JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 826/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. srpna 2006 o dovolání obviněného A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 5 To 461/2005-183, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 45/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, č. j. 5 To 461/2005-183, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 T 45/2004-147, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodnuto odvolacím soudem tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 224 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byla poškozená V. s celým svým nárokem odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.

Proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „v místě s max. povolenou rychlostí 50 km/h řídil vůz rychlostí min. 61,25 km/h s tím, že pakliže by nejvyšší povolenou rychlost dodržel, byla by zranění poškozeného nepoměrně méně závažného rázu“, přičemž dále vytýká soudu, že se nikterak nezabýval mírou zavinění resp. spoluzavinění poškozeného na vzniklé události. Podle jeho mínění vjel cyklista náhle před jeho vozidlo, takže neměl již možnost střetu, i při zachování veškeré obezřetnosti zabránit. Dále uvádí, že „to, že poškozený na kole jel, činí skutečnost, že se nacházel na vyznačeném přechodu pro chodce zcela irelevantní“. Poukazuje na to, že to byl poškozený, kdo nerespektoval ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích, (§ 23 odst. 1) a tím zapříčinil dopravní nehodu, neboť on (obviněný) i kdyby jel rychlostí maximálně dovolenou, nemohl by střetu s poškozeným zabránit. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného viny.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se obviněný neztotožnil, a proto proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 T 45/2004-147, podal odvolání, spočívalo v tom, že „obviněný dne 8. 8. 2003 v době kolem 16.45 hodin v B. řídil osobní motorové vozidlo Škoda Felicia registrační značky, v levém jízdním pruhu ulice S. ve směru z centra města k S. a v rychlosti 68,0-78,1 km/h, tedy rychlostí nejen nepovolenou, ale i nepřiměřenou, neboť v místě se nacházela křižovatka a těsně za ní přechod pro chodce nesledoval dopravní situaci a nereagoval na skutečnost, že se k němu z pravé strany po chodníku blíží k vyznačenému přechodu chodec J. N., vedoucí kolo, tohoto srazil a způsobil mu zhmoždění plíce, zlomeninu 3.-7. žebra vlevo, zlomeninu hlavičky levé vřetenní kosti, částečné vykloubení pravého loketního kloubu, tržnou ránu na hlavě“, a proto byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný, ale i poškozený odvolání, o kterých bylo rozhodnuto jak uvedeno již shora. Krajský soud uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví na základě skutkového zjištění, které spočívalo v tom, že „obviněný dne 8. 3. 2003 kolem 16.45 hod. v B., řídil osobní motorové vozidlo Škoda Felicia r.z. v levém jízdním pruhu ulice S. ve směru z centra města k S. a rychlostí nejméně 61,25 km/hod., tedy rychlostí nepovolenou, nesledoval dostatečně dopravní situaci a nereagoval na skutečnost, že na přechod pro chodce vjel cyklista J. N.,, tohoto srazil a způsobil mu zhmoždění plíce, zlomeninu 3.-7. žebra vlevo, zlomeninu hlavičky levé vřetenní kosti, částečné vykloubení pravého loketního kloubu, tržnou ránu na hlavě“, což odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví.

V podaném dovolání obviněný nezpochybňuje, že 8. 3. 2003 kolem 16.45 hod. došlo ke střetu vozidla, které řídil s poškozeným, a to při rychlosti vozidla r. z. nejméně 61,25 km/hod., ani objektivně zjištěné zranění poškozeného. Výhrady obviněného spočívají v tom, že „poškozený svým jednání porušil ustanovení § 23 odst. 1, zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ a vzhledem k této skutečnosti nemůže okolnost, že jel rychlostí nejméně 61,25 km/hod. být rozhodná, neboť i pokud by vozidlo Škoda Felicia řídil rychlostí povolenou – 50 km/hod. nemohl by střetu s poškozeným zabránit, zabránit by nemohl ani vzniku zranění poškozeného. Uvedenou argumentaci obviněného není možno s ohledem na níže uvedené skutečnosti považovat za námitky, které by naplňovaly dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové.

V případě, že smyslem dovolání je znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Nad rámec skutečnosti, která vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu mj. také ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., tj. rozsahu odůvodnění rozhodnutí při odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit některé skutečnosti, které dokreslují úvahy odvolacího soudu, jež jej vedly ke skutkovému zjištění, které je dovoláním napadeno. Předně bylo již zdůrazněno, že k odvolání obviněného došlo k tomu, že na základě doplněného dokazování dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, kdy mj. zjistil skutkový stav částečně odpovídající uplatněným námitkám v odvolání obviněného, které vyjádřil v tom, že „na přechod pro chodce vjel cyklista“ oproti původnímu skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, že obviněný „nereagoval na skutečnost, že se k němu z pravé strany po chodníku blíží k vyznačenému přechodu pro chodce poškozený vedoucí kolo“. V souvislostí s takto zjištěným skutkovým stavem (soudem druhého stupně) obviněný však dále konstruuje vlastní skutkový děj spočívající v tom, že jednání poškozeného bylo v rozporu s předpisy upravujícími pravidla silničního provozu na pozemních komunikacích, neboť v důsledku náhlého vjetí cyklisty téměř přímo před jeho vozidlo neměl možnost střetu zabránit a ke zranění poškozeného by došlo ať již jel rychlostí 61,25 km/hod. či rychlostí předepsanou, tj. 50 km/hod. V souvislosti s argumentací obviněného je však potřebné uvést, že v přípravném řízení i u hlavního líčení popisoval obviněný situaci předcházející dopravní nehodě tak, že když přijížděl ke křižovatce viděl v nějakém místě za křižovatkou pohybujícího se cyklistu na hraně chodníku, přechodu pro chodce a silnice, resp. „poprvé jej viděl asi před křižovatkou, a to jsem si myslel, že jede po chodníku a po přechodu, že to tam prostě skočilo tak nějak“ (č. l. 129 spisu), aby v poslední fázi trestního řízení uváděl, že „to mohlo být klidně, že jel (poškozený) z té ulice po silnici“. Uvedené sdělení, je třeba posuzovat v souvislosti se všemi skutečnostmi, tedy i tou částí posudku, kde se znalec vyjadřoval k problematice, jak by se projevila jízda poškozeného, pokud by na přechod najel (viz č. l. 39 posudku Ing. Š.).

Odvolací soud dále v rámci hodnocení důkazů vzal za prokázané, že obviněný řídil motorové vozidlo v obci nedovolenou rychlostí, a to nejméně 61,25 km/hod. (Znalec v posudku na str. 27 mj. konstatuje, že pokud by jel rychlostí 50 km/hod. k nehodě by nedošlo, na str. 28 posudku však verzi pohybu cyklisty po přechodu považuje za málo technicky přijatelnou např. s ohledem na místo střetu). Soud ve svém skutkovém zjištění konstatuje, že „obviněný nesledoval dostatečně dopravní situaci a nereagoval na skutečnost, že na přechod pro chodce vjel cyklista, tohoto srazil s způsobil mu zranění“, obviněný jak je patrno z námitek, které jsou výše rozváděny tento zjištěný skutkový stav považuje za nesprávný v důsledku nesprávného hodnocení důkazů soudy a konstruuje vlastní skutkový děj, dle kterého k dopravní nehodě došlo zaviněním poškozeného, a okolnost, že jel v obci rychlostí vyšší než dovolenou (nejméně 61,25 km/hod.) nehraje podle něj žádnou roli, neboť v důsledku nesprávné jízdy cyklisty by k nehodě došlo i pokud by jel rychlostí 50 km/hod., a při této rychlosti by nebylo možno zabránit ani vzniku zranění. V tomto případě je však obviněným zcela opomíjena okolnost, že pokud jel rychlostí nejméně 61,25 km/hod. přičemž rychlost motorového vozidla těsně před střetem s cyklistou byla 50,75 km/hod., v případě, že by dodržel v obci předepsanou rychlost, byla by rychlost vozidla těsně před střetem s cyklistou nižší než 40 km/hod. a také zranění poškozeného by byla lehčího charakteru (viz. str. 4 rozsudku Krajského soudu v Brně).

Podstata námitek spočívá v tom, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a uplatněná argumentace odkazující na nenaplnění znaků zmíněného trestného činu by měla být prostředkem pro změnu skutkových zjištění, které by odpovídaly jeho představám, byly by však zcela odlišné od skutkových zjištění, které učinil soud odvolací a na jejichž základě byla použita odpovídající právní kvalifikace. V tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 02. August 2006