JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 871/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 dovolání, které podal obviněný mjr. Mgr. S. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 405/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 405/2007, byl obviněný mjr. Mgr. S. L. uznán vinným, že

během měsíce října 2005, v rozporu zejména s ustanovením § 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v platném znění, § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany, v sídle tohoto oddělení, opakovaně požadoval po svých podřízených provádění různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji poskytnutím bezplatné pracovní síly, a to jak v době jejich výkonu služby, tak i volna, či v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M. B., pprap. R. B., pprap. Z. K., pprap. L. Ř. (správně má být prap. L. Ř.) a nprap. R. S. (správně má být prap. R. S.) podřídili a práce vykonali z obavy, že by jinak byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání.

Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s výkonem pravomoci veřejného činitele na dobu dvou let.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo vnitra, Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný mjr. Mgr. S. L. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný mjr. Mgr. S. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v rámci řízení před soudy obou stupňů nikdy nedošlo k prokázání jeho skutečného příkazu.

V odůvodnění podání obviněný uvedl, že v průběhu řízení před prvostupňovým soudem byla svědky pprap. B., prap. S., pprap. K., pprap. B., prap. Ř., npor. Ing. K. tvrzena obava z jeho osoby, která je však vedla k podání trestního oznámení až téměř rok po celé události, a to z důvodu snahy jej jako nadřízeného z funkce sesadit z důvodu blížící se platnosti služebního zákona. Konstatoval, že v odůvodnění rozsudku se soud vypořádal z předloženými důkazy tak, že jedné skupině svědků (shora uvedeným) uvěřil a výpovědím druhé skupiny svědků (D., Š., V., nprap. Č., nprap. V., M.) a jeho osobě nikoliv. V této souvislosti podotkl, že na pracovně Policie ČR v Dubňanech se v průběhu vyšetřování nacházely na nástěnce vyvěšené termíny ohledně průběhu oprav bytu paní Š., což vedlo k tomu, že všichni podřízení měli časově velmi dobře sladěnou výpověď. Obviněný namítl, že soud prvního stupně vedl celé řízení v jeho neprospěch, což shledal např. ve zkoumání jeho vztahu ke svědkyni Š., kdy bylo zabíháno do intimních podrobností, přestože se jednalo o vztahy mimo pracoviště. Opačně soud postupoval u svědků pprap. B. a npor. Ing. K., jejichž intimní vztah vůbec nezkoumal, ačkoliv měl zjistit skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností. Tento vztah, který vznikl a rozvíjel se přímo na pracovišti Policie ČR Dubňany, obviněný jako neprofesionální jmenovaným několikrát vytkl, a tudíž měli osobní důvod se mu mstít. V průběhu dokazování před prvostupňovým soudem došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně a nezaujatě a objasňovat i bez návrhu jak okolnosti svědčící v jeho prospěch tak i neprospěch. Zásada in dubio pro reo byla porušena též v tom, že zůstanou-li i po provedení a vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít v jeho prospěch. Pokud okresní soud při vyhlašování rozsudku prohlásil, že existují dvě protichůdné linie výpovědí a uvěřil jedné z nich „protože by to prostě mohla být pravda“, tak jej odsoudil na základě skupiny nepřímých důkazů, které se navíc opírají často jen o pocity svědků a nikoliv o určitá a jednoznačná tvrzení. Během dokazování se pracovalo pouze s nepřímými důkazy, jenž však vykazovaly vzájemné rozpory. Jedna skupina svědků, která měla osobní zájem na stíhání obviněného, tvrdila, že šlo o rozkaz, druhá skupina potvrdila tvrzení obhajoby, že se nejednalo o rozkaz, ale o pomoc přátel a kolegů.

Za relevantní obviněný označil i okolnost, že k podání podnětu došlo s několikaletým časovým odstupem, a to až na základě jeho výtek vůči svým podřízeným – svědkům vypovídajícím v jeho neprospěch. Zmínil též předložené zprávy SMS, které mu zaslal svědek pprap. B., z nichž vyplývá spíše přátelský vztah a nikoliv obava a strach; během trestního řízení však jmenovaný vypovídal proti němu. Prvostupňový soud se nezabýval ani otázkou, že někteří svědci obžaloby mluvili velmi nekonzistentně a rozporuplně, zejména v okolnostech jejich bázlivého vztahu ke svědkyni Š. a jeho osobě, což bylo vyvráceno fotografiemi z různých oslav a společenských akcí, eventuálně jako v případě svědka prap. S. se jednalo o vzájemnou kamarádskou výpomoc, kterou mu paní Š. i obviněný vrátili výpomocí na rodinném domě, jenž si pronajal. Podle obviněného byly výpovědi této skupiny svědků nelogicky postaveny do kontextu jejich tvrzení, že obviněný byl tvrdý velitel, dával jim přísné služební rozkazy, což však vyplývá z postavení Policie ČR jako organizace, kde se vertikální řídící akty prosazují prostřednictvím rozkazů. Rozkaz, který by byl v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, tedy musí být splněn a následně ohlášen nadřízenému, ne však až po roce a půl. Přitom tato skutečnost byla použita jako podpůrný důkaz tvrzení obžaloby.

Podle obviněného nebyly naplněny zákonné znaky „trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť toho se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci“. Škodou se zde rozumí nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální, zejména např. poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná výhoda na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, neplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla, anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

Institut zásady in dubio pro reo spočívá v tom, že vina musí být bez jakýchkoliv pochybností prokázána, a pokud tyto existují, musí být obviněná osoba v duchu této zásady zproštěna. Obviněný namítl, že o jeho vině byla celá řada pochybností. Odsuzující rozsudek, byť opticky velmi mírný a výchovný, proto shledal nespravedlivým. Označuje totiž dosud bezúhonného člověka, policistu a velícího důstojníka jako odsouzence pouze na základě několika nepřímých důkazů, proti kterým stojí nejméně stejně relevantní důkazy opaku či podobné pochybnosti o opačném průběhu skutků, ze kterých byl obviněný obžalován a následně odsouzen.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 405/2007.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím, v jeho rámci lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat nesprávnost skutkových zjištění, neúplnost dokazování, vadné hodnocení důkazů apod. Jinými slovy dovoláním lze napadat právní kvalifikaci skutku, nikoliv samotná skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí založeno. Státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný vytkl, že skutková zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., jsou založena na nesprávném hodnocení provedených důkazů a že se soudy náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, založil dovolání výhradně na skutkových námitkách, které nejsou způsobilé uplatněný důvod dovolání naplnit. V tomto ohledu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř, a proto k této části podání nelze přihlížet.

Podle státní zástupkyně je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání, a to s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., významná toliko otázka, zda v popsaném jednání obviněného – vedoucího oddělení Policie ČR Dubňany, lze spatřovat „výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu“, tj. znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž v této části shledala dovolání důvodným. Současně připomněla skutková zjištění učiněná v soudním řízení a vymezení konstatovaného trestného činu v zákoně. Uvedla, že jednání obviněného je v daných souvislostech relevantně vymezeno tak, že v úmyslu zvýhodnit svou přítelkyni poskytnutím bezplatné pracovní síly při zvelebování bytu, jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany opakovaně požadoval od svých podřízených provádění různých prací v době volna i výkonu služby. Při výkladu znaku „výkon pravomoci“ nelze pominout dikci § 89 odst. 9 věty třetí tr. zák., podle níž se k trestní odpovědnosti veřejného činitele podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Podle skutkové věty výroku o vině je výše popsané jednání obviněného v rozporu s ustanovením § 2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR v platném znění, a s ustanoveními § 2 odst. 3, § 29 písm. a), c) tehdy platného zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je patrno, že závěr o výkonu pravomoci způsobem odporujícím zákonu soud učinil na základě zjištění, že mezi úkoly policie nepatří výpomoc soukromým osobám při zvelebování bytu.

Dále státní zástupkyně připomněla, že pravomoc je veřejnému činiteli svěřena k tomu, aby mohl nést odpovědnost, kterou má za plnění konkrétních úkolů společnosti a státu. Rozumí se jí zejména oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů a vykonávat tato rozhodnutí. Soud správně poznamenal, že mezi takové úkoly nepatří rozhodování o výpomoci soukromým osobám, takže pokud obviněný poslal své podřízené zvelebit byt své přítelkyně, nerozhodoval o plnění úkolů společnosti a státu, tedy jednal zcela mimo kruh vztahů, do kterých může svou pravomocí zasahovat. Podle mínění státní zástupkyně obviněný neorganizoval, neřídil, a nehodnotil výkon služby svých podřízených, protože vykonávané práce svým obsahem nejsou výkonem služby podřízených, které upravovalo mimo jiné ustanovení § 29 zák. č. 186/1992 Sb. V pojmu pravomoci je obsažen prvek rozhodování i prvek moci. V odůvodnění napadených rozhodnutí je zdůrazněno, že se podřízení báli nevyhovět „opakovanému požadavku“ obviněného. Toto zjištění je relevantní pro závěr, že vnímali faktickou moc, kterou obviněný jako jejich nadřízený disponoval, ale je zřejmé, že ji neuplatnil při rozhodování souvisejícím se zákonem mu svěřenou pravomocí a odpovědností. Jednáním obviněného, které spočívalo v žádosti o pomoc při zvelebování bytu, není naplněn ani žádný z alternativních znaků objektivní stránky trestného činu podle § 158 tr. zák. Požadavek pracovní výpomoci na cizím bytě, o který v daném případě šlo, není výkonem svěřené pravomoci, ani je-li vysloven v pracovní době. Popsané jednání obviněného soudy hodnotily jako jednání veřejného činitele, protože jednal z titulu funkce vedoucího OO PČR. Uzavřely, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, aniž by však hodnotily, že v konkrétní situaci nevystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc, protože předmět jeho požadavku nesouvisel s rozhodováním o právech a povinnostech subjektů svěřené vedoucímu OO PČR zákonem o Policii ČR, nebo zákonem o služebním poměru příslušníků Policie ČR.

Nevykonával-li obviněný žádnou pravomoc, a to svou ani pravomoc jiného veřejného činitele, nemohl ji vykonávat způsobem odporujícím zákonu, event. nemohl ji ani překročit. Soudy obou stupňů se otázkou, zda čin obviněného byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, nezabývaly. Jestliže konstatovaly, že obviněný „nepochybně vystupoval z titulu své funkce“, jde ve smyslu požadavků § 89 odst. 9 tr. zák. o závěr nerozhodný. Vystupování veřejného činitele „z titulu jeho funkce“ není totožné s výkonem jeho pravomoci. Skutek zjištěný Okresním soudem v Hodoníně nebyl ve vymezeném rozsahu správně právně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a na tom spočívá i napadené usnesení Krajského soudu v Brně.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud:

- vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Hodoníně; současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

- podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

- podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupkyně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný mjr. Mgr. S. L. uplatňuje v podstatné části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný odmítá, že by dával podřízeným příkazy k provádění prací v bytě svědkyně Š. a uvádí, že jeho vina nebyla prokázána. Tvrdí, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny i zásady in dubio pro reo. Vytýká, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, jež se opírají o pocity svědků, které vykazovaly i vzájemné rozpory. Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného (srov. zejména argumentaci na str. 9 a 10 rozsudku). S těmito skutkovými závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně.

V dovolání obviněný mjr. Mgr. S. L. též namítá, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným [v důsledku zřejmě písařské chyby se v podání nesprávně uvádí ustanovení § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v tomto směru byl předmětný skutek správně právně posouzen.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Podle § 89 odst. 9 tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Z ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, který byl účinný v době spáchání předmětného skutku, vyplývalo, že služební funkcionáři jsou oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny. Podle § 29 písm. a), c) téhož zákona platilo, že nadřízený je povinen

a) organizovat, řídit, kontrolovat a hodnotit výkon služby svých podřízených,

c) vytvářet příznivé podmínky pro výkon služby.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Hodoníně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný mjr. Mgr. S. L. „jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany, v sídle tohoto oddělení, opakovaně požadoval po svých podřízených provádění různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji poskytnutím bezplatné pracovní síly, a to jak v době jejich výkonu služby, tak i volna, či v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M. B., pprap. R. B., pprap. Z. K., prap. L. Ř. a prap. R. S. podřídili a práce vykonali z obavy, že by jinak byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání“. Předně je potřebné uvést, že obviněný byl jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany veřejným činitelem, neboť se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně je nutno dodat, že v té části skutku, kdy „požadoval po svých podřízených provádění různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š.“, a to v době jejich výkonu služby, vystupoval v postavení veřejného činitele. Toto konstatování je důvodné, neboť jako vedoucí obvodního oddělení Policie ČR – tj. nadřízený – byl ve smyslu výše citovaných ustanovení § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy účinného zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, nejen oprávněn, ale i povinen podřízeným policistům organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny. V této spojitosti lze poukázat na výpovědi některých svědků, kteří i v době výkonu služby práce v bytě prováděli, jejichž tvrzení prvostupňový soud shledal věrohodným, a z něhož při rozhodování vycházel.

Např. svědek prap. L. Ř. vypověděl: „…v bytě pracoval někdy v průběhu října roku 2005 s kolegou K. Ten večer nastoupili na noční směnu, kdy za nimi přišel obžalovaný a řekl jim, že půjdou pracovat do bytu. Oni mu sdělili, aby se nezlobil, že nepůjdou, protože jsou ve službě. On jim na to odpověděl, že oni ho také budou potřebovat, až budou chtít vyměnit nějakou službu, nebo budou mít nějaký požadavek na volno. Pokud mu řekli, že mají ještě nějaké dopravně – bezpečnostní akce, tak jim sdělil, že se o to nemají starat, že to zařídí.“ Svědek rovněž konstatoval, že „…měl z obžalovaného strach, protože v minulosti se již ukázalo, že se dokáže mstít. To byl důvod, proč s kolegou šli do bytu pracovat. Když do bytu přišli, otevřela jim přítelkyně obžalovaného paní Š., a ta jim řekla, co konkrétně mají v bytě dělat. Pracovali tam celkem asi 2,5 až 3 hodiny, natahovali omítku v chodbě“ (vše na str. 5 rozsudku). Svědek pprap. Z. K. uvedl: „…osobně v bytě pracoval s kolegou Ř. na příkaz obžalovaného, který jim řekl, že budou v bytě natahovat omítky, a to v jednom případě v době od sedmi hodin do půl deváté v době jejich noční služby. Z bytu odešli poté, co byly práce hotovy.“ Svědek taktéž vypověděl, že „v době, kdy v bytě pracovali, nebyl na oddělení fyzicky nikdo přítomen, pokud by v tu dobu oba policisté řádně plnili své pracovní úkoly, objížděli by terén a na oddělení by se vraceli pouze např. na WC.“ Současně zdůraznil: „Z jeho strany se určitě nejednalo o kamarádskou výpomoc, měl strach odmítnout, protože atmosféra na oddělení nebyla dobrá a všichni se báli msty ze strany vedoucího“ (vše na str. 4 rozsudku). Svědkyně pprap. M. B. uvedla: „…13. a 14. října, kdy přišla do zaměstnání, bylo jí obžalovaným nařízeno, aby se převlékla do pracovní uniformy, že pojedou uklízet byt. V bytě byla přítelkyně obžalovaného paní Š., spolu odnesly nářadí do sklepa, a poté ji tato sdělila, co je třeba udělat a z bytu odešla… První den pracovala v bytě dopoledne, druhý den v odpoledních hodinách, každý den asi 3 – 4 hodiny.“ Svědkyně zdůraznila: „Každý z kolegů věděl, co znamená obžalovanému nevyhovět, jednalo se podle ní o člověka velmi lstivého…“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku). Svědek pprap. R. B. vypověděl: „…v předmětném bytě pracoval asi 5x někdy v měsíci říjnu, jednou i v době, kdy byl ve službě, na přesné datum si již nevzpomněl.“ Konstatoval, že obviněnému vždy vyhověl, neboť se bál, aby se mu nemstil. V minulosti s ním měl nějaké potíže ohledně spisů a udělování služebního volna. V bytě pokládal podlahy, maloval a prováděl montážní práce v koupelně. Dále dělal zednické práce a natahoval omítky (vše na str. 3 rozsudku).

Ze skutkových zjištění je zjevné, že obviněný mjr. Mgr. S. L. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jako veřejný činitel (vedoucí obvodního oddělení Policie ČR) v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (Z. Š.), vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy účinného zák. č. 186/1992 Sb. posílal v rámci služby a na úkor jejího řádného výkonu podřízené policisty provádět různé práce do bytu jmenované). Po subjektivní stránce obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť z hlediska dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem šlo o jednání chtěné. Právní námitku, jak byla v příslušné části mimořádného opravného prostředku uplatněna, tudíž nelze akceptovat. Jelikož obviněný nic nevytkl tomu, že jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně bylo též kvalifikováno jako trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., tak v uvedeném směru Nejvyšší soud napadená rozhodnutí neposuzoval.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 30. September 2008