JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 915/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 61/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 9 T 61/2007, byl obviněný Ing. L. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 30. 9. 2006 v B. po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo značky VW Touareg, RZ: a v době kolem 20:10 hodin na ulici U Z. z. v mírně levotočivé zatáčce nezvládl řízení a vjel na travnatý pás po pravé straně vozovky, kde čelně narazil do stromu, který přerazil, přičemž dechovou zkouškou provedenou přístrojem značky Dräger, které se podrobil ve 20:24 hodin, byla zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi ve výši 1,55 promile a při následném lékařském vyšetření provedeném ve 22:45 hodin bylo zjištěno v jeho krvi 2,07 promile alkoholu, a dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství se v době nehody v krvi obžalovaného nacházelo nejméně 1,50 g/kg alkoholu“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by se trestné činnosti dopustil, a dodal, že se závěrem soudů nižších stupňů, že to byl právě on (obviněný), kdo řídil vozidlo, se nemůže ztotožnit. Prohlásil, že soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu a že odvolací soud navíc ve svém zamítavém rozhodnutí dostatečným způsobem nereflektoval jeho námitky, prakticky se jimi vůbec nezabýval, a s těmito se relevantním způsobem nevypořádal. Dále poznamenal, že opírají-li soudy obou stupňů závěry o jeho vině o výpověď svědků A. P. a K. S., pak jejich skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech a soudy v tomto směru postupovaly v rozporu se zásadou formální logiky. Podle něho v posuzované trestní věci došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn rovněž předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci. Také namítl, že řízení před soudy obou stupňů zůstala kusá a nepřezkoumatelná, neboť nebyly provedeny všechny důkazy (zejména důkazy jím navrhované), které by vedly k náležitému objasnění skutkového stavu, v čemž spatřuje porušení práva na obhajobu. V této souvislosti rozvedl, že nalézací soud se spokojil s výpověďmi svědků A. P., K. S. a příslušníků policie a že kromě těchto výpovědí nebyly provedeny žádné další důkazy, které by učiněná skutková zjištění podporovaly. Podle jeho názoru ostatní důkazy dokazují toliko, že byl spáchán trestný čin, nikoliv však, že ho spáchal on (obviněný). V této souvislosti podotkl, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, kterými myšlenkovými úvahami se soud řídil, pokud dospěl k závěru o jeho vině. Shledal, že nalézací soud považuje nepřiměřeně jako věrohodnou pouze osobu svědků A. P. a K. S., že význam obsahu jejich svědecké výpovědi byl zcela zřejmě přeceněn a že soudy obou stupňů naopak zcela nedostatečným způsobem zohlednily výpovědi svědků L. K., M. K., a v návaznosti na jejich obsah neprovedly další navržené důkazy, z nichž by bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, zda jeho obhajoba je či není účelová. Připomněl, že v tomto směru navrhoval doplnit dokazování výslechem svědkyně K. K. a opětovným výslechem svědků L. a M. K. a Ing. V. S., kteří již ve dřívějších výpovědích závěry soudů obou stupňů zpochybnili do té míry, že je na místě konstatovat důvodné pochybnosti stran skutkových i právních závěrů učiněných soudy obou stupňů. Uzavřel, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008, zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení (že nebyly provedeny důkazy, a to zejména jím navrhované, nezbytné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, konkrétně opětovný výslech svědků L. a M. K. a Ing. V. S. a výslech svědkyně K. K.), nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi A. P., K. S., příslušníků policie, ale také L. K., M. K. a Ing. V. S.) a vadná skutková zjištění s tvrzením, že nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zpochybňuje výpovědi svědků A. P., K. S. a příslušníků policie a v této souvislosti prohlašuje, že kromě těchto výpovědí nebyly provedeny žádné další důkazy, které by učiněná skutková zjištění podporovaly a že ostatní důkazy dokazují toliko, že byl spáchán trestný čin, nikoliv však, že ho spáchal on) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto totiž tvrdí, že předmětné vozidlo v kritické době neřídil, tedy, že se nedopustil shora popsaného skutku). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (jak ostatně sám výslovně deklaroval), tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil a svými dovolacími námitkami nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že v posuzované trestní věci došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového nesouladu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti nevytknul vadné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nýbrž uplatnil pouze námitky procesní (skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.

K uvedenému Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. července 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 24. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás