JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 957/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2006 dovolání, které podal obviněný M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 10 To 106/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 3/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 16 T 3/2005, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodě I trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., v bodě I/1, 3 trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., v bodě I/2 trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., v bodě II/1-4 trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni obvinění M. W., M. N. a P. D. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Naproti tomu byli podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to obviněný M. N. ohledně skutku v bodě III rozsudku, jímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., dále obvinění M. W. a M. J. v případě skutku v bodě IV rozsudku, kterým měli (podle obžaloby) spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obvinění M. N. a P. D. a jednak v neprospěch obviněných M. J., M. N. a P. D. státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 10 To 106/2005, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek ohledně obviněného M. J. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného M. J. odsoudil za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným v napadeném rozsudku, podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Také byly učiněny výroky týkající se obviněných M. N. a P. D.

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. J. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákaz reformatio in peius zakotvený v § 259 odst. 4 tr. ř. Poukázal, že odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch směřovalo toliko do zprošťující části napadeného rozsudku a uložení přísnějšího trestu bezprostředně vázalo právě na závěr o jeho vině i v této zprošťující části. Obviněný je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že odvolací soud ponechal zprošťující část rozsudku týkající se jeho osoby beze změny, nebylo namístě v jeho neprospěch měnit ani uložený trest. Podle názoru dovolatele vyjadřoval trest stanovený soudem prvního stupně jednoznačně jeho přístup k trestnímu řízení, přičemž pokud byl zařazen k výkonu trestu do věznice s dozorem, bylo tak učiněno i pro jeho obavu ze setkání s ostatními spoluobviněnými ve výkonu trestu, a to při zvážení výhrůžek, kterých se mu v průběhu trestního řízení od nich dostávalo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný neuplatnil ve svém dovolání žádnou ze dvou variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně v podrobnostech uvedl, že k porušení zákazu reformatio in peius v posuzovaném případě nejenže nedošlo, ale i kdyby se soud této chyby dopustil, nepostačoval by tento nedostatek procesní povahy k naplnění zvoleného důvodu dovolání. Podle státního zástupce argumenty dovolatele nenaplnily jím zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. S poukazem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů a rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání obviněného M. J. předně shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ze zákonné dikce vyplývá, že citovaný dovolací důvod lze úspěšně aplikovat, pokud byl obviněnému uložen trest, který trestní zákon vůbec nezná, nebo trest, který zákon zná (srov. ustanovení § 27 tr. zák.), avšak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu tohoto druhu. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá i uložení několika druhů trestů vedle sebe, jejichž uložení takto kumulativně je zákonem vyloučeno. Dále zahrnuje případy uložení trestu mimo výměru trestní sazby, tj. trestu, který lze za konkrétní trestný čin uložit, avšak soud nerespektuje trestní sazbu, kterou trestní zákon stanoví. Z uvedeného plyne, že prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu lze napadat pouze hmotně právní pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. musí jít o druh trestu podle zákona nepřípustný či výměru trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, a tudíž nelze se dovolávat nesprávného procesního postupu při ukládání trestu.

Při zvážení výše rozvedené obecné argumentace je zřejmé, že obviněný M. J. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svými výtkami obsahově nenaplnil. Podstata jeho dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že mu byl odvolacím soudem uložen trest v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius zakotvenou v § 259 odst. 4 tr. ř. Takto koncipovaná námitka však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Pro úplnost lze uvést, že námitku tohoto charakteru nelze uplatnit ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze ve vztahu k výroku o trestu namítat nesprávné hmotně právní posouzení ohledně některých „zvláštních podmínek“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 22/2003). Otázku, zda postupem odvolacího soudu došlo či nedošlo v posuzované věci k porušení výše uváděného procesního principu, tedy není možno řešit prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. V této souvislosti lze pouze poznamenat, že u veřejného zasedání konaného dne 26. 1. 2006 před Vrchním soudem v Praze o odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v konečném návrhu (tj. jak by mělo být odvolacím soudem rozhodnuto) k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích mimo jiné konstatovala: „…jsou zde důvody pro to, aby vrchní soud zrušil rozsudek soudu I. stupně u obžalovaných J., N. i D. a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu, že pokud se týká výroku o trestu, zčásti by přicházelo v úvahu rozhodovat o zproštěných skutcích, ale zčásti u obžalovaného J. je důvodné ukládat přísnější trest i za situace, že se k trestné činnosti doznal, protože ani u něj, ale ani u obžalovaného W., není v trestu dostatečně postižen stupeň společenské nebezpečnosti. Obžalovanému J. by měl být uložen trest alespoň ve výměře sedmi let.“ (č. l. 1227 tr. spisu).

Lze uzavřít, že v posuzovaném případě obviněný M. J. uplatnil výlučně námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně (§ 265b tr. ř.) taxativně stanovený dovolací důvod. Nejvyšší soud připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Dovolací soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. J. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. August 2006