JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 960/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2008 o dovolání obviněného D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 8 To 309/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 210/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 8 To 309/2007, byl ad I. – podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. V. T., ad II. - podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného do výroku o vině a trestu proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2007, č. j. 95 T 210/2005-142, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy mu byl podle § 174 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození PhDr. R. S., Ing. V. T., a Ing. I. K., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V první části svého dovolání popisuje dosavadní průběh trestního stíhání, kdy mj. popisuje rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Pod ad II. svého dovolání vyjadřuje námitky, které podle jeho mínění mají naplňovat uplatněné dovolací důvody. Podstata námitek, které byly uplatněny k oběma dovolacím důvodům spočívají v tom, že „odvolací soud podle jeho mínění nevzal na vědomí zásadní námitky procesních vad, které nebyly odstraněny již v samém přípravném řízení, v důsledku kterých došlo k zásadním procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení“. Zde poukazuje na to, že nebyla řešena jím vznesená námitka podjatosti ve vztahu k celé PČR B. Je toho názoru, že pokud by bylo reagováno na tuto jeho námitku, muselo by dojít k vyloučení věcně a místně příslušné PČR pro podjatost a následnou delegaci věci jinému orgánu PČR mimo B., což by vedlo k objektivnímu vyšetřování. Vzhledem k tomu, že se však tak nestalo došlo již od počátku trestního řízení k neobjektivním a nesprávným skutkovým zjištěním, které nebyly odstraněny ani soudem I. či II. stupně. Dále poukazuje na to, že orgány činné neměly motivaci vést vyšetřování objektivně a pokud jde o důkazy, nesnažily se vůbec ověřit základní důležité údaje. Poukazuje na některé z důkazů, které nebyly provedeny. S ohledem na shora uvedené pak závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně v celém rozsahu a „podle § 265l odst. 3 tr. ř. z důležitých důvodů přikázal věc jinému státnímu zástupci ve smyslu § 25 tr. ř., neboť jsou splněny podmínky uvedené v § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř….“

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré uplatněné námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Vzhledem k tomu, že námitky, které dovolatel uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nesměřují vůči vyloučení orgánu, který ve věci rozhodl, ale vůči vyloučení jiných osob podílejících se na řízení (policejního orgánu), navrhl státní zástupce i o ohledně tohoto dovolacího důvodu postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tolik považuje za důležité uvést Nejvyšší soud k teoretickým východiskům problematiky skutkového stavu. V předmětné trestní věci s ohledem na to, že obviněný výslovně namítá, že orgány činné v trestním řízení se „vůbec nesnažily ověřit základní důležité údaje, např. nebyla snaha ověřit jeho návštěvu u poslance T., nebyla ověřena frekvence telefonátu obviněného s Ing. K. a PhDr. S. apod., přičemž poukazuje na to, že přípravné řízení bylo provedeno povrchně a ani v řízení před soudem nebylo doplněno a vzato v úvahu zásadní procesní pochybení spočívající v námitce podjatosti“. Uvedené námitky z výše uvedených důvodů jsou z pohledu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela irelevantní. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Již ze samotného znění tohoto ustanovení je patrno, že se nemůže jednat o jiný orgán než o orgán, který ve věci rozhodl. Orgánem, který ve věci rozhodl a jehož rozhodnutí lze napadnout dovoláním, je v tomto případě samosoudce, člen senátu či předseda senátu, žádný jiný orgán – např. orgán policie, jak se snaží v dovolání tvrdit obviněný. Že uvedené ustanovení zákona nelze vztáhnout na jiný orgán než je shora uvedeno (soudce, člen senátu či předseda senátu) je dále patrno i ze znění zmíněného ustanovení zákona, a to věty za středníkem. S ohledem na shora uvedené je pak zcela bezpředmětné tvrzení obviněného o naplnění uplatněného dovolacího důvodu, neboť tento dovolací důvod nedopadá na případy vyloučení orgánu, který se podílel na dřívějším stadiu trestního řízení, ale dopadá pouze na případy meritorního rozhodnutí příslušného orgánu (soudu). S ohledem ke shora uvedené skutečnosti jsou námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. právně irelevantní.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Stejné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 31. July 2008