JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 947/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2006 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 61 To 81/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 34/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 24 T 34/2002, byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „z doby od října 1997 do února 1998 v P., v sídle společnosti C. P. s.r.o. jako jednatel nabízel formou katalogu CK zajištění pobytových zájezdů v tuzemsku, přijímal platby od zprostředkovatelských cestovních kanceláří po odečtení jejich provize a přímou platbu od klientů, které měl dle smluv zasílat ubytovacím zařízením k zajištění pobytu jako zálohy, což nečinil, zájezdy pouze zamluvil, případně zaslal zálohu, která nepokryla objednané zájezdy, finanční prostředky použil na úhradu provozních výdajů CK, propagaci a úhradu jiných, dříve objednaných zájezdů, zájezdy se neuskutečnily, případně se uskutečnily na náklady provizního prodejce, či klientů a takto převzal“ od osob jmenovaných v rozsudku pod body 1) – 55) finanční částky ve výších zde uvedených a způsobil tak škodu převyšující částku 700.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování cestovní kanceláře na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozeným v rozsudku uvedeným způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř. byli někteří poškození odkázáni s celým nárokem na náhradu škody nebo se zbytkem tohoto nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 61 To 81/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v celé odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., protože „v době od října 1997 do ledna 1998 v P., v kanceláři společnosti C. P. s. r. o. jako jednatel nabízel formou katalogu cestovní kanceláře zajištění pobytových zájezdů v tuzemsku převážně v termínu únor až březen 1998, přijímal platby od zprostředkovatelských cestovních kanceláří po odečtení jejich provize a přímou platbu od klientů, které měl dle smluv zasílat ubytovacím zařízením k zajištění pobytu, což nečinil, zájezdy pouze zčásti zamluvil, případně zaslal zálohu, jež nepokryla hodnotu objednaných zájezdů a finanční prostředky vybrané od klientů použil na úhradu provozních výdajů cestovní kanceláře včetně úhrady jiných, dříve objednaných zájezdů, následně se zájezdy neuskutečnily, případně uskutečnily na náklady provizního prodejce či klientů, přičemž platby za zájezdy přijímal v době, kdy jeho cestovní kancelář byla v tíživé hospodářské situaci a obžalovaný musel být srozuměn s tím, že nedokáže dostát všem svým závazkům vůči klientům vyplývajícím z uzavřených smluv o zajištění pobytových zájezdů a takto převzal“ finanční částky od osob uvedených v rozsudku pod body 1) – 53), zájezdy však neuhradil (zčásti nebo vůbec) „a tímto jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 755.105,- Kč“. Za to jej odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Dále obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování cestovní kanceláře na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit náhradu škody poškozeným v rozsudku uvedeným. Podle § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. některé z poškozených odkázal s celým nárokem na náhradu škody nebo se zbytkem tohoto nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud ve svém rozsudku zcela ignoruje listinné důkazy, které jsou ve spise, a v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí nepravdivé hypotézy. Soud se podle jeho slov nezabýval postupem, který vyplýval ze závazných objednávek a smluv, jeho argumentaci považoval za lichou, a rovněž nepřihlédl k objektivním potížím, které měly hlavní podíl na následném krachu cestovní kanceláře. Dále uvedl, že nebyl a ani nemohl být srozuměn s tím, že dojde ke krachu cestovní kanceláře, neboť situace nebyla tak tragická, jak ji hodnotil odvolací soud. Do 31. 1. 1998 se všechny zájezdy uskutečnily a většina byla i zaplacena. Teprve počátkem února 1998 po vyhodnocení špatných sněhových podmínek a katastrofálního prodeje zájezdů za měsíc leden 1998 se rozhodl činnost cestovní kanceláře ukončit.

V navazující části odůvodnění dovolání dovolatel uvedl, že C. P. s. r. o. prodávala levné tuzemské zájezdy a celá úhrada předem byla požadována pouze z důvodů šetření administrativních nákladů. V prosinci roku 1997 platil kromě běžných nákladů rekonstrukci kanceláře, zálohu na autobus ve výši 200.000,- Kč a účast na veletrhu cestovního ruchu. Cestovní kancelář P. jako s. r. o. začala prakticky fungovat až v září 1997, sídlila v pronajaté kanceláři, žádný majetek nevlastnila, a tudíž tento majetek nemohl nikam zmizet. K tomu dovolatel dodal, že v roce 1997 vložil do podnikání všechny své osobní prostředky a v současnosti je zcela nemajetný. V dubnu roku 1998 si hledal práci v penzionech, v říjnu roku 2001 byl nezaměstnaný a na základě pracovního víza nějaký čas pracoval v Itálii, kde nebyl na dovolené, jak konstatoval soud. Namítl také, že tvrzení soudu o tom, že po podání návrhu na konkurz byl nekontaktovatelný a nekomunikativní, se nezakládá na pravdě. Zdržoval se v místě bydliště, kde jej poškození slovně i fyzicky napadali a taktéž vyhrožovali jeho rodině. Dělal všechny kroky k tomu, aby cestovní kancelář řádně fungovala, a nebyl tedy srozuměn s tím, že se zájezdy neuskuteční. Pokud by se chtěl skutečně obohatit, neplatil by zálohy, autobus, katalog, nezúčastnil by se veletrhu, ale veškeré finanční prostředky by si ponechal pro svoji potřebu.

V poslední části odůvodnění dovolání zmínil, že rok 1998 srovnával s rokem 1997, přičemž konkretizoval příjmy cestovní kanceláře za některé měsíce v letech 1997 a 1998. Zpochybnil pak výši škody stanovenou odvolacím soudem s tím, že nebyly zohledněny částky, jež byly zaplaceny na zálohách, jak vyplývá z jednotlivých bodů rozsudku.

S ohledem na výše uvedené konstatoval, že nebyly správně a úplně vyhodnoceny všechny skutečnosti, vyplývající z listinných důkazů, což neodpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 61 To 81/2006, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a zprostil jej obžaloby.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují pouze do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se skutku v té podobě, jak byla zjištěna odvolacím soudem, nedopustil). Nenamítá rozpor mezi soudem vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudem zjištěných skutkových okolností.

Obiter dictum lze poznamenat, že právní závěr o vině dovolatele trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. není v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež odvolací soud učinil zásadně na podkladě zjištění soudu prvního stupně po jejich upřesnění. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 29. August 2006