JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 813/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 2 To 10/2008-731, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 2 To 10/2008-731, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2007, č. j. 50 T 1/2007-659. Tímto rozsudkem byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 248 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Důvod dovolání obviněný spatřuje v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť „usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, který je uveden v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Je přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl soudu prvního stupně, že zavinění zmiňuje jen ve výroku rozsudku, ale neuvádí, proč úmysl pojal nejpozději při výběru peněz. Žádné důkazy v tomto směru neprovedl a své závěry neodůvodnil. Ve vztahu k manipulaci s finančními prostředky obviněný své jednání nepopírá, nicméně z tohoto jednání nelze podle jeho názoru po subjektivní stránce dovozovat úmysl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Poukazuje na to, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000, vyplývá, že úmysl je esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Bez zjištění úmyslu se nejedná o trestný čin. Má za to, že Krajský soud popisuje jeho jednání, avšak neuvádí, v čem spatřuje úmysl, který je nutný k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Dále namítl, že bylo zcela pominuto, že celou finanční částku vrátil. Touto skutečností byla podstatnou měrou snížena společenská nebezpečnost jeho jednání. Pro přísnější právní kvalifikaci tedy podle jeho názoru nebyly dány podmínky § 88 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že jde o otázku zásadního významu pro ukládání trestu, přičemž soud prvního stupně se jí nezabýval a nebyla odstraněna ani soudem odvolacím. Dodal, že pokud by byl uznán vinným mírnějším trestným činem, mohl by mu být uložen trest, který by nebyl spojen s omezením jeho svobody. V doplnění dovolání se obviněný domáhá, aby k prokázání jeho úmyslu byla slyšena svědkyně L. H. Tento důkaz považuje za velmi důležitý pro řádné objasnění věci. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, zrušil a obviněného obžaloby zprostil, popř. ho uznal vinným mírnějším trestným činem, který by nebyl spojen s nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V dovolání obviněný poukazuje na absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a dále na to, že podle § 88 odst. 1 tr. zák. nebyly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Částku 7.300.000,- Kč dobrovolně vrátil, proto k ní nemělo být přihlédnuto jako k okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jde o právně relevantní námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 téhož ustanovení naplní pachatel tehdy, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.

Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. měl dopustit tím, že „jako jediný jednatel a menšinový společník společnosti S., s. r.o., IČ:, se sídlem Ch., B. N., v úmyslu získat majetkový prospěch poté, co na valné hromadě společnosti dne 7. 4. 2006 informoval L. A., druhého společníka S., s. r. o., o možnosti koupě nemovitosti – nájemního domu v B., na ul. V., od M. m. B., a poté, co L. A. dne 18. 4. 2006 převodem ze svého účtu č., vedeného u S. F. zaslal částku 2.402.150,- Švédských korun, připsanou dne 20. 4. 2006 na účet společnosti S., s. r. o., č. účtu, vedený u K. b., a. s. pobočka B.– m., K., dle kursu a po odečtu poplatků v částce 7.298.000,-- Kč, kterouž částku L. A. poskytl spol. S., s. r. o., jako půjčku za účelem osvědčení solventnosti společnosti S., s. r. o., při jednání o koupi předmětného domu, dne 20. 4. 2006 nahlásil výběr částky ve výši 7.300.000,- Kč z účtu S., s. r. o., a dne 25. 4. 2006 částku 7.300.000,- Kč vybral z tohoto účtu, kdy nejpozději po výběru finanční částky v pobočce výše uvedeného bankovního domu v B., pojal úmysl tyto prostředky si ponechat a oznámil téhož dne 25. 4. 2006 v 10.57 hodin na linku 158 P. odcizení předmětné finanční částky ve výši 7.300.000,- Kč, kterou měl mít uloženou v černém batohu na podlaze vozidla zaparkovaného v B. na ulici Z. d., neznámým pachatelem, a o tomto odcizení finančních prostředků dále informoval formou textové zprávy – SMS i L. A., přičemž následně dne 26. 4. 2006 v průběhu šetření orgány činnými v trestním řízení finanční prostředky, které měl uschované u přítelkyně L. H., dne 26. 4. 2006 dobrovolně dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu vydal policejnímu orgánu, čímž způsobil poškozenému L. A., bytem M., V., Š. k., škodu ve výši 7.300.000,- Kč“.

Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele se musí vztahovat k přisvojení si cizí věci. Postačí, aby šlo o úmysl eventuální.

V dané věci byla vyvrácena obhajoba obviněného, totiž že peníze omylem hodil do vozidla své přítelkyně a že mu byly z jeho osobního automobilu odcizeny. Lze tudíž konstatovat, že fingovaná krádež peněz byla součástí předem připraveného plánu obviněného. Vzhledem k časovým údajům o telefonních hovorech je zřejmé, že ohlášení ztráty finančních prostředků mělo zastřít skutečnost, že obviněný si chce částku 7.300.000,- Kč, kterou právě vyzvedl z banky, přisvojit. Není pochyb, že uvedené jednání se vyznačuje vysokým stupněm rafinovanosti. Stěží lze uvěřit, že přítelkyni nechtěl do celé záležitosti zatahovat, protože pokud by neměl v úmyslu si peníze přisvojit, nebyl důvod její jméno tajit a o její přítomnosti na místě, kde došlo k odcizení peněz, se zmínit. Tato skutečnost by jistě přispěla k nalezení peněz. Soud prvního stupně tedy zcela správně vycházel z úvahy, že obviněný měl v úmyslu výběrem částky 7.300.000,- Kč z banky, přisvojit si cizí věc, tudíž chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně zasáhnout do objektu trestného činu zpronevěry, jímž je ochrana vlastnictví věci. Výběr peněz z banky a setkání s přítelkyní měl i časově přesně naplánován. Poškozený L. A. nikterak obviněného k výběru částky 7.300.000,- Kč nezmocnil. Vybral-li obviněný tuto částku z účtu, není sporu, že jednal v rozporu s účelem, k jakému byly na účet společnosti S., s. r. o., poškozeným převedeny. Částka 7.300.000,- Kč měla toliko sloužit k osvědčení solventnosti spol. S., s. r. o., při jednání s M. m. B. o koupi nájemního domu. Postačilo tedy výpisem z účtu tuto skutečnost doložit. V okamžiku, kdy obviněný vybral peníze z účtu, zbavil poškozeného dispozice s nimi. O výběru této částky poškozeného L. A. neinformoval. Alibi, které si obviněný snažil zajistit oznámením na policii pak jednoznačně svědčí o tom, že peníze přisvojené v rozporu s účelem svěření neměl v úmyslu vrátit. Obviněného usvědčují záznamy telefonních hovorů s L. H. Z nich se podává, že objektivně se o ztrátě peněz mohl od L. H. dozvědět v 16.50 h. Přesto ve 21.06 h L. A. zasílá SMS, v níž není ani náznak o tom, že by peníze byly nalezeny. V této části si tedy výpověď obviněného a jeho obhajoba vzájemně odporují. Znamená to jediné, obviněný neměl zájem na tom, aby takto získanou sumu vrátil. Bezesporu jeho jednání nese zbytky jisté vypočítavosti. Zatímco L. A. sděluje, že peníze byly zcizeny, zcela opačně si počíná, pokud ho neinformuje o nálezu peněz a sdělení o tom, kde se peníze nacházejí, oddaluje. Tato tendence obviněného je patrná již z dispozicí s finanční částkou v bance. Její výběr obviněný v bance předem ohlásil. Nikoliv však poškozenému. Je tedy zjevné, že na jedné straně obviněný poškozeného o výběru peněz nijak neinformuje, na straně druhé ho ponechává v nejistotě i v případě, že peníze byly nalezeny. I v tomto případě obhajoba obviněného postrádá jakoukoliv logiku. Přisvojení si cizí věci, tj. částky 7.300.000,- Kč bylo tedy od počátku záměrem obviněného. Lze tedy shrnout, že obhajoba obviněného nevyznívá přesvědčivě. Naopak, ve světle provedeného dokazování zůstává zcela osamocena. Nad rámec podrobných úvah soudu prvního stupně, které tento vyjádřil v odůvodnění rozsudku (zejména str. 25 – 29) k otázce právní kvalifikace a soudu odvolacího, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, považuje za vhodné k ucelenosti zmíněných úvah soudu v rámci provedeného dokazování a hodnocení důkazů, a to zejména k uplatněné námitce obhajoby uvést následující. Obviněný se měl podle své výpovědi setkat předmětného dne s přítelkyní kolem 10.30 hod. V 10.21 hod. vybral peníze, se kterými měl jít ke svému vozidlu, setkat se měl také s přítelkyní, přisedl k ní do vozidla, hovořili spolu, pohádali se, vystoupil a přešel ulici do parku, kde si sedl na lavičku v parku, chtěl se uklidnit, chodil po parku, chtěl i koupit parkovací lístek, šel zpět k autu, pak hledal batoh, apod. (č. l. 6 – 7 rozsudku), Objektivně byl registrován kamerovým systémem v 10.31 hod. (č. l. 19) s batohem, v 10.25 hod. používá mobilní telefon, v době od 10.34 hod. řada dalších pokusů o kontakt (č. l. 23), v 10.57 hod. voláno na číslo telefonu 158. Uvedený sled telefonních kontaktů výrazně znevěrohodňuje tvrzení obviněného ohledně schůzky s přítelkyní (což není zcela vyloučeno), zejména pak následný průběh této schůzky a své rozrušení jak je shora uvedeno. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru (shodně se soudy nižších stupňů), že po subjektivní stránce obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Zavinění ve vztahu k podstatným znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. bylo obviněnému prokázáno. Výpověď svědkyně L. H. na tomto závěru nemůže nic změnit. Částka 7.300.000,- Kč přesahuje hranici škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák. Uvedenou částku si obviněný chtěl přisvojit.

Není pochyb, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak škodu velkého rozsahu.

Ve vztahu k použití § 88 odst. 1 tr. zák. je třeba konstatovat, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. 34/1976-I.). V dané věci není pochyb, že přisvojení částky 7.300.000,- Kč je okolností podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vrácení částky je pak nutno posuzovat jako náhradu škody způsobené trestným činem (srov. 5/1997 Sb. rozh. tr., 54/1967-II.). Jinými slovy řečeno, vrácení částky získané trestným činem není okolností, která by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovala. Pokud se obviněný dovolává toho, aby se tato okolnost promítla do výše uloženého trestu, je třeba uvést, že u kvalifikovaných skutkových podstat sice není použití zmírňujícího ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vyloučeno ve vztahu k poměrům pachatele, nepřichází však zpravidla v úvahu „vzhledem k okolnostem případu“. Závěr, že čin byl spáchán za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při splnění materiálního kritéria podle § 88 odst. 1 tr. zák., je logicky neslučitelný se současným závěrem, že vzhledem k okolnostem případu by použití vyšší trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání (srov. č. 11/1963 Sb. rozh. trest.).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 16. July 2008