JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 882/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2008 o dovolání, které podal obviněný V. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 11 To 49/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 535/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 4 T 535/2006, byl obviněný V. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v R. n. J. jako vedoucí obchodní sekce společnosti R. a.s. H. R. čp., R. n. J., v úmyslu vylákat ke škodě této společnosti její produkty ve prospěch další dosud nezjištěné osoby

1). sestavil objednávku zboží zjevně chybně datovanou 8. srpna 2003 a následně na základě této objednávky vyhotovil kupní smlouvu ze dne 4. 4. 2003 na prodej damašku v množství zhruba 14000 metrů mezi výše uvedenou společností R. a.s. jakožto prodávajícím a firmou N. P. – E. & I., F. K., N. T., K., která však ve skutečnosti neexistovala, respektive její sídlo i osoba uváděná jako její zástupce byly nepravdivé, jakožto kupujícím, přičemž uvedenou objednávku i kupní smlouvu za kupujícího podepsal obviněný, který dále po výrobě objednaného zboží (14139,50 metrů damašku různého druhu o šíři 160 cm) zajistil dne 28. 5. 2003 jeho expedici a dopravu do K., kde si jej převzala nezjištěná osoba, aniž by byla do současné doby faktura na toto zboží znějící na částku 35.076,82 EUR (v přepočtu ke dni vydání faktury 1.100.885,90 Kč) uhrazena,

2). sestavil objednávky zboží ze 7. 3. a 12. 3. 2003 a následně na základě těchto objednávek vyhotovil kupní smlouvy ze dne 10. 3. 2003 na prodej damašku v množství 9000 metrů a ze dne 17. 3. 2003 na prodej atlasgrádlů v množství 7000 metrů mezi výše uvedenou společností R. a.s. jakožto prodávajícím a firmou T. s.r.o., N. čp., U. H., jakožto kupujícím, ačkoliv tato firma si ve skutečnosti u prodávající společnosti nic neobjednala a ani nic nekupovala, a uvedené objednávky a kupní smlouvy byly označeny padělaným razítkem firmy T. s.r.o., přičemž obviněný tyto objednávky a kupní smlouvy sám podepsal i za kupujícího, respektive objednatele, a po výrobě objednaného zboží (celkem 18430,40 metrů výše uvedených látek šíře 140 cm) v celkové hodnotě 1.588.610,- Kč dne 25. 5. 2003 zajistil jeho expedici a dopravu do skladového areálu ve Z., kde bylo převzato dosud nezjištěnou osobou, která byla s obviněným v kontaktu, a do současné doby nebylo společnosti R. a.s. uhrazeno“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému, jako zvláštní podmínka pro osvědčení ve zkušební době, uloženo, aby podle svých možností nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti R. a.s., H. R. čp., R. n. J., škodu ve výši 2.689.465,90 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 11 To 49/2008, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něho rozhodnutí ve věci samé trpí právními vadami, které spočívají v právním posouzení skutku a dalších skutečností podle norem hmotného práva.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s tím, že by se čehokoliv dopustil. Dodal, že i kdyby tomu tak ale bylo, rozhodnutí je právně vadné, neboť z výroku o vině vyplývá, že se tohoto jednání dopustil v úmyslu vylákat ke škodě společnosti R. a.s. její produkty ve prospěch další dosud nezjištěné osoby. Na obou skutcích se tedy podílela „další dosud nezjištěná osoba“ (v prvém případě zboží přebírala jménem neexistující firmy, ve druhém pak na základě falešného razítka). Zdůraznil přitom, že v obou případech osoby, které zboží přebíraly musely vědět, že jednají v podvodném úmyslu a že teprve jejich jednáním byl podvod spáchán nebo dokonán, neboť pokud by si zboží nikdo nepřevzal, bylo by vráceno a škoda by nevznikla. Poté konstatoval, že pokud by se podvodného jednání dopustil a podíl této další dosud nezjištěné osoby byl stejný, jako podíl jeho, pak by nebyl výlučným pachatelem podle § 9 odst. 1 tr. zák., jak byl odsouzen, ale spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. Stejně tak by mohl být i účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu § 10 tr. zák., protože teoreticky mohl spáchání trestného činu zosnovat nebo řídit či mohl někoho ke spáchání trestného činu navést. Rovněž mohl poskytnout jinému pomoc ke spáchání trestného činu. Prohlásil, že nic na tom nemění, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Shledal, že touto, z hlediska zjišťování jeho podílu na vině, podstatnou okolností se krajský soud nezabýval, a to přesto, že se bránil, že sám byl obětí podvodu ze strany třetí osoby, že tedy nemůže být pachatelem, a že právní posouzení skutku a dalších skutečností podle norem hmotného práva je proto vadné. Podle jeho mínění skutečnost, že odvolací soud nezkoumal jeho podíl na dokonaném podvodu vyplývá z toho, že bez dalšího převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.

Dále uvedl, že byť se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, cítí potřebu se k nim vyjádřit, protože dokreslují, jakým způsobem se soudy nižších stupňů zabývaly otázkou prokázání existence jeho podvodného úmyslu ve smyslu § 250 tr. zák., tj. jak oba soudy prokázaly to, že na rozdíl od všech ostatních obchodů, které pro společnost R. zajistil, právě v těchto dvou případech věděl, že odebrané zboží nebude uhrazeno. Podotkl, že právě způsob, jakým mu byla vina prokazována, je příčinou shora uvedeného pochybení.

Poznamenal, že soudy nižších stupňů jakoby nechtěly brát na vědomí, že po zrušení původního rozsudku byly ve věci vypracovány další dva písmoznalecké posudky (Ing. K. a K. ú.), že tyto písmoznalecké posudky jsou v naprostém rozporu s původním grafologickým posudkem (grafoložka A. G. v něm učinila písmoznalecké závěry, které jí vůbec nepříslušely) a vůbec nedovolují učinit závěr o tom, že by on (obviněný) mohl být autorem podpisů kupujících na kterékoliv z listin, jimiž byl spáchán podvod. Přesto bylo naprosto nelogicky rozhodnuto, že tyto listiny za kupující podepsal. Dále argumentoval, že neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem a že takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta obsahuje závěr, který nebyl prokázán, jako se stalo v jeho trestní věci. Vyjádřil přesvědčení, že svým postupem popřely oba soudy zásadu presumpce neviny. Ve smyslu zmíněné základní trestněprávní zásady mělo být na rozdíl od závěrů soudu dovozeno, že závěry písmoznaleckého posudku Kriminalistického ústavu neprokazují, že to byl právě on (obviněný), kdo vyhotovil podpisy údajných zákazníků. Uzavřel, že řádně provedeným znaleckým dokazováním tak odpadl jediný přímý důkaz proti jeho osobě a že zůstaly toliko důkazy nepřímé, které ho však neusvědčují.

Konstatoval, že jeho podvodný úmysl soud dovozuje pouze z následku, ale prokázán mu nebyl. V této souvislosti odkázal na výpověď svědka Ing. E. a Š., v tom smyslu, že společnost R. neměla pro uzavírání kupních smluv se zákazníky stanovena, žádná konkrétní pravidla a že bylo poměrně běžné, že se zboží dodávalo zákazníkům před lhůtou splatnosti faktur, a to i za situace, kdy se jednalo o neznámého zákazníka, třeba i z ciziny, či upozornil, že svědek Ing. E. připustil, že si (obviněný) zřejmě nechal část obchodní korespondence zasílat na svou soukromou adresu. Dále připomněl, že svědkyně Š. uvedla, že do knihy odchozí pošty se zapisovala veškerá korespondence, ale z příchozích dopisů se zapisovaly jen ty doporučené, že vyloučila, že by zaměstnanci společnosti odnášeli korespondenci sami na poštu. Obviněný ovšem seznal, že tato její výpověď je v rozporu s výpovědí Ing. E. a dále nevylučuje, že si (obviněný) poštu mohl odesílat sám a nechat ji zasílat domů. Rovněž zdůraznil, že skutečnost, že adresa společnosti N. P. byla fiktivní, ještě nezpochybňuje možnost uzavření smlouvy korespondenčně, že nebylo řešeno, zda v K. existuje možnost, jako v Č. r., aby sídlo společnosti bylo pouze údajem kontaktním pro přijímání korespondence, bez tohoto, aniž by tato na adrese svého sídla vyvíjela administrativní činnost. Doplnil, že pokud byla společnost N. P. dne 23. 4. 2003 zaregistrována, není důvod, proč by nemohla přijmou zakázku ze dne 28. 5. 2003. Zboží někdo od přepravce někde přijal, kdo a kde ale řešeno nebylo. Též namítl, že společnost N. P. byla zaregistrována až v dubnu 2003, tedy později, než vystavil dodávkový příkaz na výrobu zboží pro tuto společnost, zopakoval, že bylo poměrně běžné, že zboží se dodávalo zákazníkům před lhůtou splatnosti faktur, a to i zákazníkům neznámým, třeba i z ciziny, a prohlásil, že nebylo jeho povinností existenci společnosti ověřovat. Poznamenal také, že dodávkový příkaz byl vystaven dne 26. 3. 2003, tedy pouhý den poté, co se paní Z. stala obětí loupeže, při níž jí byly mimo jiné odcizeny i doklady, následně použité k registraci obchodní společnosti. Připustil, že na společnost R. byl někým spáchán podvod, ovšem odmítl, že by byl členem nějakého mezinárodního gangu, který čekal na to, až budou někomu v K. odcizeny doklady a bude na jeho jméno založena společnost N. P., nic takového mu ani nebylo prokázáno. Posléze podotkl, že smlouvu se společností N. P. měl vyhotovit dne 4. 4. 2003, že tento den sice podle propustky v zaměstnání nebyl a dokonce nebyl ani v R. n. J., nýbrž u lékaře v P. n. M., ale že mohl pouze zapomenout změnit datum na dokumentu, přitom zmínil, že bylo běžné, že na pracoviště docházel i ve dnech svého volna a že není vyloučeno, že se ještě ten den na pracoviště vrátil či že smlouvu vyhotovil ráno, a teprve poté jel na vyšetření, neboť evidence jeho docházky ve společnosti R. nebyla žádná. Rovněž pokud svědek H. uvedl, že jej (obviněný) zcela nekonkrétně žádal o radu, jak vozit zboží do K., resp. do A., pak taková nevědomost nemůže obviněného podle jeho slov usvědčovat z podvodu. Obviněný poukázal též na výpověď svědkyně V. v tom smyslu, že během dopravy nebylo možné fakturu vyměnit, neboť při přechodu zboží přes státní hranici musí být faktura opatřena razítkem celního úřadu. Přitom ale svědek C., pracovník společnosti zajišťující dopravu předmětného zboží do S., vypověděl, že se na něho (obviněný) v průběhu dopravy obrátil s tím, že řidiči, který přepravuje zboží, byly předány nesprávné doklady. Jmenovaný svědek proto odcestoval do R. n. J., kde od něho (obviněného) převzal doklady (pravděpodobně fakturu či dodací list) a předal je řidiči ještě na českém území. Obviněný vyjádřil souhlas s tím, že nebylo možné vyměnit fakturu, která již v té době musela být odbavena vnitrostátní celnicí, vyměnit doklady jiné, např. dodací list, ale vyloučeno nebylo. Následně vznesl otázku, proč v případě, že by vyměnil dodací list, by zboží šlo nejprve do S. v M., aby se pak vracelo zpět do P. v K. Uzavřel, že to postrádá logiku a že pokud přepravu zboží do společnosti N. P. realizovala společnost S., mělo by být zjistitelné, kam bylo dopraveno, kde se vykládalo a kdo ho přebíral, tedy bylo by možné se dostat k přímému pachateli, to ovšem nikdo neudělal.

Stran skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2). konstatoval, že se nejednalo o první obchod, který zajišťoval pro společnost T. s.r.o. pan J., že faktury z dvou dříve realizovaných obchodů byly řádně uhrazeny, a proto důvodně spoléhal, že i tato dodávka bude řádně zaplacena. Bylo ale zjištěno, že dotyčný nejednal jménem společnosti T. s.r.o., ale jejího jména pouze zneužil. Přitom dodal, že ke dvěma předchozím obchodním případům, musí existovat účetní dokumentace a musí v ní být podpisy za společnost T. Tuto skutečnost však nikdo neověřoval a soudy se zabývaly pouze tím, že svědek J., zástupce pravé společnosti T. s.r.o., jednoznačně uvedl, že jeho společnost nikdy neobchodovala se společností R., že nezná jeho (obviněného) a že pro společnost T. s.r.o. žádný muž jménem J. nepracoval. To podle něho jenom potvrzuje existenci podvodu spáchaného někým jiným než jím (obviněným). Také připomněl, že svědek V. vypověděl, že odvážel zboží pro společnost T. do Z., na vrátnici B. areálu, poté, co nahlásil jméno odběratele, byl poslán ke konkrétní rampě, kde po nějaké době tři muži toto zboží vyzvedli. Jejich totožnost nijak nekontroloval. Zboží tedy bylo vykládáno v uzavřeném areálu, kde měla mít společnost T. sklady. Pokud by tomu tak nebylo, nikdo by tam jmenovaného svědka s nákladem nevpustil a nesměroval by ho dokonce ke konkrétní rampě. Shledal, že by mělo být dohledatelné, kdo měl sklady pronajaté, kdo za ně zaplatil, kdo zboží odvážel a přivlastnil si ho. Nikdo ale necítil potřebu se tím zabývat. Jestliže je mu vytýkáno, že telefonní číslo, údajně patřící společnosti T. a uložené v paměti jeho mobilního telefonu, bylo aktivováno až koncem května 2003, tedy téměř dva a půl měsíce po jeho údajném jednání s touto společností, pak vzhledem k době, která uplynula, toto jen stěží může vysvětlit, jelikož si na to nepamatuje. Není ale vyloučeno, že ho někdy po zmíněné zakázce znovu kontaktoval onen fiktivní pan J. a sdělil mu nové telefonní číslo, přitom podle jeho slov mu ale není jasné, proč by si ho po dokonaném a dokonale zorganizovaném podvodu (pokud by byl podvodník) ukládal do telefonu s označením T. Doplnil, že pokud toto číslo společnosti T. není, mělo být zjištěno komu patří. Také namítl, že soud hodnotil jako významné, že k oběma podvodům došlo pouze pět týdnů před jeho odchodem od poškozené společnosti na vlastní žádost. Tato skutečnost je však podle něho vytržena ze souvislosti, neboť důvodem odchodu ze zaměstnání byla koupě domu v P. n. M. a opuštění nájemního bytu v R. n. J.

Uzavřel, že existence mnoha nejasností v této záležitosti ještě neznamená, že se dopustil podvodného jednání. Naopak tyto nejasnosti znamenají, že vyšetřování celé věci nebylo prováděno pečlivě. Jakmile byl objeven potenciální pachatel (on), veškerá aktivita se soustředila na jeho usvědčení a nikoliv na objasnění trestného činu a zjištění skutečného pachatele. Obstarávaly se důkazy, které ho měly usvědčit a důkazy svědčící v jeho prospěch provedeny nebyly. Co se stalo se zbožím, kdo jej převzal a jak s ním naložil, se nezjišťovalo, stejně jako to, jak byla vyřešena loupež vůči paní Z. či kdo odvezl zboží ze Z. Naopak závěr o jeho vině je činěn z tohoto, že smlouvy byly podepsány skupinově shodnou náplní. Nikdo neprověřoval, který výrobce náplň vyráběl a zda ji nedodával jak do Č. r., tak do K. Krajský soud namísto, aby se zabýval odvolacími námitkami, pak odůvodnil své rozhodnutí víceméně pouze obecnými frázemi. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo výše zmíněnými vadami, když popis skutků ani dosud učiněná skutková zjištění nedovolují učinit spolehlivý závěr o tom, že co do skutkových zjištění svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), vzhledem ke skutečnosti, že zde existuje důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 11 To 49/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Podle obviněného totiž orgány činné v trestním řízení provedly neúplné důkazní řízení (nezjišťovaly, co se stalo se zbožím, kdo a kde je v K. od přepravce přijal, resp. kdo měl pronajaty sklady v B. a. ve Z. a kdo z nich odvezl zboží, jak byla vyřešena loupež spáchaná na paní Z., neověřovaly podpisy na účetní dokumentaci k předchozím dvěma obchodům se společností T. s.r.o. či komu patří telefonní číslo označené v jeho mobilu názvem jmenované společnosti, popř. který výrobce vyráběl náplň, jíž byly podepsány předmětné smlouvy a zda ji nedodával také do K.), přitom uzavírá, že orgány činné v trestním řízení obstarávaly pouze důkazy, které jej měly usvědčit, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedly, a že v dané trestní věci existuje mnoho nejasností, jelikož vyšetřování nebylo prováděno pečlivě. Jmenovitě soudům pak vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi Ing. M. E., J. Š., Š. Š., N. H., V. V., P. C., V. V. a písmoznaleckých posudků Ing. P. K. a K. ú. P. a grafologického posudku A. G.) a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) s tím, že svým postupem porušily zásadu presumpce neviny. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že jednání, které je mu kladeno za vinu, včetně podvodného úmyslu, nebylo v průběhu řízení prokázáno, přičemž tvrdí, že se ničeho nedopustil, že se stal obětí podvodného jednání jiné, dosud nezjištěné osoby). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že nenaplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a že tak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž a především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Shora shrnuté námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zvláště z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na neúplném důkazním řízení, nesprávném hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištěních (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud by tedy bylo dovolání podáno jen z naznačených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Obviněný ale uplatnil i argumentaci, kterou již lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Konkrétně jde o námitky, že podle skutkových zjištění soudů se měla(-y) na obou skutcích podílet další, dosud nezjištěná(é) osoba(-y), a přesto jej soudy odsoudily jako výlučného pachatele, ačkoliv mohl být spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. či účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu § 10 tr. zák., takže skutková zjištění soudů neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Obohacením, jímž je trestný čin podvodu dokonán, se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.].

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v jeho základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Spolupachatelství podle předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).

Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle § 10 odst. 1 tr. zák., kdo úmyslně

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),

c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 100 s.]. Z hlediska zavinění musí být dán u účastníka úmysl podle § 4 tr. zák., a to úmysl přímý nebo nepřímý. Podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu a skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzená rozhodnutím odvolacího soudu je na místě konstatovat, že jednání obviněného je třeba charakterizovat jako podvodné. Tímto jednáním obviněný vytvořil podmínky pro to, aby jiná(-é) osoba(-y), byť dosud nezjištěná(-é), ke škodě obchodní společnosti R. a.s. (podřaditelné pod pojem značná škoda ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.) neoprávněně získala(-y) majetkový prospěch – obohatila(-y) se, k čemuž došlo popsaným převzetím zboží bez jeho úhrady. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného [ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.] zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Stručně shrnuto, obviněný se podle shora popsaných skutkových zjištění dopustil úmyslného podvodného jednání, jehož důsledkem (v příčinné souvislosti s ním) bylo obohacení jiného a současně způsobení značné škody na cizím majetku. Tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Za tohoto stavu je zřejmé, že nepřicházelo v úvahu posoudit soudy zjištěný skutek „pouze“ jako některou z forem účastenství na předmětném trestném činu ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. Nelze pak soudům nižších stupňů vytýkat, jestliže dospěly k závěru, že obviněný jednal jako pachatel ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. Ostatně, ani případný fakt spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. by nic nezměnil na závěru o vině obviněného trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Dodat je možno, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost se v daném případě nachází pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a že tedy v daném případě nebyla naplněna též materiální stránka předmětného trestného činu.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. července 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 30. July 2008