JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1164/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. října 2006 o dovolání obviněného J. V., a J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 4 To 565/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 57/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 6 T 57/2003, byli obvinění J. V. a J. V. uznáni vinnými trestnými činy útisku podle § 237 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné byli oba obvinění odsouzeni podle § 249a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl každému z obviněných podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. M., a J. M., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obvinění spáchali trestné činy tím, že v době od 7. 7. 1997 do 6. 3. 2002 v M., jako majitelé nájemních domů, jež získali do svého vlastnictví na základě kupních smluv od města M. ze dne 22. 5. 1997, nerespektovali platné nájemní smlouvy a v úmyslu zabránit stávajícím nájemníkům M. M., J. M., M. B., a L. B., v užívání bytů v uvedených nájemních bytech a donutit je k vystěhování, se nejprve pokusili s nimi uzavřít nájemní smlouvy a tyto zfalšovat tak, aby v nich bylo uvedeno, že nájem je uzavírán na dobu určitou do 31. 8. 1997 bez nároku na bytovou náhradu s povinností do 31. 8. 1997 tyto byty opustit, když neuspěli, tak pod záminkou nutných oprav uzavírali uvedeným poškozeným přívody tepla a teplé vody do jimi užívaných bytů a tímto násilným jednáním donutili nájemce M. B. a L. B., že se v září roku 1999 sami odstěhovali a následně se tohoto jednání dopouštěli pouze vůči M. M. a J. M.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 4 To 565/2005, jejich odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 4 To 565/2005, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. M. dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle nich v tom, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Obvinění soudům obou stupňů vytkli, že vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely civilního řízení vedeného před Okresním soudem v Mostě pod sp. zn. 13 C 2517/1997 ohledně neplatnosti nájemních smluv uvedených v popisu skutku, přestože otázka zfalšování těchto nájemních smluv je předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Soudy tak údajně provedly dokazování ohledně zfalšování předmětných nájemních smluv v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., když samy neprovedly nové dokazování týkající se pravosti předmětných nájemních smluv. Namítli také, že ze znaleckého posudku není možné učinit závěr o tom, že nájemní smlouvy zfalšovali obvinění, když znalecký posudek lze podle nich hodnotit jako značně neurčitý a zavádějící.

Obvinění dále uvedli, že soudy nesprávně vymezily dobu spáchání skutku, když se protiprávního jednání mohli údajně dopouštět pouze do 12. 1. 1998, protože po tomto datu jim poškození svým jednáním bránili v obnovení rozvodu tepla a teplé vody, tím že odmítli instalaci náhradních zdrojů tepla. Vzhledem k tomu, že jejich jednání trvalo údajně pouze do 12. 1. 1998, vztahovalo se na ně rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, čl. I písm. a), vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 20/1998 Sb., protože na žádný z uvedených trestných činů není stanoven trest odnětí svobody s trestní sazbou převyšující dva roky a skutek byl spáchán přede dnem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Proti obviněným tak bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 6 T 57/2003, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o nepřípustnosti trestního stíhání obviněných, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obvinění neuplatnili jiné námitky, než že byly porušeny zásady uvedené v § 2 tr. ř., zejména způsob hodnocení provedených důkazů a na základě odlišného hodnocení skutkových zjištění se domáhají, aby bylo užito amnestijní rozhodnutí. Připomněla, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, a proto námitky uplatněné obviněnými v dovolání neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Odmítla také jejich výtku zpochybňující rozsah provedeného dokazování, zejména tvrzení, že soudy nebyly oprávněny vycházet z rozsudku vydaného v občanskoprávním řízení a ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely občanskoprávního řízení, protože soudy v předmětné věci řešily jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., zda nájemní vztah trval v rozhodném období či nikoli.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a má obligatorní obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí také posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanoveních trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za nichž je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Důvody pro zastavení trestního stíhání představují kogentní úpravu a jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně.

Nelze přitom opomenout fakt, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích jejich trestního stíhání a soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Opakují-li obvinění v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Oprávněnou osobou je mimo jiné nájemce bytu na základě platné nájemní smlouvy. Soudy proto v předmětné věci řešily jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., zda v rozhodném období trval nájemní vztah mezi obviněnými a poškozenými či nikoli. Předběžnou otázkou se totiž rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení a může jí být i otázka z jiného právního odvětví. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Soud prvního stupně dospěl na základě důkazního materiálu, zejména obsahu spisu Okresního soudu v Mostě vedeného pod sp. zn. 13 C 2517/1997, zmíněného znaleckého posudku i rozsudku v této věci ze dne 26. 3. 1999, kterým byl zrušen článek nájemních smluv o jejich uzavření na dobu určitou, k závěru, že nájemní vztah mezi obviněnými a poškozenými trval v době páchání trestné činnosti. Soudy obou stupňů po vypořádání se s uvedenou předběžnou otázkou správně uvedly, že poškození byli oprávněnými osobami ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.

Jednání pachatele trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. může spočívat i v učinění jednorázového úkonu, kterým je do budoucna znemožněno řádné užívání bytu jeho oprávněným nájemcem. Takovým úkonem je bezesporu odpojení přívodu tepla a teplé vody do bytů užívaných poškozenými. Pro posouzení doby spáchání trestného činu v tomto případě není rozhodné jen to, kdy pachatel provedl uvedený úkon, ale zároveň i to, jak dlouho udržoval protiprávní stav způsobený tímto úkonem. Udržováním protiprávního stavu se tu rozumí nikoli jen nějaké další aktivní konání pachatele, nýbrž i jeho úmyslná pasivita, jejíž podstatou je to, že nečiní nic pro obnovení možnosti řádného užívání bytu oprávněnou osobou. To znamená, že pokud pachatel znemožní řádné užívání bytu oprávněnému nájemci tak, že odpojí přívod tepla a teplé vody, je trestný čin páchán po celou dobu, po kterou pachatel úmyslně udržuje tento stav, tj. případně až do obnovení jejich dodávky, je-li celá tato doba zahrnuta jeho úmyslným zaviněním (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 191/2004).

Jednání obviněných, kterým zasáhli do nájemních práv poškozených trvalo od 7. 7. 1997 až do 6. 3. 2002, tedy déle něž 4 roky, přestože již usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 13 C 2517/1997, bylo vydáno předběžné opatření, jehož obsahem byl příkaz, aby obvinění obnovili dodávky tepla a teplé vody. Obvinění se svým jednáním snažili znemožnit poškozeným užívat předmětné byty, přičemž je ze skutkových zjištění zřejmé, že obvinění si byli vědomi, že poškození jsou po celou dobu oprávněnými nájemci. Obvinění tak věděli, že svým jednáním zasahují do jejich nájemního práva, a to takovým způsobem, který přesahuje míru společenské nebezpečnosti jednání obvyklou pro tento druh trestné činnosti.

Z toho jasně vyplývá, že jednání obviněných spočívající v úmyslném udržování protiprávního stavu jako důsledku odpojení tepla a přívodu teplé vody oprávněným nájemníkům bytů v žádném případě neskončilo dne 12. 1. 1998 a že trvalo bez přerušení až do 6. 3. 2002, tedy do doby i po vyhlášení amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Je tak evidentní, že nešlo o trestné činy spáchané před vyhlášením amnestie, a že rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, čl. I písm. a), vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 20/1998 Sb., se na trestné činy obviněných nevztahovalo.

Obvinění podle učiněných skutkových zjištění soudů odpojili přívod teplé vody v lednu 1998 a nedlouho poté i tepla. Tvrzení obviněných, že poškození jim dne 12. 1. 1998 zamezili vstup do bytu, a proto nemohli obnovit dodávky tepla a teplé vody, odmítly soudy jako nevěrohodné a připomněly, že obvinění přerušili dodávky tepla a teplé vody tím, že se probourali do sklepních prostor užívaných poškozenými a odřízli tam trubky přivádějící teplo a teplou vodu. Námitka obviněných, že po dni 12. 1. 1998 nemohlo trvat jejich protiprávní jednání, je proto bezpředmětná.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nejsou důvodné.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 11. October 2006