JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1120/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. K. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 To 528/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 60/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 102 T 60/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a podle § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin s tím, aby podle svých sil uhradil dluh na výživném. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že v době od 1. 11. 2004 do 20. 2. 2007 v H. , okr. K. , a jinde, ačkoli si byl vědom své vyživovací povinnosti, úmyslně ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna F. Ch. , ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 34 P 91/90, který nabyl právní moci dne 24. 7. 2002, a to částkou 1.500,- Kč měsíčně splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky S. Ch. , a za toto období mu tak na výživném vznikl dluh v celkové výši 42.000,- Kč.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, ve kterém namítl, že dluh na výživném byl v plné výši uhrazen. Krajský soud v Ostravě jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, a to usnesením ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 To 528/2007.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Aniž by své námitky systematicky podřadil pod jednotlivé uplatněné důvody dovolání, obviněný souhrnně namítá, že v řízení nebyly akceptovány jeho žádosti o odročení hlavního líčení z důvodu jeho pracovní neschopnosti, nikdy nebyl přítomen jednání okresního soudu ve věci, neboť se mu dvakrát nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení a naposledy se k hlavnímu líčení nedostavil v důsledku zdravotní indispozice, která se rozvinula v následujících měsících. Z jednání u okresního soudu dne 17. 7. 2007 se také řádně omluvil, ale soud k tomu nepřihlížel a podle § 202 odst. 2 tr. ř. konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Podle jeho názoru bez jeho přítomnosti nebylo možno spolehlivě rozhodnout a neměl možnost soudu sdělit, že povinnost zaplatit výživné splnil před vynesením rozsudku a vzhledem k tomu si byl jist, že nemůže být odsouzen. Rovněž z jednání nařízených odvolacím soudem se vždy řádně omluvil s doložením potvrzení o pracovní neschopnosti z důvodu závažného neurologického nálezu. Proto se nemohl zúčastnit ani jednání krajského soudu a spoléhal na to, že věc bude náležitě vysvětlena poškozenou S. Ch. Protože se vždy řádně omluvil a omluvy doložil řádným potvrzením o pracovní neschopnosti, považuje názor krajského soudu o tom, že prodlužoval celé řízení, za zavádějící a neztotožňuje se s ním. Odvolací soud tak podle jeho názoru neměl splněny procesní podmínky ke kvalifikovanému rozhodnutí o jeho odvolání, a vzhledem k výpovědi S. Ch. neměl možnost vše náležitě vysvětlit u soudu, když si byl jist, že dlužné výživné uhradil před vynesením rozsudku soudu I. stupně a že poškozená tuto skutečnost potvrdí. K tomu krajskému soudu také předložil opis listiny o převzetí dlužného výživného matkou nezletilého S. Ch. datované dnem 15. 8. 2007, kde však vlivem rozptýlenosti udělal bohužel chybu a správně mělo být uvedené datum 15. 7. 2007, což by měla potvrdit jeho bývalá manželka L. K., která byla psaní potvrzení a přepočítávání peněz přítomna. K předání finanční hotovosti pak došlo téhož dne 15. 7. 2007 v odpoledních hodinách mezi 17:00 – 19:00 hod. na čerpací stanici B. v H. –Š.

Soudu I. stupně pak obviněný také vytýká, že se spokojil pouze se čtením výpovědi poškozené z přípravného řízení, kdy skutečně výživné ještě zaplacené nebylo a neověřil si, že dlužné výživné zaplatil před vyhlášením rozsudku dne 17. 7. 2007, a to dne 15. 7. 2007. Tím v důsledku účinné lítosti zanikla trestnost jeho činu. Tohoto si byl velmi dobře vědom, protože již v předchozí trestní věci zanedbání povinné výživy se nacházel ve stejné situaci a vyřešil ji obdobným způsobem. Krajský soud pak podle jeho názoru rovněž dostatečně neověřil, zda dlužné výživně a kdy bylo zaplaceno, spolehl se pouze na výpověď poškozené S. Ch. , která je však rozporuplná a nepřesvědčivá.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby bylo podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno. Dále pak alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby mu přiznal účinnou lítost podle § 214 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud rozhodl sám a vydal ve věci zprošťující rozsudek.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve věci nebyly porušeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Poukázala na zjištění odvolacího soudu z výpovědi S. Ch. o zaplacení dlužného výživného až v lednu 2008, přičemž tato skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Protože námitky obviněného odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale dovolání shledal zjevně neopodstatněným.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění, z nichž obviněný uplatnil nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí. Ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., v níž je uvedena dikce ”aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí”, se na posuzovaný případ nevztahuje. Z dikce ”aniž byly splněny procesní podmínky … pro takové rozhodnutí” vyplývá, že k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku došlo z p r o c e s n í c h důvodů. V případě odvolání to znamená jeho zamítnutí podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo jeho odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř., tedy bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu I. stupně. Jde o postup, jímž byl obviněnému odňat přístup k odvolací instanci. V posuzované věci však bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř., tedy po meritorním přezkoumání rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem podle § 254 odst. 1 tr. ř. Tento důvod dovolání proto ve věci nemůže být naplněn, protože nebyl řádně uplatněn.

Další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný založil na námitkách o nesplnění podmínek pro konání hlavního líčení i veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, resp. o neakceptovaní jeho omluv z těchto jednání soudů. Tyto námitky uvedenému důvodu odpovídají, ale Nejvyšší soud jim nepřisvědčil.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného provést hlavní líčení, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného a přitom jsou splněny další podmínky uvedené v písm. a), b) tohoto ustanovení zákona. Obviněný nenamítá nesplnění podmínek uvedených v § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., ale je toliko toho názoru, že bez jeho účasti nebyl možno věc spolehlivě rozhodnout.

Být přítomen hlavnímu líčení je právem obviněného a proto jej k účasti na něm nelze nutit. Vedle splnění všech procesních podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. pak nelze nic vytknout ani závěru soudu I. stupně, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Ve věci se totiž jednalo o celkem jednoduchou důkazní situaci, kdy obviněný v přípravném řízení existenci dluhu na výživném nepopíral a uvedl, že by dlužné výživné chtěl uhradit do konce března 2007, tedy snad ještě před soudem. Tuto výpověď učinil obviněný v přípravném řízení dne 20. 2. 2007. To bylo poprvé a naposledy, kdy se obviněný v průběhu celého trestního stíhání na předvolání dostavil k orgánu činnému v trestním řízení. Přitom trestní stíhání řízením před soudem probíhalo celý rok, od podání obžaloby dne 14. 3. 2007 až do 27. 2. 2008, kdy rozhodnutím odvolacího soudu byla věc pravomocně skončena. Soud I. stupně konal hlavní líčení čtyřikrát a stejně i soud odvolací konal čtyřikrát veřejné zasedání, z nichž se obviněný buď omlouval, nebo nebyl včas předvolán (vyrozuměn), nebo včas nepřebíral zásilky, když se tak z podstatné části dělo až po uplynutí dvou týdnů od uložení zásilky na poště.

První hlavní líčení se konalo dne 21. 5. 2007 a předvolán k němu byl jak obviněný, tak i svědkyně S. Ch. Protože se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil a v den jeho konání byla soudu doručena jeho omluva „z důvodu nenadále pracovní cesty mimo území ČR“, soud I. stupně akceptoval tuto omluvu, odročil hlavní líčení na den 31. 5. 2007 a mimo hlavní líčení provedl za přítomnosti samosoudce, zapisovatelky a státního zástupce výslech S. Ch. Ta vypověděla, že obviněný dlužné výživné dosud neuhradil.

Dne 31. 5. 2007 se obviněný k druhému hlavnímu líčení nedostavil, když zásilku s předvoláním si na poště vyzvedl až po jeho konání dne 7. 6. 2007. Přitom zásilka s předvoláním byla ale na poště uložena již od 24. 5. 2007 a obviněný si ji tak vyzvedl až po dvou týdnech od uložení. Soud I. stupně proto opět odročil hlavní líčení, a to na den 18. 6. 2007.

K třetímu hlavnímu líčení dne 18. 6. 2007 se obviněný opět nedostavil, když nebyl včas předvolán, protože zásilku s předvoláním převzal až po termínu jeho konání dne 21. 6. 2007 (razítko pošty o vydání zásilky) a sám na dodejku uvedl dokonce datum převzetí dne 21. 7. 2007. I tato zásilka ale byla na poště uložena k vyzvednutí obviněným již ode dne 6. 6. 2007 a obviněný si ji opět vyzvedl až 14 dní po uložení. Proto bylo hlavní líčení již potřetí odročeno, a to na den 17. 7. 2007.

K hlavnímu líčení dne 17. 7. 2007 se obviněný opět nedostavil a svoji neúčast písemně omluvil svojí zdravotní indispozicí bez jakéhokoliv lékařského potvrzení. Zásilku s omluvou dal obviněný k poštovní přepravě jeden den před konáním hlavního líčení (16. 7. 2007) a soudu I. stupně byla doručena v den jeho konání. Protože obviněný převzal zásilku s předvoláním k hlavnímu líčení na den 17. 7. 2007 již dne 9. 7. 2007 (víc než 2 týdny po jejím uložení na poště dne 21. 6. 2007), byl k němu včas a řádně předvolán. Soud I. stupně již jeho omluvu neakceptoval, když nebyla doložena žádnou zprávou lékaře a podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Po provedení řady listinných důkazů a přečtení protokolu o výslechu poškozené S. Ch. ze dne 21. 5. 2007 pak byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Protože soud I. stupně měl k dispozici výpověď obviněného z přípravného řízení, ve které potvrdil existenci dluhu na výživném s tím, že ji chce uhradit do konce března (2007) a výpověď poškozené S. Ch. učiněné u soudu dne 21. 5. 2007, ve které potvrdila, že dosud dlužné výživné obviněný neuhradil, bylo možno věc spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Obviněný si byl přitom plně vědom možnosti účinné lítosti podle § 214 tr. zák. dodatečným splněním povinnosti dříve, než soud I. stupně počne vyhlašovat rozsudek. Mohl tak učinit již doložením této skutečnosti u prvního hlavního líčení dne 21. 5. 2007, ke kterému byl řádně a včas předvolán a kde byla přítomna i poškozená S. Ch. Obviněný ale před svojí účasti u hlavního líčení upřednostnil plnění svých podnikatelských aktivit a možnosti zúčastnit se hlavního líčení nevyužil. Přesto soud I. stupně dal obviněnému další možnost k využití jeho procesních práv a hlavní líčení odročil. Mimo dvou hlavních líčení dne 31. 5. a 18. 6. 2007, kdy obviněný nebyl včas předvolán, ale zejména proto, že zásadně nebylo možné mu osobně doručit zásilky na jím udané adrese a uložené zásilky pak vyzvedával až dva týdny po uložení, byl řádně a včas předvolán také k hlavnímu líčení dne 17. 7. 2007. Ani tuto možnost obviněný nevyužil, nedostavil se k soudu a svoji neúčast bez jakéhokoliv lékařského potvrzení omluvil pouze odkazem na zdravotní indispozici. V průběhu dvou měsíců, kdy se konala celkem čtyři hlavní líčení, se obviněný nejenže vůbec nedostavil k soudu I. stupně, ale vůbec ani nesdělil, že by snad dlužné výživné zaplatil. Přitom již v termínu prvního hlavního líčení dne 21. 5. 2007 mohl počítat i s tím, že soud ve věci může rozhodnout. Ani ve své písemné omluvě z hlavního líčení dne 17. 7. 2007 neuvedl ohledně zaplacení výživného vůbec nic, ač tuto omluvu podal k poštovní přepravě dne 16. 7. 2007 a podle jeho tvrzení mělo být dlužné výživné zaplaceno již dne 15. 7. 2007. Pouze ve svém odvolání až ze dne 30. 9. 2007 uvedl, že dluh byl v celé výši uhrazen, což však ničím nedoložil.

Obdobná situace pak byla i v řízení před soudem odvolacím, který provedl celkem čtyři veřejná zasedání, ale k žádnému z nich se obviněný nedostavil.

O prvním veřejném zasedání dne 13. 11. 2007 se sice obviněný dozvěděl až dne 15. 11. 2007 při vyzvednutí zásilky s vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Tato zásilka ale byla na poště uložena již dne 31. 10. 2007 a byly tak splněny podmínky fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř., což by umožnilo konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ale právě v důsledku opět pozdního vyzvednutí zásilky obviněným až po čtrnácti dnech od uložení, se dodejka soudu vrátila až po termínu veřejného zasedání a odvolací soud tak neměl informace o tom, zda zásilka byla doručena. Obviněný přitom neúčast a pozdní převzetí zásilky dodatečně písemně omluvil pracovní cestou. Opět žádné potvrzení o zaplacení dlužného výživného soudu nezaslal a ani nesdělil, kdy mělo být zaplaceno.

Druhý termín veřejného zasedání o odvolání stanovil odvolací soud na den 19. 12. 2007. Obviněný převzal zásilku s vyrozuměním o jeho konání dne 11. 12. 2007, tj. včas při zachování pětidenní lhůty k přípravě na veřejné zasedání. Obviněný se ale k veřejnému zasedání nedostavil a opět jeden den před jeho konáním byla soudu doručena jeho omluva s tím, že je nemocen, což doložil potvrzením o pracovní neschopnosti lékařky ode dne 14. 12. 2007. Protože zásilka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 19. 12. 2007 byla uložena na poště již ode dne 26. 11. 2007 a obviněný si ji vyzvedl opět až po čtrnácti dnech od uložení (tj. dne 11. 12. 2007), vrátila se dodejka potvrzující řádné a včasné doručení vyrozumění o veřejném zasedání odvolacímu soudu až po staveném termínu veřejného zasedání. Odvolací soud se tak o splnění podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného včas nedozvěděl a veřejné zasedání proto již podruhé odročil, a to na den 29. 1. 2008.

O třetím veřejném zasedání dne 29. 1. 2008 byl obviněný opět řádně a včas vyrozuměn dne 8. 1. 2008. Opět jeden den před konáním veřejného zasedání byla ale odvolacímu soudu doručena písemná omluva obviněného z důvodu zřejmě trvající pracovní neschopnosti, protože ji doložil opět potvrzením lékařky již ze dne 14. 12. 2007. Současně ale obviněný poprvé zaslal soudu písemné prohlášení podepsané poškozenou S. Ch. o převzetí dlužného výživného, které je datováno dnem 15. 8. 2007. Přestože odvolací soud měl splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a z jím zaslaného potvrzení mohl učinit závěr, že dlužné výživné nebylo zaplaceno včas před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně dne 17. 7. 2007, ale až poté dne 15. 8. 2007, nerozhodl ve věci ale opět odročil veřejné zasedání na den 27. 2. 2008, a to za účelem předvolání a opětovného výslechu S. Ch. soudem.

Zásilku s vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 27. 2. 2008 převzal obviněný dne 5. 2. 2008 a byl tak o jeho konání vyrozuměn řádně a včas. Opět pouhý jeden den před konáním veřejného zasedání, byla soudu doručena omluva obviněného z důvodu nemoci. K tomu obviněný přiložil kopii potvrzení lékařky o pracovní neschopnosti ze dne 14. 12. 2007, tj. stejné potvrzení, kterým omlouval svoji neúčast již na předchozích dvou veřejných zasedáních. Odvolací soud omluvu obviněného neakceptoval a rozhodl, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti. Pak byla vyslechnuta S. Ch. , která uvedla, že obviněný jí zaplatil dlužné výživné až v měsíci lednu 2008, přičemž chtěl podepsat potvrzení se srpnovým datem. Potvrdila pravost svého podpisu na potvrzení ze dne 15. 8. 2007, které obviněný poprvé zaslal odvolacímu soudu až dne 25. 1. 2008.

Z uvedeného je zřejmé, že nejen v řízení před soudem I. stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím nebyla porušena příslušná ustanovení zákona o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný měl možnost zúčastnit se hlavního líčení již v prvním stanoveném termínu dne 21. 5. 2007, ale dal přednost svým podnikatelským aktivitám. Přesto, že tento důvod není dostatečný a nelze jej považovat za řádnou omluvu z hlavního líčení, soud I. stupně ji ve prospěch obviněného akceptoval a jednání odročil. V dalších dvou termínech dne 31. 5. a 18. 6. 2007 se pak hlavní líčení nekonalo, když obviněnému nebylo možno osobně doručit předvolání k hlavnímu líčení na jím udanou adresu a přes vědomí o probíhajícím řízení před soudem, opakovaně převzal zásilku uloženou na poště až 14 dní po jejím uložení, kdy již termíny konání hlavního líčení uplynuly. Svoji neúčast na posledním hlavním líčení dne 17. 7. 2007 pak pouhý den před jeho konáním omluvil pouze svou zdravotní indispozicí, aniž to jakkoli doložil a soudu ani nic nesdělil ohledně případného zaplacení dlužného výživného.

V řízení před odvolacím soudem pak obviněný vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 13. 11. 2007 opět převzal až 14 dní po uložení zásilky na poště, tj. až po dni konání veřejného zasedání, a to dne 15. 11. 2007, což dodatečně omlouval pracovní cestou. O dalších třech termínech konání odročovaných veřejných zasedání ve dnech 19. 12. 2007, 29. 1. 2008 a 27. 2. 2008 byl pak pokaždé obviněný vyrozuměn řádné a včas ale pokaždé jeden den před jejich konáním byla soudu doručena omluva obviněného s potvrzením o stejné pracovní neschopnosti ze dne 14. 12. 2007.

Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 233 odst. 1, věta prvá tr. ř., předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Nepovažuje-li osobní účast obviněného soud za nutnou, o konání veřejného zasedání jej pouze vyrozumí, jak tomu bylo také v tomto případě. Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného přitom nebránilo ani ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle kterého lze veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V daném případě obviněný ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl.

Vzhledem k ústavnímu právu obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikováno pod č. 2/1993 Sb.), je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání také tehdy, kdy na tom sám trvá a výslovně projeví nesouhlas s jeho konáním bez jeho přítomnosti, přičemž svou neúčast na již nařízeném veřejném zasedání včas a řádně omluví důvody, které mu skutečně objektivně brání osobně a plnohodnotně se veřejného zasedání zúčastnit (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02).

Omluvil-li obviněný svoji neúčast u hlavního líčení dne 21. 5. 2007 pracovní cestou, je zřejmé, že se sám vzdal možnosti uplatnění svých práv obviněného u hlavního líčení, když za důležitější než účast na hlavním líčení, považoval své podnikatelské aktivity. Jeho omluvu z posledního hlavního líčení dne 17. 7. 2007 pouze s poukazem na zdravotní indispozici, pak nelze považovat za řádnou ve smyslu § 202 odst. 3 tr. ř., jak tvrdí v dovolání.

Jak v řízení před soudem I. stupně, tak ani v řízení před soudem odvolacím přitom obviněný nikdy nepožádal soud o odročení jednání a nikdy také výslovně neprohlásil, že trvá na své osobní účasti na jednání soudu.

Omlouval-li pak obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání odvolacího soudu dokladem o pracovní neschopnosti, nutno uvést, že účast na jednání soudu není výkonem práce a je-li někdo práce neschopný, neznamená to automaticky, že je neschopen i účasti na soudním jednání. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení, ale není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody. Obviněný přitom omlouval svoji neúčast na veřejném zasedání opakovaně stejným potvrzením ze dne 14. 12. 2007, a to i v případě veřejného zasedání dne 27. 2. 2008, kdy se jednalo o potvrzení již téměř 2 a ½ měsíce staré, které ani neposkytovalo potřebnou informaci o aktuálním zdravotním stavu obviněného a jeho případné neschopnosti zúčastnit se soudního jednání.

Ač měl být obviněný práce neschopný od 14. 12. 2007, dne 17. 12. 2007 a 31. 1. 2008 nebyl doručujícím pracovníkem pošty zastižen v místě bydliště a zásilky si pak vyzvedl na poště dne 8. 1. 2008, resp. 5. 2. 2008. Je tedy zřejmé, že obviněný se nezdržoval v době deklarované pracovní neschopnosti nepřetržitě v bydlišti, dostavil se rovněž opakovaně na poštu, takže jeho v dovolání uváděné neurologické potíže mu nemohly bránit ani v tom, aby se, pokud by měl skutečný zájem, dostavil také na jednání soudu.

Svým přístupem k trestnímu řízení tak obviněný sám zapříčinil, že svého práva zúčastnit se jak hlavního líčení, tak i veřejného zasedání, nevyužil. Přitom bylo již výše uvedeno, že se jedná o právo obviněného a k jeho účasti jej nelze nutit. Nejvyšší soud také nepřisvědčil námitce obviněného, že nepřihlížel k jeho řádné omluvě, když se řádně neomluvil, ani námitce, že nebyly akceptovány jeho žádosti o odročení hlavního líčení, protože o odročení soud ani v jednom případě nepožádal. V rozporu se skutečností je i námitka obviněného, že soud I. stupně si před vynesením rozsudku neověřil u poškozené, že dlužné výživné zaplatil a spokojil se se čtením její výpovědi z přípravného řízení ze dne 21. 5. 2005. Z trestního spisu i odůvodnění rozsudku je totiž zřejmé, že se jedná o výpověď poškozené S. Ch. ze dne 21. 5. 2007, kdy se obviněný z vlastní vůle nezúčastnil hlavního líčení tohoto dne, kde jako svědkyně byla předvolána a dostavila se k soudu. V tento den byl samosoudcem proveden výslech poškozené do protokolu, který pak byl následně přečten u hlavního líčení dne 17. 7. 2007, kterého se obviněný opět bez řádné omluvy nezúčastnil. Soud I. stupně tedy zjišťoval, zda dodatečně nedošlo k splnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 214 tr. zák. o účinné lítosti. Protože ani přes opakovanou korespondenci obviněného sám v tomto směru soudu nic nesdělil, nelze postupu soudu I. stupně nic vytknout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti o průběhu řízení před soudem pak přinejmenším podivně a značně neupřímně vyznívá námitka obviněného v dovolání, že splnění povinnosti zaplacením výživného „neměl možnost sdělit soudu“, resp. že v řízení před soudem odvolacím „neměl možnost vše náležitě vysvětlit“. Z výše podrobně popsaného průběhu řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že obviněnému byla oběma soudy dána řada možností vše náležitě vysvětlit nebo objasnit, ale obviněný žádnou z nich o své vlastní vůli nevyužil. Že se obviněný nechtěl dostavit k soudu potvrzuje také ve svém dovolání, kde uvedl, že se spolehl na to, že věc bude náležitě vysvětlena poškozenou, resp. že poškozená potvrdí uhrazení dlužného výživného před vynesením rozsudku soudu I. stupně. V situaci, kdy v trestním řízení neměl úspěch a toto neskončilo podle jeho představ, se tak dodatečně, cestou mimořádného opravného prostředku, snaží dosáhnout změny.

Námitky obviněného o nedostatečném dokazování provedeném odvolacím soudem jsou pak námitkami skutkovými, které jsou zaměřeny na zpochybnění skutkového zjištění tohoto soudu, že dlužné výživné nezaplatil včas před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně. Patří zde i námitky obviněného o rozpornosti a nepřesvědčivosti výpovědí poškozené S. Ch. , která ve své výpovědi před odvolacím soudem dne 27. 2. 2008 uvedla, že obviněný jí zaplatil dlužné výživné až v lednu 2008, když předtím krajskému soudu uváděla, že výživné zaplaceno nebylo, ale tyto dvě rozdílné výpovědi učinila již v době, kdy podle tvrzení obviněného výživné zaplaceno bylo. Jednání krajského soudu, že se vzhledem k pracovní neschopnosti nemohl zúčastnit a spolehl se na to, že věc bude náležitě vysvětlena poškozenou S. Ch. Byl si naprosto jist, že zmíněné výživné uhradil před vynesením rozsudku soudu I. stupně a že S. Ch. tuto skutečnost potvrdí.

Obviněný tak těmito skutkovými námitkami v podstatě odůvodňuje uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítané nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soudy neaplikovaly zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. a uznaly jej vinným. Ustanovení § 214 tr. zák. ale nemá nic společného s namítaným nesprávným právním posouzením skutku, protože jde o jeden z důvodů dodatečného zániku trestní odpovědnosti až po spáchání trestného činu, tj. poté, co bylo soudem spolehlivě a nezvratně zjištěno, že obviněný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. skutečně spáchal. Tak tomu bylo i v tomto případě a ani obviněný to nezpochybňuje.

Namítá-li obviněný de facto nepoužití ustanovení § 214 tr. zák., nelze proto tuto námitku podřadit v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod alternativu nesprávného právního posouzení skutku, ale pouze pod alternativu jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když jde o otázku nespočívající v právním posouzení skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný ale nenamítá, že soudy skutkové okolnosti, které ohledně splnění vyživovací povinnosti zjistily, nesprávně hmotně právně posoudily a v důsledku toho neaplikovaly ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný naopak napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, že dlužné výživné zaplatil nikoli před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně, ale až později v měsíci lednu 2008. Obviněný se tak v řízení o dovolání domáhá revize soudem zjištěného skutkového stavu, namítá nesprávnost hodnocení důkazů a neúplnost dokazování, tedy v podstatě uplatňuje procesní námitky ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takovéto námitky ale neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani proti jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu tohoto ustanovení zákona, ale jsou zamřeny na dosažení změny rozhodných skutkových zjištění soudů a až na základě této změny pak i na dosažení aplikace zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. Proto takovéto námitky stojí mimo tento důvod dovolání a nejsou způsobilé založit jeho existenci ve věci.

Přitom Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy ohledně doby zaplacení dlužného výživného, skutkovými zjištěními soudu na základě nich učiněných a následným rozhodnutím o nesplnění podmínek účinné lítosti podle § 214 tr. zák. Výpověď S. Ch. je v tomto směru jednoznačná, že dlužné výživné obviněný plně uhradil až v lednu 2008 s tím, že chtěl podepsat prohlášení se srpnovým datem. S tím plně koresponduje i obsah prohlášení ze dne 15. 8. 2007, které obviněný zaslal poštou odvolacímu soudu spolu s omluvou své neúčasti na veřejném zasedání dne 29. 1. 2008. Pravdivost výpovědi S. Ch. vyplývá i ze skutečnosti, že pokud by jí obviněný skutečně zaplatil dlužné výživné ještě před rozhodnutím soudu I. stupně dne 17. 7. 2007, a to již dne 15. 7. 2007 jak tvrdí v dovolání (omylem uvedl rok 2008), nic mu nebránilo tuto okolnost obratem sdělit soudu I. stupně. A to případně i zasláním poštou. Zvláště pak, když hned následující den 16. 7. 2007 odevzdal na poště zásilku adresovanou soudu I. stupně s omluvou své neúčasti na hlavním líčení dne 17. 7. 2007, kde ale o zaplacení dlužného výživného nebo o existenci zmíněného prohlášení podepsaného S. Ch. , není ani zmínka. Přitom obviněný opakovaně tvrdí, že si byl možnosti účinné lítosti vědom již z předchozího obdobného trestního stíhání pro trestný čin podle § 213 tr. zák.

Obviněným tvrzené zaplacení dlužného výživného již dne 15. 7. 2007, nejen že vůbec nedal na vědomí soudu I. stupně, ale také odvolání podal dne 22. 8. 2007, bez jakékoliv argumentace. Až na výzvu k doplnění odvolání dne 4. 10. 2007 soudu I. stupně sdělil, že odvolání podává proto, že dluh byl v plné výši uhrazen. Ač již v té době měl údajně mít v ruce prohlášení ze dne 15. 7. 2007, nejen že toto soudu opět nezaslal, ale vůbec se o něm ani nezmínil.

V řízení před odvolacím soudem se obviněný písemně omluvil z veřejného zasedání dne 13. 11. 2007, a to přípisem ze dne 17. 11. 2007, v němž ani odvolacímu soudu o existenci prohlášení ze dne 15. 7. 2007 nic neuvedl. Stejně tak se obviněný přípisem ze dne 16. 12. 2007 opět omluvil i z veřejného zasedání dne 19. 12. 2007 a opět se o existenci prohlášení ani nezmínil. Teprve až ke své třetí omluvě ze dne 24. 1. 2008, jíž omlouval svoji neúčast na veřejném zasedání dne 29. 1. 2008, obviněný přiložil i prohlášení S. Ch. ze dne 15. 8. 2007, že dlužné výživné bylo uhrazeno v hotovosti. Toto prohlášení (kopie) bylo také ověřeno notářem až dne 25. 1. 2008. Z uvedeného vyplývá, že obviněný skutečně zaplatil S. Ch. dlužné výživné až v lednu 2008, kdy po ní žádal podepsání prohlášení se srpnovým datem roku 2007, jak je také na prohlášení skutečně uvedeno. Z tohoto důvodu také v předchozím období ve své korespondenci se soudy toto prohlášení o zaplacení dlužného výživného ani nezmínil, protože jej vůbec neměl k dispozici a dodatečně jej se zpětným datem (navíc ještě nesprávným) nechal podepsat S. Ch. při zaplacení dlužného výživného až v lednu 2008. Pokud za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný nezaplatil dlužné výživné před vynesením rozsudku soudu I. stupně a nelze mu proto přiznat účinnou lítost podle § 214 tr. zák., nelze ve věci shledat žádný, natož pak extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu.

Protože námitky obviněného neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a námitky v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byly Nejvyšším soudem shledány zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 03. September 2008