JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 886/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2008 o dovoláních, která podali obvinění F. M. a M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 55 To 154/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 40/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. M. a M. D. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 2 T 40/2005, byli obvinění F. M. a M. D. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „po vzájemné dohodě obžalovaný F. M. jako osoba samostatně výdělečně činná, jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty podal dne 26. 1. 2004 u Finančního úřadu v Šumperku přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2003, v němž neoprávněně nárokoval vrácení nadměrného odpočtu DPH na základě přijaté fiktivní faktury ze dne 8. 12. 2003 vystavené obžalovaným M. D., osobou samostatně výdělečně činnou, na částku ve výši 2.445.648,- Kč včetně 22 % DPH ve výši 441.018,50 Kč, ačkoliv ve skutečnosti nedošlo ke zdanitelnému plnění, a obžalovaný M. D. jako osoba samostatně výdělečně činná, v postavení dodavatele vystavil tuto fiktivní fakturu s datem 8. 12. 2003 se záměrem umožnit obžalovanému F. M. získání za shora uvedených okolností nadměrného odpočtu DPH ve výši 441.018,50 Kč a ve snaze vyhnout se úhradě DPH na výstupu, kterou by jinak jako dodavatel musel uhradit, tak doložil fiktivní fakturu ze dne 1. 12. 2003 na dodávku téhož zboží firmou M., a.s., na částku 2.415.600,- Kč včetně DPH ve výši 435.600,- Kč obžalovanému M. D., a ačkoliv ve skutečnosti ke zdanitelnému plnění dle této faktury vůbec nedošlo, vykázal plnění podle obou shora uvedených faktur rovněž v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2003 podaném u Finančního úřadu v Šumperku dne 9. 4. 2003“.

Za shora uvedený trestný čin byli oba jmenovaní obvinění odsouzeni podle § 148 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl každému z nich podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění F. M. a M. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 55 To 154/2007, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, podali obvinění F. M. a M. D. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný F. M. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů učinily nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jestliže jeho jednání kvalifikovaly jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V návaznosti na to uvedl, že pokud jde o kupní smlouvu ze dne 8. 12. 2003 a vystavenou fakturu na kupní cenu 2.445.648,- Kč, včetně 22 % DPH ve výši 441.018,50 Kč ze strany spoluobviněného M. D., pak v rámci kontroly provedené Finančním úřadem v Šumperku, tak jak se vyjadřoval i pracovník tohoto finančního úřadu A. G., bylo při místním šetření zjištěno, že v areálu na P. ulici v Š. v objektu bývalé pily se nachází nějaké nákladní automobily, návěs a náhradní díly a v dílně další náhradní díly a v hale ocelové palety, ve kterých byly rozebrané náhradní díly, přičemž se vesměs jednalo o použité zkorodované náhradní díly. Tyto věci co do kvantity odpovídaly předložené faktuře, ale neodpovídaly cenově, když byly nadhodnoceny a díly měly být fakticky šrotové. Podrobnější prohlídka uskladněných náhradních dílů prováděna nebyla, neboť podle předmětné kupní smlouvy mělo dojít k přechodu vlastnického práva až úplným zaplacením kupní ceny, což se však nestalo, a proto nemělo dojít ke zdanitelnému plnění. Následně obviněný upozornil, že podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. v platném znění ke dni jednání, pro které byl odsouzen, se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při prodeji zboží podle kupní smlouvy dnem dodání, v ostatních případech dnem převzetí, nebo zaplacením zboží, a to tím dnem, který nastane dříve, pokud tento zákon nestanoví jinak. Den zdanitelného plnění tak není vázán na nabytí vlastnického práva odběratele. Ke zdanitelnému plnění tak může dojít i v případě, kdy nakonec nedojde k přechodu vlastnického práva. Ze znění tohoto ustanovení nevyplývá, že by ke změně vlastnického práva muselo dojít současně s dodáním zboží, zákon ani nepočítá s alternativou okamžiku zdanitelného plnění při pozdějším přechodu vlastnického práva. V souvislosti s tím obviněný odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 16 Ca 224/97. Z provedených důkazů podle něho není rovněž patrné, že by došlo k vystavení fiktivního daňového dokladu, neboť, jak bylo ve skutečnosti i místním šetřením Finančního úřadu v Šumperku zjištěno, v areálu bývalé pily, kde měl uskladněny nákladní automobily, návěs i náhradní díly, se tyto nacházely, místní šetření bylo ovšem provedeno toliko ve velmi omezeném rozsahu u 10-ti až 15-ti položek a nebylo ověřeno, jaké všechny movité věci se v tomto areálu nacházejí. Soudy nižších stupňů podle jeho slov vyšly ze skutkových zjištění, že minimálně některé movité věci obsažené v předmětné kupní smlouvě se v areálu nacházejí, přesto ve skutkové větě docházejí k závěru, že faktura ze dne 8. 12. 2003 je fiktivní fakturou. Dále argumentoval, že je povinností orgánů činných v trestním řízení dokazovat z úřední povinnosti rozsah zkrácení daně a že nelze přehlédnout rozdílný postup v dokazování v rámci trestního řízení a v rámci daňového řízení, přičemž je zřejmé, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě vyvozovat trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98). Také poznamenal, že nadměrný odpočet DPH, který uplatnil u Finančního úřadu v Šumperku, nebyl tímto finančním úřadem, na základě shora uvedeného místního šetření ze dne 30. 3. 2004, uznán proto, jak vyplývá z výpovědi svědkyně J. N., že bylo zjištěno, že šlo o menší množství náhradních dílů, neodpovídající uvedené finanční hodnotě, a že tyto byly zkorodované. Platebním výměrem pak už nebyl nadměrný odpočet uznán a nedošlo k jeho proplacení. Shledal, že odpověď na otázku, v jakém rozsahu mělo dojít ke zkrácení daně a v jaké hodnotě byly movité věci jím (obviněným) odkoupené a jemu dodané, nelze z provedených důkazů a skutkových zjištění dovodit, ačkoliv se ve skutkové větě uvádí, že se měl pokusit o získání nadměrného odpočtu DPH právě ve výši 441.018,50 Kč a v tomto směru se pokusit vylákat neoprávněně výhodu. Vyjádřil přesvědčení, že z provedených skutkových zjištění došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, když bylo dovozeno, že nedošlo ke zdanitelnému plnění a že tedy neoprávněně podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a požadoval nadměrný odpočet. Uzavřel, že skutková věta uvedená v rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedených důkazech a skutkových zjištěních, a pokud bylo seznáno, že naplnil zákonné znaky pokusu daného trestného činu ve spolupachatelství se spoluobviněným M. D., pak došlo k nesprávnému použití hmotného práva trestního, konkrétně v ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 tr. zák., a rovněž tak při konstatování, že nedošlo z výše uvedených důvodů k zdanitelnému plnění, což však odporuje § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb., bylo nesprávně použito hmotné právo při výkladu tohoto ustanovení.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 55 To 154/2007, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 2 T 40/2005, ve vztahu k jeho osobě ve výroku o vině i o trestu a také další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný M. D. ve svém dovolání uvedl, že soudy došly k závěru, že ve skutečnosti údajně nemohlo dojít ke zdanitelnému plnění, protože spoluobviněný F. M. od něho žádné zboží nakoupit nemohl, jelikož uvedené zboží nikdy nevlastnil, a pokud došlo k nějakému prodeji, mělo se jednat o zboží v hodnotě šrotu, nikoli v hodnotě 2.445.648,- Kč. Prohlásil, že podle jeho mínění tento závěr není v souladu s důkazy, které byly před soudy provedeny. Podotkl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že v roce 2003 nakoupil od společnosti M. a.s. zboží, které pak následně odprodal spoluobviněnému F. M. za 2.445.600,- Kč. Předávka zboží proběhla v provozovně na P. ulici v Š. Toto bylo podle něho potvrzeno výslechem svědka M. D. ml., který také potvrdil, že mu za toto zboží byla vystavena faktura firmou M. Stran tvrzení svědka G., že při provedeném šetření na místě došel k závěru, že se vesměs jednalo o zkorodované náhradní díly, které cenově neodpovídaly faktuře a byly fakticky šrotové, obviněný poznamenal, že při kontrole na místě samém, která trvala pouze půl hodiny, nemohlo tedy dojít ke kontrole všeho zboží a že svědek G. neuvedl žádné výhrady ke zboží a neučinil o tom žádný zápis. Podle jeho slov není možné, aby se soud opíral o tento svědkův závěr, jelikož se jedná toliko o domněnku svědka, když zboží prohlédl pouze zběžně, nikdy nebyla provedena podrobná prohlídka předmětného zboží, natož aby byl proveden znalecký posudek, který by hodnotu zboží přesně určil. V návaznosti na to dovodil, že soud neměl žádné relevantní podklady pro závěr, že zboží nebylo v hodnotě, jakou uváděl, a dodal, že neprovedením posudku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že v dané trestní věci existují důvodné pochybnosti o závěrech soudu týkajících se hodnoty zboží. Pokud se jedná o výslechy svědka S., devíti svědků jménem B. a svědka G., na základě kterých soud shledal, že mezi ním a společností M. nikdy nedošlo k podpisu jakékoli smlouvy, a z nichž se podávalo, že V. M., který mu vystavil fakturu a který od něho v hotovosti převzal fakturovanou částku, pro společnost M. nikdy nepracoval, pak podle něho ani tento závěr neprokazuje jeho vinu, jelikož nikdy nebylo prokázáno, že by mohl vědět, že V. M. pro společnost M. nepracuje či že se nejedná o pravou fakturu této společnosti. Doplnil, že svědek G. nikdy nezpochybnil, že podpis na faktuře není jeho podpisem. Vyjádřil také názor, že závěry znaleckého posudku byly učiněny na základě domněnek a při rozhodování o vině a trestu se proto o tento posudek nelze opírat. Shrnul, že postup soudů nižších stupňů byl chybný, když nebyly správně posouzeny předložené důkazy, nebyl proveden znalecký posudek, kterým by byla přesně určena hodnota prodávaného zboží, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V samém závěru vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování není možno bez pochybností určit jeho vinu a tudíž by na základě těchto pochybností mělo být rozhodnuto o jeho nevině.

Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a on byl obžaloby v celém rozsahu zproštěn, případně, aby byla celá věc vrácena soudu prvního stupně k řádnému projednání.

K dovolání obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Pokud jde o dovolání obviněného F. M., nejprve připomněla, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jim podobnou povinnou platbu a že podle § 148 odst. 2 tr. zák. se uvedeného trestného činu dopustí pachatel, jenž vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. K tomu poznamenala, že odstavec 2 je samostatnou skutkovou podstatou, jíž lze charakterizovat jako zvláštní případ podvodu, když za vylákání výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok. Podotkla, že námitku obviněného o nesprávné aplikaci ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. by bylo možno považovat za relevantní pro zvolený dovolací důvod, pokud by se rozhodnutí soudu opíralo o nesprávné hmotně právní posouzení otázky, kdy došlo ke zdanitelnému plnění a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by jí byl naplněn, protože v obecné rovině je otázka, kdy se zdanitelné plnění při prodeji zboží podle kupní smlouvy považuje za uskutečněné, právním závěrem. Posléze ovšem konstatovala, že obviněný ji dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně a že v této části námitek obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů v závěrech, že šlo pouze o fingované předstírání skutečnosti, z níž měla vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok, takže deklarovaný dovolací důvod jí ve skutečnosti naplněn není. Zdůraznila přitom, že v rámci deklarovaného dovolacího důvodu sloužícího k nápravě právních vad rozhodnutí se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Ke skutkovému stavu, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, obviněný namítl, že skutková věta uvedená v rozsudku soudu prvého stupně nemá oporu v provedených důkazech a skutková zjištění jsou vadná. Obsahem jeho dovolacích námitek tedy není argumentace, zda je či není právní posouzení skutku nebo jiného právního posouzení v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Obviněný v dovolání vyjádřil především nesouhlas se zjištěními, ke kterým odvolací soud dospěl, a domáhá se jejich změny na základě jiného hodnocení provedených důkazů, k čemuž nabízí hodnocení vlastní. V této souvislosti vytýká porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které ovšem není důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupkyně ještě uvedla, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Obviněný ostatně ani takový extrémní nesoulad nenamítá.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání obviněného F. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá.

K dovolání obviněného M. D. státní zástupkyně poznamenala, že tento v dovolání vyjádřil především nesouhlas se zjištěními, ke kterým odvolací soud dospěl a domáhá se jejich změny na základě jiného hodnocení provedených důkazů, k čemuž nabízí hodnocení vlastní, a přitom vytýká porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které ovšem není důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně rovněž nemůže obstát námitka obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu, která je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Konstatovala, že z popisu skutku je zcela zřejmé, že subjektivní stránka je vyjádřena a že i v této části námitek obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů a deklarovaný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není. Následně, shodně jako ve vyjádření k dovolání obviněného F. M., shledala, že soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Dodala, že obviněný navíc ani takový extrémní nesoulad nenamítá. Protože obviněný neuplatnil jiné námitky než skutkové, v jejichž rámci vytkl, že soud nesprávně hodnotil důkazy a z nich vyvodil nesprávná skutková zjištění, ocitl se se svým dovoláním mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Proto takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů, plynoucích z § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] rovněž o dovolání obviněného M. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá.

Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě o dovoláních rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 55 To 154/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných ve skutečnosti směřují právě (primárně) do oblasti skutkových zjištění.

Obviněný F. M. soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zvláště skutkový závěr, podle kterého byla faktura ze dne 8. 12. 2003 na částku 2.445.648,- Kč vystavená spoluobviněným M. D. fiktivní - soudy se postavily na skutkové zjištění, že mezi obviněnými vůbec nedošlo k uskutečnění obchodu deklarovanému touto fakturou a stejně tak nedošlo k uskutečnění obchodu mezi obviněným M. D. a firmou M., a. s., deklarovanému fakturou ze dne 1. 12. 2003). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že z provedených důkazů nevyplývá, že došlo k vystavení fiktivního daňového dokladu a že na jejich podkladě nelze zodpovědět otázku, v jakém rozsahu měla být daň zkrácena, v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že při místním šetření Finančního úřadu v Šumperku bylo zjištěno, že v areálu bývalé pily na P. ulici v Š. se nějaké nákladní automobily, návěs a náhradní díly nacházely, toto místní šetření bylo ovšem provedeno pouze ve velmi omezeném rozsahu, aniž bylo ověřeno, jaké všechny movité věci jsou v tomto areálu uskladněny; dále z výpovědi svědkyně J. N. je podle něho patrné, že nadměrný odpočet DPH, který uplatnil u Finančního úřadu v Šumperku, nebyl tímto uznán z důvodu, že bylo zjištěno, že šlo o menší množství náhradních dílů, neodpovídajících uvedené finanční hodnotě).

Obviněný M. D. namítá neúplné důkazní řízení (soud měl podle jeho názoru provést znalecký posudek, kterým by přesně určil hodnotu náhradních dílů nalezených v areálu bývalé pily na P. ulici v Š. při místním šetření Finančního úřadu v Šumperku), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Také on prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že bylo prokázáno (především svědeckou výpovědí M. D. ml.), že v roce 2003 nakoupil od společnosti M. a.s. zboží, které pak následně odprodal za částku 2.445.600,- Kč spoluobviněnému F. M., že místní šetření Finančního úřadu v areálu bývalé pily na P. ulici v Š. trvalo pouze půl hodiny, a proto nemohlo dojít ke kontrole všeho zboží, že svědek A. G., jenž toto místní šetření prováděl, ke zboží neuvedl žádné výhrady a neučinil žádný zápis, zboží prohlédl pouze zběžně a závěry místního šetření tak jsou pouze jeho domněnkami, tedy že soud neměl žádné relevantní podklady pro závěr, že zboží nebylo v hodnotě, jakou (obviněný M. D.) uváděl; zdůrazňuje rovněž, že nikdy nebylo prokázáno, že by mohl vědět, že V. M. pro společnost M. a.s. nepracuje, že se nejedná o pravou fakturu této společnosti, a dodává, že závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalkyně H. P. byly učiněny na základě domněnek, takže tento posudek nemůže být podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu].

Až teprve následně (sekundárně), z uvedených skutkových (procesních) výhrad a vlastních hodnotících skutkových závěrů, vyvozují oba obvinění, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud bylo jejich jednání kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž obviněný F. M. v souvislosti s tím shledává též pochybení soudů stran ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. Ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně je na místě konstatovat, že obviněný F. M. dovozuje rovněž toto tvrzené pochybení (o nesprávné aplikaci uvedeného ustanovení zák. č. 588/1992 Sb.) výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně, a i v této části námitek podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů v závěrech, že šlo pouze o fingované předstírání skutečnosti, z níž měla vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, příp. též nesprávnost jiného hmotně právního posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svými dovolacími námitkami nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svých dovoláních domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných F. M. a M. D. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. července 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 29. July 2008