JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 924/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2008 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 67 To 20/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 135/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 67 To 20/2008, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2006, č. j. 21 T 135/2006-92, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců podle § 59 odst. 1 tr. zák. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené společnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že se soud při svém rozhodování zcela zjevně neřídil ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nezabýval se objektivními skutečnostmi, které byly v přípravném řízení shromážděny, případně si je vyložil ve zjevném rozporu se skutečností a logikou. Tyto skutečnosti si soud podle obviněného vyložil účelově v jeho neprospěch. V další části svého dovolání poukazuje na to, které důkazy sloužily soudu pro vydání odsuzujícího rozsudku, přičemž poukazuje např. na výpovědi svědků, aby v návaznosti na to konstatoval, že pokud nebyl pořízen další důkaz, není možno si o kvalitě výpovědi svědka učinit objektivní závěr. Své výhrady k provedeným důkazům shrnuje v závěr, že „pokud se celá událost skutečně stala, tak kuřecí řízky si bez zaplacení převzal svědek M. a pak je údajně předal obviněnému, aniž by si ponechal potvrdit dodací list, a to i přesto, že mu obviněný měl říci, že zboží nehodlá zaplatit“. Soudům vytýká, že důkazní nouzi nahradily pouze svým přesvědčením, aniž by ve spise měly oporu pro tento svůj postup. Je přesvědčen, že nalézací i odvolací soud rozhodovaly v důkazní nouzi a při hodnocení důkazů pečlivě nevážily všechny okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu a tímto svým postupem porušily zásadu in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem podle § 265m tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným, prostřednictvím obhájce, tj. osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda jím vznesené námitky naplňují zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „obviněný v listopadu 2004 prostřednictvím telefonické objednávky M. L. učinil u P. M. P., s.r.o., P., K. v provozovně v P., L., jménem J. C., H., kde vykonával pracovní činnost jako osoba samostatně výdělečně činná na postu technologa výroby, objednávku 997,5 kg kuřecích prsních řízků v hodnotě 102.643,- Kč, ačkoli věděl, že odběratelem bude sám, po odběru masa dal pokyn řidiči M., aby je dodal do provozovny M. –u. v P., I., za zboží nezaplatil a ponechal si je, čímž způsobil společnosti P. M. P., s.r.o. škodu ve výši 102.643,- Kč“.

V souvislosti s problematikou zjišťování skutkového stavu a uplatňovaným okruhem námitek (viz výklad níže) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Shora uvedené připomíná Nejvyšší soud s ohledem na to, že veškeré námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění, tj. z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jsou právně irelevantní. Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že obviněný prostřednictvím další osoby učinil objednávku na dodávku kuřecích prsních řízků, a to v době, kdy věděl, že toto zboží odebere sám a nezaplatí. Oproti tomu v dovolání obviněný poukazuje na to, že nemělo být vycházeno např. z výpovědi svědkyně L., event. její výpověď měla být prověřena dalšími důkazy. V tomto směru tedy namítá neúplnost provedeného dokazování (tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu), stejně jako nesprávné hodnocení důkazů (opětovně tedy nesprávné skutkové závěry). Soudy přitom vycházely z výpovědi této svědkyně, která podrobně popsala situaci, za které objednávala předmětné zboží, kdo ji k tomu dal pokyn s tím, že je třeba uvést, že toto zboží je objednáváno pro J. H. (pokyn dal obviněný), přičemž tato výpověď je v souladu s výpovědí svědka T. Ch., kdy mj. tento svědek uvedl, že „asi hodinu poté co bylo maso odebráno, volal mu obviněný, že maso není určeno pro J. H., ale pro něj, neboť jeho zaměstnanec (T. Ch.) dluží obviněnému nějaké peníze. Další přesun předmětného zboží je prokazován nejen vypovědí svědkyně L. a svědka T. Ch., ale také svědkem M. M., který již ráno byl upozorněn sv. L., že až bude mít zboží naloženo, má volat obviněnému. Tento svědek také potvrdil, že od obviněného dostal příkaz zavést zboží nikoli do firmy J. H., ale do I. ul., do obchodu, který provozoval otec obviněného. Obviněný výpovědi shora uvedených svědků zpochybňuje a na základě vlastních úvah konstruuje skutkový stav odlišný od objektivně zjištěného skutkového stavu. V tomto směru musí Nejvyšší soud odkázat na podrobné hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, stejně jako hodnocení dalších důkazů, které soud provedl, kdy soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedl způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 tr. ř. (viz hodnocení na str. 4 - 8 jeho rozsudku) a s jeho závěry se ztotožnil také soud odvolací, který rovněž své úvahy rozvedl v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. na str. 3 - 5 svého usnesení.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Pokud obviněný soudům vytýká nerespektování zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, ze kterého vyplývá, že „v situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť takovým postupem by zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezování obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“. Jak již shora Nejvyšší soud uvedl v dané trestní věci nebylo jednání obviněného prokázáno pouze jedním důkazem, ale celou řadou zmíněných důkazů, které byly hodnoceny v kontextu s dalšími důkazy v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný

V Brně dne 24. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 24. July 2008