JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1223/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 10. 2008 o dovoláních, která podali obvinění T. N. B. a T. H. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 11 To 48/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 2/2007, takto:

Dovolání, které podal obviněný T. N. B., se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.

Dovolání, které podal obviněný T. H. T., se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 1 T 2/2007, byli obvinění T. N. B. a T. H. T. uznáni vinnými každý trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a odsouzeni podle § 187 odst. 4 tr. zák. k trestům odnětí svobody obviněný T. N. B. na dvanáct let a obviněný T. H. T. na deset let, oba podle § 39a odst. 3 tr. zák. se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněný T. H. T. byl odsouzen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. také k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto ještě ohledně dalších dvou obviněných.

O odvoláních, která podali všichni obvinění proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 11 To 48/2008. Z podnětu odvolání, které podal obviněný T. N. B., byl rozsudek Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že tomuto obviněnému byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na jedenáct let se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. Odvolání, které podal obviněný T. H. T., bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Zároveň bylo rozhodnuto o odvoláních dalších dvou obviněných.

Obvinění T. N. B. a T. H. T. se trestných činů dopustili skutky, které podle zjištění Krajského soudu v Plzni spočívaly v podstatě v tom, že v průběhu roku 2005 obviněný T. N. B. v deseti případech specifikovaných v bodech 1 – 6, 8 – 11 výroku o vině a obviněný T. H. T. ve třech případech specifikovaných v bodech 7, 10, 12 výroku o vině obstarávali pervitin, který v Ch. a na jiných místech poblíž hranic předávali německým občanům U. R., C. M.-K. a F. H. za účelem jeho vývozu a další distribuce ve Spolkové republice Německo (SRN). Podle zjištění Krajského soudu v Plzni obvinění takto jednali na podkladě dohod o dlouhodobém obstarávání pervitinu pro potřeby odběratelů v SRN.

Obvinění T. N. B. a T. H. T. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Obviněný T. N. B. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu zahrnujícím to, že byl ponechán beze změny jeho se týkající výrok o vině. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek byl chybně kvalifikován podle § 187 odst. 4 tr. zák., a vyjádřil názor, že přicházela v úvahu kvalifikace jen podle § 187 odst. 1, 2 tr. zák. Argumentoval tím, že spotřebitelé ad hoc ze SRN se snažili získat pervitin v České republice bez jakékoli organizace či spolupráce a že ho koupili od toho, kdo jim ho nabídl. Poukázal na to, že vstupem České republiky do Evropské unie zmizely hraniční celní kontroly, že Evropská unie se považuje za sjednocené území a že aplikace ustanovení o organizované skupině působící ve více státech proto vůbec není namístě. Zpochybnil také splnění materiální podmínky stanovené v § 88 odst. 1 tr. zák. pro to, aby skutek mohl být posouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. Obviněný T. N. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný T. H. T. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Dovolání založil v celém rozsahu na námitkách, jimiž projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich ohledně něho vyvodily. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání, které podal T. N. B., je zjevně neopodstatněné, a že obviněný T. H. T. podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolání, které podal obviněný T. N. B.

Trestný čin nedovolané výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů se posoudí podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., jestliže pachatel spáchá čin uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je konstruován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Krajský soud v Plzni a s kterým se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze.

Výhrady, které obviněný uplatnil proti posouzení skutku podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., evidentně nemohou obstát.

Námitku, že němečtí spotřebitelé ad hoc se snažili získat pervitin bez jakékoli organizace a spolupráce a že ho koupili od toho, kdo jim ho nabídl, lze akceptovat jen z hlediska postavení konečných spotřebitelů z řad jeho skutečných konzumentů. Těmi však rozhodně nebyli U. R. a C. M.-K., kterým obviněný pervitin obstarával. S těmito občany SRN obviněný navázal trvalejší vztahy, jejichž jasným účelem byl obchod s pervitinem. V poměru mezi obviněným a uvedenými občany SRN se nejednalo o žádné náhodné nebo jen příležitostné obchody, nýbrž o obchody, které měly základ v dohodě o dlouhodobé spolupráci. Tomu ostatně odpovídala i součinnost obviněného s těmito osobami. Průběh byl takový, že po telefonické objednávce některého z uvedených občanů SRN obviněný vešel ve styk s dalšími osobami za účelem obstarání pervitinu v České republice a po jeho opatření následovala telefonická dohoda mezi obviněným a některým z uvedených občanů SRN o místě a způsobu předání pervitinu, v dalším pak došlo k předání pervitinu a k jeho vyvezení do SRN. Teprve poté následoval v SRN prodej pervitinu jeho skutečným spotřebitelům ke konzumaci. Množství pervitinu a četnost jeho odběrů byly pro obviněného jasně srozumitelné v tom směru, že pervitin není určen pro osobní potřebu U. R. a C. M.-K., nýbrž k další distribuci v SRN. Ze souhrnu těchto okolností vyplývá, že posuzovaná činnost měla zřetelné rysy plánovitosti, že byla založena na rozčlenění do dílčích na sebe navazujících úkolů zajišťovaných různými osobami, že vzájemné vztahy těchto osob při provádění posuzované činnosti byly určitým způsobem uspořádány a ustáleny, že tyto osoby tvořily organizovanou skupinu a že skupina jako celek operovala na území České republiky a na území SRN, tedy působila ve více státech.

Na správnosti posouzení skutku podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. nic nemění členství České republiky v Evropské unii. To je s uvedeným právním posouzením naprosto slučitelné. Evropská unie není sjednoceným územím bez hranic mezi členskými státy. Tyto hranice se nijak nezměnily a zůstaly zachovány. Změny doznal jen režim ochrany státních hranic mezi členskými státy projevující se absencí fyzické kontroly pohybu osob a zboží.

Přisvědčit nelze námitce, že pro posouzení skutku podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. nebyla splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že obviněný spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, v daném případě podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jak to předpokládá citované ustanovení. Vyplývá to z toho, že šlo o poměrně pevné spojení, které se zakládalo na perspektivě dlouhodobé spolupráce. Tato spolupráce našla výraz v deseti případech obstarání pervitinu za účelem jeho vývozu a další distribuce v SRN, přičemž předmětem jednání obviněného v těchto případech bylo poměrně velké množství pervitinu (537 gramů), které bylo způsobilé ohrozit život nebo zdraví většího okruhu lidí.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání, které podal obviněný T. N. B., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání, které podal obviněný T. H. T.

Námitky, které představují polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Pod tento dovolací důvod není podřaditelná žádná z uplatněných námitek obviněného.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzení skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudu, snaží se dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání tudíž není možné uplatňovat námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Obsahem dovolání obviněného není jediná námitka v tom smyslu, že skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a z kterého v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, nenaplňuje znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zcela mimo meze tohoto dovolacího důvodu je polemika obviněného s tím, jak soudy interpretovaly obsah telefonních hovorů, ohledně nichž byl proveden odposlech a záznam telekomunikačního provozu, dále s tím, jak ztotožnily účastníky těchto hovorů a osoby odesílatelů a příjemců zpráv SMS, a konečně i s tím, jak byla provedena rekognice jeho osoby svědkem.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze výjimečně uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě skutkových námitek v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor se jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzovaném případě není mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy žádný extrémní rozpor, neboť tato zjištění mají jasnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Soudy hodnotily důkazy ověřitelným, srozumitelným a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, jímž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Námitky proti skutkovému základu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze uznat za dovolací důvod.

Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný T. H. T., jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 22. October 2008