JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 926/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2006 dovolání, které podal obviněný V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 4 To 422/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 125/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 6 T 125/2002, byl obviněný V. Š. uznán vinným:

I. pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.,

II. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., III. a IV. dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák., a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí pod body I až IV uvedeno.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný V. Š. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 4 To 422/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněného V. Š. odsoudil podle § 241 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Vůči citovaným rozhodnutím soudů obou stupňů podal obviněný V. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že svou vinu od počátku popíral a nadále popírá. Podle jeho názoru byl poškozen v právu na spravedlivý proces tím, že nebyl spolehlivě a úplně zjištěn skutkový stav, jeho obhajoba nebyla řádně prošetřena a vznesené námitky nebyly vzaty v úvahu. V podrobnostech uvedl, že poškozenou M. H. nikdy neviděl, v rozhodné době se na místě činu vůbec nezdržoval, přebýval u své přítelkyně M. D., jež však k jeho návrhu nebyla vyslechnuta. Rovněž v případě poškozené V. S. namítl, že na místě činu nebyl a znásilnění se nedopustil. V tomto směru vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů posoudily důkaz znaleckým posudkem z oboru biologie. Poukázal na závěr posudku ze dne 25. 2. 2002, kde znalec konstatoval, že na předložených vzorcích, zejména oblečení poškozené, nebyla nalezena přítomnost genetického materiálu, a tudíž nebylo možno dovodit přítomnost DNA obviněného. Proto podle názoru dovolatele nemůže obstát následný závěr téhož znalce ze dne 10. 8. 2003, že stopa po spermatu na oblečení poškozené náleží obviněnému. Pokud totiž znalec posuzoval totožnou věc dvakrát, podruhé navíc se značným časovým odstupem, přičemž závěry obou posudků se od sebe diametrálně lišily, je důkazní hodnota takových posudků nulová. Obviněný dále upozornil na rozpory ve výpovědích poškozené ohledně popisu osoby, která ji měla znásilnit, když výpověď z přípravného řízení ze dne 14. 11. 2001 se výrazně liší od výpovědi učiněné při hlavním líčení dne 15. 11. 2002. Další námitky obviněný zaměřil proti zjišťování skutkového stavu v případě znásilnění poškozené L. Ř. I v tomto případě poukázal na nulovou důkazní hodnotu znaleckého posudku z oboru biologie, rozpory ve výpovědích poškozené ohledně popisu osoby údajného pachatele a rovněž namítl, že se na místě činu v rozhodné době nenacházel, neboť byl se svým synovcem J. H. v hostinci v B. Uzavřel, že v posuzované věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

Z petitu dovolání odviněného vyplývá, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v bodě I a II výroku o vině a dále i ve výroku o trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutku pod body III, IV výroku o vině týkající se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák., případně aby v tomto rozsahu dovolací soud sám rozhodl.

Kromě zmíněného dovolání obviněný učinil i vlastnoručně sepsaná podání, jež však nebylo možno považovat za dovolání, byť byla takto označena a Nejvyšší soud k nim v rámci dovolacího řízení nemohl přihlížet, neboť nebyla učiněna v souladu s požadavkem ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., tj. prostřednictvím obhájce. Navíc s obsahem předchozího dovolání ze dne 14. 11. 2004, které vypracoval dřívější obhájce obviněného JUDr. D. P., vyslovil V. Š. písemně vyjádřený nesouhlas, a proto musel být zmíněný nedostatek mimořádného opravného prostředku odstraněn postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Předně poukázal na zmatečnost a neurčitost petitu dovolání; tato neurčitost návrhu na konečné rozhodnutí je však podle něho nepodstatná vzhledem k zásadní vadě spočívající v tom, že uplatněné argumenty nevyhovují zvolenému důvodu dovolání. Konstatoval, že obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění, nikoliv však právní posouzení předmětných skutků. Námitky této povahy však důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, přičemž nevyhovují ani žádnému dalšímu ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného V. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obviněného splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f tr. ř. V tomto ohledu konstatoval, že dovolání vykazuje určité nedostatky, pokud jde o konečný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, jenž je v dovolatelem navrhovaném znění neurčitý a prakticky nerealizovatelný. I přes tuto vadu se dovolací soud zabýval tím, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Při zvážení výše rozvedených argumentů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není uplatněnými námitkami obviněného V. Š. naplněn. V dovolání obviněný brojí proti způsobu vyhodnocení svědeckých výpovědí poškozených žen. Dále nesouhlasí s tím, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a jak se vypořádaly se závěry znaleckých posudků. Rovněž tvrdí, že se skutků v bodech I a II výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Teplicích nedopustil, neboť se na místě události nenacházel. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené výhrady, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně namítají správnost zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (body I a II) a rozvedeno v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsané skutky v rozsudku prvostupňového soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, by byly nesprávně posouzeny v bodě I jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., v bodě II jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze proto důvodně uzavřít, že v dovolání uplatněné výhrady stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Nutno připomenout, že v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. musí každý dovolatel v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. Š. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. August 2006