JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 979/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2006 dovolání, které podal obviněný R. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 12 To 126/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 217/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 16 T 217/2004, byl obviněný R. V. uznán vinným, že využívaje omylu Celního úřadu P., spočívajícího v tom, že dne 23. 2. 1999, na základě padělané plné moci byla předmětným Celním úřadem přeúčtována celní jistota z celního řízení společnosti U., s. r. o., ve výši 330.583,- Kč na zajištění celního dluhu společnosti A., s. r. o., kterou obžalovaný v celním řízení zastupoval a po výstupu zboží z ČR pak dne 11. 3. 1999 požádal celní jistotu poukázat na svůj účet vedený u Č. s., a. s., což celní úřad učinil a takto přijaté peníze použil pro svou potřebu, ačkoli si musel být vědom, že mu nenáleží, čímž Celnímu ředitelství P., způsobil škodu ve výši 330.583,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl současně obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Celnímu ředitelství P., částku ve výši 330.583,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 12 To 126/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené Celní ředitelství P., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vůči rozhodnutím soudů obou stupňů podal obviněný R. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl výrok o vině i trestu a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, vycházely z neúplných a zkreslených informací, které následně nesprávně vyhodnotily. V tomto kontextu poukázal na vadnou interpretaci své obhajoby, v rámci které tvrdil, že poprvé se o nesprávném postupu celního úřadu dozvěděl až na základě dopisu tohoto úřadu v prosinci 2002, jehož obsahem bylo oznámení o zaslání částky 330.583,- Kč omylem a výzva k jejímu vrácení. Do této doby však nevěděl, ani nemohl vědět o chybě celního úřadu; tuto skutečnost si ani nebyl schopen ověřit, když k dokumentům úřadu neměl přístup a sám si evidenci nevedl. Tvrzení celního úřadu nevěřil a nezbylo mu než očekávat civilní spor. K vyplacení celní jistoty došlo na základě pochybení ze strany zaměstnanců celního úřadu, což potvrzuje i zpráva Ministerstva financí; nepředpokládal, že tato chyba způsobená pracovníky celního úřadu může být posouzena jako jeho úmyslný trestný čin. Obviněný konstatoval, že důvodem zahájení trestního řízení proti němu byla skutečnost, že měl celnímu úřadu předložit padělanou plnou moc. Vzhledem k tomu, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že to byl R. V., kdo plnou moc padělal, soud prvního stupně rozhodl v pochybnostech v jeho prospěch. Ve svých úvahách ale měl soud jít dál a prokázat, že při žádosti o vrácení celní jistoty ze dne 11. 3. 1999 a při přijetí přeúčtované celní jistoty věděl nebo musel vědět, že tyto peníze mu nepatří, což však zjištěno nebylo. Obviněný totiž provedl administrativní úkony k vrácení celní jistoty v dobré víře a na základě upozornění celního úřadu, a proto zde chybí naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Rovněž uvedl, že se soud při svých závěrech opíral zejména o svědectví pracovníků celního úřadu, jejichž informace jsou však nepřímé a mohly být i zkreslené, ať už pro časový odstup jednotlivých výpovědí od události či z důvodu častých změn nařízení o postupu při jednání s celními deklaranty v rozhodném období. V další části dovolání obviněný popsal, v čem spatřuje nesprávné závěry soudu. Podle jeho mínění soud předně opomněl zhodnotit s jeho obhajobou korespondující výpovědi svědků K. a R., že na existenci celní jistoty byl upozorněn pracovníky celního úřadu, kteří tak činili na základě aktuálního nařízení svého zaměstnavatele. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu stran možnosti obviněného skládat další celní jistoty v případě zajištění celního dluhu globální zárukou a v tomto směru poukázal na soudu předložené důkazy, z nichž vyplývá, že vedle globální záruky skutečně skládal i celní jistoty. Upřesnil, že se i dalšími důkazy snažil prokázat, že celní jistoty mu byly vraceny velmi často a kumulovaně, avšak tyto návrhy buď nebyly akceptovány nebo je nebylo možno provést. Sdělení celního úřadu byla v tomto směru navíc zavádějící a účelová, záznamy o výběrech peněz formou šeku byly zničeny povodní. I v tomto směru proto bylo nutno postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stejně tak vyjádřil přesvědčení, že závěr soudu, že nemohl mít zkušenost o možnosti vrácení celních jistot kumulovaně, mu nelze přičítat k tíži, neboť po něm nelze spravedlivě požadovat, aby znal veškeré předpisy celního úřadu, když způsob vyplácení celních jistot nebyl znám ani některým celním pracovníkům. Se zřetelem ke všem těmto argumentům obviněný uzavřel, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména pokud jde o prokázání úmyslu, přičemž soudy ani nezmínily, v jakém okamžiku byla subjektivní stránka naplněna. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v dovoláním napadené části rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatovala, že námitky obviněného jsou především skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Pokud obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily, a to za jím tvrzených okolností, že jednal úmyslně, tak podle státní zástupkyně obviněný vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je obviněným tudíž i v tomto ohledu vyvozováno pouze z nesprávnosti či neúplnosti skutkových zjištění, přičemž svými námitkami se primárně snaží dosáhnout jejich změny. Státní zástupkyně zdůraznila, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a právním posouzení věci není dán žádný rozpor, přičemž v tomto směru odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání obviněného R. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Při aplikaci výše rozvedených argumentů na posuzovaný případ je nutno konstatovat, že obviněný R. V. svými výhradami formálně deklarovaný dovolací důvod nenaplnil. Je zjevné, že námitky obviněného směřují primárně proti úplnosti dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy vůči správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i soud odvolací. Tak je tomu v případě, pokud obviněný v podrobnostech namítá, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, vycházely z neúplných a nepřesných informací, nesprávně i nedůsledně hodnotily některé svědecké výpovědi, nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a následně dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Stejné povahy jsou i výtky obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky svého jednání. V této souvislosti opakuje již dříve uplatněnou obhajobu, jejíž podstatou je tvrzení, že v rozhodné době nevěděl, že peníze mu byly celním úřadem zaslány na účet omylem a naopak se domníval, že mu náleží. Je zapotřebí zdůraznit, že třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také podstatné, aby ji dovolatel právně relevantním způsobem odůvodnil. Ohledně posuzovaného skutku se však obviněný výhradně hájí tím, že mu určité skutečnosti nebyly prokázány a popisuje odlišnou skutkovou verzi svého jednání, než jak byla soudy zjištěna.

Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha - východ (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, z nichž soud prvního stupně (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že obviněný R. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. včetně úmyslné formy zavinění.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzovaném mimořádném opravném prostředku obviněný R. V. sice citoval zákonný důvod k podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty v něm obsažené vycházejí z důvodů jiných, jak byly zmíněny výše a které nelze podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených (§ 265b tr. ř.) důvodů dovolání.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného R. V. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. August 2006