JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 109/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. M. S. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 5 To 186/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 9/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 5 To 186/2007, k odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 3 T 9/2006. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. M. S. uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 4 roků, a podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 3 tr. zák. také peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Trestného činu podvodu se obviněný dopustil tím, že dne 14. 10. 2005 v D. , okres F. –M. , v bydlišti K. M. , převzal od něj jako advokát finanční hotovost ve výši 800.000,- Kč s příslibem, že tuto částku rovným dílem rozdělí jako úplatu mezi policejního komisaře konajícího prověřování a státního zástupce konajícího dozor nad přípravným řízením v trestní věci vedené u PČR Správy Sm kraje pod ČTS: PSM 225/HK-21-2004, čímž dosáhne v zájmu klienta pravomocného odložení věci, a za tuto službu dále po tomto klientovi požadoval zakoupení osobního vozidla v hodnotě 1.339.368,- Kč, které bylo již dříve objednáno a dne 14. 10. 2005 bylo k zaplacení a převzetí připraveno ve firmě D. Ch. A. B. , s. r. o., se sídlem v P. , a celkem tak tímto způsobem měl v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch ve výši 2.139.368,- Kč, přestože od počátku vůbec neměl v úmyslu tímto ani jiným způsobem působit na výkon pravomoci uvedených orgánů činných v označené trestní věci a takto ani neučinil, přičemž předmětná trestní věc byla i bez jeho působení usnesením policejního komisaře ze dne 17. 10. 2005 odložena podle § 159a tr. ř., a k obohacení obžalovaného a způsobení škody K. M. nedošlo jen díky tomu, že předání předmětné finanční hotovosti již proběhlo z podnětu K. M. za ingerence Policie ČR, která tuto finanční hotovost poskytla K. M. ze svých prostředků, bezprostředně po převzetí peněz byl obžalovaný dne 14. 10. 2005 policií i s uvedenou hotovostí v kapse své bundy zadržen a k zaplacení a převzetí vozidla nedošlo.

Zrušeným rozsudkem soudu I. stupně bylo na stejném skutkovém základě rozhodnuto stejným způsobem o vině i trestu a jediným důvodem jeho zrušení byla úprava právní věty rozsudku a upřesnění hodnoty vozidla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na podstatné vady řízení, které se podle jeho názoru promítají do hmotně právního posouzení skutku, považuje obviněný za nepochybné, že „popsaný skutek“ nemůže být trestným činem. V postupu orgánů činných v trestním řízení shledává porušení svého práva na spravedlivý proces a na obhajobu, jakož i ústavní zásady rovnosti účastníků. K těmto procesním vadám, jakož i k hodnocení důkazů, že musí přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.

Konkrétně pak předně namítá, že trestní řízení bylo vůči němu zahájeno na základě evidentní ingerence policie do skutkového děje, kterou považuje za nepřípustnou, pokud podíl státu (policie) na jednání osoby má za důsledek trestní kvalifikaci jednání. Tento zásah policie, že se mu ale doposud nepodařilo prokázat a ani trestní spis neposkytuje možnost posoudit, zda šlo o policejní provokaci či nikoliv, protože soud sám svým postupem tomuto posouzení zamezil, když bez jakýchkoliv důvodů odmítl provedení jím navržených důkazů k prokázání namítaných skutečností. Ve věci spatřuje snahu o jeho odstranění jako nepohodlné osoby obhájce „určité osoby“, která podléhala režimu utajeného svědka ve věci (případ K. ), kde jako svědek vystupuje i osoba M. a kde je podle jeho názoru nežádoucí, aby jako advokát tuto osobu nadále obhajoval a zastupoval. Vedle neprovedení jím navrhovaných důkazů soudům vytýká i neprovedení všech důkazů, které měly k dispozici, konkrétně veškeré odposlechy telefonních hovorů svědka M. , výslechy svědků Š. , J. a R. a telefonní odposlechy na jeho telefonní číslo. Přehráním všech odposlechů chtěl prokázat jak nevěrohodnost svědka M. , tak i to, že tento je agentem policie, ač použití agenta v tomto případě nebylo povoleno. Své nerovné postavení v řízení spatřuje i v účasti vrchního státního zástupce a jeho náměstka při jeho výslechu a v protokolu z následného výslechu svědka je bez nějakých důvodů uvedeno, že by na svědka mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Svědek byl přitom v minulosti trestán jako zvlášť nebezpečný recidivista, v tomto případě hraje korunní roli, ale policejní orgán odmítá doplnit vyšetřování o jeho trestní rejstřík. Výběr zájmových telefonních hovorů z odposlechů pak provedl policejní orgán bez možnosti jejich jakékoliv objektivní kontroly a není jasné kde se odposlechy všech telefonních hovorů nachází, případně jak, kdy a kým byly zničeny. Vrchní státní zastupitelství, že také v řízení před odvolacím soudem dodalo znovu do spisu nahrávky odposlechů hovorů o které se jako stěžejní opírá okresní soud, když tyto měly být podle soudkyně odvolacího soudu zničeny natolik, že byly nepoužitelné, ale opětovně odvolací soud tento důkaz již neprovedl. Nelze jej proto podle obviněného brát za relevantní důkaz, když neměl možnost prověřit, zda je totožný s důkazem provedeným (přehraným) u hlavního líčení.

Procesní pochybení pak obviněný spatřuje i v tom, že nebylo vyhověno jeho žádosti o vyloučení veřejnosti, když tomuto nepředcházelo slyšení stran, kdy by měly strany sdělit, které utajované skutečnosti mohou být v rámci řízení dotčeny. Pokud přesto vypovídal v situaci, kdy se veřejnost u hlavního líčení nenacházela, nelze předvídat, zda v rámci své výpovědi uplatnil veškeré argumenty obhajoby, když i protokol o jednání může být veřejnosti dostupný.

Obviněný v podrobnostech poukazuje také na postup při přidělení jeho trestní věci konkrétní soudkyni okresního soudu, když po vyloučení soudkyně Mgr. H. R. byla věc přidělena zastupující JUDr. E. F. , tato se rovně z věci vyloučila a spis byl pak přidělen Mgr. K. B. Obviněný se proto domnívá, že mu byl tímto postupem odňat zákonný soudce.

V závěru dovolání pak obviněný namítá i neprokázání subjektivní stránky daného trestného činu a nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že pokud za svou činnost advokát od klienta obdrží odměnu ve formě peněžní, či ve formě naturálního plnění a toto hodlá zavést do svého účetnictví, je to nutno vykládat jako palmáre za právní zastoupení, když částka 800.000,- Kč nebyla převzata za účelem, jak je uveden ve skutkové větě napadeného rozsudku, ale za zcela jiných okolností a předpokládal, že má sloužit na zaplacení vozidla, které objednal svědek M. Z telefonních odposlechů, které soud odmítl provést, lze pak podle obviněného dovodit, že svědek M. na poslední chvíli změnil bezhotovostní platbu na platbu v hotovosti. Vnitřní rozpor pak obviněný ve skutkových zjištěních spatřuje v tom, že dne 14. 10. 2005 měl převzít jak částku 800.000,- Kč, tak i vozidlo, které ale bylo objednáno již dříve. Okolnosti objednání vozidla ale v rozsudku nejsou vůbec rozvedeny.

Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a podle § 265i odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněným uplatněné námitky nekorespondují s uplatněným důvodem dovolání, neboť se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Z dostupného spisového materiálu lze ale konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzení jednání obviněného. Dovolání proto považuje za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a navrhl, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu citovaného dovolání obviněného je ale zřejmé, že toto neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v něm neuvádí žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy v průběhu trestního stíhání a jak je uveden ve výrokové části napadeného rozsudku. Naopak obviněný výslovně namítá nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a s poukazem na neprovedení jím navrhovaných důkazů namítá neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na trestní minulost svědka M. a jeho spolupráci s policií se pak snaží znevěrohodnit jeho výpověď, když mj. i z ní vycházely oba soudy. Odvolací soud ale také konstatoval, že kromě výpovědi tohoto svědka i další důkazy umožňují nezpochybnitelný závěr o vině obviněného a jeho výpověď tak není jediným důkazem o vině.

Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného o neprokázání subjektivní stránky trestného činu, protože vychází ze zcela jiného průběhu skutkového děje, než byl zjištěn soudem, když obviněný absenci zavinění zakládá na tom, že předmětné finanční prostředky neměly být údajným úplatkem pro policejního komisaře a státního zástupce, ale předpokládal, že jsou určeny na zaplacení předmětného vozidla, když svědek M. na poslední chvíli změnil bezhotovostní platbu na hotovostní.

Zcela mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného ohledně odnětí zákonného soudce. V řízení o dovolání lze mj. namítat, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ale ne v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., což obviněný neučinil. Přitom ani nenamítá, že by ve věci rozhodl soudce v rozporu s rozvrhem práce, poukazuje pouze na důvody vyloučení soudkyň s tím, že v takovém případě by nemohl jako obhájce vystupovat ve věcech, které tyto soudkyně soudí.

Přes vysloveně procesní povahu svých námitek zpochybňujících správnost a úplnost provedeného dokazování, hodnocení důkazů a tím i správnost skutkových zjištění samotných, se tak obviněný v podstatě u Nejvyššího soudu domáhá v rozporu se zákonem komplexního přezkumu věci již v třetí soudní instanci. Takováto role ale Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší a nemůže jí založit ani obecné přesvědčení obviněného o jakémsi zájmu policejních orgánů o jeho odstranění, jako nepohodlné osoby advokáta v jiné trestní věci. O tom nemůže svědčit ani účast pracovníků vrchního státního zastupitelství na jeho výslechu. Jednak je věcí těchto orgánů, kterých úkonů se zúčastní a jejich účast v daném případě odůvodňovalo především to, že se jednalo o případné podplácení orgánů činných v trestním řízení včetně státního zástupce. Obviněný tak zřejmě přeceňuje význam své osoby, když o zájmu na jeho odstranění nic nesvědčí. Toho si je konečně sám vědom a chtěl by tyto skutečnosti dokazovat řadou dalších důkazů, které ale již soud I. stupně považoval za nadbytečné a odvolací soud se s tím ztotožnil, když vinu obviněného považoval za prokázanou provedenými důkazy. Bez ohledu na další obviněným navrhované důkazy (výslechy svědků, další záznam odposlechů po jeho zadržení až do 4. 1. 2006), odvolací soud vedle výpovědi svědka M. správně zdůraznil, že tyto další navrhované důkazy nemůžou zpochybnit obsah záznamů, z nichž bylo vycházeno při rozhodování o vině a že obrazové a zvukové záznamy pořízené v domě tohoto svědka, s kterými se přímo seznámil i Nejvyšší soud, poskytují bezprostřední informace o tom, že obviněný dne 13. 10. 2005 ujišťoval svědka, že se nemá o nic starat, že peníze následujícího dne převezme za účelem dosažení odložení dané trestní věci a po právní moci usnesení o odložení věci, budou za tímto účelem rozděleny mezi dvě zájmové osoby. Konkrétně obviněný, na dotaz svědka M. jak to udělají s těmi „dvěma přáteli“, výslovně uvedl, že je to bez problému jak „řekl, že dokud to nebude v právní moci, tak je to u mě, teprve pak to dám jinam. Je zbytečné o tom dál mluvit … pořád platí to, co jsme si domluvili.“ K obavám svědka M. , aby policejní orgán (který přímo jmenuje) nevydal usnesení a toto by pak mohlo být napadeno, tj. zrušeno a že chce mít jistotu, že do doby než bude vydáno usnesení „je to u Tebe“, obviněný uvedl „já jsem Ti řekl pravidla … dokud nebude v právní moci, … aby to nikdo ne to.“ Závěr o vině obviněného tak logicky vyplývá z provedených důkazů a mezi těmito důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku nezjistil Nejvyšší soud žádný, natož pak extrémní rozpor, který jediný by mohl odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Nejvyšší soud neshledal ani obviněným namítaný rozpor skutkových zjištění ohledně převzetí částky 800.000,- Kč a vozidla současně dne 14. 10. 2005. Svědek M. k tomu vypověděl, že předmětné vozidlo měl při vyzvednutí zaplatit ze svých dalších prostředků. Obviněný sám nepopírá, že na nabídku tohoto vozidla za jeho „právní služby kývl“ a považoval to za přiměřené. Podstatné ale je, že jak částku ve výši 800.000,- Kč, tak i zakoupení předmětného vozidla obviněný podvodně vyžadoval za dosažení pravomocného odložení věci, ač od počátku vůbec v této věci neměl v úmyslu něco činit.

Tento skutkový závěr učinily soudy obou stupňů a tvrzení obviněného, že vozidlo bylo přiměřenou odměnou za jeho právní služby, kterou hodlal zavést do svého účetnictví, je tak v rozporu s tímto skutkovým zjištěním. Jde tedy o nikoli hmotně právní ale skutkovou námitku, která je v řízení o dovolání bez významu. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného podle odst. 3 písm. b) ustanovení § 250 tr. zák., znak značné škody, tj. škody dosahující podle § 89 odst. 11 tr. zák. nejméně částky 500.000,- Kč, naplňuje již 800.000,- Kč v hotovosti, které obviněný převzal od svědka M.

K námitce obviněného ohledně zásahu policie do skutkového děje je nutno uvést, že je skutečně nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin, či mu jakoukoli formou pomáhaly. Jednání policie, které se stane součásti skutkového děje (provokace, iniciování trestného činu), nebo zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin nebo jehož důsledkem je právní kvalifikace, by bylo porušením práva na spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

V daném případě policie vstoupila do věci dne 5. 10. 2005, kdy svědek M. podal na obviněného trestní oznámení. Ingerence policie pak spočívala toliko v odposlechu telefonních hovorů, pořizování zvukových a obrazových záznamů ze schůzek v bydlišti svědka M. dne 13. a 14. 10. 2005 a v poskytnutí peněžní hotovosti, kterou pak tento svědek předal obviněnému. Policejní orgány se tak omezily toliko na zadokumentování závěrečné fáze jednání obviněného a jejich činnost nelze označit ani za vyprovokování trestné činnosti, ani za její ovlivňování takovým způsobem, že by v důsledku toho byla dána určitá právní kvalifikace jednání obviněného, když vše bylo mezi obviněným a svědkem M. domluveno ještě předtím.

Lze tedy shrnout, že pokud by obviněný jednal tak, jak jako advokát jednat měl, resp. nejednal tak, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů a jak to nezvratně vyplývá zejména z pořízeného obrazového a zvukového záznamu jeho schůzky se svědkem M. dne 13. 10. 2005, nemohly by policejní orgány ani v případě existence jejich zájmu na jeho odstranění jako nepohodlného obhájce, tohoto obviněným tvrzeného cíle dosáhnout. Pokud jde o navrhovaný důkaz přehrání všech telefonních odposlechů na jeho telefonní číslo, tj. i obsahu hovorů po jeho zadržení dne 14. 10. 2005 až do dne 4. 1. 2006, obviněný sám v dovolání uvádí, že by tím chtěl prokázat „věrohodnost“ výpovědi svědka M. Rovněž u hlavního líčení se jeho návrhy na doplnění dokazování zaměřovaly zejména na zpochybnění věrohodnosti tohoto svědka (jak je uvedeno i v dovolání) nebo na rozsah poskytovaných právních služeb a z toho vyplývající obviněným tvrzenou přiměřenost odměny za ně. Jak ale již bylo uvedeno, výpověď tohoto svědka není jediným a ani rozhodujícím důkazem o vině obviněného.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 02. April 2008