V., neboť o existenci tohoto obviněného obviněný M. V. od počátku věděl a s jeho účastí při páchání trestného činu počítal. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného K. S. nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že je považuje za zjevně neopodstatněné, neboť všichni obvinění se dopustili trestného činu jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Poukázala na to, že obvinění K. S. a Š. V. provedli společně spoutání poškozené a zakrytí jejích dýchacích cest a je proto zcela nerozhodné, který z obviněných realizoval ten který konkrétní úkon směřující ke znehybnění poškozené a k tomu, aby jí bylo zabráněno ve volání o pomoc. Omotání elastického obinadla kolem úst poškozené nebylo excesem z původní dohody, ale součástí předem připraveného plánu. Právní kvalifikace skutku je proto přiléhavá. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného K. S. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými.

K dovolání obviněného M. V.:

Nejvyšší soud se nemohl zabývat tou částí dovolání obviněného, která směřuje proti údajné neúplnosti dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, neboť těmito námitkami obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění a takové námitky nenaplňují uplatněný důvod dovolání ani jiný důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Právními námitkami jsou pouze námitky obviněného, že trestný čin spáchal pouze jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a nikoli jako přímý pachatel a dále námitka, že skutek neměl být posouzen tak, že byl spáchán členy organizované skupiny podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. K první námitce je nutno uvést, že z popisu skutku je zřejmé, že všichni obvinění spáchali trestný čin jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Judikatura vychází z toho, že ve výroku o vině není třeba výslovně uvádět, že obvinění spáchali trestný čin jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Účastenství podle § 10 tr. zák. je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Obviněný M. V. však nebyl v postavení účastníka na trestném činu hlavního pachatele, ale byl spolupachatelem trestného činu, za nějž byl odsouzen. Pokud obviněný M. V. jako spolupachatel čin zároveň zorganizoval, je tato okolnost obecně přitěžující okolností ve smyslu § 34 písm. ch) tr. zák., avšak není to důvodem k tomu, aby byl považován jen za účastníka trestného činu jiné osoby podle § 10 odst. 1 tr. zák., tedy ani za organizátora podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 996/2006). Tato námitka obviněného je proto nedůvodná.

Další námitkou obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení skutku podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Otázkou právní kvalifikace skutku se samozřejmě zabývaly soudy obou stupňů, neboť je to jejich povinností. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 617 – 618 spisu) uvedl, že: ,,Zákonu odpovídá závěr krajského soudu, že se obžalovaní dopustili jednání jako členové organizované skupiny. Obžalovaný M. V., který pojal záměr tímto způsobem získat finanční prostředky, si byl vědom toho, že z důvodů, které podrobně rozvedl krajský soud, sám nemůže jednání uskutečnit. Proto kontaktoval spoluobžalovaného K. S., který však musel kontaktovat další osobu, protože neovládá řízení motorového vozidla, a o tomto postupu se dohodl i s obžalovaným M. V. Třetím pachatelem se tak stal spoluobžalovaný Š. V., který byl s celým záměrem seznámen.‘‘ Podle Vrchního soudu v Praze krajský soud správně uvedl, že došlo k naprosto přesnému rozdělení úkolů, že jednotliví pachatelé by samostatně nemohli uskutečnit zmíněný záměr a jestliže úkoly byly takto precizně rozděleny, nebylo nutné, aby i obviněný Š. V. byl v kontaktu s obviněným M. V., když plně respektoval úkoly, které mu byly uloženy. Odvolací soud uzavřel, že jednání obviněných bylo důvodně posouzeno tak, že se ho všichni obvinění dopustili jako členové organizované skupiny.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že organizovanou skupinou se podle judikatury rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Tímto způsobem lze spáchat i jednorázový trestný čin a organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter. Vyžaduje se, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Tuto judikaturu respektovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích.

K námitce obviněného M. V., že poškozená V. S. mu byla obviněnými K. S. a Š. V. vhozena do kufru jeho vozidla již mrtvá, je třeba připomenout, že jde o námitku skutkovou. V této souvislosti obviněný též namítl, že za jím tvrzených okolností by u něj přicházela v úvahu kvalifikace činu jako účastenství formou organizátorství na trestném činu braní rukojmí podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 234a odst. 1, 3 tr. zák. Kromě toho, co již bylo zmíněno shora k otázce organizátorství trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., nutno pro úplnost poukázat na to, že soudy obou stupňů správně zdůraznily, že způsobení smrti jako těžkého následku u trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 3 tr. zák. může být zaviněno jen z nedbalosti, neboť při úmyslném zavinění by šlo o souběh trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. s trestným činem braní rukojmí podle § 234a tr. zák. Podle skutkových zjištění soudů obviněný M. V. přebíral poškozenou V. S. od spoluobviněných K. S. a Š. V. živou a přestože mu to bylo známo, neučinil nic, čím by odvrátil smrt poškozené. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí také uvedl, že: „Námitky všech obžalovaných, kteří popírali zavinění ve vztahu k smrti poškozené je možno kvalifikovat pouze jako cynický přístup k celé věci. U obžalovaného M. V. je pak zvýrazněna tím, že za situace, kdy se poškozené zbavil, neboť byl přesvědčen, že již nežije, ještě požadoval původně plánované výkupné“ (srov. č. l. 618 spisu). Námitkou o souběhu s trestným činem hanobení lidských ostatků podle § 202a odst. 2 tr. zák. se Nejvyšší soud nemohl zabývat pro nedostatek jejího odůvodnění. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není žádného důvodu, aby z podnětu dovolání obviněného M. V. cokoli měnil na výroku o jeho vině.

K dovolání obviněného K. S.:

Obviněný K. S. v dovolání namítl, že se nepodílel na žádném z mechanismů, jejichž kombinace měla za následek smrt poškozené V. S. udušením. Tato námitka je námitkou skutkovou, která zpochybňuje učiněná skutková zjištění, a Nejvyšší soud se jí proto nemohl zabývat. Přesto poukazuje na popis skutku, z něhož vyplývá, že obviněný K. S. společně s obviněným Š. V. donutili poškozenou V. S. vystoupit z vozidla a poté, co ji obviněný Š. V. udeřil plynovou pistolí do zátylku hlavy, povalili ji na zem, hnědým tkalounem jí spoutali ruce i nohy, elastickým obinadlem jí ovázali ústa, přes hlavu přetáhli mikinu a poté ji naložili do zavazadlového prostoru jejího vozidla a odvezli na předem domluvené místo. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je naprosto zřejmé, že obviněný K. S. jednal jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Na základě této námitky obviněný dovozuje, že jeho jednání odpovídá právní kvalifikaci trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. I v případě této námitky nezbývá než znovu zdůraznit, že způsobení smrti jako těžšího následku u trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. l, 3 tr. zák. může být zaviněno jen z nedbalosti. Při úmyslném zavinění smrti by šlo o souběh trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. s trestným činem braní rukojmí podle § 234a tr. zák.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, jakými právními úvahami se soudy řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Vypořádaly se přitom s obdobnými námitkami, které obvinění nyní opakují ve svých dovoláních. Soudy vycházely kromě jiných důkazů z obsahu protokolu o ohledání místa činu (č. l. 269 – 272 spisu) i obsahu připojené fotodokumentace (č. l. 273 – 280 spisu), z nichž zjistily nejen místo a polohu nálezu poškozené, ale i způsob jejího spoutání na rukou i nohou, zejména však ovázání úst a krku škrtidlem s jeho fixací v ústní dutině a zakrytí dýchacích otvorů tkaninou, které vedlo k udušení poškozené V. S. Totéž je patrno z pitevního protokolu na č. l. 63 spisu, obsahu fotodokumentace na č. l. 65 – 67 spisu, pitevního protokolu na č. l. 72 – 73 spisu i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství a odvětví různá se specializací patologická anatomie s fotodokumentací (č. l. 77 – 113 spisu). Z těchto důkazů mimo jiné vyplývá, že poškozená V. S. měla v oblasti krku silonový dvojnásobně omotaný motouz s jednoduchou průvlečnou smyčkou. Kolem krku měla mnohonásobně, a to šestkrát, omotáno bílé obinadlo v silné vrstvě, přičemž jeden pramen vedl napříč ústní dutinou, dvojnásobný uzel byl situován vpravo do zevního ústního koutku a dále měla pod obinadlem omotáno zelené triko s krátkým rukávem. Poškozená dále měla na hlavě tmavě modrou mikinu v horní části fixované několikanásobně omotaným tkalounem, která vytvářela neprodyšný vak s otevřenou dolní částí. Již samotný způsob spoutání poškozené a použití škrtidel kolem krku a uzel tvořící roubík podle obecných zkušeností nasvědčuje tomu, že poškozená osoba po určité době utrpí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že obvinění způsobili z nedbalosti smrt poškozené V. S. Námitku obviněného, která se týká nesprávného právního posouzení skutku, považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obou obviněných M. V. a K. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 18. October 2006