JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 854/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovoláních, která podali obvinění Ing. M. Č. a J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 6/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. Č. a J. F. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 16 T 6/2004, byl obviněný Ing. M. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, a obviněný J. F. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „I. obžalovaní Ing. M. Č. a J. F. společně jako statutární představitelé spol. S. a.s. sídlící ve S. a to obž. Ing. M. Č. vlastnící 97 % akcií této obchodní společnosti jako předseda jejího představenstva a obž. J. F. vlastnící 3 % akcií jako místopředseda jejího představenstva, kdy tyto funkce zastávali do dne 18. 5. 1999, ač byli obeznámeni majetkovými poměry zastupovaného subjektu, který od počátku výkonu živnostenských činností spočívajících v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, tedy počínaje měsícem leden 1998, nebyl způsobilý řádně plnit splatné závazky mající vůči více věřitelům, srozuměni s rozsahem závazků zastupovaného subjektu, jež byl mj. zřejmý z obsahu sjednaných smluv (dne 31. 12. 1997 uzavřel obž. J. F. v zast. spol. S. a.s., jako kupující, s obž. Ing. M. Č., podnikajícím pod obchodním názvem S., jako prodávajícím, kupní smlouvu, jejímž předmětem byly soubory věcí, práv a majetkových hodnot sloužících k provozování ve smlouvě specifikovaných prodejen potravin sestávajících se z HIM, zásob a pohledávek v celkové výši 14,201.503,- Kč, z toho činila hodnota zásob a pohledávek 9,582.646,- Kč; na podkladě tohoto smluvního ujednání na spol. S. a.s. převedené pohledávky ve výši 8,666.382,- Kč byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 1998 za spol. S. a.s. uzavřené také obž. J. F. postoupeny Ing. M. Č. – S., který se je zavázal kompenzovat úhradou závazků z prodeje samostatné organizační složky podniku ve výši 4,462.813,- Kč, závazku z provedeného vkladu budovy supermarket B. ve výši 3,735.000,- Kč a finanční částkou 468.568,- Kč, přičemž oproti disponibilním zdrojům v celkovém rozsahu 10,051.214,- Kč byly na spol. S. a.s. převedeny závazky v celkovém rozsahu 22,711.843,80 Kč, z nichž závazky vůči obchodním společnostem K. u. a.s. za dodávky realizované v době od 9. 7. 1997 do 14. 10. 1997 za celkem 686.212,- Kč, splatné v době od 6. 8. 1997 do 6. 11. 1997, M. j. S. a.s. za dodávky realizované v době od 17. 7. 1997 do 13. 10. 1997, za celkem 125.421,- Kč, splatné v době od 16. 8. 1997 do 12. 11. 1997, S., zmrzlina a mražené výrobky spol. s r.o. za dodávky realizované v době od 30. 7. 1997 do 28. 11. 1997, za celkem 21.583,- Kč, splatné v době od 14. 8. 1997 do 12. 12. 1997, M. m. s.r.o. za dodávky realizované v době od 26. 8. 1997 do 17. 12. 1997, za celkem 284.469,50 Kč, splatné v době od 20. 10. 1997 do 15. 2. 1998, L. s.r.o. za dodávky realizované v době od 27. 8. 1997 do 13. 10. 1997, za celkem 14.219,- Kč, splatné v době od 10. 9. 1997 do 27. 10. 1997, N. C. R. s.r.o. za dodávky realizované v době od 28. 8. 1997 do 13. 11. 1997, za celkem 267.577,- Kč, splatné v době od 27. 9. 1997 do 23. 11. 1997, a závazky další, nebyly ani ke dni 18. 5. 1999, ani později uhrazeny, přičemž obžalovaní spol. S. a.s. dále zavázali k plnění z úvěrové smlouvy č., jíž dne 26. 11. 1997 uzavřeli s K. b. a.s. P., jejímž předmětem byl úvěr ve výši 42,500.000,- Kč určený k restrukturalizaci úvěrů poskytnutých na supermarket ve V., kdy jistina byla úvěrovým dlužníkem splácena toliko do dne 25. 12. 1998 a úroky přestaly býti hrazeny ode dne 30. 11. 1998, přičemž obž. Ing. M. Č. nebyl dále ke sjednanému termínu 20. 10. 1997 pro insolvenci firmy Ing. M. Č. – S. existující již nejméně od 31. 12. 1996 schopen splatit úvěr, který mu byl ve výši 19,580.000,- Kč poskytnut A. a.s. a v měsíci lednu 1998 přestal splácet sjednané 210.000,- Kč měsíční splátky úvěru, který mu byl dne 9. 3. 1995 poskytnut týmž bankovním ústavem ve výši 10,800.000,- Kč; tedy navzdory zcela zjevné insolvenci spol. S. a.s., a to od počátku výkonu touto provozovaných obchodních činností, tedy od nejméně měsíce ledna 1998, kdy vzhledem k jejímu úvěrovému a dalšímu finančnímu zatížení nebylo dáno žádných záruk na dosažení míry zisku potřebné k vyrovnání jejích veškerých závazků během doby splatnosti touto přijímaného plnění, sjednávali obžalovaní další závazkové vztahy a společnost tak zavazovali k plnění vždy k pevně sjednanému termínu, a to zpravidla v krátkých lhůtách splatnosti faktur, popř. s jejich vědomím bylo na podkladě smluvních ujednání učiněných dříve plnění přijímáno pracovníky společnosti, aniž by dodavatelské partnery obeznámili tím, že vzhledem ke stavu hospodaření jimi zastupované společnosti nebude této poskytované plnění ve sjednané lhůtě splatnosti faktur uhrazeno, a kromě dílčích plateb se tak také v plném rozsahu nestalo ani po uplynutí této lhůty; následně popsaným jednáním, kdy zástupcům dodavatelských organizací byly obžalovanými zatajeny poměry spol. S. a.s., zejm. výše neuhrazených dluhů a skutečnost, že tato nedisponuje prostředky na úhradu budoucího závazku v rámci sjednané splatnosti, byla poškozeným subjektům ve svém souhrnu způsobena škoda v celkové výši nejméně 21,662.443,60 Kč, na jejímž vzniku se obž. J. F. podílel co do výše nejméně 21,346.875,60 Kč;“ přičemž obvinění se tak dopustili v rozsudku konkrétně (pod body 1. až 56.) a „obž. Ing. M. Č. sám jako statutární představitel společnosti S. a.s., navzdory insolvenci zastupovaného subjektu, jejíž existencí byl obeznámen, dále“ (pod body II./57. až 60.) popsaných podvodných jednání.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. Č. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu živnostenského podnikání, jehož předmětem je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, v trvání šesti let a dále mu bylo zakázáno vykonávat funkce statutárních orgánů obchodních společností všech typů na dobu šesti let.

Obviněný J. F. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu živnostenského podnikání, jehož předmětem je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, v trvání šesti let a dále mu bylo zakázáno vykonávat funkce statutárních orgánů obchodních společností všech typů na dobu šesti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. F. uložena povinnost zaplatit v rozsudku specifikovaným poškozeným subjektům na náhradě škody v rozsudku uvedené částky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly v rozsudku specifikované poškozené subjekty s uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o zproštění obviněných Ing. M. Č. a J. F. obžaloby pro dílčí skutky v rozsudku popsané.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. M. Č. a J. F., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění Ing. M. Č. a J. F. dovolání, přičemž oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. M. Č. vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud tím, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a odvolací soud tím, že zamítl podle § 256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, porušily článek 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Následně prohlásil, že naplnění skutkové podstaty tzv. fakturačního podvodu v rámci § 250 tr. zák. nelze dovozovat za podmínek přísnějších, než stanoví pro podmínky podnikání obchodní zákoník a zákon o konkurzu a vyrovnání. Jestliže tyto předpisy obviněnému nestanoví povinnost podat návrh na konkurz, tedy není v daném období ani předlužen ani insolventní ani nezastaví platby, nelze mít podle něho za to, že v daném období uzavírá obchodní vztahy, ve kterých má alespoň nepřímý úmysl získat pro sebe či jiného obohacení. Poznamenal, že nelze považovat za fakturační podvod každé jednání, kdy odpovědný pracovník či jeho pracovníci uzavřou za firmu obchodní kontrakty, ačkoli vědí, že jsou po přechodné období neschopni splnit svůj platební závazek, nezastaví platby a kdy je objektivní předpoklad, že tyto platby byť dodatečně po lhůtě splatnosti uhradí, zejména, když tak jednají v rámci priorit, které určili pro rozvoj a další fungování firmy a mají jistotu, že majetek firmy umožní závazky, které uzavírají, splnit. Přitom dodal, že na případy, kdy se věřitel cítí být takovým jednáním finančně poškozen, stanoví sankce obchodní či občanský zákoník.

Dále uvedl, že z hlediska podvodného úmyslu, ale i případného časového vymezení trestní odpovědnosti a tím i rozsahu vzniklé škody, je nutné stanovit, zda se firma jím řízená dostala v rozhodném období do takové hospodářské situace, kdy měl být vyhlášen ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. konkurz, resp. je třeba stanovit okamžik, kdy se prokazatelně na základě dostatečných ekonomických podkladů dozvěděl, že firma není schopna své závazky (bez ohledu na dříve stanovené priority) plnit, a to ani použitím svého majetku.

V této souvislosti upozornil, že znalci I. V. a Ing. V. se na základě předloženého účetnictví shodli, že společnost S. a.s. měla od svého založení do doby, kdy ji přestal (obviněný Ing. M. Č.) ovládat, majetek převyšující závazky a nebyla tudíž předlužená. Podle jeho slov lze na základě znaleckých posudků konstatovat, že obchodní majetek společnosti S. a.s. po celou dobu, kdy ji (obviněný Ing. M. Č.) řídil, stále rostl a že tato společnost byla schopna pokrýt veškeré své závazky, včetně bankovních úvěrů. Shledal, že nalézací soud však ve svém rozsudku tyto skutečnosti nehodnotí, ze všech ukazatelů hospodaření společnosti vyděluje pouze ukazatel insolvence a závěr o jeho vině činí výhradně na svém tvrzení, že společnost S. a.s. byla založena tak, že byla od počátku insolventní. Ukazatel předlužení však podle jeho slov nelze, zejména z hlediska podvodného úmyslu pachatele, od insolvence vydělovat. Za zcela nepřijatelný pak označil závěr odvolacího soudu, podle něhož na majetku společnosti nezáleží, neboť by se jednalo o zaplacení faktur po dohodnuté době k plnění, a tudíž jen o náhradu podvodným jednáním způsobené škody. Namítl, že soudy nižších stupňů nepřihlédly z hlediska hodnocení podvodného úmyslu pachatele k tomu, že objektivně byl, po celou dobu, kdy společnost ovládal, podle ekonomických výsledků společnosti přesvědčen, že společnost má dostatek prostředků k úhradě všech svých závazků, a dále o tom, že společnost přes veškeré potíže s disponibilními prostředky vykazuje nárůst majetku, tedy, že výsledky jejího hospodaření jsou aktivní.

Stran schopnosti společnosti S. a.s. řádně splácet své závazky poznamenal, že nalézací soud dovodil, že společnost S. a.s. byla již od počátku insolventní, a na základě tohoto pak v přímém rozporu se závěry znalkyně V. považoval veškeré závazkové vztahy, které (obviněný Ing. M. Č.) za společnost uzavřel od jejího vzniku až do doby, kdy přestal společnost ovládat, za podvodné, tedy stanovil počátek jeho trestného jednání k datu vzniku společnosti. Konstatoval, že tento závěr nalézacího soudu se opírá o názor naprosto neslučitelný s běžným fungováním firmy a se základními ekonomickými zákony a instituty, neboť soud činí rovnítko mezi nedostatkem vlastního oběžného kapitálu firmy a insolvencí. Podotkl, že zjištění nalézacího (a též odvolacího) soudu je v rozporu se skutečným ekonomickým stavem vznikající společnosti, a tedy i jeho (obviněného Ing. M. Č.) vědomostí o možnosti jejího řádného fungování. Rozvedl, že ze znaleckých posudků Ing. J. V. a I. V. vyplývá, že společnost S. a.s. měla po svém vzniku v roce 1997 celková aktiva ve výši 108,264.000,- Kč a závazky společnosti činily 79,749.000,- Kč, a to včetně úvěrů a dlouhodobých závazků, resp., že společnost neměla k 31. 12. 1997 žádné závazky za dodavateli po lhůtě splatnosti a prohlásil, že tyto objektivní závěry znalců prokazují, že společnost S. a.s. nebyla v tuto dobu insolventní a vzhledem ke svému majetku byla schopna řádného podnikání a dalšího rozvoje. Poté uvedl, že věděl, že při podnikatelském záměru vytvořit společnost, která by byla schopná prostřednictvím řetězce prodejen konkurovat v prodeji potravin, bude mít nedostatek oběžného kapitálu, přičemž, jak je jednoznačně potvrzeno jednak písemnými podklady, ale i výpověďmi pracovníků banky, řešení bylo nalezeno právě podporou banky a dodal, že právě banka po něm požadovala pro své jištění pokračování v podnikání formou založení akciové společnosti. Byl informován o tom, že společnost má dostatek kapitálu i oběžné prostředky, tedy není insolventní, a jeho rozhodnutí upřednostnit rozvoj společnosti, a tudíž postupně splácet závazky, bylo vedeno i tím, že v souladu s obchodním zákoníkem bez souhlasu věřitele nelze převést neuhrazené pohledávky věřitelů na jiný subjekt, když S. a.s. byla pouze přistoupivším subjektem k těmto závazkům.

Dále upozornil, že dobu, kdy se měla společnost S. a.s. dostat do stavu insolvence, stanovila znalkyně a že tento důkaz pak byl použit v jeho neprospěch při hodnocení jak nalézacím, tak odvolacím soudem, a to přesto, že se soudy tímto datem neřídily. Vzápětí však zdůraznil, že stanovení data insolvence znalkyně učinila na základě naprosto nesprávného zpracování ekonomických podkladů. Podotkl, že při podnikání je zcela běžné, že firmy nemají dostatek oběžných prostředků a jsou v tomto směru dotovány bankami či leasingovými společnostmi, resp., že pro překonání nedostatku oběžného kapitálu jsou vytvořeny specifické produkty bank, např. úvěry ke krytí oběžných prostředků, rychloobrátkové úvěry či eskontní úvěry. V této souvislosti poznamenal, že společnost S. a.s. měla nedostatek oběžného kapitálu nahrazen eskontními směnkami a že dotování oběžného kapitálu společnosti S. a.s. formou směnek bylo získáno od banky na základě pečlivého rozboru banky v souladu se zákonem a obchodními podmínkami, tedy nebylo vylákáno podvodem, přičemž obchodní jmění společnosti tento směnečný dluh pokrývalo. Akcentoval, že právě skutečnost, že společnost S. a.s. hradila své závazky od počátku svého vzniku i eskontními směnkami, nebyla znalkyní ani soudem do stanovení doby insolvence promítnuta. Podle jeho slov znalkyně při hodnocení stavu insolvence vycházela ze zcela nedostatečných podkladů, v podstatě pouze z hlavní účetní knihy, nevzala v úvahu ani výkazy k účetní závěrce, a pokud měla posoudit vliv plateb prostřednictvím eskontů, neporovnala ani podrozvahovou evidenci ani skutečné eskontní směnky, když skutečnost, že nezpracovala platby formou eskontních směnek, zdůvodňovala tím, že tyto platby nebyly správně vykazovány v účetní osnově, s tímto však obviněný vyslovil nesouhlas. Rovněž argumentoval, že obchodní partneři byli informováni, že jejich pohledávka bude hrazena prostřednictvím eskontního úvěru a že na tuto podmínku přistoupili.

Obviněný Ing. M. Č. rovněž konstatoval, že podle stanoviska soudů nižších stupňů nelze rychloobrátkové zdroje společnosti považovat za prostředky použitelné k úhradě závazků společnosti. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že z hlediska subjektivního hodnocení stavu společnosti měl právo s těmito zdroji na úhradu závazků počítat, přitom poukázal na doplněk znaleckého posudku znalkyně V., resp. závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o., podle něhož společnost S. a.s. se v kritické době nedostala do předlužení ani do stavu platební neschopnosti, neboť měla v letech 1997, 1998 i v prvním pololetí roku 1999 dostatek vlastního disponibilního majetku k pokrytí veškerých, tedy nejen splatných závazků, byla tedy schopna přeměnit svá aktiva do peněžní formy bez většího poklesu ceny a dostát svým závazkům. Odvolacímu soudu také vytkl, že vytvořil zvláštní pojem insolvence pro trestní řízení, když zaujal právní názor, že pro podvodné jednání pachatele není nutné, aby společnost byla již ve stavu insolvence podle zákona o konkurzu a vyrovnání, nýbrž pro účely trestního řízení je třeba pojem insolvence chápat v obecném slova smyslu – tedy stav neschopnosti placení faktur ve lhůtách jejich splatnosti. Podle jeho slov tak odvolací soud vytváří pojem insolvence svým obsahem rozdílný od pojmu obchodněprávního, stanoví pro jeho obsah podstatně přísnější hlediska a tím pod trestní sankcí nutí podnikatele hodnotit stav společnosti a možnost pokračování podnikání jinak, než podle zákona o konkurzu a vyrovnání, což je nepřijatelné.

Následně uvedl, že další podmínku stanovenou zákonem o konkursu a vyrovnání pro ukončení činnosti společnosti, a to zastavení plateb, soudy nižších stupňů nezkoumaly. Shledal přitom, že z důkazů obsažených ve spise, zejména z ekonomických podkladů, jednoznačně vyplývá, že společnost S. a.s. platby nikdy nezastavila.

Obviněný Ing. M. Č. se též pozastavil nad tím, jakým způsobem soud a znalkyně hodnotily tvorbu zisku společnosti. Dospěl k závěru, že znalkyně hospodářský výsledek společnosti pouze opsala ze základních účetních podkladů, ale nevyhodnotila jeho tvorbu, resp., že nalézací soud, aniž by tvorbu zisku zkoumal, uzavřel, že společnost zisk netvořila. Následně obsáhle argumentoval v tom smyslu, že společnost tvořila minimálně do listopadu roku 1998 zisk, resp., že zisk nepoklesl ani po ztrátě eskontů. Pokud nalézací soud poukázal na nárůst závazků společnosti, pak podle obviněného je při objektivním porovnání ukazatelů zřejmé, že rostly nejen závazky, ale také finanční prostředky společnosti, jakož i tržby za prodej služeb, a to podstatně, a současně narůstaly též zásoby zboží. V této souvislosti namítl, že znalkyní vykázaná výše závazků po splatnosti je zcela nesprávná, neboť nezahrnuje závazky uhrazené prostřednictvím eskontních směnek ve lhůtě bankou. Rovněž odmítl závěr nalézacího soudu, že společnost S. a.s. nebyla schopna do budoucna vyprodukovat zisk, kterým by bylo možno uhradit splatné závazky a společnost stabilizovat, a zdůraznil, že nebylo provedeno vyhodnocení hospodaření společnosti za rok 1999, ačkoli je toto vyhodnocení pro závěr o dalším vývoji společnosti důležité. Uzavřel, že z ekonomických ukazatelů vyplývá, že i při ztrátě eskontů majetek společnosti stále narůstal, zatímco závazky klesaly.

Poznamenal, že je též důležité posoudit, zda při nezvratné skutečnosti, že věděl o nedostatku přímých finančních prostředků na úhradu závazků, mohl předpokládat, že mu tyto prostředky nebudou bankou poskytnuty. Zopakoval, že společnost S. a.s. byla založena, jak dokládá spisový materiál a výpovědi pracovníků banky, na základě záměru banky, že to byla banka, kdo požadoval při poskytnutí úvěrů mít zajištěnu návratnost finančních prostředků mimo jiné i tím, že úvěry budou poskytovány akciové společnosti. Uvedl, že právě jeho dosavadní zkušenosti s podnikáním, na které poukazovaly též soudy nižších stupňů, ho při zárukách poskytovaných K. b., vedly k závěru, že nabídka K. b. spolu se zárukami na nejvyšší úrovni, která byla v té době uplatňována, umožňuje provedení projektu převzetí dluhů S. a rozšíření provozu firmy. Doplnil, že banka poskytla nejen úvěr na rozšíření činnosti firmy, ale zaručovala nejprve prostřednictvím eskontních úvěrů oběžné prostředky na provoz, přičemž tyto měly být nahrazeny provozním úvěrem, jakmile to vlastní předpisy banky povolí (to podle něho potvrzuje jak Ing. Š., ředitel pobočky K. b., tak Ing. B., ekonomická náměstkyně a svědek S., zástupce S. L.). Upozornil, že právě K. b. přišla vzhledem ke kladnému hodnocení jeho (obviněného Ing. M. Č.) podnikání s návrhem na převzetí dluhu S. a rozšíření podnikání prostřednictvím společnosti S. a.s., přitom odkázal na písemné důkazy založené ve spise a výpovědi svědků pracovníků K. b. Dále mimo jiné shledal, že výpověď svědkyně B., že měl banku kontaktovat sám za účelem poskytnutí úvěru na S. ve V., jak ji použil odvolací soud, je vytržena z kontextu, že banka před uzavřením úvěrů provedla podrobné hodnocení hospodaření společnosti S. a.s. a dospěla k závěru, že její hospodaření umožní splácení úvěru i závazků, resp., že zejména nalézací soud svá tvrzení opírá o hodnocení úvěru poskytnutého na středisko V., přitom se však jedná o naprosto vytrženou součást rozvoje firmy. Zdůraznil, že neměl až do vypovězení eskontních úvěrů důvodu nevěřit expertize a hodnocení banky a dodal, že banka si pravidelně měsíčně v rámci eskontních úvěrů kontrolovala stav hospodaření firmy a za celé období neseznala, že by firma byla předlužená či insolventní. Také uvedl, že zhoršující se schopnost firmy splácet závazky byla vyvolána rozšířením podnikání firmy do dalších provozoven a tím, že nebyly bankou posíleny oběžné prostředky. Prohlásil, že byl přesvědčen a také s bankou jednal o zajištění těchto prostředků od banky a o přechodu od poskytnutých eskontních úvěrů k úvěru na oběžné prostředky. Pokud odvolací soud spatřuje v tom, že firma ve značné míře využívala tzv. respektní dny, důkaz o nedostatku zisku, konstatoval, že firma pouze využívala při objemu denního zisku tento čas pro užití zisku k jiným účelům.

Také vyzdvihl, že k výpovědi smlouvy o eskontních úvěrech bankou nedošlo z důvodu neuhrazení eskontu ve lhůtě splatnosti firmou bance, jak uzavřel odvolací soud, ale, jak vyplývá z výpovědí pracovníků banky a zástupce S. L. svědka S., proto, že banka změnila přístup k těmto úvěrům a rozhodla se tyto úvěry ukončit. Proto také dostali pracovníci banky pokyn ukončit eskontní úvěry v okamžiku, kdy jediný úvěr nebude splacen ve lhůtě. K tomu ještě poznamenal, že společnost S. a.s. skutečně eskontní úvěr, na základě kterého byla spolupráce ukončena, bance ve lhůtě nesplatila, avšak banka neumožnila tento eskontní úvěr uhradit ani bezprostředně po uplynutí lhůty, ač o to žádal.

Uvedl, že na základě doporučení banky, která neposkytla přislíbené finanční prostředky, hledal partnera, který by do firmy vložil oběžný kapitál a tímto následně firmu převedl na nové vlastníky, přitom byl přesvědčen, že firma je schopna závazky uhradit. Poté, kdy se dověděl, že noví vlastníci firmu rabují, učinil veškerá opatření k tomu, aby tomuto zabránil, na úhradu závazků však již neměl žádný vliv. Z těchto důvodů označil závěr soudů nižších stupňů, že je odpovědný i za neuhrazené pohledávky za obchody uzavřené do data předání firmy, byť měly být hrazeny až po tomto datu, za rozporuplný. Uzavřel, že soudy nevyhodnotily skutečnost, že v době, kdy vystupoval jako odpovědný zástupce firmy, nebyl na jím řízenou společnost prohlášen konkurs, ani nebyl podán návrh na konkurs.

Dospěl pak k závěru, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je soudy nižších stupňů spatřováno v založení firmy při nedostatku oběžných finančních prostředků a jejím provozování, tedy uzavírání obchodních kontraktů, při údajném stálém nárůstu objemu těchto závazků, ačkoli tento závěr odporuje shora uvedeným skutečnostem. Pouhé nehrazení závazků vyplývajících z činnosti firmy, kterou ovládal, by podle něho nemělo vést k závěru, který soudy nižších stupňů učinily, když není prokazován podvodný úmysl ve smyslu § 250 tr. zák. Soudy nižších stupňů tedy porušily článek 8 odst. 2 Listiny.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, stejně tak zrušil v odsuzující části i předcházející rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2004, sp. zn. 16 T 6/2004 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. F. v odůvodnění svého dovolání ze dne 24. 1. 2008 uvedl, že vykonával funkci obchodního ředitele společnosti S. a.s., uzavíral smlouvy s dodavateli zboží, s odběrateli, když tyto záležitosti vždy konzultoval s předsedou představenstva, s obviněným Ing. M. Č., jenž měl rozhodující slovo při výběru dodavatelů a objemu dodávek. V této souvislosti zdůraznil, že jeho (obviněného J. F.) majetkový podíl ve společnosti činil pouze 3% akcií. Dále poznamenal, že společnost S. a.s. založená dne 29. 8. 1997 zahájila svou obchodní činnost v únoru 1998 a že do doby, kdy byl (obviněný J. F.) jejím statutárním orgánem, tedy do 17. 5. 1999, stále vykazovala zisky. Dodal, že o tom, že hospodářská situace společnosti byla uspokojivá, byl informován na čtvrtletních zasedáních představenstva společnosti, a že hospodářskou situaci společnosti průběžně sledovala též K. b. a.s., pobočka P., která až do února 1999 poskytovala úvěrování prostřednictvím eskontních směnek.

Následně konstatoval, že provedený znalecký posudek znalkyně I. V. dokládá, že společnost S. a.s. nebyla ke dni 31. 12. 1997, resp. ke dni 31. 12. 1998 předlužena. Prohlásil také, že o tom, kterému dodavateli se má uhradit faktura, rozhodoval, resp. pořadí hrazení faktur určoval, výhradně předseda představenstva obviněný Ing. M. Č. To bylo podle jeho slov prokázáno výpovědí bývalých zaměstnankyň účtárny, zejména I. B. a M. H., a bývalého ekonoma Ing. J. M. Přitom akcentoval, že on sám (obviněný J. F.) neměl dispoziční právo k provádění plateb. Tuto skutečnost podle něho potvrzuje převážná většina svědků, kteří uvedli, že jako zástupci dodavatelů jednali o splácení závazků s předsedou představenstva, který měl rozhodovací pravomoc ve věci úhrad.

Shledal, že je nesporné, že společnost S. a.s. se dostala do finančních problémů, když došlo ke ztrátě oběhového kapitálu, poté, co bylo v únoru 1999 ukončeno ze strany K. b. a.s., pobočka P. úvěrování prostřednictvím eskontních směnek. V této souvislosti argumentoval, že při poradách vedení společnosti byl o její ekonomické situaci předsedou představenstva informován pouze částečně, nebyly mu předkládány sestavy závazků společnosti a připomněl, že jako důkaz o této skutečnosti navrhoval opětovné provedení výpovědi svědků Ing. J. M., I. Bl. a S. F., avšak tomuto návrhu nebylo soudem vyhověno. Vzápětí vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně uvedenými pod bodem I. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Zopakoval, že byl pouze minoritním akcionářem společnosti S. a.s. a jeho rozhodovací pravomoc jako statutárního orgánu odpovídala jeho podílu, že o všech záležitostech týkajících se finančních toků ve společnosti rozhodoval výhradně předseda představenstva společnosti obviněný Ing. M. Č. a že toto bylo v přípravném řízení i v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Prohlásil, že jeho (obviněného J. F.) pracovní náplní jako obchodního ředitele bylo řízení obchodního a technického úseku společnosti, že při jednání s jednotlivými dodavateli, která byla dlouhodobá, nikoho neuváděl v omyl, poskytoval veškeré informace, které měl k dispozici, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, nezamlčoval podstatné skutečnosti, na nikoho z nich nenaléhal, aby zboží dodávali, naopak dodavatelé se sami nabízeli. Doplnil, že nebylo prokázáno, že by se jako spolupachatel ke škodě cizího majetku úmyslným jednáním obohatil tím, že by uvedl někoho v omyl a podstatné skutečnosti zamlčel. Opětovně zdůraznil, že finanční problémy společnosti S. a.s. nastaly po ztrátě oběhového kapitálu v únoru 1999 (po ukončení obchodování s eskontními směnkami), přitom zmínil, že na doporučení banky vyvíjel úsilí k získání strategického partnera, oslovoval jiné společnosti i zahraniční řetězce, když následně po jednání s panem P. a s panem H. došlo dne 17. 5. 1999 k prodeji všech akcií společnosti S. a.s. panu P. Uvedl, že nadále pracoval jako obchodní ředitel, připravoval podklady pro pana P. a pana H., po celou dobu výkonu své funkce ve společnosti S. a.s. pobíral mzdu 8.000,- Kč měsíčně, nijak sebe ani nikoho jiného ke škodě cizího majetku neobohatil, popř., že nevlastní, ani v rozhodné době nenabyl ani nevlastnil žádný nemovitý ani hodnotný movitý majetek.

Dospěl k závěru, že z důvodů shora rozvedených nemohlo z jeho strany dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. úmyslným jednáním. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodl rozsudkem o jeho zproštění obžaloby. Pokud by přesto dovolací soud uzavřel, že je vinen ze spáchání trestných činů za skutky uvedené ve výrokové části rozsudku ad I (1 – 56), pak vyslovil domněnku, že uložený trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dohledem by mu mohl být s přihlédnutím k míře zavinění snížen až na samou dolní hranici zákonné trestní sazby. Je totiž přesvědčen, že jsou zde i v případě potvrzení trestu odnětí svobody v trvání tří let naplněny zákonné podmínky § 60a odst. 1 tr. zák. pro podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, neboť vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu, prostředí, ve kterém žije a k okolnostem případu se má se důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Dodal, že byl dosud osobou zcela bezúhonnou, nikdy před tím nebyl soudně trestán, celý svůj dosavadní život si prostředky na obživu obstarával prací a po celou dobu přípravného řízení v i řízení před soudem spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, kterým poskytoval všechny jemu dostupné informace. V důsledku dlouhodobého trestního stíhání (od roku 2000) se ocitl v tíživé sociální situaci, neboť byl bez zaměstnání a nemohl ve svém věku sehnat práci, také má delší dobu vážné zdravotní problémy a z důvodu nástupu výkonu trestu odnětí svobody se nemůže starat o svou nemocnou matku ve věku 85 let, která je plně odkázána na jeho pomoc.

K oběma dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného Ing. M. Č. předeslal, že petit tohoto podání trpí vnitřní rozporností, neboť na jedné straně se navrhuje zrušení odsuzujícího rozhodnutí v prvním i druhém stupni, na straně druhé pak předpokládá postoupení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu vrchnímu, nikoli soudu nalézacímu. Takový postup však není možný, neboť v případě zrušení rozhodnutí a nutnosti učinit rozhodnutí nové se věc vrací tomu soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Nerespektováním tohoto procesního pravidla (čili vyhověním návrhu dovolatele Ing. M. Č.) by dovolací soud vnucoval soudu druhého stupně způsob meritorního rozhodnutí v podobě zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu nalézacího, což není přípustné.

Následně státní zástupce konstatoval, že námitky obou dovolatelů především brojí proti závěrům soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu a v zásadě jde o pouhé opakování podstatné části argumentace uváděné v rámci obhajoby obviněných již v předešlém průběhu trestního řízení, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Soud druhého stupně se přitom – vedle dalších otázek – důkladně věnoval také zkoumání, zda u obou obviněných došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu (str. 18 a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž důvodně vycházel z východisek vytyčených důvody rozhodnutí soudu prvního stupně. Se závěry vyjádřenými v této pasáži rozhodnutí soudu druhého stupně je třeba se bez výhrad ztotožnit. V žádném případě soudní postih obviněných pro skutek popsaný ve výroku o vině nezakládá nějakou kolizi s ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny, jak se snaží naznačovat obviněný Ing. M. Č. V souvislosti s tím státní zástupce zdůraznil, že skutečnost, že pachatel vědomě uvádí obchodní partnery v omyl o své solvenci a přislibuje včas a řádně uhradit poskytované zboží či služby, přestože si je vědom, že tak nebude moci či nebude chtít učinit, je skutečností elementárně odlišnou od situace vylučované citovaným ustanovením Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Podle státního zástupce není důvodná ani námitka – svou podstatou skutková – obviněného J. F., že nebyl nadán rozhodovacími pravomocemi v té míře, aby mohl nést odpovědnost za skutečnosti popsané ve výroku o vině. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, jeho aktivita při uzavírání obchodních závazků s dodavateli zboží zdaleka překračovala onen tříprocentní podíl na vlastnictví akcií firmy S., a vedle obviněného Ing. M. Č. to byl právě obviněný J. F., kdo rozhodoval o nákupu zboží do provozoven firmy, ačkoli byl obeznámen s finanční situací ve společnosti, přesněji řečeno její neschopností hradit již dávno splatné závazky, přičemž jeho postavení mimo jiné plynulo z jeho dlouhodobějšího působení v podnikatelských subjektech vlastněných či ovládaných obviněným Ing. M. Č. Státní zástupce dodal, že obhajoba obviněných, podle níž potíže společnosti zavinila banka tím, že přestala financovat oběžné prostředky formou eskontních směnek, je irelevantní. Banka totiž neměla povinnost poskytovat firmě S. tyto prostředky podle jejího přání; protože se i banka musí chovat jako podnikatelský subjekt, činila tak pochopitelně pouze v té míře, v níž to pro ni bylo ekonomicky přínosné, a obvinění nemohli spoléhat na to, že budou od banky dostávat peněžní prostředky neustále, podle jejich přání.

Také námitku, že firma měla dostatek vlastního majetku, zejména nemovitostí, takže její aktiva nebyla menší než pasiva, shledal státní zástupce pro podstatu podvodného jednání obviněných irelevantní. Akcentoval, že obvinění nikdy nepřikročili k tomu, aby nedostatek oběžných peněžních prostředků ve firmě sanovali zpeněžením firemního majetku a odebírali zboží a služby od dodavatelů s vědomím, že za ně nebudou schopni včas – pokud vůbec – zaplatit sjednanou cenu. V této souvislosti nelze přistoupit ani na argumentaci obviněného Ing. M. Č., pokud zaměňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. s kategoriemi občanského, resp. obchodního či konkursního práva a domáhá se posouzení jednání obviněných popsaného ve výroku odsuzující části rozsudku jako deliktů civilně právní povahy. Jak je obecně známo a jak již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl i Nejvyšší soud, i právními úkony z oblasti práva občanského, obchodního a dalších právních odvětví, které jsou z hlediska speciální právní úpravy perfektní, je možno spáchat trestný čin, a typicky tento závěr platí o fakturačních podvodech, jež jsou podstatou trestné činnosti obviněných Ing. M. Č. a J. F. To, že firma S. nesplňovala v inkriminované době podmínky pro prohlášení konkursu, ještě automaticky neznamená, že se obvinění při jejím ekonomickém řízení nemohli dopustit podvodného jednání, které svou povahou bylo de facto parazitováním na dodavatelích zboží a služeb.

Státní zástupce uzavřel, že ve všech těchto námitkách se jeví obě podaná dovolání jako nedůvodná, naopak rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího očividně netrpí žádnými takovými vadami, jež by bylo nutno napravovat cestou dovolání, přitom doplnil, že pokud obviněný J. F. v rámci svého podání brojí proti konkrétním citacím z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, je v tomto rozsahu jeho dovolání nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto, popřípadě jiné, rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byli obvinění Ing. M. Č. a J. F. uznáni vinnými a uložen jim trest.

Obvinění Ing. M. Č. a J. F. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců (v případě obviněného J. F. s výjimkou níže uvedenou), tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

K uvedenému je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného J. F. ze dne 25. 2. 2008 směřující k doplnění odůvodnění dovolání ze dne 24. 1. 2008 prostřednictvím obhájce podaného již nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění.

Obviněný Ing. M. Č. totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků I. V. a Ing. J. V., znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o., výpovědí pracovníků banky, konkrétně Ing. Š., Ing. B., výpovědi svědka S., listinných důkazů založených ve spise) a vadná skutková zjištění (popsaná pod bodem I. a II. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci, která má být určující pro její právní posouzení [zvláště prohlašuje, že znalci I. V. a Ing. J. V. se shodli, že společnost S. a.s. měla od svého založení do doby, kdy ji přestal ovládat, majetek převyšující závazky, resp., že tento majetek stále rostl, nebyla tudíž předlužená, nebyla insolventní, byla schopna řádného podnikání a rozvoje (v této souvislosti poukazuje též na závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o.), tvrdí, že stanovení data insolvence znalkyně I. V. učinila na základě naprosto nesprávného zpracování ekonomických podkladů, navíc podkladů nedostatečných, akcentuje, že obchodní partneři byli informováni, že jejich pohledávky budou hrazeny prostřednictvím eskontního úvěru a že na tuto podmínku přistoupili, uvádí, že z ekonomických podkladů založených ve spise jednoznačně vyplývá, že společnost S. a.s. nezastavila platby, odmítá způsob, jakým soud a znalkyně hodnotily tvorbu zisku společnosti S. a.s., namítá, že společnost v inkriminované době (a to i po ztrátě eskontů) tvořila zisk, že rostly nejen závazky, ale i finanční prostředky společnosti, tržby za prodej služeb a zásoby zboží, ohrazuje se proti závěru soudů nižších stupňů, že rychloobrátkové zdroje nelze považovat za prostředky použitelné k úhradě závazků společnosti a uzavírá, že z hlediska subjektivního hodnocení stavu společnosti měl právo s těmito zdroji počítat, upozorňuje, že společnost S. a.s. byla založena za základě požadavku banky a že banka před uzavřením úvěrů provedla podrobné hodnocení hospodaření společnosti S. a.s. a dospěla k závěru, že její hospodaření umožní splácení úvěru i závazků, že neměl až do vypovězení eskontních úvěrů důvod nevěřit hodnocení bankou a konstatuje, že právě jeho dosavadní zkušenosti s podnikáním, jej při zárukách poskytovaných bankou, vedly k závěru, že nabídka banky spolu se zárukami na nejvyšší úrovni, která byla v té době uplatňována, umožňuje provedení projektu převzetí dluhů S. a rozšíření provozu firmy, že byl přesvědčen o zajištění prostředků od banky a o přechodu od poskytnutých eskontních úvěrů k úvěru na oběžné prostředky, či že společnost, poté, kdy ji převedl na nové vlastníky, je schopna závazky uhradit, že zhoršující se schopnost společnosti splácet závazky byla vyvolána rozšířením podnikání do dalších provozoven a tím, že nebyly bankou posíleny oběžné prostředky, že k výpovědi smlouvy o eskontních úvěrech nedošlo z důvodu neuhrazení eskontu ve lhůtě bance, ale proto, že banka změnila přístup k těmto úvěrům a rozhodla se je ukončit, a uzavírá, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl, neboť byl po celou dobu, kdy společnost S. a.s. ovládal, přesvědčen, že tato má dostatek prostředků k úhradě všech svých závazků a že vykazuje nárůst majetku, resp., že společnost S. a.s. nebyla insolventní]. Až sekundárně – na základě uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. a o porušení článku 8 odst. 2 Listiny.

Obviněný J. F. soudům vytýká především neúplné důkazní řízení (že nebylo vyhověno jeho návrhu na opětovné provedení výpovědi svědků Ing. J. M., I. B. a S. F. k tomu, že při poradách vedení společnosti S. a.s. byl o její ekonomické situaci předsedou představenstva informován pouze částečně), nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku I. V., svědeckých výpovědí I. B., M. H., Ing. J. M., popř. zástupců dodavatelů) a vadná skutková zjištění (vyjádřená pod bodem I. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž on prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci [zdůrazňuje, že jeho rozhodovací pravomoc jako statutárního orgánu společnosti S. a.s. odpovídala jeho minoritnímu 3% podílu na společnosti (neměl ani dispoziční právo k provádění plateb), že o všech záležitostech týkajících se finančních toků ve společnosti rozhodoval výhradně předseda představenstva společnosti obviněný Ing. M. Č., přitom odkazuje na svědecké výpovědi I. B., M. H., Ing. J. M., popř. zástupců dodavatelů, dále prohlašuje, že v době, kdy byl statutárním orgánem společnosti S. a.s., tato stále vykazovala zisky a že o tom, že hospodářská situace společnosti byla uspokojivá, byl informován na čtvrtletních zasedáních představenstva společnosti, v této souvislosti však také uvádí, že při poradách vedení společnosti byl o její ekonomické situaci předsedou představenstva informován pouze částečně, rovněž zmiňuje, že znalecký posudek znalkyně I. V. dokládá, že společnost S. a.s. nebyla ke dni 31. 12. 1997, resp. ke dni 31. 12. 1998 předlužena, akcentuje, že společnost S. a.s. se dostala do finančních problémů, když došlo ke ztrátě oběhového kapitálu, poté, co bylo v únoru 1999 ukončeno ze strany K. b. a.s., pobočka P. úvěrování prostřednictvím eskontních směnek, tvrdí, že nikoho v omyl neuváděl, neboť poskytoval veškeré informace, které měl k dispozici, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, nezamlčoval podstatné skutečnosti, na nikoho z dodavatelů nenaléhal, aby zboží dodávali, a nezískal pro sebe či jiného na úkor cizího majetku žádné majetkové výhody]. Až na základě těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a vyjadřuje přesvědčení, že z jeho strany nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. úmyslným jednáním.

Obvinění Ing. M. Č. a J. F. tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněnými ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali právě z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obvinění formálně neuplatnili a svojí argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. F. ještě uvedl, že by mu mohl být, pokud by dovolací soud učinil závěr o jeho vině trestným činem spáchaným skutky popsanými pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, uložený trest odnětí svobody snížen s přihlédnutím k míře zavinění až na samou dolní hranici zákonné trestní sazby, resp., že v daném případě jsou naplněny zákonné podmínky § 60a odst. 1 tr. zák. pro podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný J. F. neuplatnil ani věcně nenaplnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto konstatuje, že shora uvedené námitky obviněného J. F. týkající se uloženého trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

K rozvedeným skutečnostem a závěrům je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně poznamenat následující.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. b) citovaného zákonného ustanovení pak naplní pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení pak pachatel, který způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.). Podle § 89 odst. 11 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 se za značnou škodu považuje škoda dosahující částky nejméně ve výši 500.000,- Kč, za škodu velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (§ 4 písm. a) tr. zák.), nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák.).

V návaznosti na shora rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud obvinění Ing. M. Č., jako předseda představenstva společnosti S. a.s., a J. F. jako místopředseda představenstva společnosti S. a.s., ačkoliv byli obeznámeni s majetkovými poměry společnosti S. a.s., a věděli, že tato společnost není od počátku výkonu jí provozovaných obchodních činností způsobilá řádně plnit své splatné závazky vůči více věřitelům a znali také rozsah těchto závazků (jinými slovy věděli, že společnost S. a.s. nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení závazků přinejmenším ve stanovených lhůtách splatnosti), sjednávali s poškozenými subjekty (specifikovanými v bodě I. a stran obviněného Ing. M. Č. též v bodě II. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) další závazkové vztahy a společnost S. a.s. tak zavazovali k plnění k pevně sjednanému termínu, a to zpravidla v krátkých lhůtách splatnosti faktur, popř. s jejich vědomím bylo na podkladě smluvních ujednání učiněných dříve plnění přijímáno pracovníky společnosti S. a.s., pak poškozené subjekty tímto jednáním vědomě uvedli v omyl a současně, vzhledem k tomu, že zástupcům poškozených subjektů zatajili finanční poměry společnosti S. a.s., zejména výši neuhrazených dluhů a skutečnost, že tato společnost nedisponuje prostředky na úhradu závazků v rámci sjednané lhůty splatnosti, tedy je neobeznámili s tím, že jimi poskytované plnění jim nebude společností S. a.s. ve sjednané lhůtě splatnosti uhrazeno, jim podstatné skutečnosti zamlčeli. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obchodní společnosti S. a.s., potažmo obviněných, a škoda způsobená na majetku poškozených subjektů.

Je na místě rovněž konstatovat, že ze soudy zjištěných skutečností současně plyne také úmyslné zavinění obviněných, zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Stručně shrnuto, z kontextu zjištěných skutkových okolností je zjevné, že obvinění vědomě, záměrně, cíleně uvedli popsaným způsobem jiného v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, přičemž byli minimálně srozuměni s tím, že tak jinému, potažmo sobě, zajišťují ke škodě v rozsudku nalézacího soudu specifikovaných poškozených subjektů neoprávněný majetkový prospěch - obohacení.

V daných souvislostech je třeba k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. připomenout, jak Nejvyšší soud judikoval mimo jiné ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, že: „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“

V návaznosti na to Nejvyšší soud dodává ve shodě se státním zástupcem, že skutečnost, že pachatel vědomě uvádí obchodní partnery v omyl o své solvenci a slibuje včas a řádně uhradit poskytované zboží či služby, přestože si je vědom, že tak nebude moci učinit, je skutečností zcela odlišnou od situace upravené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Státnímu zástupci je třeba přisvědčit rovněž stran argumentace obviněného Ing. M. Č., zaměňující znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. s kategoriemi občanského, resp. obchodního či konkursního práva. Jak je obecně známo a jak již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl i Nejvyšší soud, i právními úkony z oblasti práva občanského, obchodního a dalších právních odvětví, které jsou po (výlučně) formální stránce z hlediska speciální právní úpravy perfektní, je možno spáchat trestný čin, a typicky tento závěr platí o podvodech, jež jsou podstatou trestné činnosti obviněných Ing. M. Č. a J. F., neboť prioritou obviněných bylo uvést jiné subjekty v omyl uzavíráním formálně bezvadných smluv v úmyslu vzbudit u těchto jiných subjektů dojem hodnověrnosti a vážnosti svého jednání. To, že společnost S. a.s. nesplňovala v určité době podmínky pro prohlášení konkursu, ještě automaticky neznamená, že se obvinění při jejím ekonomickém řízení nemohli dopustit podvodného jednání, které svou povahou bylo de facto parazitováním na dodavatelích zboží a služeb.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného Ing. M. Č. kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a jednání obviněného J. F. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Soudy obou stupňů přitom své závěry vyložily ve svých rozhodnutích způsobem plně korespondujícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných Ing. M. Č. a J. F. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 18. December 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč