JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 952/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2008 o dovolání, které podal obviněný P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 469/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 228/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 2 T 228/2003, byl obviněný P. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 13. 4. 2001 v T. uzavřel jako fyzická osoba se společností S. L., a.s. se sídlem v T., H. č. leasingovou smlouvu č. na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. LINDE H 25D, v.č. v ceně 567.300,- Kč a leasingovou smlouvu č. na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. BALKANCAR DV 1717,33, v.č. v ceně 628.300,- Kč, přičemž uhradil akontaci při podpisu smlouvy ve výši 154.172,10 Kč a 171.347,80 Kč, avšak leasingovou smlouvu uzavřel s tím vědomím, že ve smlouvě uvedené předměty leasingu fakticky neexistují a ani mu nebyly dodány a také s vědomím, že do budoucna řádně nebude hradit dohodnuté leasingové splátky, když uhradil pouze splátky dle splátkového kalendáře za měsíc květen a červen 2001 a další splátky již nehradil, přičemž až po výpovědi leasingové smlouvy za účelem zastření svého podvodného jednání společnosti S. L. a.s. vrátil vysokozdvižný vozík zn. LINDE H 25D vyrobený však mnohem dříve než v roce 1998 a vysokozdvižný vozík zn. BALKANCAR DV 1717,33, který byl ve stáří minimálně 15 let a jehož cena byla nejvýše 6.100,- Kč, čímž majiteli společnosti S. L., a.s. se sídlem v T., H. způsobil škodu ve výši nejméně 869.540,10 Kč“.

Dále (v bodě 2.) byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „poté, co dne 21. 9. 2001 v B. uzavřel jako předseda představenstva společnosti A., a.s. se sídlem B., ulice S. se společností C. L., a.s. se sídlem P., J. č. leasingovou smlouvu č. na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. K., typ, v.č. v ceně 299.000,- Kč a dne 30. 10. 2001 leasingovou smlouvu č. na pronájem kolového nakladače zn. KNB 250, v.č. v ceně 1.976.400,- Kč, přičemž řádně nehradil splátky dle splátkového kalendáře, kdy ohledně vysokozdvižného vozíku uhradil pouze akontaci 98.033,- Kč a další splátky hradil nepravidelně v celkovém rozsahu 47.730,- Kč, a ohledně kolového nakladače uhradil pouze akontaci 405.000,- Kč a další splátky hradil nepravidelně v celkovém rozsahu 182.560,- Kč a poté od poloviny března 2002 další splátky nehradil vůbec a byl vyzván leasingovou společností k vrácení předmětů pronájmu, tyto nevrátil a předal je třetím neustanoveným osobám, přesto, že byl seznámen s obchodními podmínkami leasingové smlouvy, čímž způsobil společnosti C. L., a.s. P., se sídlem P., J. škodu ve výši nejméně 846.966,- Kč“.

Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 368/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 95/2006, a taktéž za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005, byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly současně zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 368/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 To 95/2006, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005, a to ohledně obviněného P. D., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 469/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o zařazení obviněného do věznice s ostrahou a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 39a odst. 3 tr. zák. obviněného zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který posléze dalším (včasným) podáním doplnil o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku prohlásil, že ani jedním z jednání, kterým byl uznán vinným, nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., minimálně pro absenci subjektivní stránky tohoto deliktu. V návaznosti na to namítl, byť s konstatováním vědomosti faktu, že nesprávné hodnocení důkazů není dovolacím důvodem, že provedené důkazy u jednání popsaného ve výroku rozsudku umožňují po vyhodnocení stanovit přinejmenším dvě skutkové verze. Přitom vyjádřil přesvědčení, že „skutková zjištění tak, jak byla provedena soudem nalézacím i soudem odvolacím, jednoznačně prokazují spáchanou trestnou činnost podvodného jednání s tím, že evidentně bylo posuzováno v jeho neprospěch, neboť ve výroku výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a tím uloženého trestu, jde o nesprávné právní posouzení.“ Dodal, že v této souvislosti je nezbytné provést rozbor nejenom skutkových zjištění učiněných před rozhodnutím odvolacího soudu, ale rovněž poukázat na předložené návrhy na doplnění dokazování a skutečnosti, že nebyl jednoznačně prokázán úmysl takového podvodného jednání. Soud podle něho rovněž vůbec nebral na zřetel, že Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) přijal jeho stížnost (pod sp. zn. II. ÚS 395/08) proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1180/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005, a uložil mu souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a při posuzování viny neakceptoval skutečnosti, že předmětné věci, které měl (obviněný) v držení, nebyly způsobilé řádného a bezvadného užívání, jak prokazují zakázkové listy, které dokládá. Pakliže na základě takto zjištěného skutkového děje uzavřel Krajský soud v Brně, že jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a zpronevěry, lze podle názoru obviněného toto rozhodnutí označit za nesprávné právní posouzení, v rozporu s provedenými důkazy, neboť rozsáhlé dokazování nepřineslo jediný jednoznačný důkaz, který by prokazoval jeho úmyslné jednání. Jako správný lze označit závěr Okresního soudu v Břeclavi, uzavírá-li ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podle § 250 tr. zák., že pokud je podvodný úmysl popírán, je nutno tuto stránku zkoumat z vnějších projevů jednání. Nezpochybnitelným je rovněž názor jmenovaného soudu stran okamžiku dokonání tohoto trestného činu. Obviněný však uvedl, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem byly tyto teoretické právní úvahy konfrontovány se zjištěným skutkovým stavem, když při hodnocení bylo vycházeno, pokud jde o právní kvalifikaci, z varianty pro něho nejnepříznivější, aniž k tomu byl dán zákonný důvod. Doplnil, že tento postup znamená nejen negaci zásady in dubio pro reo, ale byl zvolen soudem za situace, kdy mu byla nabídnuta celá řada dalších důkazních prostředků – ať již jde o listinné důkazy, znalecké posudky, kterými by bylo prokázáno základní tvrzení, jež bylo uplatňováno v průběhu celého předchozího řízení, tj. že k neuhrazení závazků z obchodního styku v dohodnutých lhůtách došlo na podkladě okolností na jeho (obviněného) vůli nezávislých, když tento následek nemohl předem ani předpokládat na podkladě hospodářských výsledků firmy.

Z těchto důvodů prvním vyhotovení dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 T 228/2003-760, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň podal návrh, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, který mu byl uložen.

Dalším podáním pak obviněný své dovolání doplnil. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v jednání, kterým byl uznán vinným, nelze spatřovat žádný trestný čin. V souvislost s tím argumentoval, že odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2008 provedl podle § 213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy, a to příjmový pokladní doklad ze dne 23. 1. 2002 a zálohovou fakturu a zakázkový list ze stejného data, z kterýchžto listin vyplývá, že kolový nakladač KNB – 250 v.č. a vysokozdvižný vozík FG 15 HT – 1E v.č. obojí firmy K. byly téhož dne 23. 1. 2002 předány do opravy společnosti A. t. s.r.o., se sídlem S., H., zastoupené P. B., a od této společnosti mu (obviněnému) předmětné stroje nebyly již nikdy vráceny. I přesto, že krajský soud shora uvedené důkazy provedl, v odůvodnění napadeného rozsudku se těmito důkazy vůbec nezabýval, vůbec je nezmínil, a tudíž ani nevyhodnotil. K tomu obviněný dodal, že tímto je napadený rozsudek naprosto nepřezkoumatelný a nesplňuje požadavky § 125 tr. ř., když soud se zde nevypořádal s obhajobou, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Uzavřel, že důvod pro dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném hmotně právním posouzení, které zde vzniklo z důvodu nerespektování zásad trestního řízení odvolacím soudem.

Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento podle něho vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zejména pak z jeho nálezu I. ÚS 603/06 (článek 16 odůvodnění), v němž Ústavní soud vyjadřuje přesvědčení, že v rámci uvedeného důvodu dovolání lze namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních. Poté obviněný odkázal na související usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, a vyslovil domněnku, že v dovolacím řízení může uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro dovolací námitku, kterou atakuje nepřiměřenost a nerespektování § 23 tr. zák. o ukládání trestu. Připomněl, že napadeným rozsudkem došlo k potvrzení trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 2 T 228/2003, a to ve výměře dva a půl roku odnětí svobody nepodmíněně, přičemž jde o trest souhrnný. Prohlásil, že tento trest se jeví jako nepřiměřeně tvrdý a neadekvátní zejména z toho důvodu, že nebylo přihlíženo k výrazné polehčující okolnosti předchozího řádného života a k celkové škodě, která měla být jeho osobou způsobena. Podotkl, že v případě, kdy by šlo o trest úhrnný a všechny tři trestní věci by byly projednávány najednou, v jednom hlavním líčení, by zcela jistě, vzhledem k současné judikatuře obecných soudů k ukládání trestu, nešlo o trest odnětí svobody nepodmíněný, avšak vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti, by došlo k uložení byť výrazného trestu podmíněného s maximálně dlouhou zkušební dobou za současného stanovení dohledu a přiměřených povinností a omezení. Dospěl k závěru, že zákonným použitím § 35 odst. 2 tr. zák., tedy uložením souhrnného trestu, došlo u jeho osoby k uložení trestu nepřiměřeného, kdy soud nesprávně hmotně právně posuzoval všechny okolnosti důležité pro ukládání trestu. Nejvyššímu soud též doložil potvrzení společnosti S. L., a.s. ze dne 27. 3. 2008, ze kterého podle jeho slov vyplývá, že nemá vůči této společnosti žádné závazky a dodal, že skutečnost, že odsouzený není poškozenému nic dlužen, má rovněž význam při ukládání trestu.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 469/2007, a dále rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 2 T 228/2003, současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně, pro případ, že by nebyl akceptován shora uvedený návrh, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 469/2007, ve výroku o trestu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o trestu.

K tomuto dovolání (konkrétně k prvnímu vyhotovení) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že dovolání je podáno proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jehož spisová značka je však zcela zjevně uvedena nesprávně, neboť jmenovaný soud rozhodoval jako soud II. stupně a jeho spisová značka proto nemůže obsahovat samotné písmeno „T“ (nutno konstatovat, že v prvním vyhotovení dovolání je uvedeno, že je podáváno proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 2 T 228/2003). Jelikož nesprávná spisová značka dovoláním napadeného rozhodnutí se v textu dovolání opakuje a správná v něm naopak obsažena není (a není obsažena ani v nesprávně formulovaném konečném návrhu, kdy je navrhováno toliko zrušení rozsudku soudu I. stupně), nesplňuje dovolání náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Nedojde-li k nápravě podle § 265h odst. 1 tr. ř., pak by měl Nejvyšší soud podle návrhu státního zástupce podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 8 To 469/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (resp. nehodnocení důkazů), porušení procesní zásady in dubio pro reo (vyjadřuje přesvědčení, že provedené důkazy umožňují stanovit přinejmenším dvě skutkové verze a že při jejich hodnocení, pokud jde o právní kvalifikaci, bylo vycházeno z varianty pro něho nejnepříznivější) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zvláště zdůrazňuje, že dokazování nepřineslo jediný jednoznačný důkaz, který by prokazoval jeho úmyslné jednání) a vlastní verzi skutkového stavu věci (stran skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tvrdí, že k neuhrazení závazků došlo v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých a tento následek ani nemohl předpokládat, resp. pokud jde o skutek uvedený v bodě 2. téhož výroku o vině, že předmětné stroje předal do opravy společnosti A. t. s.r.o. a že mu již nikdy nebyly vráceny). Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. z důvodu absence subjektivní stránky těchto trestných činů. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání (ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu) uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. To ostatně sám výslovně vyjádřil, když uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení zde vzniklo z důvodu nerespektování zásad trestního řízení odvolacím soudem. Námitky, jež by měly založit předmětný důvod dovolání, proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

Mimo jakýkoli důvod dovolání stojí námitka obviněného, že soud vůbec nebral na zřetel, že Ústavní soud přijal jeho ustavní stížnost (pod sp. zn. II. ÚS 395/08) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1180/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 91 T 262/2005.

Nejvyšší soud dále připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplně či jinak vadné viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 2009 s. Jestliže tedy obviněný odvolacímu soudu vytkl, že v odůvodnění napadeného rozsudku se nezabýval listinnými důkazy, které provedl, vůbec je nezmínil, a tudíž ani nevyhodnotil, takže rozsudek je proto podle něho nepřezkoumatelný a nesplňuje požadavky § 125 tr. ř., pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit k otázce viny následující skutečnosti.

Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s. Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný: „…uzavřel jako fyzická osoba se společností S. L., a.s. … leasingovou smlouvu… na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. LINDE H 25D, v.č. v ceně 567.300,- Kč a leasingovou smlouvu… na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. BALKANCAR DV 1717,33, v.č. v ceně 628.300,- Kč, přičemž uhradil akontaci při podpisu smlouvy ve výši 154.172,10 Kč a 171.347,80 Kč, avšak leasingovou smlouvu uzavřel s tím vědomím, že ve smlouvě uvedené předměty leasingu fakticky neexistují a ani mu nebyly dodány a také s vědomím, že do budoucna řádně nebude hradit dohodnuté leasingové splátky, když uhradil pouze splátky dle splátkového kalendáře za měsíc květen a červen 2001 a další splátky již nehradil, přičemž až po výpovědi leasingové smlouvy za účelem zastření svého podvodného jednání společnosti S. L. a.s. vrátil vysokozdvižný vozík zn. LINDE H 25D vyrobený však mnohem dříve než v roce 1998 a vysokozdvižný vozík zn. BALKANCAR DV 1717,33, který byl ve stáří minimálně 15 let a jehož cena byla nejvýše 6.100,- Kč, čímž majiteli společnosti S. L., a.s. … způsobil škodu ve výši nejméně 869.540,10 Kč“.

V souvislosti se shora uvedenými teoretickými východisky je pak na místě připomenout závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl soud prvního stupně a jimiž rozvedl a vyhodnotil skutečnosti popsané ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí: „…obžalovaný v součinnosti se svědkem A. M., který zastupoval společnost M. M., s.r.o., uvedl v omyl poškozenou společnost S. L., a.s. Toto podvodné jednání obžalovaného vůči poškozené společnosti spočívalo v tom, že ve vztahu k leasingové společnosti obžalovaný v rozporu se skutečností, v rozporu s faktickým stavem věci vystupoval tak, jako by odebral dva předměty leasingu, … vysokozdvižný vozík LINDE, rok výroby 1998 v hodnotě 567.300,- Kč a vysokozdvižný vozík značky BALKANCAR, rok výroby 1999 v hodnotě 628.300,- Kč. … V době uzavření obou leasingových smluv dne 13. 4. 2001, tyto dva vysokozdvižné vozíky ve skutečnosti neexistovaly a tudíž ani obžalovanému nebyly dodány. Obžalovaný v součinnosti se svědkem A. M. opatřil doklady, a to potvrzení nájemce o převzetí předmětu leasingu a dodavatelské faktury k oběma vysokozdvižným vozíkům, které ale neexistovaly a ve vztahu k poškozené S. L., a.s., tak předstíral, že dva deklarované vysokozdvižné vozíky v uvedené hodnotě převzal, ačkoli tak ve skutečnosti neučinil. Jednalo se pouze o fingované doklady… Tohoto faktického stavu věci si obžalovaný byl vědom a s tímto vědomím uzavřel dvě leasingové smlouvy konkretizované v bodě 1 výroku rozsudku. Tímto jednáním obžalovaného v součinnosti s další osobou byla poškozená S. L., a.s., uvedena v omyl, neboť mylně v rozporu se skutečným stavem věci vycházela z toho, že obžalovaný převzal dva vysokozdvižné vozíky v hodnotě 567.300,- Kč a v hodnotě 628.300,- Kč a na svůj úkor poskytla úhradu za dodání těchto dvou vysokozdvižných vozíků právě dodavatelské společnosti M. M., s.r.o. Tímto došlo k obohacení obžalovaného, případně i další osoby, neboť společnost S. L., a.s., aniž by věděla, tak bez právního důvodu zmíněné finanční prostředky poskytla z důvodu tohoto, že v omylu uzavřela dvě leasingové smlouvy. V době, kdy byl skutek obohacením obžalovaného v dubnu 2001 dokonán, tak poškozené S. L., a.s., vznikla škoda nejméně 869.540,10 Kč. … Podvodné jednání obžalovaného dále spočívalo v tom, že vzhledem k tomu, že obžalovaný věděl, že předměty leasingu fakticky neexistují a ani mu nebyly dodány, tak obě leasingové smlouvy uzavíral také s tím vědomím, že do budoucna řádně ani nehodlá hradit dohodnuté leasingové splátky, což nakonec ve skutečnosti také nehradil, neboť v řádném termínu uhradil pouze první splátku, další dvě splátky, jak potvrdil svědek J. B., již hradil s prodlením a poté přestal platit úplně.

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která nalézací soud učinil po zhodnocení důkazů, a která po přezkoumání věci v odvolacím řízení potvrdil soud druhého stupně, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty (včetně objektivní i subjektivní stránky) trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Stručně shrnuto, pokud obviněný s vědomím, že ve smlouvě uvedené předměty leasingu fakticky neexistují a ani mu nebyly dodány a že do budoucna nebude řádně hradit dohodnuté leasingové splátky, uzavřel se společností S. L., a.s. leasingové smlouvy na pronájem vysokozdvižných vozíků zn. LINDE H 25D, v.č. v ceně 567.300,- Kč a zn. BALKANCAR DV 1717,33, v.č. v ceně 628.300,- Kč, pak tuto poškozenou společnost (prostřednictvím jejích odpovědných zaměstnanců) v součinnosti s další osobou uvedl (jak správně dovodil nalézací soud) v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obviněného, resp. obohacení další osoby, a současně škoda způsobená na majetku společnosti S. L., a.s., naplňující kategorii značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný (v součinnosti s další osobou) vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem poškozeného v omyl, a to právě proto, aby k jeho škodě získal pro sebe či další osobu neoprávněný majetkový prospěch. O podvodném úmyslu obviněného svědčí rovněž skutečnost, že v součinnosti s další osobou opatřil fiktivní potvrzení nájemce o převzetí předmětu leasingu a fiktivní dodavatelské faktury k oběma vysokozdvižným vozíkům. Závěr o existenci úmyslného zavinění (podvodného úmyslu) dokresluje zjištění nalézacího soudu, že po dokonání trestného činu nejprve neustále měnil verze tohoto, kde se údajně mají předmětné vysokozdvižné vozíky nacházet a nakonec, poté, co poškozená společnost S. L., a.s. vyvíjela aktivitu k zajištění svých majetkových práv, za účelem zakrytí svého podvodného jednání, této společnosti předal vysokozdvižný vozík zn. LINDE H 25D, vyrobený však mnohem dříve než v roce 1998 a vysokozdvižný vozík zn. BALKANCAR DV 1717,33, starý minimálně 15 let, jehož cena byla podstatně nižší než cena vysokozdvižného vozíku, na který se vztahovala leasingová smlouva.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se zásadně rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Přisvojením je tedy získání možnosti trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak pachatel s věcí poté, do se jí zmocní, skutečně nakládá. Podstatou přisvojení si cizí věci je skutečnost, že pachatel vyloučí dosavadního vlastníka nebo faktického držitele (oprávněnou osobu) z držení, užívání a nakládání s věcí. Přisvojením si cizí věci tak může být i případ, kdy pachatel odmítá věc vydat oprávněné osobě.

Po subjektivní stránce se také u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmyslné zavinění.

V souvislosti s tím je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný: „...poté, co… uzavřel jako předseda představenstva společnosti A., a.s. … se společností C. L., a.s. … leasingovou smlouvu… na pronájem vysokozdvižného vozíku zn. K., typ FG 15HT-1E, v.č. v ceně 299.000,- Kč a… leasingovou smlouvu… na pronájem kolového nakladače zn. KNB 250, v.č. v ceně 1.976.400,- Kč, přičemž řádně nehradil splátky dle splátkového kalendáře, kdy ohledně vysokozdvižného vozíku uhradil pouze akontaci 98.033,- Kč a další splátky hradil nepravidelně v celkovém rozsahu 47.730,- Kč, a ohledně kolového nakladače uhradil pouze akontaci 405.000,- Kč a další splátky hradil nepravidelně v celkovém rozsahu 182.560,- Kč a poté od poloviny března 2002 další splátky nehradil vůbec a byl vyzván leasingovou společností k vrácení předmětů pronájmu, tyto nevrátil a předal je třetím neustanoveným osobám, přesto, že byl seznámen s obchodními podmínkami leasingové smlouvy, čímž způsobil společnosti C. L., a.s. … škodu ve výši nejméně 846.966,- Kč“.

Rovněž v daných souvislostech je namístě v návaznosti na rozvedená teoretická východiska zmínit hodnotící úvahy a závěry, jež nalézací soud vyložil ve svém rozhodnutí: „Obžalovaný zde totiž jednal jako statutární orgán, jako předseda představenstva společnosti A., a.s. Za tuto společnost uzavřel dne 21. 9. 2001 a 30. 10. 2001 v B. s poškozenou C. L., a.s., dvě leasingové smlouvy. Obě tyto leasingové smlouvy obžalovaný osobně podepsal, musel být tedy se všemi podmínkami zde sjednanými dobře seznámen, musel tedy vědět, že jak vysokozdvižný vozík značky K., tak také kolový nakladač značky KNB po dobu trvání leasingového vztahu jsou stále ve vlastnictví C. L., a.s. Přesto obžalovaný poté, co od poloviny března 2002 již vůbec žádné leasingové splátky nehradil a byl vyzván leasingovou společností k vrácení předmětu leasingu, když obě leasingové smlouvy byly vypovězeny, tak do současné doby ani jeden z předmětů leasingu nevrátil, disponoval s nimi ve svůj prospěch a předal je třetím osobám. Pokud se… obžalovaný hájil tím, že kolový nakladač vrátil z důvodu jeho poruchy na společnost, která jej dodala, tak takováto obhajoba na trestní odpovědnost obžalovaného nemůže mít žádný vliv… obžalovaný musel být dobře seznámen s obchodními podmínkami obou uzavřených leasingových smluv a musel vědět, že k takovéto dispozici s předmětem leasingu, tedy s kolovým nakladačem bez vědomí poškozené společnosti C. L., a.s., není oprávněn. I pokud by obžalovaný takto kolový nakladač předal jiné společnosti, byť by se jednalo o společnost dodavatelskou, opět by s ním disponoval neoprávněně ke škodě společnosti C. L., a.s., a opět by došlo k tomu, že by si neoprávněně tento předmět leasingu přisvojil… Tímto svým jednáním v souhrnu obžalovaný způsobil poškozené C. L., a.s., škodu nejméně 846.966,- Kč…“

Za popsaného stavu je lze uzavřít, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, jestliže shledal, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Jestliže obviněný s vědomím, že předměty leasingu (vysokozdvižný vozík a kolový nakladač) jsou po celou dobu trvání leasingového vztahu vlastnictvím společnosti C. L., a.s. a že společnost A., a.s., jménem které jako statutární orgán uzavřel předmětné leasingové smlouvy, je má toliko v pronájmu a může s nimi nakládat pouze v souladu s leasingovými podmínkami, tyto věci - v rozporu s leasingovými podmínkami - přestože byl oprávněně (z důvodu závažného porušení leasingových smluv - neplacení leasingových splátek) leasingovou společností jako statutární orgán společnosti A., a.s., vyzván k vrácení předmětů leasingu, společnosti C. L., a.s. nevrátil a předal je třetím osobám, pak si zjevně cizí věci, které mu byly svěřeny, přisvojil. Tímto jednáním způsobil na cizím majetku značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Ze shora uvedených skutkových zjištění je také zřejmé, že i v případě tohoto skutku obviněný jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., když toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný totiž měl znalost rozhodných skutečností (vzhledem k tomu, že leasingové smlouvy osobně podepisoval, musel být se všemi smluvními podmínkami leasingu seznámen, věděl, že předměty leasingu nejsou v jeho vlastnictví, resp. ve vlastnictví společnosti A., a.s., a že s nimi nemůže volně podle svého uvážení nakládat), a přesto, byť byl vyzván z důvodu závažného porušení leasingových smluv k vrácení vysokozdvižného vozíku a kolového nakladače, vyloučil vlastníka (oprávněnou osobu) z držení, užívání a nakládání s těmito věcmi a způsobil mu tak škodu.

Pro úplnost je možno dodat, že oba skutky obviněného jsou charakterizovány okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti těchto činů pro společnost se v daném případě nachází pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a že tedy v daném případě nebyla naplněna též materiální stránka předmětných trestných činů ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s rozvedenými skutečnostmi je možno doplnit, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Pokud jde o druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, pak je třeba konstatovat, že s odkazem na něj lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se tedy nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 525/2007).

Ovšem právě toho, tedy zrušení napadeného rozsudku pro nepřiměřenost trestu, se obviněný v posuzované věci domáhá, aniž přitom namítl překročení zákonných hranic pro jeho výměru nebo nepřípustnost druhu uloženého trestu. Podle názoru obviněného mu totiž byl uložen nepřiměřeně tvrdý a neadekvátní trest, který údajně nerespektuje jeho předchozí bezúhonnost a další jím akcentované skutečnosti.

Takto formulované výhrady však podle názoru Nejvyššího soudu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují, protože nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku uložený obviněnému je takovým druhem trestu, který zákon připouští, a jeho výměra není mimo zákonnou trestní sazbu vyplývající z použité právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jež činí 2 až 8 let odnětí svobody.

Odkázal-li obviněný v souvislosti s námitkou vůči výroku o trestu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato rozhodnutí (zejména rozhodnutí Ústavního soudu) nehodlá nikterak zpochybňovat, současně však považuje za potřebné konstatovat, že se týkala, pokud jde o otázku trestu, odlišné situace, než jaká byla namítána v posuzované věci. Vztahovala se totiž na případ průtahů v trestním řízení a jejich zohlednění v ukládaném trestu na základě tzv. testu proporcionality.

Především však považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že rozvedený výklad (a způsob aplikace) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí totiž Ústavní soud rovněž „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí (uloženého trestu), je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 23. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč