JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 906/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2008 dovolání, která podali obvinění Ing. J. L. a P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 10 To 313/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 120/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. L. a P. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 T 120/2006, byli obvinění Ing. J. L., P. S., M. H. a R. L. uznáni vinnými, že

Ing. J. L. jako vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou,

P. S. jako zástupce vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, (vedoucí oddělení správy dopravy a pozemních komunikací, odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou),

M. H. jako referent správy dopravy a pozemních komunikací, odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou,

R. L. jako účastník přestupkového řízení – obviněný přestupce,

v řízení o přestupcích vedeném odborem dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou jako orgánem příslušným k projednávání přestupků:

1/ Obvinění Ing. J. L., M. H. a R. L.:

v řízení č. j. OD2/24/06/H přestupce R. L., poté, co M. H. vypracoval a jménem správního orgánu vydal dne 1. 3. 2006 rozhodnutí, podle kterého byl R. L. uznán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle § 30/1ch) zákona o přestupcích, za který mu byla uložena sankce spočívající jednak v pokutě ve výši 7.500,- Kč a jednak v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců, když vyhlášené rozhodnutí vzal R. L. dne 1. 3. 2006 na vědomí, současně se vzdal práva odvolání a rozhodnutí se tak stalo dne 1. 3. 2006 pravomocným,

Ing. J. L. dne 7. 3. 2006 prostřednictvím společného známého P. D., pozval R. L. do své kanceláře na městském úřadě, během schůzky mu nabídnul možnost, že vydané pravomocné rozhodnutí bude ve prospěch R. L. korigováno tak, že uložený 12. měsíční zákaz řízení bude snížen na 4 měsíce zákazu řízení, a to za předpokladu, že R. L. jako zeměměřič pracující ve firmě svého otce Ing. R. L. provede za sníženou cenu pro potřeby zápisu do katastru nemovitostí zaměření objektů Sportovního klubu AFK Č., jehož je Ing. J. L. představitelem, s čímž R. L. vyslovil souhlas a pro potřeby provedení zakázky převzal od Ing. J. L. potřebné podklady, mezi Ing. J. L. a R. L. tak došlo k dohodě, že za Ing. L. zajištěné snížení trestu zákazu činnosti zajistí R. L. výhodnější cenu zeměměřičské zakázky, v dohodě bylo zdůrazněno, že faktická doba trvání sníženého trestu zákazu činnosti bude pouze poloviční, neboť po výkonu poloviny sníženého trestu bude vyhověno žádosti přestupce o upuštění od výkonu zbytku trestu,

Ing. J. L. posléze dne 7. 3. 2006 M. H. uložil, aby vydané pravomocné rozhodnutí s ohledem na dohodu s R. L. změnil ve prospěch R. L. tak, že zákaz řízení původně v trvání 12. měsíců bude snížen na 4 měsíce, což M. H. učinil a ve vydaném pravomocném rozhodnutí pozměnil listy s údaji o uloženém zákazu řízení motorových vozidel, v této konečné podobě pak bylo vydané rozhodnutí prezentováno a zapsáno do příslušných evidencí,

R. L. do 24. 4. 2006 dle objednávky Ing. L. provedl zakázku pro AFK Č., přičemž po dohodě s Ing. L. bylo namísto skutečné ceny zakázky ve výši 8.000,- Kč účtováno Sportovnímu klubu AFK Č. dle faktury ze dne 2. 5. 2006 vystavené Ing. R. L. – G. 4.990,- Kč,

na základě žádosti R. L. ze dne 3. 5. 2006 bylo rozhodnutím č. j. OD2/8/20/06/H ze dne 9. 5. 2006, jež téhož dne nabylo právní moci, vydaným M. H. upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti,

2/ obvinění Ing. J. L. a P. S.:

v řízení č. j. OD2/407/05/H přestupce J. K. K., poté, co u Ing. L. intervenoval ve prospěch přestupce náměstek ředitele Okresního ředitelství Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou mjr. Bc. P. F., pozval Ing. L. J. K. K. dne 10. 11. 2005 do své kanceláře na městském úřadě, kde v přítomnosti mjr. Bc. P. F. zjišťoval, jakou sankci by přestupce byl ochoten přijmout, přičemž po licitaci o výši zákazu řízení motorových vozidel, jehož uložení přestupce nejprve kategoricky odmítal, se zúčastnění dohodli na tom, že přestupci bude vedle pokuty uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 měsíců, jehož počátek má možnost přestupce ovlivnit tím, že se na úřad dostaví k projednání přestupku tak, aby následně po vydání rozhodnutí s dohodnutým obsahem doba výkonu trestu připadla na období, kdy J. K. K. bude na dovolené mimo území České republiky a zákaz řízení se jej tak nedotkne, v dohodě bylo zdůrazněno, že faktická doba trvání trestu zákazu činnosti bude pouze poloviční, neboť po uplynutí poloviny trestu bude vyhověno žádosti přestupce o upuštění od výkonu zbytku trestu,

Ing. J. L. vzápětí dne 10. 11. 2005 a dále opětovně dne 14. 11. 2005 na poradě seznámil s uvedenou dohodou P. S. s tím, že je třeba rozhodnout ve smyslu uvedené dohody, a S. poté, co se J. K. K. dostavil dne 4. 1. 2006 k projednání přestupku, jako vedoucí oddělení vydal dne 27. 1. 2006 rozhodnutí, kterým byl J. K. K. uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22/1f) zákona o přestupcích a přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30/1h), i) pododstavec 2 zákona o přestupcích, za které mu byla uložena jako sankce jednak pokuta ve výši 15.000,- Kč a jednak zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání 2 měsíců, rozhodnutí nabylo právní moci 18. 2. 2006,

na základě žádosti J. K. K. ze dne 22. 3. 2006 bylo rozhodnutím č. j. OD2/14/06/H ze dne 22. 3. 2006, které nabylo právní moci dne 23. 3. 2006, vydaným M. H. upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti,

3/ obviněný Ing. J. L.:

v řízení č. j. OD2/308/05/H přestupce J. L., jenž se dopustil přestupku tím, že dne 4. 8. 2005 v době kolem 17.00 hod. na pozemní komunikaci v obci J. jako řidič osobního motorového vozidla Škoda Fabia, jel rychlostí 69 km/hod, když při kontrole policejní hlídkou odmítnul uhradit blokovou pokutu 400,- Kč za překročení nejvyšší povolené rychlosti a požadoval pouze pokutu 200,- Kč, čemuž policisté nevyhověli, a proto postoupili věc k projednání správnímu orgánu, Ing. J. L. po dohodě se spolupracovnicí z úřadu J. L., která je manželkou přestupce, vydal dne 13. 10. 2005 v příkazním řízení jménem úřadu rozhodnutí, jímž J. L. uznal vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22/1f) zákona o přestupcích a přestupci s ohledem na známostní vztah k J. L. uložil pouze napomenutí ve smyslu § 11/1a) zákona o přestupcích, příkaz nabyl právní moci dne 1. 11. 2005,

4/ obviněný P. S.:

v řízení č. j. OD2/394/05/H přestupce Ing. J. M., která se dopustila přestupku tím, že dne 19. 9. 2005 v 07.10 hod. jako řidička osobního motorového vozidla Škoda Fabia, v R. n. K. při vjíždění na křižovatku z místní komunikace J. a. nedala přednost zprava jedoucímu vozidlu Opel Astra, které řídila M. H. a které jelo po místní komunikaci A. D., když v důsledku nedání přednosti došlo zaviněním Ing. M. ke střetu obou vozidel, poté, co se P. S. setkal dne 1. 11. 2005 se svou švagrovou Ing. J. M. a s ohledem na příbuzenský vztah přislíbil, že vyřídí přestupek osobně v příkazním řízení, aby Ing. M. nemusela hradit náklady řízení, a uloží mírnou peněžitou sankci do 2.000,- Kč, aby přestupek nebyl zaznamenán v kartě řidiče, když sděloval, že obvyklá pokuta za uvedený typ přestupku je 2.100,- Kč – 4.000,- Kč, P. S. Ing. M. nadiktoval text prohlášení poškozeného o tom, že po přestupci nepožaduje náhradu škody, jež bylo s podpisem poškozeného dodáno správnímu orgánu dne 24. 11. 2005 a P. S. téhož dne v příkazním řízení jménem úřadu vydal rozhodnutí, jímž Ing. J. M. uznal vinnou přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22/1c) zákona o přestupcích, za který jí byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč, rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 11. 2005,

obžalovaný Ing. J. L. v případech ad 1/, 2/, 3/ a obžalovaný P. S. v případech ad 2/ a 4/ tak postupovali v rozporu s povinnostmi úředníka ve smyslu § 16/1c), f), h) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních samosprávných celcích a o změně některých zákonů a v rozporu s ust. § 3/1 a § 9/1 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád, a to do 31. 12. 2005, od 1. 1. 2006 v rozporu s § 2/1,4 a § 14 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád,

obžalovaný Ing. J. L. v případě ad 1/ navíc v rozporu s povinností úředníka dle § 16/1i) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních samosprávných celcích a o změně některých zákonů,

obžalovaný M. H. v případě ad 1/ v rozporu s povinnostmi úředníka ve smyslu § 16/1 písm. c), d) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních samosprávných celcích a o změně některých zákonů.

Takto zjištěným jednáním ve výroku o vině podle soudu prvního stupně spáchali:

- obviněný Ing. J. L. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák. [v bodech ad 1/ – ad 3/] a trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. [v bodě ad 1/],

- obviněný P. S. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák. [v bodech ad 2/, ad 4/],

- obviněný M. H. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák. [v bodě ad 1/],

- obviněný R. L. trestný čin podplácení podle § 161 odst. l, 2 písm. b) tr. zák. [v bodě ad 1/].

Za tyto trestné činy byli odsouzeni:

- obviněný Ing. J. L. podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok,

- obviněný P. S. podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,

- obviněný M. H. podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,

- obviněný R. L. podle § 161 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obvinění Ing. J. L., P. S., M. H. a R. L. a jednak v neprospěch obviněných Ing. J. L., P. S. a M. H. státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 10 To 313/2007, bylo rozhodnuto:

I. Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných Ing. J. L., P. S. a M. H. v celých výrocích o trestech.

Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl, že se odsuzují:

- obviněný Ing. J. L. podle § 160 odst. 3 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti roků,

- obviněný P. S. podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu dvou roků,

- obviněný M. H. podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

II. Odvolání obviněných Ing. J. L., P. S., M. H. a R. L. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podali obvinění Ing. J. L. a P. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný Ing. J. L. úvodem podání shrnul dosavadní průběh řízení. Uvedl, že dovolání, které směřuje do výroku o vině i trestu, podává s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť rozsudky soudů obou stupňů vykazují vady, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán – soudce a dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zároveň provedené řízení vedoucí k tomuto rozhodnutí bylo soudy obou stupňů zatíženo porušením základních zásad trestního řízení, když k posuzování provedených důkazů došlo způsobem tyto zásady porušujícím, přičemž některé důkazy byly provedeny v rozporu s trestním řádem.

Dále obviněný uvedl, že v případě prvostupňového soudu rozhodoval o věci vyloučený orgán – samosoudce JUDr. J. F., vůči kterému vznesl v rámci konání hlavního líčení námitku podjatosti s ohledem na jeho osobní kontakty s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr. Z. H., z jehož podnětu došlo k provádění operativních šetření i k zahájení trestního stíhání proti Ing. J. L. i dalším osobám. Namítl, že JUDr. J. F. má též blízký vztah k některým osobám, s nimiž se v dřívější době setkal, jednal s nimi a udržoval k nim přátelský vztah. Např. se spoluobviněným R. L., který je také členem tenisového oddílu a od kterého samosoudce zakoupil tenisovou raketu, se svědkyní Mgr. J. L., s níž se dobře zná a dále též i z důvodu, že byl v rámci hlavního líčení navržen obviněným postup podle § 25 tr. ř. k odnětí a přikázání věci jinému soudu, ale tomuto návrhu nebylo vyhověno. Obviněný podotkl, že celá věc byla ve značném rozsahu medializována ve sdělovacích prostředcích (v celostátním a regionálním tisku i ČT 1 a ČT 2), a to ještě v době, kdy nebylo proti jeho osobě vedeno trestní řízení a došlo tím nepochybně k ovlivnění práce policejního orgánu i dalších orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodování soudů obou stupňů. V těchto sdělovacích prostředcích byla medializována údajná trestná činnost jako rozsáhlý kriminální případ související s dovozy aut ze zahraničí s tím, že se na této podílel i obviněný, ale jak se později ukázalo, tak se ani on ani spoluobvinění na této činnosti nepodíleli a nebylo proti nim z těchto důvodů trestní řízení vedeno. Medializace jeho údajné trestné činnosti byla nepravdivá, zavádějící s úmyslem poškodit obviněného v jeho postavení v zaměstnání.

V dovolání obviněný vytkl, že důkazy přijaté prvostupňovým soudem byly provedeny v rozporu s trestním řádem, neboť zvukové záznamy a odposlechy byly provedeny v rozporu s jeho příslušnými ustanoveními, když se jednalo zejména o skutečnost, že státní zástupce svým rozhodnutím povolil mimo jiné podle § 154d odst. 4 tr. ř. také odposlechy telefonních hovorů na telefonní lince obviněného, což je zcela nepřípustné a protizákonné. Poukázal na skutečnost, že v jiné trestní věci proti dnes již obžalovanému L. F. (tato trestní věc se nachází s podanou obžalobou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), byly prováděny a započaty odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 5. 2005, č. j. Nt 123/2005/V-3, když toto první rozhodnutí vydal právě samosoudce JUDr. J. F. Podle obviněného byl jmenovaný vyloučen z rozhodování o věci samé, neboť rozhodoval o úkonu nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., čímž nepochybně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že na podjatost samosoudce poukazoval již v rámci odvolání, k jeho námitkám však nebylo přihlédnuto. Současně odkázal na svá dřívější písemná podání a obsah odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu.

Ke skutkovým okolnostem věci, a to pokud jde o ostatní důkazy, obviněný uvedl, že nejsou dostatečné pro spolehlivý závěr o jeho vině, neboť soud nesprávně interpretuje skutková zjištění a vyvozuje z nich nesprávné skutkové závěry. Svědek J. K. K. v žádném případě neuvedl skutečnosti, které by svědčily v neprospěch dovolatele, tj. že by se daného skutku dopustil. Obviněný namítl, že postupoval v mezích zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, Soudy neprovedly jediný důkaz o tom, že citovaný zákon porušil.

Ohledně skutku pod bodem ad 1/ výrokové části napadeného rozsudku obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by požadoval po přestupci spoluobviněném R. L. výhodu formou slevy ceny na zeměměřičské a geodetické práce pro AFK Č. Práce vyúčtované firmou Ing. R. L., byly v souladu se skutečností vyúčtovány obvyklým způsobem, o čemž předložil důkaz oceněním zeměměřičské kanceláře Ing. J. N. z K. n. O., který rozsah prací ocenil částkou 5.593,- Kč včetně DPH. Soud však bez dalšího vycházel z údaje o předpokládané výši ceny prací a uzavřel, že rozdíl mezi tímto předběžným údajem a skutečně účtovanou cenou je oním zvýhodněním, aniž by si o tom opatřil jakýkoliv důkaz např. znaleckým posudkem.

Podle obviněného se soud v odůvodnění též nevypořádal se skutkovým základem, skutkovým hodnocením i s právními vývody u skutků uvedených v napadeném rozsudku pod body 2/ a 3/ a neuvedl důvody, o které své skutkové závěry a právní hodnocení opírá. Jiné důkazy, než byl obsah odposlechů, soud pro skutkové a právní závěry neměl, a tudíž je aktuální otázka legálnosti a právní čistoty provedených odposlechů, na nichž je důkazně postaven závěr o vině. Za nepřijatelné označil tvrzení samosoudce při ústním odůvodnění napadeného rozsudku, že není v podstatě jiná cesta vedoucí k odhalení a potrestání pachatelů takovýchto trestných činů, než je instalace odposlechového zařízení a provádění prostorových odposlechů. Tím ve skutečnosti zlegalizoval provádění kontinuálních odposlechů ve všech prostorách, v nichž je rozhodováno v rámci pravomocí státních nebo samosprávných institucí a celků o právech a povinnostech občanů. Zmíněnou úvahu samosoudce obviněný označil za zvůli soudní moci ležící zcela mimo rámec ústavních principů a zákonných mezí.

V mimořádném opravném prostředku obviněný připomněl, že pro splnění skutkové podstaty trestného činu nestačí jen naplnění formálních znaků, ale také splnění znaku dostatečně vysoké míry nebezpečnosti jednání, tj. jeho závažnosti a intenzity. V té souvislosti podotkl, že prostorový, byť nezákonný odposlech trval téměř 12 měsíců, přičemž za tuto dobu byly zjištěny pouze 4 případy jeho nestandardního počínání. Posouzením celkového objemu rozhodovaných přestupkových věcí za uvedené období k těmto 4 případům by bylo možno vztáhnout onu míru nebezpečnosti jednání. Vyjádřil přesvědčení, že i kdyby bylo jeho jednání zásadně nepřijatelné, rozhodně by ho nemělo diskvalifikovat trestněprávně, ale nanejvýš pracovněprávně, neboť se jedná o zcela ojedinělá vybočení z jinak obvyklého chování. Navíc ve dvou případech je tvrzení, že jde o počínání nestandardní a trestné, velmi sporné. Rozhodování o přestupcích je nadáno obdobnými principy jako trestní řízení. Jejich součástí mimo jiné je projednání přestupku s přestupcem a v jeho rámci také možnost, aby se k věci vyjádřil a na svou obhajobu uvedl vše, co považuje za významné pro případné potrestání. Obviněný tudíž neshledal nic nestandardního na tom, pokud v těchto případech s přestupci jednal. Z této řady může vybočovat věc spoluobviněného R. L., a to proto, že výsledkem postupu byla změna již jednou uloženého potrestání. Je však sporné a provedenými důkazy nebylo spolehlivě zjištěno, zda byla za tento postup dohodnuta jakákoliv odměna či výhoda a zda byla obviněným požadována a spoluobviněným poskytnuta. Současně obviněný konstatoval: „jednotlivé skutkové případy jsou skutečně případy hraničícími z hlediska právní a zákonné dovolenosti či nedovolenosti, správnosti či nesprávnosti v postupu dovolatele a nesplňují požadavek zákona na tak vysokou míru nebezpečnosti jednání, aby se dalo hovořit o trestném činu. Proto s přihlédnutím k celkovému počtu projednaných věcí za dobu prováděných odposlechů, k počtu vytýkaných případů, vzhledem k tomu, že přes vytýkanou nestandardnost byly všem přestupcům uloženy tresty v rámci příslušných sazeb, a také s přihlédnutím k tomu, že vytýkat by bylo možné dovolateli snad jen obsah, ale nikoliv vlastní jednání s přestupci před vydáním rozhodnutí, tak je vyloučeno posoudit jeho jednání jako trestné činy i poté, co by byly soudem odmítnuty námitky procesního charakteru.“

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že se nedopustil jednání popsaného v rozsudku prvostupňového soudu a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postižena výše uvedenými vadami. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 T 120/2006, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 10 To 313/2007, a jeho osobu zprostil obžaloby. Pro případ, že by dovolací soud neshledal důvody pro zproštění obžaloby, navrhl, aby uvedené rozsudky zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shledal v nesprávném právním posouzení skutku. Připomněl, jak je trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. vymezen v zákoně. Konstatoval, že svým jednáním znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplnil. Pokud soudy opřely svůj závěr o vině jeho osoby i ostatních spoluobviněných o odposlechy z kancelářských prostor budovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, pak z nich mohlo být maximálně dovozováno, že v případě přestupku J. K. K. mohlo dojít mezi jinými osobami k určité dohodě, jakým způsobem by měl být přestupce za spáchaný přestupek postižen, ale bez jakékoliv účasti a aktivního jednání obviněného. Ten pouze vyslechl v rámci informace výsledek dohody jiných osob, dokonce sám ve věci nerozhodl, takové rozhodnutí bylo v kompetenci pracovníka Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou spoluobviněného M. H. Obviněný tedy neurčil sankci, která se jeví v porovnání s jinými případy jako mírnější. Soudům vytkl, že se nezabývaly tím, že jeho podpis pod rozhodnutím byl pouze podpisem osoby, která přezkoumávala formální správnost rozhodnutí, jež bylo učiněno jiným pracovníkem městského úřadu, přičemž formální schválení správnosti rozhodnutí nebylo žádným zásahem do vlastního výroku. Podotkl, že v případě J. K. K. se nepodílel na dohodě o způsobu postihu přestupce ani na samotném rozhodnutí, a tudíž nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonům. Navíc konstatovaný neoprávněný prospěch přestupce vyjádřený v míře uložené finanční sankce a zákazu řízení motorových vozidel příliš nevybočuje z praxe Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou.

Rovněž v případě přestupce Ing. J. M. obviněný namítl, že v souvislosti s malou dopravní nehodou (nedání přednosti v jízdě a poškození obou vozidel při střetu) bylo rozhodnuto uloženou pokutou zcela v souladu s rozhodovací praxí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Postup u tohoto přestupce nebyl nepřiměřeně mírný, odpovídal míře zavinění, hodnocení osoby a faktické vážnosti přestupku. Tímto rozhodnutím nebyla jmenovaná neoprávněně zvýhodněna, resp. nebyl jí poskytnut neoprávněný prospěch. Obviněný zdůraznil, že ji obecně poučil o zásadách správního řízení, jak by to učinil i u jiných osob, přičemž tímto jednáním rozhodně nevykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu. V této souvislosti pouze připustil, že vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho švagrovou, tj. o osobu blízkou, měl se zcela zdržet jakéhokoliv rozhodnutí v uvedené věci, čímž mohl porušit své povinnosti úředníka ve smyslu zák. č. 312/2000 Sb. Takové porušení však již není podřaditelné pod trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu znění § 158 tr. zák. Současně konstatoval, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odkázal především na to, že neopatřil jinému prospěch, nevykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a že jeho tzv. podíl na rozhodování nebyl rozhodováním ve věci samé, ale toliko kontrolou formální správnosti rozhodnutí vydaného jiným pověřeným a odpovědným pracovníkem Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou.

Dále obviněný dovodil nutnost přezkoumání napadených rozsudků z hlediska zákonnosti užitých odposlechů v kancelářích Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, které (byť jeho samotného neusvědčují) vytváří základ pro konstrukci, jež může spočívat na nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřil nesouhlas se závěry obou soudů o legálnosti tzv. prostorových odposlechů, pokud příslušná procesní opatření k jejich pořízení byla vydána v jiné trestní věci. Tím shledal jejich důkazní využití v rozporu s ustanovením § 158 písm. d) tr. ř.

S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 T 120/2006-547, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, č. j. 10 To 313/2007-623, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Pokud jde o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L. státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který uplatnil, je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Konstatoval, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nevyplývá, že by obviněný v průběhu trestního řízení vznášel námitku podjatosti týkající se vztahu soudce JUDr. J. F. ke spoluobviněnému L. nebo svědkyni L. Skutečnost, že tyto osoby ve věci figurují, musela být obviněnému známa již z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání, které převzal dne 11. 7. 2006. V podání přitom neuvádí žádné konkrétní údaje, ze kterých by vyplývalo, že tyto námitky nemohl uplatnit v dřívějších stadiích řízení. Podle názoru státního zástupce proto nemůže zmíněné výhrady v dovolání uplatňovat.

V případě námitek týkajících se kontaktů uvedeného soudce s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr. Z. H., jež byly obviněným uplatněny již v odvolání, státní zástupce poukázal na znění § 30 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pokud se týká poměru soudce k osobám v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. uvedeným, může důvod vyloučení založit pouze příbuzenský, popř. velmi přátelský nebo naopak nepřátelský osobní vztah soudce k těmto osobám, který může vzbuzovat pochybnosti o schopnosti soudce ve věci nestraně rozhodnout. Důvodem vyloučení však nemůže být údajná osobní známost soudce s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, který sám ve věci nebyl nijak činný. V přípravném řízení byl činný policejní komisař Ing. Bc. J. P. Tvrzení obviněného, podle kterých snad měl JUDr. H. iniciovat jeho trestní stíhání, nemá podle státního zástupce absolutně žádnou oporu ve spisovém materiálu. Dodal, že podle tvrzení obsažených v odvolání měl uvedený policejní funkcionář iniciovat operativní šetření „především ve věci tzv. omlazování dovezených motorových vozidel“, tj. v záležitosti s trestnou činností popsanou v tzv. skutkových větách odsuzujícího rozsudku absolutně nesouvisející.

Státní zástupce připomněl i znění § 30 odst. 2, 3 tr. ř., které stanoví některé další případy, kdy je soudce z provádění úkonů trestního řízení ve věci vyloučen proto, že v ní již byl činný některým ze způsobů v těchto ustanoveních uvedených. Zdůraznil, že důvodem vyloučení nemůže být procesní činnost soudce v jiné trestní věci. Za bezpředmětné tudíž označil výtky týkající se rozhodování JUDr. F. v trestní věci obviněného F. (ostatně i tyto důvody údajné podjatosti mohly být namítány již v předchozích stadiích řízení.) Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce proto shledal nedůvodnými.

K obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Taktéž nelze s odkazem na uvedený dovolací důvod uplatňovat jiné námitky týkající se porušení předpisů o provádění dokazování ani jiných procesních předpisů. V této spojitosti státní zástupce podotkl, že velká část námitek obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, zejména pokud namítá, že některé rozhodné skutečnosti (zejména ohledně skutku pod bodem 1/ výroku o vině) nebyly provedenými důkazy prokázány a popř. provádí vlastní hodnocení důkazů. Totéž platí i pro výhrady týkající se nezákonnosti tzv. prostorových odposlechů a obecné výtky porušení práva na spravedlivý proces, event. základních zásad trestního řízení. S jistou tolerancí lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých v případě skutku pod bodem 2/ výroku o vině rozsudku obviněný při projednání přestupku přestupce K. nevybočil z mezí zákona č. 200/1990 Sb. K těmto výhradám státní zástupce uvedl, že občan obviněný z přestupku má obdobně jako osoba obviněná z trestného činu právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu (§ 73 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., v platném znění). To však neznamená, že by orgán rozhodující o přestupku mohl vést s přestupcem jakési dohadovací řízení o tom, jaká sankce by byla pro osobu obviněnou z přestupku přijatelná. Institut dohadovacího řízení ani jiný obdobný institut zákon č. 200/1990 Sb. stejně jako platný trestní řád nezná. Navíc svoje právo k věci se vyjádřit může přestupce uplatnit v rámci ústního jednání (§ 74 odst. 1 cit. zákona), nikoli v rámci neformální schůzky s vedoucím pracovníkem orgánu rozhodujícího o přestupku, který sám ve věci ani nerozhoduje (ve věci přestupce K. rozhodnutí vydal spoluobviněný S.). Státní zástupce zdůraznil, že ze strany obviněného Ing. J. L. šlo nikoli pouze o nestandardní postup, ale o postup odporující zákonu a směřující k minimalizaci postihu přestupce K. Takovýmto postupem obviněný naplnil všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku státní zástupce zmínil, že obviněný vznesl toliko námitky skutkového charakteru a ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 3/ rozsudečného výroku o vině prakticky žádné námitky neuplatnil. Připomněl, že obviněný vydal rozhodnutí na základě kontaktu nikoli se samotným přestupcem, ale na podkladě dohody s J. L., takže námitky týkající se realizace přestupcova práva vyjádřit se k věci jsou v tomto případě bezpředmětné.

I když lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit výhrady týkající se absence materiální stránky trestného činu, tak podle státního zástupce nejsou důvodné. Již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též rozhodnutí č 43/1996 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce konstatoval, že v předmětné trestní věci nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská nebezpečnost jednání obviněného Ing. J. L. nedosahovala společenské nebezpečnosti ani nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících případů trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Protože uvedené trestné činy mohou být spáchány i jediným útokem, nelze nesouhlasit s tvrzením obviněného, že za okolnost snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze považovat skutečnost, že postupoval v průběhu dvanácti měsíců v rozporu se zákonem „pouze“ ve třech přestupkových řízeních a že v dalších projednávaných věcech z mezí zákona nevybočil. Za takovou okolnost nelze považovat ani skutečnost, že v rámci „minimalizace“ postihu jednotlivých přestupců obviněný nevybočil z mezí sazeb stanovených v jednotlivých ustanoveních přestupkového zákona. V této souvislosti státní zástupce poznamenal, že obviněný si nemohl dost dobře dovolit vydat rozhodnutí (popř. dokonce toto uložit jiným pracovníkům odboru), jejichž nezákonnost by byla vzhledem k uložení sankce mimo sazbu „do očí bijící“. Pokud jsou v souvislosti s námitkami ohledně absence materiálního znaku trestného činu opět opakovány některé námitky skutkového, resp. procesního charakteru, nelze k nim přihlížet.

K dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti podotkl, že obviněný se sice výslovně nedomáhá změny skutkových zjištění, při své argumentaci však fakticky některá skutková zjištění ignoruje.

Pokud jde o skutek pod bodem 2/ výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu (přestupce K.), tak státní zástupce uvedl, že podle tzv. skutkové věty byl obviněný P. S. informován obviněným Ing. J. L. o obsahu dohody s přestupcem o uložení velmi mírné sankce, přičemž předmětné rozhodnutí vydal v intencích této dohody. Pokud obviněný realizoval výsledky výše uvedeného nezákonného „dohadovacího řízení“ s přestupcem, vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a opatřil přestupci neoprávněný prospěch. Jelikož předmětné rozhodnutí opatřil za správní orgán svým podpisem, nemůže se distancovat od jeho obsahu, i když písemné vyhotovení rozhodnutí zpracoval jiný pracovník správního orgánu.

V případě skutku v bodě 4/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že podle z tzv. skutkové věty se kontakt obviněného s přestupkyní neomezil na nějakou obecnou informaci o průběhu, resp. zásadách správního řízení. Ing. M. předem přislíbil konkrétní obsah vydaného rozhodnutí, a to v takové podobě, aby uložená sankce byla pro jmenovanou co nejméně citelná, přičemž podle jeho vlastního vyjádření mělo jít o postih mírnější než v jiných obdobných přestupkových věcech; v přislíbené podobě rozhodnutí skutečně vydal. I v tomto případě byl obsah rozhodnutí o přestupku určen jakýmsi neformálním „dohadovacím řízením“ s přestupkyní a obviněný P. S. tudíž vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a opatřil přestupkyni neoprávněný prospěch. Samotná okolnost, že obviněný byl z rozhodování věci zřejmě vyloučen s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 tehdy platného správního řádu č. 71/1967 Sb., by patrně skutkovou podstatu trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nezakládala, ovšem pouze za předpokladu, že by se tato skutečnost nijak nepromítla do postupu řízení a obsahu rozhodnutí ve věci.

Námitka obviněného týkající se zákonnosti prostorových odposlechů směřuje podle státního zástupce výlučně do oblasti procesní a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.

V závěru vyjádření státní zástupce konstatoval, že ty námitky obou obviněných, které formálně odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Ing. J. L. a P. S. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými Ing. J. L. a P. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Podle § 30 odst. 3 věty první tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (vše trestní řád ve znění účinném do 30. 6. 2008).

Účelem citovaných ustanovení zákona je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).

Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (samosoudce, předsedy senátu, člena senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení § 30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř.

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze námitkám obviněného Ing. J. L., že samosoudce JUDr. J. F. byl z rozhodování ve věci vyloučen, přiznat opodstatnění. Předně je potřebné uvést, že pokud je v dovolání obviněným namítán přátelský vztah jmenovaného k obviněnému R. L. (členství ve stejném tenisovém oddílu a zakoupení tenisové rakety od jeho osoby) a ke svědkyni Mgr. J. L. (s níž se dobře zná), tak jde o výhrady, které není možno v dovolacím řízení uplatňovat. V mimořádném opravném prostředku není zmínky o tom, proč by tyto skutečnosti nemohly být uplatněny před rozhodnutím orgánu druhého stupně (Krajského soudu v Hradci Králové). Přitom tvrzené okolnosti musely být obviněnému známy již v průběhu předchozího soudního řízení (označené osoby jsou uváděny ve sdělení obvinění, obžalobě, rozsudku soudu prvního stupně a též byly přítomny u hlavního líčení). Současně lze pro úplnost poznamenat, že skutečnosti, z nichž je v dovolání dovozován přátelský vztah samosoudce k obviněnému R. L. a Mgr. J. L., nemohou zakládat jeho vyloučení z rozhodování ve věci. Nejde totiž o vztah vysloveně přátelský vyznačující se výrazněji jinou kvalitou, než je okolnost, že osoby jsou členy stejného sportovního oddílu, dále že došlo mezi nimi k realizaci prodeje věci a blíže nespecifikované tvrzení, že se dobře znají. Navíc samosoudce JUDr. J. F. i obviněný R. L. shodně uvedli, že se v minulosti několikrát setkali na tenisových dvorcích, přitom si vždy vykali (č. l. 352 spisu).

Rovněž není možno akceptovat námitku obviněného, že důvodem pro vyloučení JUDr. J. F. z rozhodování věci je jeho osobní známost s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr. Z. H., z jehož podnětu mělo dojít k provádění operativních šetření i k zahájení trestního stíhání proti dovolateli i dalším osobám. Předně jmenovaný nebyl orgánem činným v trestním řízení v předmětné věci. Dále podle argumentace samotného obviněného, jak byla uplatněna v odvolání (č. l. 581 – 582 spisu), měl JUDr. Z. H. iniciovat operativní šetření především ve věci tzv. omlazování dovezených motorových vozidel, tj. v záležitosti s trestnou činností popsanou ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku nesouvisející. Krajskému soudu v Hradci Králové nelze vytknout pochybení, pokud tuto námitku v odvolacím řízení důvodnou neshledal. To se týká i obviněným obecně zaměřeného tvrzení o neobjektivní medializaci celé věci, kterou mělo dojít „k ovlivnění práce policejního orgánu i dalších orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodování soudů obou stupňů“.

Za irelevantní je potřebné z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat výtku obviněného, že JUDr. J. F. jako soudce rozhodoval v trestní věci obviněného L. F. (nařízením odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), neboť šlo o rozhodování v jiné trestní věci, tj. nešlo o žádný z případů předvídaných zákonem ve výše citovaném ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř.

S poukazem na popsané skutečnosti lze učinit dílčí závěr, že dovolání obviněného Ing. J. L. je v části, v níž uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněné.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva např. občanského, obchodního, trestního). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný Ing. J. L. vznáší námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že soudy neprovedly jediný důkaz o tom, že porušil zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění. V této souvislosti namítá, že J. K. K. neuvedl skutečnosti, které by svědčily v jeho neprospěch. Nebylo prokázáno, že by po přestupci spoluobviněném R. L. požadoval výhodu formou slevy ceny na zeměměřičské a geodetické práce pro AFK Č. Rovněž zpochybňuje, a to shodně jako spoluobviněný P. S., zákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných Ing. J. L. a P. S. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil, popř. některé i rozvedl Krajský soud v Hradci Králové na str. 8 až 11 napadeného rozsudku.

V dovolání obvinění Ing. J. L. a P. S. rovněž v podrobnostech namítají, že v jednání s přestupci nešlo o postup, který by odporoval zákonu, a tudíž nemohli naplnit znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Prvně jmenovaný obviněný též tvrdí, že v jeho činu nebyl naplněn materiální znak – potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Tyto námitky obsahově deklarovanému důvodu dovolání odpovídají. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost obou podaných dovolání. Současně je nutno připomenout, že pokud obviněný P. S. v podání pomíjí některé podstatné okolnosti, tak pro dovolací řízení jsou rozhodná konečná skutková zjištění učiněná ve věci.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádá úplatek a spáchá takový čin jako veřejný činitel.

Z ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. vyplývá, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Hradci Králové) v rozporu s trestním zákonem, když skutky, jak byly zjištěny a popsány ve výroku o vině posuzovaného rozsudku, kvalifikoval jako trestné činy, jimiž byli obvinění pravomocně uznáni vinnými. Je potřebné připomenout, že oba obvinění byli veřejnými činiteli, neboť obviněný Ing. J. L. byl vedoucím odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou a obviněný P. S. byl jeho zástupcem a též vedoucím oddělení. Jako odpovědní pracovníci orgánu státní správy a samosprávy se podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně je nutno dodat, že trestné činy byly spáchány v souvislosti s jejich pravomocí a odpovědností, neboť šlo o rozhodování ve správním řízení o přestupcích.

Pokud oba obvinění namítají, že jejich rozhovory s přestupci nemohly vést k naplnění trestného činu, nelze s jejich názorem souhlasit. Zákonná úprava řízení o přestupku nezná žádné dohadovací řízení.

Podle § 73 odst. 2 věty první zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platí, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.

V posuzovaných skutcích, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, rozhodně nešlo o podání informace o přestupkovém řízení a ani o vyložení práv osobám obviněným z přestupků, ale o konkrétní ujednání, aby jejich postih, jenž se týkal přestupků v souvislosti s řízením motorového vozidla, byl pokud možno co nejmírnější. Tak tomu bylo ohledně přestupce – spoluobviněného R. L. V důsledku dohody mezi obviněným Ing. J. L. a spoluobviněným R. L., který vyslovil souhlas s nabídkou prvně jmenovaného, že zajistí výhodnější cenu zeměměřičské zakázky týkající se objektů Sportovního klubu AFK Č. (byla následně realizována), došlo k výrazné změně, a to dokonce již pravomocného správního rozhodnutí. Přestupci byl uložen zákaz činnosti v trvání čtyř měsíců (původně dvanácti měsíců), který spočíval v zákazu řízení všech motorových vozidel. Navíc bylo dohodnuto, že po výkonu poloviny sníženého trestu bude vyhověno jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku konstatované sankce. Dále v případě přestupce J. K. K. byl s touto osobou obviněným Ing. J. L. ujednán postup, aby výkon zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel připadl na období, kdy přestupce bude na dovolené v zahraničí, a tak se jej nedotkne. Taktéž bylo ujednáno, že po výkonu poloviny této sankce bude vyhověno žádosti přestupce o upuštění od výkonu jejího zbytku. S touto dohodou obviněný Ing. J. L. seznámil obviněného P. S. s tím, že je třeba rozhodnout v jejím smyslu. Vše bylo i realizováno. V důsledku dohody obviněného Ing. J. L. se spolupracovnicí z Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou J. L., bylo jejímu manželovi přestupci J. L. ve správním řízení obviněným uloženo toliko napomenutí. Rovněž ohledně přestupce Ing. J. M. došlo k ujednání mezi obviněným P. S. a jmenovanou, která byla jeho příbuznou (švagrovou), jehož obsahem bylo uložení mírné peněžité sankce, dále aby přestupek nebyl zaznamenán v kartě řidiče a nemusela hradit náklady řízení. V důsledku toho jí byla obviněným ve správním řízení za přestupek uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč.

Ze stručně připomenutých skutkových zjištění prvostupňového soudu jednoznačně plyne, že obvinění Ing. J. L. (v bodech 1/ až 3/ výroku) a P. S. (v bodech 2/ a 4/ výroku) svým jednáním postupovali nejen v rozporu s povinnostmi úředníka zejména zakotvenými v § 16 odst. 1 písm. f) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních samosprávných celcích a o změně některých zákonů, tj. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, ale naplnili jím i všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Toto konstatování je důvodné, neboť jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Současně obviněný Ing. J. L. (v bodě 1/ rozsudečného výroku) svým jednáním naplnil i všechny zákonné znaky trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., neboť v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádal úplatek a takový čin spáchal jako veřejný činitel. Z hlediska subjektivní stránky oba obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem (srov. argumentaci na str. 14 rozsudku prvostupňového soudu).

K výtce obviněného P. S., že se v případě skutku pod bodem 1/ výroku o vině na rozhodnutí nijak nepodílel, pouze je podepsal, je potřebné zdůraznit, že obviněný Ing. J. L. jej „dne 10. 11. 2005 a dále opětovně dne 14. 11. 2005 na poradě seznámil s uvedenou dohodou“ s tím, že je třeba rozhodnout v jejím smyslu. Ze skutkových zjištění je rovněž očividné, že obviněný ve smyslu předmětné dohody následně vydal dne 27. 1. 2006 i rozhodnutí. K příbuzenskému vztahu obviněného s přestupcem – Ing. J. M. lze poznamenat, že tato okolnost (sama o sobě) není důvodem trestnosti zmíněného skutku, která spočívá v záměrném zvýhodnění přestupce.

Jelikož obviněný Ing. J. L. též vznesl námitku, že jeho jednání nedosahovalo stupně nebezpečnosti trestného činu, bylo potřebné se blíže zabývat i touto otázkou.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o společenskou nebezpečnost jednání, které spáchal obviněný Ing. J. L., tak prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku konstatoval: „…je dána tím, že porušil zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Dále porušil zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Konkrétní stupeň nebezpečnosti je u něho výrazně zvyšován významy chráněných zájmů, způsobem provedení, když ingeroval v jednáních popsaných pod body 1-3 rozsudečného výroku a vyšší mírou zavinění se zřetelem k jeho funkčnímu zařazení v systému státní správy. Zavinění u obou kvalifikovaných trestných činů u něho bylo dovozeno ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Nutno však připustit, že vzhledem k relativně nevysokým cenově fakturačním hranicím ohledně zakázky pro AFK Č. (šlo řádově o několika tisícikorunový rozdílový nepoměr a nikoliv o nepoměr v řádech např. desetitisíců či statisíců korun či vyšších částek, které se v různých jiných „úplatkářských aférách“ projednávaných v posledních letech v ČR objevovaly) není konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti zvyšován dalším podstatným znakem – a to následkem. Dosavadní občanská a trestní bezúhonnost obžalovaného i jeho dobré pracovní hodnocení, rovněž stupeň společenské nebezpečnosti nejen že nepovyšují, nýbrž ho poněkud snižují (nikoliv však výrazně, neboť vymezené negativní znaky stupně společenské nebezpečnosti tyto další pozitivní znaky u tohoto obžalovaného výrazně překrývají a převažují)“ (vše na str. 13 rozsudku okresního soudu).

Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného Ing. J. L. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako předmětný trestný čin, Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. K zásadně v tomto směru správným úvahám Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jak byly výše citovány, dovolací soud toliko dodává, že stupeň nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost nemůže snižovat zjištěný počet spáchaných dílčích skutků (protiprávních útoků), jak je tvrzeno v dovolání. Soud prvního stupně přitom vzal v úvahu ve prospěch obviněného mimo jiné i dobré pracovní hodnocení.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných Ing. J. L. a P. S. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 28. August 2008