JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 850/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovolání obviněné R. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 9 To 67/2008-128, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 1 T 77/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 9 To 67/2008-128, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu Praha –východ ze dne 11. 10. 2007, č. j. 1 T 77/2007-113. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle § 178 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

V dovolání obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nesprávné je podle jejího názoru posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1 tr. zák. Soudy neprovedly veškeré důkazy, které obviněná navrhla, přičemž soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, ačkoliv na nesprávnost právního posouzení poukazovala. Hájí se tím, že materiály policie předala pouze jediné osobě, a sice novináři, aby nalezené materiály předal policii, neboť se obávala, že příslušné oddělení policie, jak bylo v minulosti zvykem, tuto záležitost zamlčí, důkazy zatají a věc zapře. S O. o. P. ČR O. V., kde byl služebně zařazen její bývalý manžel J. S., měla negativní zkušenosti. Má za to, že soudy by měly spíše trestat nedbalé policisty a nikoliv osoby, které ve svém majetku materiály naleznou a nevrátí je policii osobně, nýbrž prostřednictvím jiné osoby. Zdůraznila, že se do dané situace dostala v důsledku jednání J. S., který citlivé údaje poškozených a další věci vynesl mimo služebnu. Je přesvědčena, že předáním materiálů jediné osobě nemohla spáchat trestný čin podle § 178 odst. 1 tr. zák. Ke zveřejnění údajů pokyn nedala. Nevěděla, co se v pytli nachází. V podstatě nemohla předpokládat, že by příslušník policie odnášel otisky prstů a protokoly do své soukromé garáže. Nedbale s osobními údaji zacházel především její bývalý manžel, přesto je její trest v nepoměru s trestem jejího bývalého manžela. Trest, který jí byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 9 To 67/2008-128, zrušil, a aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a ji obžaloby zprostil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině, je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „v přesněji nezjištěné době v průběhu dne 21. 3. 2005 v garáži, kterou tehdy vlastnila společně s jejím tehdejším manželem, a jež byla situována v obci O. V., okres P., vzala věci tam uložené v přepravním obalu, o nichž věděla, že jde o materiály shromážděné jejím bývalým manželem J. S., během jeho služebního zařazení na O. o. P. O. V. při výkonu jeho služebních povinností, a že obsahují mimo jiné i osobní údaje dotčených osob, a tyto materiály, tj. celkem 131 listů protokolů událostí a jednacích protokolů, dále 152 listů materiálu o trestních oznámeních přijatých P. ČR a celkem 725 listů spisového materiálu například značky, a dalších, jež jsou podrobně zmíněny v protokolu o vydání věci ze dne 21. 3. a 22. 3. 2005, a které obsahují jméno, příjmení, datum a místo narození, rodné číslo, místo bydliště a případně též místo zaměstnání a číslo průkazu totožnosti dotčených osob, předala v místě před objektem čp. na K. v P. J. D. k možnému využití při jeho novinářské praxi“.

Obviněná namítla, že nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, neboť po subjektivní stránce jí nelze přisuzovat zavinění ani v nedbalostní formě. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující:

Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. S otázkou, zda obviněná mohla vědět, jakou povahu mají materiály předávané novináři D. se soud prvního stupně vypořádal na str. 4 rozsudku. Zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. U znaků skutkové podstaty trestného činu postačí, jsou-li pachateli známa fakta, která jim lze podřadit. V tomto směru v neprospěch obviněné je třeba vyhodnotit zejména skutečnost, že nejprve novináři přivezla vzorek nalezeného materiálu a posléze jeho zbytek. Nadto v garáži s nalezenými materiály manipulovala (přesypávala je do jiného pytle), viděla, že navrchu leží státní poznávací značky automobilů (v podrobnostech lze odkázat na str. 3 usnesení odvolacího soudu). Uvedené neodporuje výpovědi obviněné v přípravném řízení (na č. l. 14 a 15), kde mimo jiné uvedla, že předala listiny novináři proto, že se jedná o osobu, které zákon zneužití takovýchto listin zakazuje. K okolnostem nálezu pytle dále vypověděla, že za levým křídlem dveří garáže našla skartační pytel, z něhož trčelo několik registračních značek k vozidlům. Šáhla do pytle a namátkou vytáhla nějaké papíry uložené v různých deskách s označením M. o. P. ČR O. V. Obhajobě obviněné, že nevěděla, co se v nalezeném pytli nachází proto nelze přisvědčit. Pokud obviněná zpochybňuje tato skutková zjištění, jde o námitku ryze skutkové povahy, neboť je zjevné, že obviněná nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Nejvyšší soud poznamenává, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). To platí především pro další námitku obviněné týkající se formy zavinění, kterou již Nejvyšší soud shledal jako právně relevantní.

Obviněná v dovolání poukazuje především na to, že nemohla vědět, co je obsahem pytlů, v nichž byly uloženy materiály O. o. P. O. V. Vědomí o tom, co se v pytli nachází situuje až do okamžiku, kdy se novinář D. podíval na to, co mu vlastně přinesla. Při ustáleném skutkovém zjištění lze snad už jedině uvést, že trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1 tr. zák. lze spáchat i z nedbalosti. V daném případě však na zavinění ve formě nedbalosti nelze usuzovat. Vše totiž nasvědčuje tomu, že obviněná se chtěla svému bývalému manželovi pomstít. Z několikaletého soužití s ním nepochybně věděla, s jakými informacemi přichází do styku a pokud viděla, že obsahem pytlu jsou materiály P. ČR, měla si v tomto směru počínat nad míru obezřetně. Je zjevné, že touha po pomstě byla větší než zamyšlení se nad trestně právními následky. Není sporu, že si byla vědoma toho, že spisy P. ČR do soukromé garáže nepatří a co víc, věděla, že tímto může svému bývalému manželovi v zaměstnání způsobit jisté potíže a chtěla mu je způsobit. Proto je třeba po subjektivní stránce vyhodnotit její jednání jako úmyslné, protože věděla, že svým jednáním může neoprávněně zasáhnout do objektu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, jímž je právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a jejich zneužíváním, jakož i ochrana dalších práv a oprávněných zájmů, které zveřejněním osobních údajů mohou být poškozeny. Právě špatné zkušenosti obviněné s jejím bývalým manželem jí měly být dostatečným varováním před neuváženým jednáním. Předání nalezených materiálů novináři nebylo jediným v úvahu přicházejícím řešením. Další alternativou mohla být konzultace s advokátem nebo možnost předat obsah pytle soudu nebo státnímu zastupitelství. Při předání takto citlivých materiálů novináři nelze předpokládat, že je ve své novinářské praxi nevyužije, ať už jakýmkoliv způsobem. O to se jeví nebezpečí ohrožení zájmu chráněného zákonem, tedy zpřístupnění osobních údajů ostatním osobám pravděpodobnější. Obviněná si toho musela být vědoma. Za této situace nemá Nejvyšší soud o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1 tr. zák. žádné pochybnosti. Všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obviněná naplnila. Po subjektivní stránce se jedná o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Pokud jde o uložený trest, v rámci trestní sazby jeho výše je otázkou tzv. soudní individualizace trestu podle § 31 odst. 3 tr. zák. Sama o sobě tato námitka nemůže být řešena v dovolacím řízení, neboť nespadá pod žádný dovolací důvod vymezený v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné R. S. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 16. July 2008