JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 853/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2006 o dovolání obviněného Ing. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 9 To 424/2005-237, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 55/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 8. 2005, č. j. 3 T 55/2005-216, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Dále mu byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena omezení spočívající v jeho povinnosti nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je pak povinen nahradit poškozeným V. N., a V. N., oba bytem Z., škodu ve výši 367.275,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% od 29. 3. 2005 do zaplacení, každému z nich. Se zbytkem nároku na náhradu škody byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného proti zmíněnému rozsudku okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 9 To 424/2005-237, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí Okresního soudu v Benešově spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že závěry soudu prvního stupně jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy, proto měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit. Dále soudu vytkl, že ho uznal vinným pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba, neboť podle obžaloby měl skutek spočívat v tom, že využil omylu prodávajících (poškozených N.), kteří se domnívali, že obviněný prodal jejich pozemek za jinou cenu, než která byla dojednána s kupujícím, naproti tomu rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným pro jiný skutek, podle něhož mělo jeho podvodné jednání spočívat v ujišťování prodávajících, že dohodl jinou než dohodnutou kupní cenu. Namítl, že skutek není popsán tak, aby z něj bylo možno dovodit, v čem lze spatřovat podvodné jednání. V tomto směru poukázal na to, že podle rozsudku měl ujišťovat poškozené, že dohodl kupní cenu ve výši 50 Kč/m2, ač skutečná cena byla 100 Kč/m2. Není podle jeho mínění přitom zřejmé, z jaké smlouvy soud při tomto vycházel, zda ze zprostředkovatelské smlouvy (tedy zda se mu podařilo pro něj vyjednat maximální cenu) či ze smyslu kupní smlouvy. Zůstává tedy otázkou (podle názoru obviněného), proč by měl zatajovat skutečnou cenu podle kupní smlouvy, když věděl, že při jejím podpisu by se poškození skutečnou cenu stejně dozvěděli. Určení způsobu vypočtu provize bylo písemně stvrzeno zprostředkovatelskou smlouvou ze dne 17. 7. 2000. Jestliže dokázal zprostředkovat kupní cenu za prodej pozemku nad 50 Kč/m2, získal sice pro sebe větší provizi, avšak zcela v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou. Domnívá se, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by měl v úmyslu poškozené podvést. Dodal, že podvodné jednání nelze založit toliko na výpovědích poškozených bez existence jiných konkrétních a přesvědčivých důkazů. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. 9 To 424/2005-237, jakož i všechna další rozhodnutí mu předcházející, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila tak, že odkázala na závěry soudu druhého stupně, podotkla, že totožnost skutku byla zachována, neboť popis skutku ve výroku rozsudku je dostatečně srozumitelný, odpovídající ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a je v něm zřetelně vyjádřen i úmysl obviněného. Podotkla, že další námitky obviněným uplatněné směřují do oblasti skutkových zjištění, když z dostupných spisových materiálů jednoznačně vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, kterými obviněný Ing. J. Š. soudům vytýká nesprávnost hodnocení provedených důkazů, neúplnost provedeného dokazování apod., což jsou námitky skutkové, kterými se obviněný snaží pod pojem právního hodnocení podsouvat jím vytvořený skutkový stav, od kterého je až následně právní hodnocení odvozeno. V souvislosti s těmito námitkami lze zmínit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav, jak již bylo shora uvedeno. V této souvislosti s tzv. formálně uplatněným dovolacím důvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku – pokud soud rozhoduje touto formou rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud pak jde o usnesení, v tom je třeba uvést podle povahy věci, zejména skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

Z dovolání obviněného vyplývá (správně také na to poukázala ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství), že námitky, které byly obviněným uplatněny, jsou zaměřeny do oblasti skutkové, případně jde o námitky, které nemohou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, např. námitka, že obviněný byl uznán vinným pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba – nebyla tak zachována totožnost skutku (bod I-b dovolání obviněného). Zcela nepochybně jsou skutkového rázu námitky, kdy obviněný uvádí, že závěry soudu prvního stupně jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy (bod I-a dovolání obviněného), námitka, že soud prvního stupně neprovedl důkaz zásadního významu navržený odsouzeným, a to ohledně zjištění obvyklé ceny prodávaného pozemku (bod I-c dovolání obviněného). Odvolacímu soudu je pak vytýkáno, že výše uvedená pochybení ve prospěch obviněného nenapravil, což dle názoru obviněného zakládá dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož prostřednictvím jsou vznášeny námitky shora uvedené (viz bod I-a,b,c dovolání obviněného). V další části svého dovolání (bod II a III) obviněný rozvádí své úvahy, přičemž soudům vytýká, že nepřihlédly k výpovědi svědka Jirkovce, který měl uvést, že poškození kupní smlouvu četli. Nebylo přihlédnuto dle jeho názoru ani k tomu, že pozemek poškozených neměl prakticky žádnou cenu a proto souhlasili s cenou 50 Kč/m2 a částka získaná nad tuto cenu měla činit provizi obviněného, přičemž nikdo nemohl vědět, že v budoucnu dojde ke změně územního plánu obce.

Uvedenými námitkami obviněný pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly soudy v rámci hodnocení důkazů a které je vedly ke skutkovému zjištění a následnému právnímu hodnocení. Obviněný svojí argumentací se snaží docílit hodnocení důkazů v souladu s jeho představami, čemuž by následně muselo odpovídat také změněné skutkové zjištění a v neposlední řadě také právní posouzení. V souvislosti s těmito představami obviněného je vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.

Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, tak zde musí Nejvyšší soud uvést, že se jedná o opakování obhajoby uplatněné mj. také již v řízení před odvolacím soudem (shora uvedené skutkové námitky byly po obsahově totožné stránce uplatněny rovněž v řízení o odvolání), kdy odvolací soud se s názorem obviněného neztotožnil a odkázal na to, že totožnost skutku byla zachována. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem, že totožnost skutku byla zachována a pouze odkazuje na rozhodnutí č. 9/1972 Sb. rozh. tr. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem popsaným v obžalobě a v rozsudku musí být naprostá shoda. Totožnost skutku je dána při zachování jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek.

V případě, že by byly uplatněny pouze shora uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s ohledem na shora zmíněný nález Ústavního soudu k otázce formálně uplatněného dovolacího důvodu.

Kromě výše zmíněných námitek poukázal v dovolání obviněný i na to, že „skutek je v rozsudku popsán nejasným způsobem, ze kterého nelze jednoznačně vyvozovat podvodné jednání odsouzeného“, tedy využití omylu poškozených. Uvedená námitka je zařazena sice pod bod II, kde obviněný namítá, že nebyla zachována totožnost skutku a vznáší výhrady, k otázce hodnocení důkazů soudy, avšak vzhledem k tomu, že tato námitka tvoří samostatný odstavec považoval ji Nejvyšší soud za samostatnou, netvořící obsahový rámec námitek, které by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto se jí jako právně relevantní naplňující uplatněný dovolací důvod zabýval.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. b) tr. zák. téhož ustanovení naplní pachatel tehdy, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v průběhu období od jara roku 2000 do 18. 8. 2000, kdy vystupoval jako zprostředkovatel prodeje pozemku parc. č. o výměře 15451 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u KÚ B. na LV č. pro k.ú. Z., majitelů V. N., a V. N., oba bytem Z., okres B., ujišťoval jmenované coby prodávající, že dohodl kupní cenu ve výši 50 Kč za m2, ač skutečná dohodnutá cena byla 100 Kč za m2, a v celkové výši 1.545.100,- Kč byly ze strany kupujícího Z. J., bytem P. – Ú., P., na základě kupní smlouvy podepsané na notářství v B. dne 18. 8. 2000 v pobočce tehdejší I. b. v B. složena, přičemž 772.550,- Kč z této částky nechal obžalovaný kupujícího J. složit na účet č., který za tímto účelem předem zřídil dne 17. 8. 2000, a tuto částku později, v období do 27. 7. 2001, kdy účet zrušil, postupně vyzvedl a užil pro svoje účely“.

Ze skutkového zjištění je patrno, že obviněný zprostředkoval prodej pozemku poškozených kupujícímu J., přičemž prodávajícím prezentoval kupní cenu ve výši 50 Kč za m2, však od počátku kupujícímu uváděl, že prodávající prodávají 1 m2 pozemku za 100 Kč. Již z této skutečnosti je zřejmé, že prodávající již od počátku uváděl v omyl, když těmto prezentoval dohodnutou kupní cenu ve výši 50 Kč/m2, přičemž však v omyl uváděl i kupujícího pokud s tímto jednal jako zprostředkovatel a prezentoval prodej jednoho m2 za 100 Kč. V tomto směru nelze přehlédnout hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kdy tento na str. 4 svého rozsudku uvádí, že „svědek J. od obžalovaného žádal, aby u N. vymohl slevu, ale bylo mu však obžalovaným sděleno, že na uvedené ceně trvají a je to jejich poslední slovo“. Výpověď nejen kupujícího, ale i svědkyně Ing. A. B. prokazovala, že od počátku jednání byla uváděna kupní cena ve výši 100 Kč/m2. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě.

V souvislosti s argumentací obviněného je vhodné zmínit i tu část, kdy uváděl, že N. souhlasili pro sebe s kupní cenou 50 Kč/m2 – N. st., věděli, že jejich pozemek nemá prakticky žádnou cenu, a proto mu také sdělili, že pokud se mu podaří prodat pozemek dráže, bude to jeho provize (mimo jiné také bod III dovolání obviněného). Zde je potřebné opětovně odkázat na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnocení důkazů. Při respektování tohoto ustanovení je nepochybné, že od počátku jednání obviněného jako zprostředkovatele, tento prodávající uváděl v omyl tvrzením o prodeji pozemku za maximální částku 50 Kč/m2, přičemž však sám kupujícímu prezentoval neměnný zájem prodávajících prodat pozemek za 100 Kč/m2 (tedy i tohoto uváděl v omyl). Toto jeho jednání měla legalizovat jím vypracovaná zprostředkovatelská smlouva ze dne 17. 7. 2000, díky jejímuž ujednání by mu z částky převyšující 50 Kč/m2 mělo připadnou 95%. Pokud v dovolání či ve své obhajobě obviněný poukazoval na skutečnost, že pozemky, které prodávali N. měly cenu 2,47 Kč/m2, nemá uvedená skutečnost význam z hlediska subjektivní stránky trestného činu, neboť jak je již shora uvedeno, obviněný přestože s kupujícím jednal o prodeji pozemku za cenu 100 Kč/m2, poškozené uváděl v omyl tím, že pozemky jsou prakticky bezcenné (viz argumentace k částce 2,47 Kč/m2) a částka 50 Kč/m2 velice vysoká. V souvislosti s otázkou omylu je vhodné dále uvést, že o omyl jde i tehdy, kdy podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedené zdůrazňuje Nejvyšší soud mj. také v souvislosti s tvrzením, že si prodávající kupní smlouvu mohli přečíst a z této by zjistili skutečnou cenu, za kterou byly jejich pozemky prodány. Právě okolnost, že kupní smlouva měla být stranám předložena pouze k podpisu u notáře a obviněnému poškození N. věřili, jako i logický závěr soudu k tvrzení svědka J. (N. si smlouvu na notářství četli), aby nebyla zpochybněna platnost předmětné kupní smlouvy (str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), vedla soudy mj. k závěru, že obviněný jednal v úmyslu uvést někoho v omyl a ke škodě cizího majetku sebe obohatit (viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Tento závěr je prokazován i skutečností, že k trestnímu oznámení došlo až po čtyřech letech díky rozhovoru poškozených s Ing. B. (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Celé počínání obviněného bylo hodnoceno také v souvislosti se založením účtu dne 17. 8. 2000, na který byla složena kupujícím druhá polovina kupní ceny. Podle čl. III. citované smlouvy polovina kupní ceny, tj. částka ve výši 772.550,- Kč měla být složena na účet I. b. v B., na vkladovém účtu č. a do jednoho týdne po obdržení kupní smlouvy s vyznačenou doložkou o provedení vkladu od Katastrálního úřadu v B. panu Z. J. měla být z tohoto účtu vyplacena prodávajícím. Shora již bylo uvedeno, že o omyl půjde i tehdy, kdy podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Poškození N., jak uvedl soud prvního stupně, obviněnému na 100% věřili, tudíž ani skutečnost, že sice celkovou cenu ve výši 1.545.100 Kč, která odpovídá částce 100 Kč/m2, do kupní smlouvy uvedl, není okolností, která by vyvracela závěry soudů o úmyslu obviněného uvést jiného v omyl a ke škodě jejich majetku se obohatit, když své úvahy soudy v tomto směru řádně ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. rozvedly a mj. konstatovaly, že vzhledem k důvěře poškozených v obviněného, skutečnost, že tito do smlouvy nahlíželi, nemůže vyvrátit jejich argumentaci, že vzhledem k důvěře v obviněného a svému věku ani kupní smlouvu nečetli (resp. nečetla V. N.). Za zmínku stojí také skutkové zjištění, že obviněný částku, která byla na výše uvedený účet složena obviněný 27. 7. 2001 zrušil a peníze postupně vyzvedl a použil pro svoje účely. Již shora bylo poukázáno na znění čl. III. citované kupní smlouvy a skutečnost, že ze shora uvedeného účtu, kterým disponoval obviněný, měla být prodávajícím vyplacena částka 772.550,- Kč, kterou však obviněný použil pro svoji potřebu. V tomto směru se naskýtá, zda by toto jednání obviněného, pokud by se nejednalo o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (s ohledem na výše rozvedené závěry), kterým byl uznán vinným, nenaplňovalo zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 24. August 2006