JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1181/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 333/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 25/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 4 T 25/2001, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem 1) pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem 2) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby, v níž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným K. E., ve výši 150.000 Kč, M. M., částku 250.000 Kč, J. Č., částku 120.000 Kč, S. T., částku 40.000 Kč, Ing. F. M., částku 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. F. M., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzující části tohoto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 333/2007, zrušil napadený rozsudek v odsuzující části ve výroku o vině pod body 1)a, b c, 2)a, b, c, a 3), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným K. E., M. M., J. Č., S. T. a Ing. F. M. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným pod bodem 1) a až c trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) a až c trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému stanovena zkušební doba jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným K. E., částku 150.000 Kč, M. M., částku 250.000 Kč, J. Č., částku 120.000 Kč, S. T., částku 40.000 Kč a Ing. F. M., částku 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. M., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 333/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání proti všem výrokům opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že v řízení nebyl opatřen ani jeden důkaz prokazující jeho vinu a tvrdí, že se trestného činu nedopustil. Vytkl soudům nesprávné hodnocení výpovědí svědků, které byly podle něj hodnoceny jednostranně a bez vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Rovněž nesouhlasí s právní kvalifikací skutku pod body 2)b – 2)d obžaloby jako pokračujícího trestného činu, neboť údajně nebyly splněny podmínky § 89 odst. 3 tr. zák. K bodu 1)a namítl, že se v trestním řízení nepodařilo prokázat půjčení peněz a jakékoliv převzetí částky popírá. V případě bodu 1)b pak má za to, že z dokazování nelze dovodit úmysl jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Skutek uvedený pod bodem 1)c není podle obviněného trestným činem, neboť nedlužil žádné peníze poškozenému Ing. F. M. Argumentoval tím, že jím vystavená směnka zní na řad zemřelého V. Š., navíc se poškozený Ing. F. M. nepřihlásil s žádným nárokem v rámci dědického řízení. K bodu 2)a rozsudku obviněný uvedl, že peníze, které obdržel od poškozeného K. E., byly platbou za poskytnuté služby. Z těchto důvodů má za to, že se trestný čin nestal, obdobně jako v případě bodu 2)b výroku o vině. V tomto případě uvedl, že peníze, které obdržel, byly splátkou dluhu. Dodal, že i státní zástupce navrhl vypuštění tohoto trestného činu ve svém závěrečném návrhu. Obviněný vytkl soudům, že nesprávně posoudily i skutek pod bodem 2)c výroku o vině. Skutek podle něj není trestným činem, neboť částka, kterou obdržel, byla odměnou za zabezpečení ručení úvěru, nikoli zajištění poskytnutí úvěru. V důsledku údajné špatné interpretace podle něj nebyla zachována totožnost skutku. K bodu 3) výroku o vině obviněný namítl, že neexistuje jakýkoliv písemný důkaz, kterým by potvrdil převzetí finanční částky, což potvrzuje podle něj i výpověď svědka N. Obviněný namítl, že se nedopustil trestné činnosti, a že skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 333/2007, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do dne jeho projednání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.

Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný uplatnil z převážné části skutkové námitky, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat. Námitkami, v nichž nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků a poukázal na jejich nevěrohodnost, napadl způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy. Obviněný rovněž vytkl soudům i rozsah dokazování, když uvedl, že neexistují důkazy, které by prokazovaly jeho vinu. Těmito námitkami se obviněný snaží zvrátit skutkový stav zjištěný soudem v napadeném rozsudku a prosazovat svoji verzi skutku. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vychází z názoru, že důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudu, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Je zřejmé, že obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění, přičemž teprve po změně skutkových zjištění by mělo dojít ke změně právního posouzení skutku. Takové námitky však nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř., neboť obviněný jimi napadá pouze správnost hodnocení důkazů a správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci.

Ke skutku pod bodem 1)b napadeného rozsudku odvolací soud v jeho odůvodnění uvedl, že obviněný P. K. požádal zástupce poškozené společnosti o zapůjčení částky 250.000,-Kč, která měla sloužit jako depozitum na poskytnutý úvěr, přičemž z následných kroků obviněného je zřejmé, že obviněný P. K. již od počátku neměl ani v nejmenším záměr vrátit vypůjčenou částku, když v té době měl dluh u poškozeného S. T., peníze ve lhůtě 30 dnů nevrátil a použil je na opravu svého vozidla, s nímž havaroval (srov. č. l. 686 spisu). Odvolací soud se správně vypořádal s námitkou obviněného, že částku 250.000,- Kč zaplatil poškozené společnosti v průběhu let 2000 až 2001 tak, že k zaplacení došlo až po podání obžaloby na obviněného, přičemž tato okolnost může mít vliv jen na otázku náhrady škody, případně lze na ni pohlížet jako na polehčující okolnost, avšak nemůže mít vliv na vyvinění se z protiprávního jednání. Odvolací soud tak poukázal na to, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. byl dokonán obohacením obviněného. Neobstojí proto námitka obviněného uplatněná v dovolání, že šlo o občanskoprávní nebo obchodní věc, že si částku 250.000,- Kč vypůjčil a nevrátil v dohodnuté době, protože neměl dostatek finančních prostředků a došlo ke zmaření některých podnikatelských záměrů obviněného a že proto skutek nebyl a není trestným činem. S přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním, která Nejvyšší soud nemůže změnit, je nepochybné, že obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. K věci dovolací soud jen dodává, že nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby od konce října 1994 do roku 2001 čekal, až mu obviněný P. K. zaplatí 250.000,- Kč.

Námitka, že šlo o občanskoprávní nebo obchodní vztah mezi obviněným a společností T. T., spol. s r. o., T., by byla na místě, pokud by obviněný jednal jako účastník občanskoprávních nebo obchodně právních vztahů a nikoliv jako podvodník, který se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl poškozenou společnost v omyl o svých majetkových poměrech a své schopnosti v relativně krátké době vrátit částku čtvrt milionu Kč.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i právní námitku absence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. /bod 1)a – 1)c napadeného rozsudku/. Obviněný namítl, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že v době půjčky věděl, že peníze již nevrátí. Tuto námitku shledal dovolací soud nedůvodnou. K naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud svůj právní závěr o subjektivních znacích trestného činu založil na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování, zejména z výpovědí svědků I. T. a S. T. a ze skutečnosti, že obviněný byl v době půjčky zadlužen a potřeboval získat další finanční prostředky k uspokojení dalších svých věřitelů. Nejvyšší soud shledal, že z těchto skutkových zjištění vyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod body 2)b – 2)d rozsudku jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 89 odst. 3 tr. zák. ve spojení s § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž popírá jakoukoliv souvislost mezi dílčími skutky. Pro splnění podmínek pokračování v trestném činu § 89 odst. 3 tr. zák. musí být splněny čtyři znaky: a) útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem, c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Nejvyšší soud je při posuzování této námitky vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž z tzv. skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že dílčí útoky pokračujícího trestného činu byly spáchány v červnu, červenci a září roku 1995, byly naplněny vždy znaky stejné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve všech případech šlo o příslib zajištění úvěru, přičemž obviněný byl podle skutkových zjištění soudů veden jednotným záměrem si získané finanční prostředky ponechat a tím se obohatit na úkor jiného. Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru, že jde o pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. při splnění podmínek § 89 odst. 3 tr. zák. Tato námitka obviněného je proto neopodstatněná.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit námitku, že skutek pod bodem 2)b napadeného rozsudku není trestným činem a že i státní zástupce v závěrečném návrhu navrhl vypuštění tohoto skutku. Odvolací soud poukázal v odůvodnění svého rozsudku, že státní zástupce v závěrečném návrhu dne 20. 11. 2006 i v případě tohoto skutku navrhl uznat obviněného vinným (srov. č. l. 689 spisu). Jde o námitku procesní, nehledě k tomu, že podle platného znění trestního řádu nepřichází v úvahu tzv. vypuštění skutku.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 05. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč