JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 992/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 490/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 31/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, byli obvinění O. S., P. K. a D. B. uznáni vinnými, že

I. obžalovaní O. S. a P. K. se nejprve vzájemně dohodli, že obžalovaný K. odveze obžalovaného S. na místo schůzky, z povzdálí ho bude zajišťovat, a poté, co se obžalovaný S. zmocní vozidla poškozeného, obžalovaný K. toto vozidlo od něj převezme a obžalovanému S. za to zaplatí odměnu ve výši 10.000,- Kč až 40.000,- Kč, a poté

1. dne 5. 10. 2000 kolem 20.30 - 20.45 hod. v P., na parkovišti odcizili poškozenému Ing. J. Z., vozidlo zn. Peugeot 806, a to tak, že obžalovaný S. využil nepřítomnosti poškozeného při předvádění vozidla, které chtěl prodat na inzerát a s vozidlem z místa ujel a způsobil tak poškozenému Ing. J. Z. škodu odcizením vozidla ve výši 400.600,- Kč a dále odcizením věcí, které byly ve vozidle a peněžní hotovosti ve výši 159.200,- Kč a dále poškozenému P. P., s hotovostí 200.000,- Kč, způsobili celkovou škodu 203.000,- Kč,

2. dne 3. 11. 2000 kolem 11.01 hod. v P., na parkovišti při předvádění vozidla poškozeným M. Ž., který chtěl vozidlo zn. Peugeot 806, prodat přes inzerát, v době, kdy přecházel z levé strany vozidla od řidiče na pravou stranu vozidla na místo spolujezdce a byl v úrovni pravého předního světlometu, obžalovaný O. S. se s tímto vozidlem prudce rozjel, zachytil poškozeného, který však neupadl, zachytil se pravého bočního zrcátka a snažil se otevřít pravé přední dveře a nasednout, což se mu však nepodařilo a asi po 50 m, kdy jej obžalovaný takto vezl, se od vozidla odrazil a při dopadu na zem se 2x - 3x převalil, přičemž obžalovaný mu s vozidlem ujel, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 464.200,- Kč,

3. dne 3. 5. 2001 kolem 12.00 hod. v P., na parkovišti odcizili vozidlo zn. BMW 313i, a to tak, že při předvádění vozidla poškozeným R. L., který chtěl vozidlo prodat přes inzerát, obžalovaný S. využil jeho nepozornosti při prohlídce vozidla a s tímto vozidlem mu ujel, čímž mu způsobili škodu v celkové výši 631.200,- Kč,

4. dne 5. 12. 2001 kolem 15.30 hod. v P., odcizili vozidlo zn. Peugeot 406, a to tak, že při předvádění vozidla poškozenou J. M., která chtěla vozidlo prodat přes inzerát, obžalovaný S. využil nepřítomnosti poškozené ve vozidle tím, že tuto z vozidla vylákal pod legendou, že potřebuje zajet s vozidlem na rampu, a poté co z vozidla vystoupila, se s vozidlem prudce rozjel a ujel, čímž jí způsobili škodu ve výši 209.100,- Kč,

5. dne 15. 1. 2002 kolem 11.05 hod. v P., před motorestem, využil nepozornosti poškozené M. S., při předvádění vozidla zn. Seat Ibiza 1,6i, které chtěla prodat na inzerát, a s tímto vozidlem jí obžalovaný S. z místa ujel, čímž jí způsobili odcizením věcí, které měla ve vozidle, škodu ve výši 7.115,- Kč a společnosti C. L. a. s. odcizením vozidla škodu ve výši 257.300,- Kč,

6. dne 29. 1. 2002 v 11.58 hod. v B., před motorestem využil nepozornosti J. N., předvádějícího vozidlo zn. BMW 528i, s nímž mu obžalovaný S. z místa ujel a způsobili tak majiteli fy S. – Š. P. odcizením tohoto vozidla škodu ve výši 475.000,- Kč a po zajištění vozidla a jeho vrácení poškozenému P. Š. byla znaleckým posudkem vyčíslena škoda způsobená poškozením vozidla částkou 128.000,- Kč,

7. dne 11. 2. 2002 kolem 18.31 hod. v P., před restaurací, využil obžalovaný S. nepozornosti J. B., předvádějícího vozidlo zn. Škoda Octavia 1,9 TDI, které chtěl prodat přes inzerát, kdy při prohlídce tohoto vozidla s tímto jmenovanému z místa ujel a způsobili tak poškozené společnosti Š. s. r. o., škodu ve výši 320.100,- Kč,

8. dne 13. 2. 2002 kolem 11.50 hod. v P., před servisem využil obžalovaný S. nepozornosti poškozeného L. B., při předvádění vozidla zn. Peugeot 406, a s tímto vozidlem z místa ujel, čímž poškozené společnosti G. C. L. a. s. způsobili škodu ve výši 418.500,- Kč, toto vozidlo oba obžalovaní následně předali obžalovanému D. B., který je na sebe převedl, ač věděl, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti,

9. v měsíci únoru 2002 při předvádění a odzkoušení vozidla zn. Peugeot 806, poškozeným B. B., opět si vymyslel obžalovaný S. legendu za účelem koupě tohoto vozidla s úmyslem mu toto odcizit, avšak poškozený mu v tomto zabránil tím, že vytáhl klíč ze spínací skříňky, odcizením tohoto vozidla by poškozenému způsobili škodu ve výši 532.100,- Kč.

II. obžalovaný P. K. připravoval odcizení motorových vozidel tak, že vytipoval podle inzerátu vozidla, následně obžalovaného S. odvezl na místo schůzky a tohoto z povzdálí zajišťoval v úmyslu převzít od něj vozidla, kterých se měl obžalovaný S. dle jeho pokynu zmocnit a za to mu zaplatit odměnu v předem dohodnuté výši, avšak k pokusu ani k dokonání trestného činu krádeže nedošlo, neboť:

1. počátkem února 2002 při předvádění vozidla, zn. Škoda Octavia, poškozeným P. V., který chtěl vozidlo prodat přes inzerát, uváděl obžalovaný S. vymyšlenou legendu za účelem koupě vozidla, avšak poškozenému se již neozval a když mu tento sám volal, měl obžalovaný S. telefon vypnutý, odcizením tohoto vozidla by poškozenému způsobil škodu ve výši 408.400,- Kč,

2. počátkem února 2002 při předvádění a odzkoušení vozidla zn. BMW 316i AL 1101, poškozeným R. T., si opět vymyslel obžalovaný S. legendu za účelem koupě tohoto vozidla, avšak posléze od svého záměru upustil, odcizením tohoto vozidla by způsobil škodu ve výši 527.800,- Kč.

III. obžalovaný O. S. dne 9. 3. 2002 kolem 13.00 hod. v P. před Hypermarketem odcizil osobní motorové vozidlo zn. Peugeot Partner 1,9 d, v hodnotě 181.000,- Kč majitele M. S., tak, že v průběhu zkušební jízdy nečekaně odjel, přičemž byl nedaleko od místa činu zadržen policejní hlídkou a vozidlo bylo vráceno zpět poškozenému.

Konstatované jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného P. K. v bodě I/1 jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě I/2 jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě I/3 jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě I/4-9 a v bodě II/1, 2 jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (bod I/9) a dílem ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod II/1, 2) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto jednak o obžalobě obviněných O. S. a D. B., jednak o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění P. K., O. S. a D. B. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 490/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného P. K. pouze ve výroku o vině trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (bod I/1, 2) a tím i ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody ohledně poškozeného M. Ž. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného P. K. uznal vinným, že

po vzájemné dohodě s již odsouzeným O. S. spočívající v tom, že obžalovaný K. odveze ods. S. na místo schůzky, z povzdálí ho bude zajišťovat a poté, co se odsouzený S. zmocní vozidla poškozeného, obžalovaný K. toto vozidlo od něj převezme a ods. S. za to zaplatí odměnu ve výši 10.000,- Kč až 40.000,- Kč,

1. dne 5. 10. 2000 kolem 20.30 - 20.45 hod. v P., na parkovišti odcizili poškozenému Ing. J. Z. vozidlo zn. Peugeot 80, a to tak, že odsouzený S. využil nepřítomnosti poškozeného při předvádění vozidla, které chtěl prodat na inzerát a s vozidlem z místa ujel a způsobil tak poškozenému Ing. J. Z. škodu odcizením vozidla ve výši 400.600,- Kč a dále odcizením věcí, které byly ve vozidle a peněžní hotovosti ve výši 159.200,- Kč, a dále poškozenému P. P. odcizením hotovosti a věcí ve vozidle škodu ve výši 203.000,- Kč,

2. dne 3. 11. 2000 kolem 11.01 hod. v P., na parkovišti při předvádění vozidla poškozeným M. Ž., který chtěl vozidlo zn. Peugeot 806, prodat přes inzerát, v době, kdy přecházel z levé strany vozidla od řidiče na pravou stranu vozidla na místo spolujezdce a byl v úrovni pravého předního světlometu, odsouzený S. se s v rozporu s předchozí dohodou s obžalovaným K. s tímto vozidlem prudce rozjel, zachytil poškozeného, který však neupadl, zachytil se pravého bočního zrcátka a snažil se otevřít pravé přední dveře a nasednout, což se mu však nepodařilo a asi po 50 m, kdy jej odsouzený takto vezl, se od vozidla odrazil a při dopadu na zem se 2x - 3x převalil, přičemž odsouzený mu s vozidlem ujel, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 464.200,- Kč.

Takto popsané jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval u obviněného P. K. v bodě 1, 2 jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod bodem I/3, I/4-9 a II/1, 2, dílem dokonané, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (bod I/9) a dílem ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (bod II/1, 2) zrušením nedotčené, obviněného odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škodu poškozeného M. Ž. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (poznámka: o odvolání obviněných O. S. a D. B. bylo rozhodnuto v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 469/2004).

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že skutky, kterých se měl dopustit, byly nesprávně hmotně právně posouzeny jako trestné činy krádeže, ačkoliv podle jeho názoru trestnými činy nejsou. V tomto směru poukázal, že v průběhu řízení nijak nezastíral, že znal již delší dobu spoluobviněného O. S. S jmenovaným se scházel, telefonovali si a v několika případech jmenovaného odvezl autem na jím požadované místo. Současně však zdůraznil, že se žádným způsobem neúčastnil na trestné činnosti obviněného S., která spočívala v systematickém odcizování automobilů. Má za to, že v jeho jednání zcela chyběla subjektivní stránka trestného činu, neboť pokud obviněného S. někam na jeho žádost vezl, pak mu nebylo známo, že se S. hodlá dopustit popsané trestné činnosti. Současně je přesvědčen, že u něho nedošlo k naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu, neboť se sám žádných věcí nezmocnil ani se o to nepokusil. Rovněž striktně popřel, že by od obviněného S. převzal jakékoliv automobily, o nichž věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Podle dovolatele nebyla jeho obhajoba v řízení před soudy uspokojivým způsobem vyvrácena, čímž soudy porušily zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal, že ze spáchání trestné činnosti je usvědčován pouze výpovědí O. S., osobou s pestrou kriminální minulostí, která zneužívá omamné látky. Jmenovaný přitom měl řadu motivů, které zdůvodňovaly jeho nepravdivou výpověď proti dovolateli; jednak mu dlužil poměrně značnou peněžní částku, kterou nechtěl vrátit, jednak nelibě nesl styky obviněného K. s jeho přítelkyní, a dále se snažil rozdělit způsobenou škodu na dvě povinné osoby. Navíc mu bylo usvědčení spoluobviněného K. přiznáno jako polehčující okolnost, k níž bylo přihlédnuto při výměře trestu. Všechny tyto námitky však soudy ignorovaly a nevedly ani žádné dokazování za účelem prověření jejich pravdivosti. Naopak zcela důvěřovaly výpovědi obviněného S., aniž by se vypořádaly s tím, že tato výpověď je v přímém rozporu s výpověďmi dalšího obviněného D. B. i jiných svědků, zejména J. P. a M. K. Soud prvního stupně pouze povšechně konstatoval, že tito svědci jsou nevěrohodní, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil. Kromě výpovědi obviněného S. nebyl v řízení proveden jediný přímý důkaz, který by svědčil o tom, že dovolatel věděl o trestné činnosti obviněného, že ji dokonce organizoval nebo z ní rozhodujícím způsobem kořistil. Ani důkaz založený na záznamech telekomunikačního provozu žádným způsobem nedokazuje, že by se nějaké trestné činnosti dopustil.

Obviněný dále namítl, že i kdyby o trestné činnosti obviněného S. věděl, nebylo by možno předmětné skutky, resp. jeho jednání hodnotit po právní stránce jako spolupachatelství na trestném činu krádeže podle § 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že podmínkou spolupachatelství je skutečnost, že více osob po vzájemné dohodě nebo alespoň srozumění naplňuje konkrétní skutkovou podstatu určitého trestného činu. Konstatoval, že neuskutečnil žádné jednání, které by bylo možno považovat za naplňování objektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť se žádného automobilu poškozených nezmocnil ani se o to nepokusil; nemůže být proto spolupachatelem vytýkaného trestného činu. Tvrzení obviněného S., že měl jeho činnosti de facto ze zálohy řídit a organizovat, považuje za nepravdivá a neprokázaná, přičemž v tomto směru neexistuje žádný, byť nepřímý důkaz. Proto i za předpokladu, že by dovolatel věděl o trestné činnosti obviněného S., nebylo by možné kvalifikovat jeho skutky tak, jak to učinily soudy obou stupňů; jeho jednání by bylo možno hodnotit maximálně jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení skutku neobstojí ani výrok o trestu.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil ohledně jeho osoby výkon rozhodnutí (trestu odnětí svobody, peněžitého trestu i povinnost k náhradě škody), proti němuž bylo dovolání podáno.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněnému nelze přisvědčit v tom, že by soudem zjištěné skutky nebyly správně posouzeny podle ustanovení trestního práva hmotného. Podle názoru státního zástupce dovolatel nevychází ve svých námitkách z toho skutkového stavu, který soudy zjistily a který zachytily ve skutkových větách výroků o vině, nýbrž své výhrady opírá o skutečnosti diametrálně odlišné. Poukázal, že obviněný tvrdí, že se ničeho protiprávního nedopustil, a popírá, že by se jakkoli účastnil na trestné činnosti spoluobviněného S. Toto tvrzení však neodpovídá tomu, co soudy zjistily po řádném provedení shromážděných důkazů a po jejich vyhodnocení v souladu s požadavky trestního řádu. Výhrady obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, a tudíž neodpovídají zvolenému ani žádnému jinému důvodu dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Pokud jde o návrh obviněného na odklad výkonu trestu odnětí svobody, peněžitého trestu i povinnosti k náhradě škody, tak z dostupného spisového materiálu neplyne postup předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., přičemž požadavek dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí státní zástupce považuje za nedůvodný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

S poukazem na tyto skutečnosti je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž vytýká nesprávné vyhodnocení výpovědi spoluobviněného O. S. a namítá absenci důkazů k prověření jeho obhajoby spočívající v tvrzení, že o trestné činnosti spoluobviněného nevěděl ani se na ní žádným způsobem neúčastnil. Stejně tak nelze akceptovat výtku obviněného, prostřednictvím které upozorňuje na porušení zásady in dubio pro reo. V této části dovolání se obviněný v podrobnostech hájí tím, že mu určité skutečnosti nebyly prokázány a naznačuje odlišnou skutkovou verzi svého jednání, než jak byla soudy zjištěna. Tím primárně zpochybňuje hodnocení ve věci provedených důkazů, dále správnost a úplnost skutkových zjištění a teprve následně dovozuje nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání však obviněný P. K. současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítl, že zjištěné jednání nelze právně posoudit jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Poukázal, že neuskutečnil žádné jednání, kterým by naplnil objektivní stránku trestného činu krádeže, a proto i za předpokladu, že by o trestné činnosti spoluobviněného S. věděl, bylo možno jeho jednání právně kvalifikovat maximálně jako účastenství na trestném činu krádeže ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky u své osoby. Tyto námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v případě, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znak jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda), každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.

K posouzení důvodnosti relevantních dovolacích námitek je třeba předně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, se kterými se plně ztotožnil i odvolací soud. Jde o popisy skutků, jak jsou vyjádřeny v tzv. skutkových větách pravomocného výroku o vině jednak v rozsudku prvostupňového soudu (bod I/3-9, bod II/1, 2), jednak v rozsudku odvolacího soudu (bod I/1, 2), jenž byly v úplnosti citovány výše a jsou podrobněji rozvedeny v odůvodnění obou napadených rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 k jednání obviněných O. S. a P. K. mimo jiné konstatoval: „…společně odcizili, resp. v jednom případě se pokusili odcizit, osobní motorové vozidlo od poškozených, které nejprve vytipoval obžalovaný K. a na základě jeho pokynu si obžalovaný S. s jednotlivými poškozenými dohodnul schůzku, na kterou ho obžalovaný K. dovezl svým vozidlem, a poté co obžalovaný S. využil nepozornosti jednotlivých poškozených a vozidla se zmocnil, odvezl toto na základě pokynu K. na jím uvedené místo, kde si obžalovaný K. vozidlo převzal a S. za to zaplatil odměnu…“. Jak vyplývá z výpovědi spoluobviněného S., z níž soud prvního stupně, a to kromě jiných důkazů, vycházel, samotné telefonáty jednotlivým poškozeným realizoval jmenovaný obviněný, přičemž poté, co si domluvil s prodávajícím schůzku, vždy ho na ni obviněný P. K. odvezl a „následně projížděl okolí místa, aby zjistil, zda zde nejsou policisté. Potom, co se obžalovaný vozidla zmocnil, tak K. zavolal a ten ho naváděl, kam má s vozidlem jet“ (vše na str. 8 a 23 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).

Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v posuzovaném případě spočíval podíl obviněného P. K. na společném jednání zejména v tom, že vytipovával jednotlivá vozidla, zajišťoval spoluobviněnému O. S. kontakty na poškozené, dále obviněného S. vozil na místo schůzky a následně čekal poblíž místa spáchání trestné činnosti, aniž by ho někteří z poškozených spatřili a označili jako spolupachatele („vždy byli dohodnuti tak, že S. věděl, kde K. parkuje a poté s odcizeným vozidlem na toto místo odjel a dále následoval K., přičemž vozidla vozil na různá místa“ - viz str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), aby mohl odcizené vozidlo převzít. V některých případech obviněného S. telefonicky naváděl, kam má odcizený automobil odvézt a jemu předat.

Podle názoru Nejvyššího soudu korespondují právní závěry soudů obou stupňů se zjištěným skutkovým stavem věci a jsou v zásadě přiléhavé a správné. Ze způsobu provedení činu je totiž zřejmý takový charakter vzájemné součinnosti obou obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., neboť zcela evidentně šlo o jejich společnou akci, vedenou jejich stejným úmyslem. Obvinění P. K. a O. S. se nejenom předem domluvili na odcizení předmětných automobilů, když v tomto směru obviněný P. K. vytipovával v inzertním časopise jednotlivé zájemce o prodej vozidla a sehnal na ně kontakt, ale měli rozděleny i úkony k realizaci této činnosti, a to tak, že obviněný K. dovezl vždy obviněného S. na místo činu a nejen čekal opodál, ale současně jej i zajišťoval, než se obviněný S. cizího vozidla zmocnil. Navíc měli oba obvinění předem domluvenou i zcela konkrétní součinnost poté, co budou jednotliví poškození okradeni. I když se obviněný P. K. fyzicky nepodílel na zmocnění se jednotlivých automobilů, tak svým zcela konkrétním jednáním se do této trestné činnosti aktivně zapojil. Jeho jednání proto naplňuje znak spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný P. K. tudíž nebyl účastníkem (pomocníkem) trestného činu jiné osoby ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak naznačuje ve svém mimořádném opravném prostředku, nýbrž jeho spolupachatelem. Tento právní názor odpovídá i soudní judikatuře (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 6/1993, 23/1994). Nejvyššímu soudu je známo, že v teorii trestního práva existují i názory jiné zdůvodňující v obdobných případech u pachatele spíše účastenství na trestném činu, a to s poukazem na absenci objektivní stránky příslušného trestného činu, z čehož vychází i podané dovolání.

Jelikož prokázaným smyslem a cílem jednání obou obviněných bylo okrást jiné občany (zmocněním si přivlastnit cizí věci - osobní automobily ve vlastnictví jiných osob), je zjevné že po subjektivní stránce obviněný P. K. jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v soudy zjištěné a popsané činnosti obviněného P. K. je třeba po formální i materiální stránce spatřovat znaky skutkové podstaty trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaných (I/1,2, I/3, I/4-8), dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (I/9) a dílem ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. (II/1, 2). Proto neshledal důvod, aby z podnětu dovolání obviněného cokoliv na výroku o jeho vině měnil. Správné právní kvalifikaci skutků odpovídají v pravomocných výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů i aplikované právní věty. Námitky dovolatele proto nelze akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ho však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 26. October 2006