JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 848/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 4 To 21/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 50 T 10/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 2. 7. 2005 v přesně nezjištěné době mezi 12.00 až 13.00 hod. v obci Z., okres K., v prvním patře objektu bývalého lihovaru v souvislosti se slovním i fyzickým útokem ze strany poškozených J. Z., a R. Z., mírně ovlivněn alkoholem, v afektu vzteku a strachu, v úmyslu usmrtit zaútočil loveckým nožem o délce čepele 145 mm s rozšiřujícím se hrotem do šířky 30 mm v místě patky vůči oběma poškozeným tak, že J. Z. způsobil poloobloukovitou sečnou ránu v dolní části levé poloviny hrudníku, bodně-řeznou ránu na levém boku s výhřezem kliček střevních, průbod levé horní končetiny s přeříznutím velkých cév levého předloktí, protětí bránice, dolního laloku levé plíce a tenkého střeva, když poškozený na místě zemřel, přičemž bezprostřední příčinou jeho smrti bylo vykrvácení v důsledku bodně-řezné rány levé horní končetiny s poraněním levé plíce, bodně-řezné rány břicha s poraněním tenkého střeva a zakrvácením do dutiny břišní; a R. Z. způsobil bodnou ránu pravé srdeční komory se zakrvácením do osrdečníkového vaku a porušení mezižeberní tepny, kteréžto zranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě, avšak k jeho úmrtí nedošlo v důsledku rychlé a vysoce specializované lékařské péče“. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p. Č., škodu ve výši 579.369,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 4 To 21/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 4. 2006 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru ze soudem zjištěných okolností nevyplývá příslušná forma zavinění (úmysl) a nebyla tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy.

Podle dovolatele se odvolací soud se subjektivní stránkou trestného činu podle § 219 odst. 1 tr. zák. řádně nevypořádal. Dovolatel přitom předložil vlastní verzi skutkového děje. Má za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se jednalo o vzájemný stupňující se konflikt, který vyvrcholil rvačkou, resp. napadením jeho osoby poškozenými, a jeho jednání směřovalo výlučně proti útoku ze strany poškozených a bylo vedeno s cílem ochrany vlastního zdraví a života. Zejména po druhém útoku ze strany poškozených nabyl přesvědčení, že budou následovat i další útoky s cílem jej zabít. Přitom je podle něho třeba vzít v úvahu, že oba poškození mu opakovaně vyhrožovali zabitím, tento záměr demonstrovali pěstmi tlučenými do zdi a opakovaně jej bili do té míry, že z něj tekla proudem krev. Druhý útok tedy nemohl považovat za ukončený. Podle jeho názoru tak jeho činnost nelze vyhodnotit jako samostatný útok vůči poškozeným, nýbrž pouze ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. a § 14 tr. zák.

V návaznosti na to dovolatel upozornil, že pro jeho obhajobu svědčí i skutečnost, že své jednání předem neplánoval, neodstraňoval stopy a celý čin popsal tak, jak se skutečně stal s tím, že s jeho výpovědí korespondují výpovědi ostatních svědků s výjimkou poškozeného. Nelze mu proto jeho výpověď přičítat k tíži a považovat ji za účelovou. Namítl pak, že soud měl při správném vyhodnocení důkazů dospět k jinému právnímu závěru, než jak je v rozhodnutí uvedeno, a to v tom smyslu, že u něho nebyla dána volní složka spáchat společensky nebezpečné jednání se škodlivým následkem, které předpokládá ustanovení § 219 odst. 1 tr. zák. Připustil, že musel sice vědět, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, současně však zdůraznil, že jeho úmyslem rozhodně nebylo usmrtit jiného, nýbrž ochrana jeho integrity. Po napadení ze strany poškozených s nimi vedl vzájemný útok, při jehož intenzitě nedocenil možné následky svého jednání.

V další části dovolání odvolatel zopakoval své přesvědčení, že z jeho strany se jednalo o jednání ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. a § 14 tr. zák., když realizoval oprávněnou nutnou obranu v situaci, kterou lze „bez jakýchkoli pochyb označit za stav krajní nouze“. K tomu dodal, že maximálně se z jeho strany jednalo o způsobení těžké újmy na zdraví, resp. smrti jinému jednáním ve formě „úmyslné nedbalosti“ ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., kdy mohla být naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 tr. zák., ve spojitosti s přihlédnutím k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák.

V závěru odůvodnění shrnul, že skutkové okolnosti, jak byly zjištěny soudy a následně formulovány ve skutkové větě výroku rozsudku (soudu prvního stupně) neumožňovaly právní závěr o jeho vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s odkazem na ustanovení § 265r odst. 1, odst. 3 tr. ř. požádal o projednání věci ve veřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že je třeba se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, zejména se závěry odvolacího soudu, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci řádného opravného prostředku, že podmínky použití ustanovení § 13 tr. zák., § 14 tr. zák. nebylo možno v daném případě aplikovat, neboť ze strany obviněného se jednalo o vybočení z mezí nutné obrany, tzv. exces extenzivní (exces co do doby zákroku), do něhož lze zahrnout i projev msty, který lze z jednání obviněného dovodit. Jednání obviněného tak bylo správně kvalifikováno podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť úmysl obviněného usmrtit jiného bylo možno dovodit na základě všech zjištěných objektivních souvislostí. V žádném případě se ze strany obviněného nejednalo o demonstrativní zastrašování, nýbrž o útoky, které měly likvidační charakter, což potvrdily i znalecké posudky. Státní zástupkyně přitom (s ohledem na dostupný spisový materiál) konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním předmětného dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména jeho výpovědi) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž současně prosazuje vlastní skutkovou verzi. Teprve sekundárně - v návaznosti na to – brojí proti právním závěrům soudů a dovozuje, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené argumenty, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť v daném případě šlo z jeho strany o jednání ve smyslu § 13 tr. zák. a § 14 tr. zák. a nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, přičemž dodal, že nanejvýše by se v daném případě mohlo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 tr. zák. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně usmrtí dvě nebo více osob.

Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek). K naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák. postačí nedbalostní zavinění (srov. ustanovení § 6 tr. zák.).

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v § 8 tr. zák. těmito znaky:

a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,

b) úmyslem spáchat trestný čin,

c) nedostatkem dokonání.

V daném případě je třeba dále zmínit, co zákon rozumí nutnou obranou podle § 13 tr. zák. a krajní nouzí podle § 14 tr. zák.

Nutná obrana je vymezena v § 13 tr. zák. takto:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nutná obrana tak předpokládá:

a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem,

b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Krajní nouze je vymezena v § 14 tr. zák. takto:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana privilegovaným případem. Místo jakéhokoliv nebezpečí je tu útok, obrana musí vždy směřovat proti útočníkovi (škoda nepostihuje kohokoli, nýbrž útočníka), a nevyžaduje se subsidiarita ani přiměřenost způsobeného následku ve vztahu k následku hrozícímu ve smyslu naprosté proporcionality. Již vzhledem k uvedeným skutečnostem a povaze posuzované věci bylo v daném případě třeba vážit otázku aplikace institutu nutné obrany a nikoli krajní nouze.

Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku směřujícího proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci.

O vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky byly, že tedy stav byl nutné obraně blízký, aniž tu však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Rozlišuje se:

a) exces intenzivní – kdy jde o exces co do míry obraného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě,

b) exces extenzivní – kdy jde o exces co do doby zákroku, neboť nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž tu může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo když byla obrana předčasná.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodněních soudů obou stupňů vyplývá, že dovolatel „dne 2. 7. 2005 v přesně nezjištěné době mezi 12.00 až 13.00 hod. …v souvislosti se slovním i fyzickým útokem ze strany poškozených J. Z. …a R. Z. … mírně ovlivněn alkoholem, v afektu vzteku a strachu, v úmyslu usmrtit zaútočil loveckým nožem … vůči oběma poškozeným tak, že J. Z. způsobil poloobloukovitou sečnou ránu v dolní části levé poloviny hrudníku, bodně-řeznou ránu na levém boku s výhřezem kliček střevních, průbod levé horní končetiny s přeříznutím velkých cév levého předloktí, protětí bránice, dolního laloku levé plíce a tenkého střeva, když poškozený na místě zemřel … a R. Z. způsobil bodnou ránu pravé srdeční komory se zakrvácením do osrdečníkového vaku a porušení mezižeberní tepny, kteréžto zranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě, avšak k jeho úmrtí nedošlo v důsledku rychlé a vysoce specializované lékařské péče“.

Z hlediska hodnocení celého děje (skutku) je třeba dále konstatovat zjištění odvolacího soudu, že to, co se odehrálo, „mělo dynamický děj, jenž probíhal v několika fázích a místech objektu …“. K tomu odvolací soud rozvedl, že první fáze skutkového děje se odehrála v místnosti, kterou obýval dovolatel, kde ho napadl poškozený Z. a posléze i poškozený Z. Za této situace zmíněný soud správně dovodil, že dovolatel se v této fázi mohl bránit za podmínek uvedených v § 13 tr. zák. Samotný dovolatel v této souvislosti ve své výpovědi potvrdil, že se bránil v podstatě pasivně a bití ze strany poškozených strpěl. Odvolací soud ve vztahu ke zmíněné první fázi zdůraznil, že „z provedeného dokazování vyplynulo, že v místnosti, kterou obýval obžalovaný, byla ukončena první fáze skutkového děje, útoky ze strany poškozených proti tělesné integritě obžalovaného skončily“.

Poté, co byla ukončena první fáze, jež se odehrála v místnosti užívané dovolatelem, skutkový děj pokračoval. Odvolací soud následnou druhou fázi popsal tak, že „obžalovaný se ozbrojil loveckým nožem, … a zcela za jiných okolností a na jiném místě oba poškozené dostihl a vůči těmto realizoval při jejich obraně vražedné útoky proti jejich tělesné integritě, které již neměly obranný charakter“. Nalézací soud k této fázi konstatoval, „že to byl právě obžalovaný, který mírně ovlivněn alkoholem pod vlivem afektu, původně strachu, který přerostl v afekt vzteku, reagoval na prvotní útoky ze strany poškozených, ovšem s časovým skluzem a nikoli na primárním místě, kde k prvotnímu útoku ze strany poškozených vůči němu došlo. Nedá se tedy u něj hovořit o nutné obraně.“ S uvedenými popisy korespondují i závěry znaleckých posudků, podle nichž měl obviněný „po prvním napadení strach, cítil se ponížen a uražen, původní strach se změnil v afekt zlosti a obžalovaný přešel sám do útoku, toto chování odpovídalo prostému vzteku, naštvanosti, neneslo stopy jednání v úzkosti, nejednalo se o panický strach, kdy by propadl panice jako takové.“

Nejvyšší soud k uvedeným závěrům soudů obou stupňů konstatuje, že za situace, kdy pachatel se zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem (v daném případě tzv. první fáze), ale po skončení útoku přejde sám do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníky (tzv. druhá fáze), od nichž již nehrozí nebezpečí, nejde o jednání v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 18/1979 Sb. rozh. tr.). Jak bylo již zmíněno výše v teoretických východiscích, útok, který je předpokladem obrany, musí buď trvat nebo bezprostředně hrozit. Tzn., že o vybočení z mezí nutné obrany nejde jen tehdy, byla-li obrana zřejmě nepřiměřená povaze nebezpečnosti útoku (exces intenzivní), nýbrž také tehdy, jestliže pachatel se dopustí činu v době, kdy útok na něho již byl ukončen (exces extenzivní). Beztrestnosti podle § 13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, které nejsou opodstatněné již pouze nutností obrany.

Po uvážení všech rozvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že ze strany obviněného se „jednalo o vybočení z mezí nutné obrany, tzv. exces extenzivní, tedy exces co do doby zákroku, do něhož lze zahrnout i projev msty, který lze v jednání obžalovaného dovodit“. Nemohl tudíž přiznat námitce dovolatele opírající se o ustanovení § 13 tr. zák., resp. § 14 tr. zák. (podmínky krajní nouze nebyly v posuzovaném případě vzhledem k rozvedeným konkrétním okolnostem rovněž dány), žádné opodstatnění.

Jako důvodnou však neshledal ani námitku dovolatele, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu a že jeho jednáním mohla být naplněna maximálně skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 tr. zák. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit z takových objektivních skutečností, jako např. povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (srov. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud poukazuje jednak na zjištění vyjádřené již ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jednak na závěry soudu druhého stupně, který shledal, že „úmysl obžalovaného usmrtit jiného bylo nutno dovozovat na základě objektivních souvislostí, z nichž je zřejmé, že obžalovaný záměrně, cíleně, opakovaně, razantně a loveckým nožem přizpůsobeným k efektivnímu útoku útočil na taková místa lidského těla poškozených, kde jsou životně důležité orgány. Ze strany obžalovaného se nejednalo v žádném případě o demonstrativní zastrašování, … útoky měly … likvidační charakter“ a tedy „obžalovaný jednal zaviněně se záměrem poškozené usmrtit, a to ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.“ K osobě obviněného lze odkázat na vypracované znalecké posudky, které jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z nich vyplynulo, že obviněný „má sklon k nezdrženlivému chování, snadno upadá do zlobného afektu“ kdy „právě pod vlivem zlostného afektu dochází u obžalovaného k agresivním reakcím a agresivním činům. Tyto skutečnosti označily znalkyně i jako motiv jednání obžalovaného.“ Zároveň je nutno pro úplnost poznamenat, že soudy dospěly na základě týž znaleckých posudků k závěru o příčetnosti odvolatele v době činu, neboť jak odvolací soud obdobně jako soud nalézací vyjádřil „v době páchání trestného činu mohl obžalovaný rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohl své jednání ovládat, nejednalo se u něj o opilost patickou ani komplikovanou, schopnost rozpoznávací byla u něj plně zachována a schopnost ovládací byla vlivem simplexní alkoholové opilosti a afektu (strachu a vzteku) nepodstatnou měrou snížena.“

K uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud, který neshledal vadným závěr nalézacího i odvolacího soudu, že dovolatel jednal s úmyslem poškozené usmrtit, dodává, že pokud se pachateli, který zamýšlí usmrtit dvě osoby za okolností, kdy by usmrcení obou bylo spácháno jedním skutkem, podaří usmrtit pouze jednu z nich a u druhé jeho útok skončí pro okolnosti nezávislé na jeho vůli ve stadiu pokusu (jak tomu bylo v posuzovaném případě), je třeba jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. přesto, že z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. byl čin již dokonán (srov. rozhodnutí č. 27/2000 Sb. rozh. tr.).

Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů způsobem nevybočujícím z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 24. August 2006