JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 96/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. ledna 2008 o dovolání obviněné M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 5 To 575/2004-442, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 243/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 5 To 575/2004-442, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. ohledně obviněné M. Č. a podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obviněných J. M. a M. T. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2004, č. j. 2 T 243/2001-402, a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněná M. Č. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. c), § 176 odst. 1 tr. zák. Za shora uvedenou trestnou činnost byla podle § 176 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Spoluobvinění J. M. a M. T. byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, pro skutek kvalifikovaný státním zástupcem jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák.

Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „soud vycházeje ze právných skutkových zjištění přijal nesprávný právní závěr, pokud jednání obviněné hodnotil pouze z hledisek příčetnosti, tak jak je zná odborná lékařská věda a neaplikoval právní úvahy a z toho plynoucí hmotně právní posouzení“. Soudům dále vytýká, že „rezignovaly na vyhodnocení subjektivní stránky jednání dovolatelky“. Poukazuje na to, že „pokud byl na dovolatelku prokázán nátlak, pak bylo nutno rozlišit, což bylo v řízení zcela opomenuto, že jsou zde nejméně dvě roviny, které je nutno při aplikaci norem trestního práva zohlednit – rovinu skutkovou a právní“. Obviněná je toho názoru, že pokud bylo konstatováno, že její „jednání bylo učiněno ve stavu konstatovaném znalcem a současně pod vlivem již vykonaného a nadále hrozícího násilí, pak není dána objektivní stránka trestného činu a současně je postrádána i subjektivní stránka trestného činu, neboť stěží lze předpokládat její příčetnost“. S ohledem na další skutečnosti plynoucí ze skutkového zjištění poukazuje dále na to, že nepřímým pachatelem za použití násilí a pohrůžky použití dalšího násilí vůči ní a dceři, se dopustila činu, který by jinak nevykonala, a proto dovozuje, že „u ní není naplněna subjektivní stránka žádného trestného činu“. Závěrem podaného dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející a sám rozhodl tak, že „obviněnou obžaloby zprostí v celém rozsahu“.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněné vyjádřil, navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jednání obviněné naplňovalo všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 176 odst. 1 tr. zák., když obviněná na internetových stránkách uveřejnila inzeráty s nabídkou obstarání akademických titulů za úplatu a poté opatřovala a shromažďovala osobní údaje zájemců o obstarání akademického titulu a tyto předala neustanoveným osobám, které měly vysokoškolské diplomy padělat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné upozornit, že dovolání bylo podáno dne 17. 5. 2006, státní zástupce s k němu vyjádřil 16. 8. 2006, avšak Nejvyššímu soudu k rozhodnutí bylo se spisem předloženo až dne 17. 1. 2008.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelkou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

V souvislosti s charakterem podaného dovolání a námitkami v něm vyslovenými, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů byl odvolacím soudem zjištěn následující skutkový děj: „obviněná nejméně od jara roku 2000 nabízela prostřednictvím internetové stránky www.bazar.cz obstarání akademických titulů za úplatu, opatřovala a shromažďovala osobní údaje zájemců o obstarání akademického titulu, které předávala neustanoveným osobám za účelem padělání diplomů a takto obstarala nejméně padělaný diplom E. f. T. u. v K. L. K., který jí dne 4. 7. 2001 po telefonickém kontaktu s obžalovanou předal v horní části V. n. v P. obžalovaný M. T. za přítomnosti obžalovaného J. M., který předtím zařídil notářské ověření diplomu“.

Nejvyšší soud již shora charakterizoval podstatu dovolání, a to proto, aby zdůraznil, že dovolání není dalším řádným opravným prostředkem, ve kterém lze uplatňovat v rámci tohoto opravného prostředku (dovolání) argumentaci uplatněnou již v řádném opravném prostředku, která je vybudována na skutkových námitkách. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s vymezeným okruhem dovolacích důvodů a tomu má také odpovídat charakter námitek v dovolání uplatněných. Zde je však nutno zdůraznit, že dovolání je po obsahové stránce shodné s odvoláním obviněné, na které reagoval odvolací soud. Obviněná v dovolání sice uvádí, že „si je vědoma toho, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva“ (uvedená citace odpovídá str. 1642 Trestní řád-komentář II díl, 4. vydání, autorů Šámal,Král, Baxa,Púry, nakladatelství C.H.Beck), přesto námitky v dovolání uplatněné převážnou částí brojí proti hodnocení důkazů, tudíž zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit.

Ve vztahu ke shora uvedenému a námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Jak již bylo shora uvedeno, vedle námitek, kterým nelze přiznat jejich relevantnost ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, je možno dovolatelkou mj. zmiňované nenaplnění subjektivní stránky trestného činu považovat za právní námitku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

Odvolací soud na str. 4 svého rozsudku rozvádí důvody uplatněné obviněnou v tomto opravném prostředku. Odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně upřesnil neúplnosti popisu skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházeje přitom z výpovědi samotné obviněné, že „opatřovala a shromažďovala osobní údaje zájemců o obstarání akademických titulů a tyto údaje předávala neustanoveným osobám za účelem padělání diplomů“ viz str. 8 - 9 zmíněného rozsudku (přesný popis skutku výstižněji charakterizuje jednání obviněné ve svém kontextu). Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (je třeba připomenout, že ve vztahu k obviněné se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil i soud odvolací a pouze upřesnil neúplnost popisu skutku i s ohledem na vlastní výpověď obviněné – viz shora) rozvádí výpovědi nejen obviněných a svědků, ale také další důkazy, aby tyto následně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a dospěl k závěru (viz str. 9 jeho rozsudku), že byla prokázána existence nátlaku na obviněnou. V té souvislosti pak hodnotily i skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku a dospěly k závěru, že schopnosti rozpoznávací byly u obviněné plně zachovalé, avšak schopnosti ovládací byly podstatnou měrou snížené, nikoli však vymizelé. Soudy braly v úvahu mj. i konstatování obviněné, která zranění charakterizovala jako lehčího charakteru, kdy nikdy nebyla zraněna do krve a další skutečnosti, aby dospěly k závěru, že za své jednání je trestně odpovědná. Odvolací soud musel poukázat i na to, že sama obviněná uvedla, že si byla vědoma nezákonnosti celého počínání, avšak činila tak ze strachu o sebe a svojí dceru. V této souvislosti odvolací soud rozvádí okolnosti, ze kterých vyplývá, že obviněná byla, byť ve snížené míře schopna své jednání ovládat (str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Poukázal na to, že znalci nevyloučili ani možnost líčení okolností napadení obviněné dramatičtěji než se stalo v reálu, což vše v souvislosti s tím, že minimálně v počáteční době mohla sama nebo prostřednictvím jiné osoby věc nahlásit a požádat o pomoc, odůvodňuje správný závěr soudu prvního stupně o trestní odpovědnosti obviněné.

Pokud dovolatelka dále poukazuje na to, že nebýt násilí a pohrůžky použití dalšího násilí nikdy by se jednání, pro které byla odsouzena, nedopustila, a proto bylo nutno brát v úvahu okolnosti nepřímého pachatelství, pak lze pouze ve stručnosti odkázat na již zmíněné závěry soudu prvního i druhého stupně.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněná uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 24. January 2008