JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1178/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. září 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. I. , J. V. , a R. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 7 To 594/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 198/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. I. , J. V. a R. J. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 3 T 198/2006, byli obvinění J. I. , J. V. a R. J. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byli odsouzeni podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 7 To 594/2007, odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění prostřednictvím stejného obhájce řádně a včas dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o jejich obsah, jde o doslovně shodná dovolání u všech obviněných.

Obvinění v dovolání upozornili na skutečnost, že v rámci doplnění odvolání ze dne 4. 1. 2008 navrhovali doplnit dokazování výslechem svědka M. V. , který měl být v kontaktu s oběma poškozenými v době bezprostředně před i den po incidentu popsaném ve skutkové větě. Uvedli, že tuto skutečnost znovu zdůraznili ještě při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 24. 1. 2008. Z protokolu o tomto zasedání však podle nich neplyne skutečnost, že odvolací soud o tomto návrhu neměl do té doby žádné poznatky, což je údajně patrno ze zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu. Z toho obvinění usuzují, že se soud druhého stupně vůbec neseznámil s obsahem doplnění odvolání podaného u soudu dne 4. 1. 2008 a v něm obsaženými návrhy na doplnění dokazování, což považují za nestandardní a odporující zásadám trestního řízení a právům garantovaným Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Obvinění poukázali, že podle § 215 odst. 4 tr. ř. předseda senátu měl při jednání zjistit, zda strany nenavrhují doplnění dokazování, a o případných návrzích rozhodnout, což se podle nich nestalo. Takový postup odvolacího soudu zakládající se na nevypořádání se s důkazním návrhem, resp. na opomenutí důkazu zakládá nesprávné právní posouzení věci. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 7 To 594/2007 a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že argumentaci uvedené v dovoláních nelze přisvědčit. Podstata námitek, o něž se dovolání obviněných I. , V. a J. opírají, že se netýká aplikace trestního práva hmotného, resp. právního posouzení skutku, jak by odpovídalo zvolenému důvodu dovolání, nýbrž směřuje jednoznačně do oblasti zjišťování skutečného stavu věci resp. do oblasti procesních pravidel, jejichž porušení je soudu druhého stupně konkrétně vytýkáno. Takovéto námitky podle státního zástupce nevyhovují nejen zvolenému, ale ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů a napadené rozhodnutí tudíž na jejich podkladě nelze věcně přezkoumávat. S názorem obviněných podle něj nelze souhlasit ani z věcného hlediska. Skutečnost, že soud nerozhodl o návrhu obviněného na doplnění dokazování, by mohla být důvodem pro konstatování nezákonnosti takového rozhodnutí, které by mohlo při provedení opomenutého důkazu vyznít zcela jinak, ovšem při tomto konstatování nelze přehlížet reálný význam důkazu, o který se jedná. Specifikace návrhu obviněných (že navrhovaný svědek V. byl v osobním kontaktu s poškozenými v den události i v den následující) je do té míry obecná, že z ní neplyne žádný důvod, proč by právě tato osoba měla být vyslýchána v předmětné trestní věci jako svědek. Poškození byli nepochybně v den události i v den po ní následující v osobním styku s celou řadou osob, které ovšem nebyly svědky události (právě tak, jako jím nebyl navrhovaný svědek V. ), a s ohledem na další důkazy, jež měl soud k dispozici, není zřejmý žádný důvod, proč by měl být některý z takových svědků vyslýchán k událostem spadajícím zcela mimo skutkový děj. Státní zástupce se domnívá, že z materiálního hlediska se v daném případě nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, který by mohl jakýmkoli způsobem ovlivnit skutková zjištění soudu a jeho konečné rozhodnutí v této věci. Kromě toho nelze nevidět, že odvolací soud náležitě reagoval na další důkazní návrhy obviněných, např. na opatření znaleckého posudku k obecné věrohodnosti výpovědi poškozených, a pokud by mu byl důkazní návrh na výslech svědka V. řádně předložen (o čemž přetrvávají pochybnosti), neměl by důvodu o něm rozhodnout stejně jako o zbývajících návrzích této povahy. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu než uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že obvinění podali obsahově naprosto shodná dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání ale vyplývá, že námitka uplatněná shodně všemi obviněnými není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože je zaměřena nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřuje výhradně do oblasti zjišťování skutkového stavu věci, namítá údajné porušení procesních pravidel soudem druhého stupně a v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Námitka obviněných, že v doplnění odvolání bylo navrhováno provedení důkazu výslechem svědka V. , tento důkaz však nebyl soudem proveden, jakož ani nebylo rozhodnuto o jeho provedení či neprovedení, nezpochybňuje použitou právní kvalifikaci a obvinění jí nenapadají správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování. Takovou námitkou obvinění deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnili.

Za dané situace přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť uvedenou námitku neprovedení důkazu nelze samu o sobě podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda neprovedením uvedeného důkazu (výslech svědka V. ) zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněných soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněných opřeli zejména o výpovědi poškozených, kteří shodně podrobně popsali jednání všech tří obviněných jakož i další okolnosti případu. V rozporu s nimi pak byly výpovědi obviněných. Tyto dvě skupiny důkazů se shodovaly pokud jde o místo, kde se uskutečnil skutkový děj a čas. Obvinění se však hájili tím, že se na poškozených nedopustili žádného fyzického násilí. Tato jejich obhajoba však byla vyvrácena a výpovědi poškozených byly podpořeny dalšími v průběhu trestního řízení provedenými důkazy. Šlo zejména o znalecké posudky, lékařské zprávy a podpůrně také výpověď svědkyně V. Provedené důkazy pak hodnocené v souhrnu i jednotlivě vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů.

Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož zejména se obvinění dovolávali) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněných.

Jak vyplývá z trestního spisu, nezakládá se na pravdě tvrzení obviněných J. I. a J. V. , že v doplnění svých odvolání navrhli výslech svědka M. V. , protože v těchto jejich podáních žádný takový návrh obsažen není. Výslech tohoto svědka navrhl toliko obviněný R. J. , a to v doplnění odvolání, které bylo odvolacímu soudu doručeno osobně dne 4. 1. 2008 s tím, že tento svědek měl být opakovaně v přímém kontaktu s oběma poškozenými jak před, tak i po incidentu a je schopen podat svědectví o tom, kdy se s nimi střetl, v jakém stavu a „v jakých časových horizontech“ se poškození nacházeli. Blíže by se mohl vyjádřit i k osobnostem poškozených, které osobně zná. Tento svědek, že proto může mít na věc podstatný dopad. U veřejného zasedání dne 24. 1. 2008 pak podle protokolu poukázal na toto doplnění odvolání s tím, že kamarád, kterého v něm uvedl jako svědka, by mohl objasnit více. Dále ze spisu vyplývá, že dne 26. 2. 2008 byla R. J. na jeho žádost vydána přehrávka zvukového záznamu veřejného zasedání ze dne 24. 1. 2008 na CD nosiči. Dne 5. 6. 2008 pak byl Krajskému soudu v Brně doručen návrh R. J. na opravu a doplnění protokolu o tomto veřejném zasedání ve smyslu § 57 tr. ř. Rozhodnutí o tomto návrhu součástí spisu není.

Bez ohledu na námitky R. J. ohledně neúplnosti protokolu o veřejném zasedání, je z jeho vyhotovení obsaženého v trestním spise zřejmé, že tento návrh byl odvolacímu soudu předložen. Podstatné pro posouzení, zda se ohledně navrženého svědka jedná o tzv. opomenutý důkaz je, zda by neúplnost důkazního řízení mohla mít za následek porušení základních práv a svobod obviněného a požadavku na spravedlivý proces. O takový případ se ale v této věc nejedná, protože nejde o svědka, který byl přímým svědkem události, ale jak uvádí R. J. v dovolání, byl toliko v kontaktu s oběma poškozenými v době bezprostředně před činem a pak v den následující. Výpověď tohoto svědka, kterého R. J. navíc sám označil za svého kamaráda, by tak nemohla ani potvrdit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, protože nebyl jejím přímým svědkem. Z obsahu návrhu na jeho výslech v doplnění odvolání je přitom zřejmé, že výpověď tohoto svědka by v podstatě měla sloužit pouze k přehodnocení věrohodnosti výpovědí obou poškozených. Již soud I. stupně ale podrobně odůvodnil svůj postup při hodnocení důkazů i věrohodnosti poškozených, jejichž výpovědi jsou potvrzovány nejen svědkyní K. V. , ale také lékařskými zprávami a znaleckými posudky ohledně charakteru a mechanizmu vzniku jejich poranění. Na těchto logických závěrech soudu I. stupně by tak případný výslech M. V. nemohl nic změnit.

Za této situace jsou pak další námitky, ohledně případného neseznámení se odvolacího soudu s doplněním odvolání (bylo soudu doručeno i předneseno u veřejného zasedání obhájcem), neúplnosti přepisu zvukového záznamu z jednání či nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, námitkami pouze procesního charakteru, které jsou v řízení o dovolání bez významu, když neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Přitom nebylo ani namítáno, že by doposud provedené důkazy a na jejich základě učiněná skutková zjištění, byla v extrémní nesouladu. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto byla dovolání obviněných J. I. , J. V. a R. J. posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 24. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč