JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 991/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 dovolání, které podal obviněný D. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 469/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 31/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, byli obvinění O. S. a P. K., a to kromě jiných skutků v rozhodnutí blíže popsaných, a dále obviněný D. B. uznáni v bodě I/8 vinnými, že

obžalovaní O. S. a P. K. se nejprve vzájemně dohodli, že obžalovaný K. odveze obžalovaného S. na místo schůzky, z povzdálí ho bude zajišťovat a poté, co se obžalovaný S. zmocní vozidla poškozeného, obžalovaný K. toto vozidlo od něj převezme a obžalovanému S. za to zaplatí odměnu ve výši 10.000,- Kč až 40.000,- Kč, a poté

dne 13. 2. 2002 kolem 11.50 hod. v P., před servisem využil obžalovaný S. nepozornosti poškozeného L. B., při předvádění vozidla zn. Peugeot 406, a s tímto vozidlem z místa ujel, čímž poškozené společnosti G. C. L. a. s. způsobili škodu ve výši 418.500,- Kč, toto vozidlo oba obžalovaní následně předali obžalovanému D. B., který je na sebe převedl, ač věděl, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného D. B. jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných O. S. a P. K. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti konstatovanému rozsudku podali všichni obvinění odvolání.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 469/2004, byla odvolání obviněných O. S. a D. B. podle § 256 tr. ř. zamítnuta (poznámka: o odvolání obviněného P. K. bylo rozhodnuto v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 490/2004).

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný D. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný předně vyjádřil nesouhlas s právním posouzením skutku (pod bodem I/8 ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu), který podle jeho názoru nebyl jednoznačně prokázán. Zdůraznil, že neexistuje jediný důkaz o tom, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem, ani to, že po subjektivní stránce věděl, že tato věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. K prokázání tohoto jednání zůstalo dokazování neúplné a pro posouzení jeho viny předčasné. Obviněný poukázal na skutečnost, že v řízení byli vyslechnuti zejména obviněný P. K., který u hlavního líčení odmítl vypovídat. V přípravném řízení u výslechu, o němž obhájce dovolatele nebyl vyrozuměn a neměl možnost se jej zúčastnit, mimo jiné uvedl, že si nevzpomíná, že by obviněného S. někdy doprovázel při převozu nějakého vozidla a zdůraznil, že si jmenovaný obviněný pořád vymýšlí; k obviněnému B. žádné skutečnosti neuváděl. Stěžejní tak zůstala výpověď obviněného S., který však shodně v přípravném řízení i u hlavního líčení konstatoval, že neviděl, komu bylo odcizené vozidlo Peugeot předáno. Z provedených odposlechů vyplývá, že hovory obviněného D. B. se netýkaly trestné činnosti obviněných K. a S.; převážná část hovorů se týkala prodeje náhradních dílů na vozy tov. značky Daewoo, neboť obviněný B. provozuje vrakoviště na tato vozidla. I v hlavním líčení dovolatel vypověděl, že s danou trestnou činností nemá nic společného. Neexistuje ani důkaz, že by vozidlo Peugeot 406, popřípadě díly z něj přechovával, přičemž domovní prohlídka nebyla orgány činnými v trestním řízení provedena. Rovněž absentuje důkaz, že by předmětné vozidlo od spoluobviněných převzal a na sebe převedl, ač věděl, že toto pochází z trestné činnosti. Ačkoliv zjištěný skutkový stav věci neprokazuje jednání obviněného B., soud druhého stupně svůj závěr o vině stručně uzavřel s tím, že se tohoto jednání dopustil, neboť byl v častém telefonickém kontaktu s obviněným K., který mu odcizené vozidlo vezl spolu s obviněným S. V tomto směru však dovolatel postrádá jakékoliv hodnocení skutkového a právního stavu věci k subjektivní stránce trestného činu. Uvedené závěry soudu druhého stupně se nezakládají na provedených důkazech a jsou nesprávně právně hodnoceny, neboť obviněný S. nikterak dovolatele neusvědčuje, na místě činu ho ani neviděl a naopak vyslovil domněnku, že ani vozidlo Peugeot 406 nebylo obviněnému B. obviněným K. předáno, když na tom samém místě obviněný S. o něco později předával osobně odcizenou Škodu Octavia třetí osobě, kterou ovšem nebyl dovolatel. Z uvedených okolností vyplývá, že se na odběru vozidel na parkovišti u Č. S. podílela jiná doposud neustanovená osoba, s čímž koresponduje i výpověď obviněného S. Dále obviněný zdůraznil, že nezná ani jednoho ze spoluobviněných a toliko připustil, že si od něj mohli zakoupit náhradní díly na vozidlo zn. Daewoo. S ohledem na zmíněné skutečnosti zopakoval, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by se popsaného jednání dopustil a skutková podstata vytýkaného trestného činu nebyla naplněna. Soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zásadnou in dubio pro reo i se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 469/2004, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že větší část výhrad obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně respektive proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. Takovéto námitky však neodpovídají deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu a v tomto směru bylo dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu. Podle názoru státního zástupce by uplatněnému dovolacímu důvodu vyhovovala námitka nedostatku subjektivní stránky, zejména nevědomosti obviněného o tom, že vozidlo, které od spoluobviněných převzal, pochází z trestné činnosti. V této souvislosti zdůraznil, že této argumentaci není možno přisvědčit. V řízení před soudem bylo bezpečně prokázáno, že předmětné vozidlo Peugeot 406, bylo obviněným S. odcizeno v P. a tímto pachatelem společně s obviněným K. převezeno ve večerních hodinách dne 17. 2. 2002 na místo nacházející se nedaleko N., kde je obviněný B. převzal. Ze způsobu, jímž probíhal kontakt mezi ním a obviněným K. a ze způsobu předání vozidla (jež mu bylo „prodáno“ zřejmě bez jakýchkoli dokladů a písemných právních úkonů) muselo být dovolateli zcela zřejmé, že automobil získali jeho spoluobvinění v rozporu se zákonem a že ani jeden z nich není jeho vlastníkem. Podle státního zástupce není rozhodnutí Městského soudu v Praze zatíženou žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným D. B. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný namítá, že neexistuje jediný důkaz o tom, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem, ani to, že po subjektivní stránce věděl, že předmětná věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Soudům obou stupňů vytýká, že dokazování zůstalo neúplné a pro posouzení jeho viny nedostatečné a tudíž předčasné. V této spojitosti poukazuje na provedené důkazy, a to zejména výpovědi spoluobviněných O. S. a P. K. a záznamy hovorů o provedeném telekomunikačním provozu. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný posuzovaný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto unesení), tj. mimo jiné, že odcizené vozidlo zn. Peugeot 406, spoluobvinění O. S. a P. K. „následně předali obžalovanému D. B., který je na sebe převedl, ač věděl, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti“. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním z nichž Obvodní soud pro Prahu 4 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že spáchal trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze strany obviněného jde proto výlučně o námitky, které stojí nejen mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ale nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání.

Nutno připomenout, že v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. musí každý dovolatel v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného D. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 26. October 2006