JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1094/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. L. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 3 To 68/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 4/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 17 T 4/2007, byl obviněný Mgr. L. Z. odsouzen ze trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, č. j. 17 T 15/2003-1669, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, č. j. 3 To 65/2005-1779, podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu sedmi měsíců. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o trestu obviněného O. Z.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, a to proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 3 To 68/2007, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obou obviněných ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Mgr. L. Z. odsoudil podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Rozsudkem rozhodl také o trestu obviněného O. Z. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Mgr. L. Z. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání proti výroku o trestu opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že se nikdy nesmířil s pravomocným rozsudkem proti jeho osobě, týkající se viny, nicméně podává dovolání toliko proti výroku o trestu. Je přesvědčen, že stanovený trest se příčí účelu trestu podle § 23 tr. zák., neboť v jeho případě není nutno před ním chránit společnost, případně mu bránit v dalším páchání trestné činnosti nebo jej vychovávat k tomu, aby vedl řádný život. Stanovení trestu je podle něj nadbytečné, a to též s ohledem na skutečnost, kterou konstatoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí, že je na místě více zdůraznit časový odstup od činu, že po onu, již nyní opět o něco delší dobu, žije obviněný řádným životem, dovoz předmětné komodity již celnímu řízení nepodléhá a odsouzení má i nepříznivý vliv na profesní uplatnění obviněného. Má za to, že jednorázový exces nemůže být ze strany státu vnímán jako nebezpečné jednání, které je nutno vždy a v každém případě sankcionovat stanovením trestu odnětí svobody, jako nejpřísnějšího trestu, který stanoví zákon. Podle obviněného je zřejmé, že odvolací soud nehodnotil tu skutečnost, že uhradil peněžitý trest 200.000,- Kč ještě v době, kdy rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci, že žije řádným životem od doby spáchání trestného činu v roce 2001 a v případě, že by k dovolání obviněného M. R. nebyl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z roku 2005 a rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 2006 v části týkající se trestu zrušen, měl by stanovený trest již vykonán. Vrchnímu soudu tedy podle obviněného nic nebránilo, aby aplikoval § 53 odst. 3 tr. zák. a uložil mu pouze peněžitý trest bez nutnosti ukládat trest odnětí svobody, případně neukládal trest žádný.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 3 To 68/2007, jakož i Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 17 T 4/2007, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného Zemance je zřejmé, že brojí proti pravomocnému výroku o trestu z rozsudku soudu druhého stupně. V případě jeho argumentace však dospěl k názoru, že jde o námitky, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., neboť ve vztahu k výroku o uložení trestu, který obviněný svým mimořádným opravným prostředkem napadl, přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněným neuplatněný). Státní zástupce doplnil, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený, že je příliš přísný, nadbytečný, a to s ohledem na skutečnosti, které uvádí obviněný. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným, nelze subsumovat ani výhradu, že mu měl být ve smyslu ustanovení § 53 odst. 3 tr. zák. uložen pouze peněžitý trest, jako trest samostatný, protože při postupu podle § 53 odst. 3 tr. zák. se neřeší otázka přípustnosti druhu trestu nebo problematika uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu, jak striktně vyplývá ze způsobu, jakým zákonodárce stanovil podmínky, které zakládají existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při aplikaci ustanovení § 53 odst. 3 tr. zák. se přednostně hodnotí povaha spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele, přičemž současně musí být zaručeno splnění účelu trestu samostatným peněžitým trestem i s přihlédnutím k ostatním kritériím rozhodným pro stanovení druhu a výměry trestu. Státní zástupce dodal, že i kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby. Námitky obviněného vůči pravomocnému výroku o trestu nelze podle státního zástupce uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní kvalifikace skutku. Tento dovolací důvod může být naplněn mimo jiné i námitkami směřujícími proti výroku o trestu, přičemž ve vztahu k výroku o trestu je za dovolací důvod považována např. otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány v souběhu a zda za ně má být za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest [viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, T 501/2003]. Z výše uvedené citace dovolání obviněného je však zřejmé, že obviněný tímto způsobem proti výroku o trestu nebrojí. Obviněný tedy podle státního zástupce deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tím, že soudům obou stupňů vytkl, že při rozhodování o trestu nesprávně vyhodnotily některé skutečnosti, které podle něj měly mít vliv na míru uloženého trestu a opřel své dovolání o námitky, které jím uplatněný dovolací důvod (ale ni žádný jiný) nenaplňují.

Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., protože jeho konkrétní námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody a který je koncipován tak, že ve vztahu k samotnému výroku o trestu připouští zásadně jen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho vyplývá, že otázka nepřiměřenosti uloženého trestu nemůže být v řízení o dovolání vůbec úspěšně uplatňována.

Obviněný v dovolání uplatnil námitky směřující proti výroku o trestu, Nejvyšší soud však konstatuje, že tyto výhrady dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný toliko polemizuje s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudů ohledně druhu a výměry trestu, namítá, že stanovený trest se příčí účelu trestu podle § 23 tr. zák., neboť v jeho případě není nutno před ním chránit společnost, bránit mu v dalším páchání trestné činnosti nebo jej vychovávat k tomu, aby vedl řádný život. Stanovení trestu považuje za nadbytečné, zdůrazňuje časový odstup od činu a skutečnost, že žije řádným životem, uvádí, že dovoz předmětné komodity již celnímu řízení nepodléhá a odsouzení má nepříznivý vliv na jeho profesní uplatnění. Má za to, že soud měl aplikovat ustanovení § 53 odst. 3 tr. zák. a uložit mu toliko peněžitý trest, popřípadě mu žádný trest neukládat. Obviněný těmito námitkami v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti případu. Uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod podle citovaného ustanovení, a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněnému byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na osm let odnětí svobody. Námitky, které se týkají pouze přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, v daném případě ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., avšak hmotně právní povahu má i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný vztah obou dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je vyňata otázka samotného trestu, která je předmětem speciálního hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odpovídá to také povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu. Obviněnému byl tedy v trestním řízení uložen přípustný druh trestu a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby a námitky v tom smyslu, že uložený podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest jsou nepřiměřené, neboť podle obviněného v podstatě dostatečně nevystihují okolnosti případu, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle § 265b tr. ř. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu „pouhé“ nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Mgr. L. Z. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 03. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás