JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 1064/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. září 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných D. Š. a P. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 To 4/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání D. Š. a P. L. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 33 T 2/2007, byli obvinění D. Š. a P. L. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl obviněný D. Š. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. L. byl odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest vyhoštění, a to na dobu pěti let. Tímto rozsudkem byl obviněný A. T. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v rozsudku.

Obvinění spáchali trestný čin tím, že dne 30. 3. 2006, bezprostředně po skončení schůzky, kterou měl poškozený J. N. s obviněným D. Š., jediným společníkem a jednatelem společnosti J., s. r. o., se sídlem v B., v 11:35 hod., v kanceláři účetní firmy J., s. r. o., v budově společnosti I., na ulici S., v O., v rámci sporů plynoucích z obchodního případu, týkajícího se prodeje pohonných hmot, ve kterém jako dodavatel vystupovala firma J., s. r. o., a jako odběratel poškozený J. N., poté, kdy si předem obstarali údaje o poškozeném J. N. a jeho rodině a zajistili motorová vozidla k jeho převozu, obvinění P. L. a D. Š., společně s dalšími dvěma doposud neustanovenými muži, v O., na ulici S., poblíž křižovatky s ulicí S., u objektu prodejny P. M., v úmyslu vymoci v budoucnu od poškozeného J. N. vydání finanční částky nejméně ve výši 10.076.550,- Kč, postupovali tak, že nejprve jeden z doposud neztotožněných mužů poškozeného J. N. neočekávaně zezadu udeřil do hlavy a bezprostředně poté jej tito muži vtlačili na zadní sedadlo tam připraveného automobilu tov. značky Škoda Superb, který řídil obviněný P. L., tímto vozidlem, jakož i dalšími dvěma předem připravenými a střídanými osobními automobily, za přítomnosti obviněného D. Š., který seděl na místě spolujezdce, poškozeného odvezli na blíže neurčené místo, poblíž T. přehrady, přičemž dva dosud neustanovení muži poškozeného J. N. fyzicky napadli a tlačili mu hlavu mezi kolena, čímž mu způsobili zhmoždění pravé kyčelní oblasti s hematomem velikosti dlaně, hematomy na pravé paži velikosti 5x8 cm a 5x5 cm, podlitinu nad levým boltcem velikosti 5x6 cm, hematom pravého lýtka velikosti 8x8 cm, zhmoždění CTh přechodu s prosáknutím 5x8 cm, dále poškozenému vyhrožovali likvidací jeho rodinných příslušníků a jeho samotného, přičemž tyto hrozby zdůrazňovali znalostí jeho bydliště a jeho osobních i rodinných poměrů, a tímto jej donutili k podpisu 14 směnek na celkový směnečný peníz přesahující 10.000.000,- Kč ve prospěch obviněného D. Š. a k podpisu smlouvy o půjčce na částku 10.076.555,- Kč, s datem splatnosti ke dni 24. 3. 2006, rovněž ve prospěch obviněného D. Š., přičemž jedno vyhotovení smlouvy podepsané poškozeným převzal obviněný P. L., a poté, kdy jej převezli na blíže nespecifikované místo u obce K. L., prohledali jeho příruční zavazadlo, ve kterém měl uložené finanční prostředky a tomuto odebrali nejméně částku ve výši 84.000,- Kč s tím, že se jedná o úroky z právě uzavřené smlouvy o půjčce, a poškozenému předložili k vyplnění a podpisu blanket jednoduchého pokladního výdajového dokladu na částku 84.000,- Kč, datovaný dnem 30. 3. 2006, který poškozený v důsledku násilného jednání a obav o svou osobu i rodinu podepsal.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce a obvinění Š. i L. Státní zástupce podal odvolání proti výrokům o trestech uložených obviněným, a to v jejich neprospěch, a napadl také zprošťující výrok týkající se obviněného A. T. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 To 4/2008, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněného A. T. v celém rozsahu, ohledně obviněných D. Š. a P. L. ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc týkající se obviněného A. T. vrátil soudu prvního stupně. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. ohledně zrušené části, týkající se obviněných D. Š. a P. L., rozhodl nově tak, že obviněného D. Š. odsoudil podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného P. L. odsoudil podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil tomuto obviněnému trest vyhoštění z území republiky na dobu pěti let. Odvolání obviněných D. Š. a P. L. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění D. Š. a P. L. prostřednictvím svých obhájců řádně a včas dovolání. Obviněný D. Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že popis jednání ve skutkové větě rozsudku nezahrnuje ve vztahu k němu ani jednání ani zavinění, které by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Jednání, ze kterého je dovozováno naplnění trestného činu vydírání, je podle něj jednoznačně připisováno jakýmsi neztotožněným mužům, kteří měli poškozeného napadat, násilím a výhrůžkami nutit k nástupu do auta a k podpisu listin, za jeho přítomnosti. Ze skutkové věty podle názoru obviněného ani neplyne, že by měl být na násilném jednání s neznámými muži předem domluven. Ve skutkové větě avizovaný úmysl vymoci na poškozeném P. N. v budoucnu částku přes 10.000.000,- Kč, neznamená ještě domluvu na násilném jednání. Obviněný dále zpochybňuje, že by popsaným jednáním vznikla poškozenému škoda. Pokud totiž na plnění vymáhané po poškozeném měl, resp. společnost J., s.r.o., nárok, z titulu platby za dodávky pohonných hmot, pak toto plnění nemůže představovat škodu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 150/2001 a sp. zn. 7 Tdo 1402/2005, na která ve svém rozhodnutí odkázal soud druhého stupně. S těmito rozhodnutími vyjádřil nesouhlas a zpochybnil, že pokud poškozený v důsledku vydírání zaplatí to, co podle práva zaplatit má, vzniká mu škoda, a může tedy jít o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Škoda je podle obviněného objektivní kategorie a vůle poškozeného na ní nemá vliv. Například exekutor by výkonem svých oprávnění nedělal nic jiného než způsoboval škodu, neboť vymáhá plnění proti vůli povinných. Uvedl, že škoda je úbytek majetku, což podle něj mimo jiné znamená, že nevzniká tam, kde někdo plnil svůj závazek. Jestliže tedy poškozený dluží pachateli, pak tím, že mu zaplatí, mu nemůže vzniknout škoda, přestože jeho peněžní prostředky opustily sféru jeho vlastnictví. Na jedné straně totiž ubývají peněžní prostředky, ale zároveň ubývá závazek ve stejné výši, takže hodnota majetku zůstává nezměněna. V případě, že dlužník plní nedobrovolně, což může být jak v důsledku trestného činu, tak v důsledku exekuce, musí být posouzení vzniku škody stejné. Škoda je podle obviněného samostatným znakem skutkové podstaty trestného činu, jehož naplnění není závislé na tom, jestli se stal trestný čin či nikoli. Obviněný uzavřel, že z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže vyplývat jednoznačný judikatorní závěr o tom, že částka vymožená vydíráním, byť částka, na kterou má pachatel nárok, je v trestně právním smyslu škodou. Obviněný tedy zpochybnil naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 235 odst. 3 tr. zák., neboť v daném případě nebyla popsaným jednáním způsobena ani smrt, ani škoda velkého rozsahu, neboť jednání nesměřovalo k vydání peněz, takže sféru vlastnictví tímto jednáním nic neopustilo, ani opustit nemohlo. Vyděračské jednání směřovalo pouze k vynucení podpisů. Pokud vrchní soud hovoří o budoucí třetí fázi, která měla spočívat v budoucím uplatnění podepsaných listin, tedy směnek a smlouvy o půjčce, pak takováto třetí fáze nemohla být součást vyděračského jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Rozdělení posuzovaného jednání do tří fází, jak to učinil odvolací soud, navozuje podle obviněného dojem, že všechny tři fáze měly být součástí trestného jednání, tedy i předcházející prodej a dodání pohonných hmot - jako první fáze, podání žaloby k soudu - jako třetí fáze. Z této podle obviněného pokřivené optiky pramenil závěr soudu, že v daném případě nešlo o dokonaný trestný čin, ale o pokus, jehož dokonání bylo zabráněno trestním stíháním. Toto hodnocení však podle obviněného neodpovídá hypotéze ustanovení trestního zákona o trestném činu vydírání. Soud podle něj správně nerozlišil pokus a dokonaný trestný čin. Podle zjištění soudu jednání pachatelů směřovalo k přinucení N. k podpisu smlouvy o půjčce a směnek. Toto jednání bylo dokonáno. Těmito podpisy však podle obviněného nevznikla škoda. Dokonce mu nemohl vzniknout ani závazek, neboť nezákonně vynuceným podpisem nedojde k platnému právnímu úkonu. Škoda podle kvalifikované skutkové podstaty musí podle obviněného být způsobena přímo jednáním pachatele. Není rozhodné, čeho chce pachatel v budoucnu dosáhnout, ale jakou škodu skutečně způsobil svým jednáním. Uvedl, že nátlak pachatelů směřoval k přinucení N. k podepsání listin, nikoli k zaplacení částky přes 10 milionů Kč a tohoto cíle bylo dosaženo. I kdyby se v budoucnu pachatelům podařilo vymoci předmětnou částku, nemohlo by jít o škodu, neboť vymožená částka by představovala proti plnění za již poskytnuté plnění. Obviněný je tedy toho názoru, že jednání pachatelů bylo dokonáno, šlo o dokonaný trestný čin, nikoli o pokus, škoda způsobena nebyla, takže nemůže odůvodňovat nejpřísnější právní kvalifikaci i při prezentovaných skutkových zjištěních.

Jiné nesprávné právní posouzení podle obviněného spočívá v tom, že odvolací soud vyhodnotil dodávku pohonných hmot jako již jednou zaplacenou. Zde se vrchní soud bez jakékoli argumentace odchýlil od ustanovení § 559 odst. 2 občanského zákoníku, že dluh musí být splněn řádně, přičemž plnění někomu jinému než věřiteli přichází v úvahu jen tehdy, když plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn plnění přijmout. Zaplacením jiné osobě, tedy S., S. a P. nemohlo způsobit zánik dluhu, protože nešlo o plnění řádné.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Obviněný P. L. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že v řízení předcházející napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, kde je tato vada podle něj způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů. Dodal, že ustálená judikatura dovoluje pod právní vady zahrnout i nesprávné hodnocení okolností posouzení účastenství na souzeném trestném činu. V jeho případě došlo údajně k odsouzení za trestný čin, aniž by bylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty. Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/2004, týkající se restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že v jeho dovolání jsou důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Z důkazní situace provedené před soudem prvního stupně podle jeho názoru vyplývají závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění a na základě takto zjištěného skutkového stavu ho uznaly vinným a uložily mu trest. Obviněný zdůraznil, že soudy ho neoprávněně a neopodstatněně obviňují z jednání, které nespáchal. Skutkový stav podle něj nezakládá stav, který by jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vedl k závěru, že důkazy provedené v hlavním líčení, týkající se jeho účasti na páchání trestné činnosti, tvoří ucelený kruh, který zcela bezpečně umožnil učinit závěr, že se zúčastnil trestné činnosti způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku. Zdůraznil, že využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal, takže z jeho výpovědi orgány činné v trestním řízení nemohly dovodit, že by byl na skutku jakkoli účasten. Poukázal na provedenou „agnoskaci“ (správně rekognici), s tím, že poškozený N. jej nepoznal, ani neoznačil resp. si jeho totožnosti nebyl naprosto jistý. Spoluobviněný Š. se k jeho osobě nevyjádřil ani k jeho osobě nevypovídal. Neuvedl, že by byl právě tím řidičem, který řídil vozidla, v nichž mimo jiné probíhal skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku, mohl to být někdo jiný. Nalézací soud podle obviněného nepřihlédl k tomu, že obviněný Š. se nechtěl vyjadřovat k jeho osobě, aby si křivým svědectvím nepřivodil trestní stíhání. Obviněný uvedl, že nepopírá, že zná obviněného Š., a že se jako řidič účastnil některých jeho schůzek. Není však vyloučeno, že v inkriminovaný den užíval předmětné vozidlo někdo jiný. Obviněný uvedl, že před soudem druhého stupně pak vypovídal, avšak pouze ke své osobě. Tento soud však jeho výpověď považoval za účelovou. Dále uvedl, že pokud by se přece účastnil uvedeného jednání, nebylo toto jednání možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání, neboť pokud by se činem vymáhal skutečně existující dluh, nemohla by poškozenému vzniknout škoda, neboť by bylo vymáháno pouze zaplacení dluhu a nemohlo tedy dojít k naplnění uvedené skutkové podstaty trestného činu vydírání. Dále zdůraznil, že z ničeho neplyne, že by někdo mínil skutek dokonat, a i kdyby k dokonání došlo a poškozený částku uvedenou ve smlouvě splnil, splnil by tím jen svůj dluh, takže by ve své majetkové sféře nemohl žádnou škodu zaznamenat.

Obviněný dále poukázal na výpověď poškozeného, s tím, že v jeho výpovědích jsou neshody. Vyjádřil se rovněž k výpovědi slečny F., která byla údajně vyšetřovatelem upozorněna, aby ve své výpovědi co nejčastěji používala jeho jméno. Současně vyslovil nesouhlas s jemu uloženým trestem vyhoštění. Poukázal na své vztahy k České republice, neboť zde má přítelkyni, snoubenku, se kterou chce založit rodinu, žít v České republice a zapojit se do pracovního procesu. Zrekapituloval, že byl uznán vinným, aniž byl proti jeho osobě vznesen jediný přímý důkaz a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem a obžaloby jej zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opřeli jejich existenci primárně o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný L. však uvedenému důvodu dovolání podřadil zejména námitku nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů. Nelze sice mít za to, že Nejvyšší soud je naprosto a bez výjimky zjištěným skutkovým stavem vázán, ale to až ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit. O takovou situaci se však v dané trestní věci nejedná. Zásah do skutkového zjištění lze také podle ní připustit tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně učiní-li obviněný tento nesoulad, resp. nesprávnost, předmětem dovolání. Ani o takový případ se podle státní zástupkyně v posuzované věci nejedná. Obviněný L. se v podaném dovolání snažil zpochybnit průkazní hodnotu důkazů svědčících proti němu s tím, že jejich kvalita není natolik významná, aby mohla vést k závěru o jeho vině. V tomto smyslu obviněný uplatnil námitky ryze procesního charakteru, neboť provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů neupravuje právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a následující, § 207 a následující § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. Obviněný L. uplatnil ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státní zástupkyně jedinou právní námitku, a to, že za situace, pokud vydírání směřovalo k vymožení skutečně existujícího dluhu, pak uvedenou dlužnou částku není možné považovat za škodu, takže nemohlo dojít k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle odst. 3 § 235 tr. zák. Tuto dovolací námitku uplatnil ve svém dovolání i spoluobviněný Š.

Vyjádřila své přesvědčení, že soudy se ve svých rozhodnutích správně opřely o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 150/2001 a sp. zn. 7 Tdo 1402/2005, v nichž je obdobná problematika řešena. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, že pachatel, či jiná osoba má proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato. Tato částka škodou je, protože sféru vlastnictví poškozeného opustila proti jeho vůli v důsledku trestného jednání obviněných. Trestnost činu tedy zůstává zachována i v případě, když pachatel nutí jinou osobu k něčemu, co je tato osoba povinna konat. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 150/2001 je příhodně uvedeno, že pokud by obvinění poškozenému peníze odcizili, dopustili by se trestného činu krádeže, pokud by zpronevěřili peníze poškozeného, dopustili by se trestného činu zpronevěry, pokud by peníze na poškozeném vylákali podvodným způsobem, dopustili by se trestného činu podvodu. Přitom ve všech těchto případech byla předmětem útoku vymáhaná částka. Na stejných zásadách je založeno i posuzování trestného činu vydírání, pokud vyděračské jednání mělo za následek to, že sféru vlastnictví poškozeného opustily peníze. Jde-li o částku dosahující výše škody velkého rozsahu, je naplněn formální znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 3 trestního zákona. Okolnost, že obvinění vydíráním donutí poškozeného k vydání peněžní částky, o níž se domnívají, že tento dluží, v tomto případě na základě závazkového vztahu, by mohla mít význam pouze pro posouzení materiálního předpokladu přísnější právní kvalifikace ve smyslu § 88 tr. zák., např. za situace, pokud by byl prokazatelně nárok věřitele oprávněný. K takové situaci však prokazatelně v posuzované trestní věci nedošlo. Poškozený N. byl vyděračským jednáním přinucen podepsat směnky a smlouvy o půjčce vůči obviněnému D. Š., přičemž uvedená částka byla reprezentována jako úhrada za prodej pohonných hmot od firmy J., s. r. o., ve které došlo k nestandardní a účelové změně jednatele, kterým se bez jakýchkoli podnikatelských zkušeností a předchozích podnikatelských aktivit stala nemajetná a zadlužená osoba, tedy obviněný Š.

Obviněný L. ve svém dovolání rovněž zpochybnil správnost uložení trestu vyhoštění. Tuto námitku však měl uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod tento dovolací důvod bylo správné podřadit námitku, že trest vyhoštění mu byl uložen za situace, pokud to zákon nepřipouští. Státní zástupkyně uvedla, že existují vylučovací kritéria, za nichž není možné trest vyhoštění uložit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nevyplývá, zda se soudy s ustanovením § 57 odst. 3 písm. f) tr. zák. řádně vypořádaly a zda ozřejmily, že obviněný skutečně v posledních deseti letech nepřetržitě nepobývá na území České republiky. Státní zástupkyně má za to, že za situace, pokud byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání obviněného P. L. uplatněn materiálně, i když nebyl formálně pojmenován konkrétním ustanovením trestního řádu, je možné uzavřít, že tento dovolací důvod byl uplatněn důvodně.

K dovolání D. Š. státní zástupkyně uvedla, že uplatnil ve svém dovolání námitky právní, které jsou v části své argumentace totožné s námitkami, které v mimořádném opravném prostředku vznesl obviněný L. Zpochybnil, zda-li v posuzované trestní věci byl naplněn zákonný znak vzniku škody, a to za situace, kdy v důsledku vydírání přechází na pachatele částka, na kterou má pachatel nárok. Dále obviněný zpochybnil vznik škody velkého rozsahu s poukazem na to, že škoda musí být způsobena samotným vyděračským jednáním. V neposlední řadě obviněný zpochybnil, že by skutek, tak jak je popsán, vyjadřoval jeho účast na vyděračském jednání ve formě spolupachatelství. Státní zástupkyně má za to, že obviněný Š. se skutku dopustil evidentně ve spolupachatelství, které nezohledňuje pouze akční součinnosti při páchání trestného činu, ale v tomto konkrétním případě i samotnou přítomnost na místě činu, když z okolností případu vyplývá, že spoluodpovědné osoby jednají ve vzájemné shodě a jejich jednání je spojeno totožným motivem, když přítomnost více lidí na místě činu zvyšuje úspěšnost jeho provedení. Podíl obviněného D. Š. na trestné činnosti byl jednoznačně prokázán jeho přítomností na místě samém s tím, že směnky i smlouva o půjčce byly podepsány poškozeným J. N. v jeho prospěch.

Obviněný D. Š. podle jejího názoru rovněž neoprávněně brojil proti tomu, že jeho jednáním nebyla poškozenému způsobena škoda velkého rozsahu. Není pravdou, že by trestně právně bez významu zůstala finanční částka, na kterou byly podepsány směnky a smlouva o půjčce. Soudy obou stupňů činné ve věci posoudily jednání obviněného vzhledem k tomu, že nedošlo k faktickému vymožení těchto částek, jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2, odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 320/2006 Sb. Státní zástupkyně je přesvědčena, že soudy obou stupňů postupovaly správně pokud obviněného uznaly vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 320/2006 Sb., neboť jejich jednáním hrozila obviněnému škoda velkého rozsahu. Ta v podstatě byla způsobena samotným podpisem směnky, kdy jde o volně obchodovatelný cenný papír, který potvrzuje existenci nesporného závazku, což znamená, že ten, kdo má k dispozici originální směnku a legitimuje se jako její oprávněný majitel, již tím prokazuje své právo na její zaplacení dostatečně. Oproti tomu dlužník, který se hodlá své povinnosti směnku zaplatit bránit, musí své důvody obrany nejen tvrdit, ale i prokázat. Poškozený N. pak podepsal i smlouvu o půjčce, ačkoli si žádné peníze od obviněného D. Š. nevypůjčil. Vzhledem ke skutečnosti, že jak směnka, tak smlouva o půjčce byly poškozeným podepsány pod nátlakem, tedy bez projevu jeho svobodné vůle, šlo o úkony absolutně neplatné podle § 37 občanského zákoníku. S ohledem na absolutní neplatnost uvedených závazků soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněných vzhledem ke vzniku škody velkého rozsahu jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Nad rámec vyjádření k dovolání státní zástupkyně uvedla, že z popisu skutku lze dovodit, že se nejedná o skutek jeden, ale o skutky dva, přičemž první byl ukončen vymožením podpisu na směnkách a podpisu na smlouvě o půjčce a druhý skutek spočívá v odejmutí částky 85.000,- Kč proti vůli poškozeného N., přičemž tento druhý skutek mohl být právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky k dovolání obviněného P. L. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to ve výroku o uloženém trestu vyhoštění z území republiky a v tomto rozsahu aby vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného D. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud jde o dovolání obviněného D. Š., Nejvyšší soud zjistil, že uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

V úvodu dovolání obviněný namítal, že popis jednání ve skutkové větě rozsudku nezahrnuje ve vztahu k němu ani jednání ani zavinění, které by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Jednání je podle něj jednoznačně připisováno jakýmsi neztotožněným mužům a ze skutkové věty ani neplyne, že by měl být na násilném jednání s oněmi neznámými muži předem domluven. Obviněný těmito námitkami, stejně jako ve svém řádném opravném prostředku namítá, že jeho role na projednávaném skutku nebyla aktivní. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., který spáchali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou a stačí i jen částečné přispění vedené stejným úmyslem. O společné jednání jde i tehdy, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem jednání spolupachatelů. Stačí přitom i částečné přispění k trestné činnosti. Rozhodující je, že jednání všech spolupachatelů je vedeno stejným úmyslem a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Institut spolupachatelství je konstruován tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý následek, jako by čin spáchal sám.

Je nepochybné, že tento princip byl správně aplikován i v posuzovaném případě a o spolupachatelství obviněného D. Š. není pochyb. Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný Š. je spoluodpovědnou osobou jednající ve shodě s ostatními pachateli trestného činu vydírání, neboť po obchodní schůzce s poškozeným N. byl přítomen nezákonného jednání vůči tomuto poškozenému, seděl na místě spolujezdce v automobilu, do kterého byl poškozený proti své vůli natlačen, byl přítomen jeho fyzickému napadání a vyhrožování, když navíc směnky i smlouva o půjčce byly poškozeným N. podepsány právě ve prospěch obviněného D. Š. Z jednání obviněných vyplývá dohoda mezi nimi ohledně jednání a nakládání s poškozeným a všichni obvinění byli vedeni stejným konečným úmyslem, vymoci na poškozeném N. zaplacení finanční částky uvedené na směnkách a smlouvě o půjčce. Také Nejvyšší soud souhlasí s tím, že na jednání všech obviněných tedy i D. Š. je nutno nahlížet jako na články řetězce na sebe navazujících činností, které směřovaly k dosažení společného záměru. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná. Přitom je zřejmé, že D. Š. byl rozhodující osoba ze všech pachatelů a i když se sám přímo nezapojil do fyzického násilí vůči poškozenému, ostatní spolupachatelé jednali v jeho zájmu na základě předem stanoveného plánu. Popis jednání ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně tak zahrnuje ve vztahu k D. Š. jak jednání, tak i zavinění.

Jako zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také další hmotně právní námitku obviněného D. Š. v tom smyslu, že jednáním obviněných nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 3 tr. zák., neboť byl údajně vymáhán pouze existující dluh a poškozenému tedy nemohla vzniknout škoda. Shodnou námitku uplatnil ve svém dovolání také obviněný P. L. a o shodnou námitku opřeli oba obvinění také svá odvolání, soud druhého stupně se jí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. V této souvislosti se Nejvyšší soud nezabýval výhradami obviněného, kterými polemizoval s rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tz 150/2001 a 7 Tdo 1402/2005, s tím, že nesouhlasí se závěry v nich vyslovenými a argumenty použité v těchto rozhodnutích považuje ve vztahu k souzené věci za nepřípadné, když neshledal důvod proto, aby se od právního názoru vysloveného v těchto dřívějších rozhodnutích odchýlil.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul, nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a způsobí-li tak smrt nebo škodu velkého rozsahu. Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným tím, že jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal (v tomto případě), a to násilím a pohrůžkou násilí. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Ze strany pachatele musí jít o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícím účelu nebo cíli, který má být dosažen. Škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč.

Z výše citované skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a z rozhodnutí soudů obou stupňů je nepochybné, že obvinění si svým jednáním chtěli na poškozeném vynutit, a to násilím a pohrůžkou násilí, vyplacení částky přesahující 10.000.000,- Kč v součtu uvedené na jednotlivých směnkách a na smlouvě o půjčce, které byl poškozený nucen podepsat. Rozhodná tedy v posuzovaném případě není skutečnost, zda se jednalo o oprávněný či neoprávněný nárok obviněných vůči poškozenému, ale skutečnost jakých prostředků k vymožení svého domnělého nároku užili. Pokud obvinění v tomto případě poškozeného proti jeho vůli natlačili do osobního automobilu, udeřili ho do hlavy, tiskli mu hlavu mezi kolena, přepravovali ho na různá místa v různých automobilech a násilím a výhrůžkou násilí vůči jeho rodině tak poškozeného donutili podepsat směnky a smlouvu o půjčce znějící na částku přesahující 10.000.000,- Kč, spáchali svým jednáním trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. Je nutné podotknout, že úmysl obviněných zcela jednoznačně směřoval k získání této částky, jinak by podepsání směnek a smlouvy o půjčce postrádalo smysl. Pokus je obecnou formou trestného činu, který však nebyl dokonán, protože nenastal následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. je mimo jiné způsobení škody velkého rozsahu. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že jednání obviněných směřovalo k vymožení výše uvedené částky, a to násilím a pohrůžkou násilí. Protože k vymožení požadované částky nedošlo, zůstalo trestné jednání obviněných ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. pouze ve vztahu k odst. 3 § 235 tr. zák., když ve vztahu k odst. 1 a 2 obvinění trestný čin dokonali. V praxi soudů se takovýto stav také vyjadřuje slovy, že byl spáchán trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedeného je zjevné, že napadené rozhodnutí tedy v tomto směru netrpí vytýkanými vadami.

Obviněný v závěru svého obsáhlého dovolání namítal jiné nesprávné právní posouzení s tím, že toto spočívá ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil dodávku pohonných hmot jako zaplacenou. Nutno podotknout, že jiným nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V dané věci je však z hlediska hmotného práva trestního posouzení skutečnosti zda obvinění měli vůči poškozenému oprávněnou pohledávku či již byla dodávka pohonných hmot splacena, zcela bez významu. Bez ohledu na tuto skutečnost, se totiž obvinění výše popsaným jednáním dopustili pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tato námitka obviněného D. Š. má v podstatě základ v jeho nesouhlasu s právním názorem vysloveným ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, který ale platí i v této věci.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání D. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného P. L. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že obviněný své obsáhlé dovolání postavil z velké části na skutkových námitkách založených na vlastním hodnocení provedených důkazů, námitkách absence důkazů svědčících o jeho vině a polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů. Této skutečnosti si je nakonec sám obviněný vědom, když v úvodu dovolání uvedl, že nesprávné právní hodnocení skutku spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a v odlišném hodnocení důkazů. V této souvislosti se zabýval otázkou restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však svými námitkami, že nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil on s odkazem na výpověď obviněného Š., výhradami proti věrohodnosti výpovědí poškozeného a svědkyně F., nabízí k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Takové námitky však pro svůj procesní charakter (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně ani samotný obviněný existenci takovéhoto rozporu nenamítá.

Za právně relevantní shledal dovolací soud tu část dovolání, kde obviněný namítl (shodně jako obviněný Š.), že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu vydírání, neboť byl vymáhán skutečně existující dluh a poškozenému tak nemohla vzniknout škoda předpokládaná v ustanovení odst. 3 § 235 tr. zák. Obviněný v této souvislosti dodal, že z ničeho neplyne, že by někdo mínil skutek dokonat. jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Také z počínání obviněného L. popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně (působil jako řidič osobního motorového vozidla a osoba, která předložila poškozenému k podpisu smlouvu o půjčce) a z jeho role v trestním jednání všech pachatelů je nepochybné, že také v jeho případě jde o spoluodpovědnou osobou jednající ve shodě s ostatními pachateli trestného činu vydírání, jejichž společným záměrem bylo vymoci na poškozeném N. zaplacení finanční částky uvedené na směnkách a smlouvě o půjčce přesahující 10.000.000,- Kč. Když z jeho výpovědí je navíc zřejmé, že byl na celé věci osobně zainteresován, neboť jak sám uvedl chtěl na poškozeného N. podat trestní oznámení. Pokud jde o námitku, že nešlo o trestný čin vydírání, neboť šlo o vymáhání skutečného dluhu a proto nemohla vzniknout škoda velkého rozsahu, Nejvyšší soud odkazuje na své odůvodnění shodné námitky obviněného Š. K námitce obviněného, že z ničeho neplyne, že by někdo mínil skutek dokonat, Nejvyšší soud znovu opakuje, že bez tohoto úmyslu, tedy úmyslu vymoci na poškozeném vyplacení částky přesahující 10.000.000,- Kč, by podepsané směnky i smlouva o půjčce neměly význam a zcela by tak ztrácelo význam i celé jejich jednání. Nehledě na samotnou povahu směnky jako výplatného cenného papíru, do kterého je vtělena určitá peněžitá pohledávka.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl uložení trestu vyhoštění, s tím, že dostatečným způsobem objasnil svůj vztah k České republice, kde má přítelkyni a hodlá založit rodinu a zapojit se do pracovního procesu. Nejvyšší soud však shledal, že tyto námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody a který je koncipován tak, že ve vztahu k samotnému výroku o trestu připouští zásadně jen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod pak obviněný musí uplatnit řádně tedy jeho označením nebo alespoň citací, že jde o nepřípustný druh trestu. To ale obviněný neučinil a Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. může přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů uvedených v dovolání. Přitom odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., je obligatorní náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. V případě obviněného však jde v podstatě pouze o námitku, že soudy podle jeho názoru nesprávně vyhodnotily skutečnosti týkající se jeho osoby (že má v České republice přítelkyni s níž hodlá založit rodinu, že se chce řádně zapojit do pracovního procesu). Takové námitky však uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. nenaplňují. Otázkou uložení trestu vyhoštění se přitom k odvolání P. L. zabýval i soud odvolací a jeho v podstatě shodné námitky shledal nedůvodnými.

Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného P. L. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nenaplňují a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud tedy také dovolání obviněného P. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o těchto dovoláních v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 18. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč