JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 802/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovolání obviněného A. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 To 8/2008-967, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 8/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007, č. j. 36 T 8/2005-824, byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 To 8/2008-967, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na pět roků.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumaly, zda „teprve po uzavření půjčky peněz nevznikly překážky, které bránily vypůjčiteli splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat“. Dále pak v tom, že zpronevěru půjčených peněz obviněný nemohl předvídat. Obviněný poukazuje dále i na to, že pokud je ve výroku rozsudku popsáno jednání třetí osoby které bezprostředně vedlo k následku, totiž nemožnosti vrácení půjčky, je zřejmé, že v odůvodnění se s touto skutečností vrchní soud vůbec nevypořádal a náležité hmotně právní závěry z toho nevyvodil. Podle mínění obviněného je z popisu skutku patrno, že sjednal (obviněný H.) půjčku a peníze pak předal výkonnému pracovníku, aniž by náležitě zkontroloval, jak tento s penězi naloží, a takové jednání by spíše odpovídalo právní kvalifikaci podle § 255 odst. 1 tr. zák. (event. § 255a tr. zák., který by však byl promlčen). Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek vrchního soudu, ale také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně pořádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí proti němuž bylo dovolání podáno.

Nejvyšší státní zástupkyně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, argumentovala tím, že za právně relevantní námitky obviněného lze považovat ty, v nichž poukazuje na to, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl postaven před soud a odsouzen, a to zejména proto, že již při samotném sjednávání půjčky nejednal úmyslně podvodně, a to ani v úmyslu přímém, ani v úmyslu nepřímém. Naproti tomu za ryze skutkové považuje ty námitky, v nichž obviněný Ing. A. H. tvrdí, že při sjednání půjčky jednal jako statutární zástupce společnosti S., a.s., nikoliv jako fyzická osoba, neboť z provedeného dokazování vzešel naprosto opačný skutkový závěr. Za skutkové námitky je třeba rovněž považovat poukaz obviněného na skutečnost, že společnost S., a.s. byla v době půjčky prosperitní a schopna splácet dotčenou půjčku, když v odvolacím řízení rozhodující soud dospěl k opačnému závěru. Poukazuje na to, že z popisu skutku tak, jak je uveden ve výrokové větě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, vyplývá, že hospodářská situace společnosti S., a.s. se podstatně zhoršila a vrácení finančních prostředků nezaručuje, přičemž slovní vyjádření není vzhledem k posouzení trestního jednání obviněného zcela přiléhavé, neboť pro trestný čin podvodu by svědčila situace, kdy hospodářská situace uvedené společnosti byla taková, že by vrácení finančních prostředků vylučovala. K takovému závěru však nedospěl ani zpracovatel znaleckého posudku - společnost F., s.r.o., znalecký ústav v oboru ekonomika, ani znalecký posudek znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví, různá specializace, daně Bc. J. S., DiS. Z obou uvedených posudků v podstatě vyplývá, že v letech 2000 - 2002 společnost hospodařila velmi dobře, v důsledku čehož obviněný Ing. A. H. mohl dne 15. 3. 2002 důvodně předpokládat, že zapůjčenou částku včetně úroků je možné uhradit z podnikatelských aktivit této společnosti. Současně je ve znaleckém posudku zmíněno, že finanční management při svém rozhodování v roce 2002 musel vycházet z výsledku hospodaření roku předchozího, tedy roku 2001, přičemž v inkriminovanou dobu byly ukazatele za rok 2002 známy pouze za necelé první čtvrtletí. Je dále přesvědčena, že obviněný Ing. A. H. sice způsobil, že půjčka nebyla splacena, ale takové jeho jednání nebylo zahrnuto zaviněním. Za situace, pokud obviněný mohl předpokládat, že společnost, pro kterou finanční prostředky zapůjčil, tyto zhodnotí, a půjčka bude vrácena, mu nemůže být kladeno k tíži, že další osoba, tedy výkonný ředitel společnosti, dříve spoluobviněný J. N., s uvedenou částkou naloží nezjištěným způsobem, a to minimálně tak, že tuto nevloží do účetnictví společnosti, ale použije ji jiným způsobem, tedy uvedené finanční prostředky zpronevěří. Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod a námitky, které jej mají dle názoru obviněného naplňovat, pak lze uvést, že v převážné míře námitky, které jsou obviněným uplatněny, jsou námitky skutkové, které nelze pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (v tomto směru lze se ztotožnit se závěry státní zástupkyně). Jednoznačná není však ani situace v případě námitek, které podle mínění státní zástupkyně dovolací důvod naplňují a jsou spjaty s instituty hmotného práva – otázka zavinění. Zde je třeba uvést, že otázka zavinění je vybudována na provedených a hodnocených důkazech a pokud je tento způsob znevěrohodňován, je ve své podstatě napadáno hodnocení důkazů - § 2 odst. 6 tr. ř. Pro závěr, že se i v tomto případě jedná o skutkové námitky, by hovořila ta část dovolání, kde obviněný poukazuje na to, že „soudy nezkoumaly, zda teprve po uzavření půjčky peněz nevznikly překážky, které by bránily vypůjčiteli splnit závazek z půjčky“. Za právně relevantní by bylo možno považovat pouze tu část dovolání, kde obviněný zmiňuje, že popsaný skutek by měl být kvalifikován podle jiného ustanovení trestního zákona. Pokud posledně zmíněná námitka byla posouzena jako právně relevantní, bylo nutno se popsaným skutkem zabývat z hlediska naplnění všech znaků trestného činu. K podanému dovolání je třeba uvést, že v dalších svých částech se zaměřilo pouze na citaci zákonných ustanovení a odkazy na citace z různých rozhodnutí.

Podle učiněného skutkového zjištění odvolacího soudu se obviněný měl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. tak, že „počátkem března 2002 kontaktoval v P. Ing. P. V. s žádostí o poskytnutí finanční půjčky v částce 7.000.000,- Kč, kterou odůvodňoval potřebou získat finanční prostředky na nákup cukru pro společnost S., a. s., se sídlem P., Ž., IČ, ve které vykonával funkci předsedy představenstva, a poté dne 15. 3. 2002 na základě tohoto jednání převzal v kanceláři Ing. P. V. v O. na ul. M., finanční částku 7.000.000,- Kč v hotovosti, přičemž současně k zajištění této půjčky vystavil směnku vlastní na částku 7.000.000,- Kč se splatností do 15. 6. 2002 v situaci, kdy jeho osobní majetková situace vrácení finančních prostředků neumožňovala a zároveň věděl, že hospodářská situace společnosti S., a. s., se podstatně zhoršila a vrácení finančních prostředků nezaručuje, v zápětí částku 7.000.000,- Kč předal výkonnému řídícímu pracovníkovi společnosti S., a. s., J. N., který s finančními prostředky naložil blíže nezjištěným způsobem s tím, že až na částku 900.000,- Kč ve lhůtě splatnosti finanční prostředky Ing. P. V. ani on, ani J. N. nevrátili a způsobili mu tak celkovou škodu ve výši 6.100.000,- Kč“.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tak, jak je skutek popsán ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a nelze akceptovat ani námitky státní zástupkyně, které v mnohém překračují námitky obviněného, aniž by v jeho prospěch dovolání podala, tudíž bylo její povinností pohybovat se ve svém vyjádření pouze v mantinelech, které jí byly dovoláním obviněného vymezeny. Předně je třeba uvést, že zatímco soud prvního stupně uvedl, že „obviněný počátkem března 2002 kontaktoval v P. Ing. P. V. s žádostí o poskytnutí finanční půjčky v částce 7.000.000,- Kč, kterou nepravdivě odůvodňoval potřebou získat finanční prostředky na nákup cukru pro společnost S., a.s. se sídlem P., Ž., IČ, a poté dne 15. 3. 2002 obviněný A. H. v O., v kanceláři Ing. P. V. na ul. M., převzal finanční částku 7.000.000,- Kč v hotovosti a současně jako zajištění této půjčky vystavil vlastní směnku na tuto částku s dobou splatnosti do 15. 6. 2002, přičemž již v době poskytnutí této půjčky věděl, že půjčené finanční prostředky jen na nákup cukru nepoužije a že si je ponechá i pro vlastní potřebu a věděl, že půjčené peníze nemůže včas vrátit, když podnikatelská činnost ani jeho, ani firmy S., nezaručovala návratnost půjčky, do současné doby půjčku nevrátil, neučinil odpovídající kroky k jejímu vrácení, čímž Ing. P. V. způsobil škodu ve výši nejméně 7.000.000,- Kč“ a zcela jednoznačně dovodil přímý úmysl obviněného ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. (obviněný již od samého počátku věděl, že půjčku včas a řádně nevrátí – viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud skutek po doplněném dokazování upravil ve smyslu shora uvedeném. Zatímco soud prvního stupně přímý úmysl obviněného vybudoval zejména na výpovědích dvou svědků (M. K. a H. A. A.), odvolací soud dospěl k závěru, že v případě uvedených svědků nejde o osoby zcela nezaujaté (viz str. 11-12 rozsudku odvolacího soudu).

V souvislosti s problematikou subjektivní stránky trestného činu je vhodné uvést, že otázka zavinění, která je řešena v § 4 tr. zák. a vychází z toho, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. U nepřímého úmyslu pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu, který je chráněn ustanoveními trestního zákona a pro případ, že jej způsobí je s tím srozuměn. Rozdíl mezi oběma druhy úmyslu je v odstupňování volní složky. K eventuálnímu úmyslu stačí, aby pachatel byl srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti. Způsobení následku významného pro trestní právo není pachatelovým přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem, je však srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Tento následek je jakýmsi vedlejším, nechtěným následkem činnosti pachatele, se kterým je pachatel srozuměn.

Vrchní soud v Olomouci v další části odůvodnění svého rozsudku rozvádí úvahy k subjektivní stránce trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, aby konstatoval, že obviněný si od Mgr. K. K. vypůjčil 1.000.000,- Kč, kterou měl vrátit dne 7. 4. 2002, přesto si dne 15. 3. 2002 půjčil částku 7.000.000,- Kč. Tuto částku zajistil směnkou vlastní. Zde je vhodné zmínit, že směnka vlastní obsahuje bezpodmínečný slib výstavce, chybí jako samostatná položka jméno osoby povinné platit, poněvadž u směnky vlastní je takovou osobou vždy výstavce. V této souvislosti pak odvolací soud na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů konstatuje, „obviněný uvádí skutečnosti, ze kterých lze jednoznačně dovodit, že směnka nebyla krytá majetkem obviněného“. Uvedená skutečnost je vyjádřena ve skutkovém zjištění soudu odvolacího a je vázána k situaci, kdy žádost o poskytnutí půjčky odůvodňuje nákupem cukru pro společnost S. a aby dodal hodnověrnosti svému počínání, vystavuje směnku vlastní, o které ví (jak zjišťuje soud odvolací, ale i soud prvního stupně ve skutkové větě konstatováním - věděl, že půjčené peníze nemůže včas vrátit, když podnikatelská činnost ani jeho, ani…), že není kryta majetkem. V tomto směru se tedy zcela jistě jedná o skutkové zjištění k solventnosti obviněného v době před uzavírám tzv. půjčky a z toho plynoucí právní závěr soudu ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud se však nespokojil pouze s touto částí jednání prokazující naplnění subjektivní stránky, ale k této problematice rozvedl i další své úvahy. Zmíněna byla situace dramatického poklesu obratu v porovnání roku 2001 – 2002, kdy odvolací soud poukazuje na to, že akutní potřeba peněz ve firmě byla od počátku roku 2002, což je dotvrzováno půjčkou ve výši 1 mil. Kč a krátce před splatností této půjčky další půjčkou, která je předmětem trestního stíhání v této trestní věci. Tyto skutečnosti tedy jednoznačně svědčí pro závěr, že společnost S., a.s. se nacházela ve finančních potížích, což obviněný věděl (viz str. 13 rozsudku odvolacího soudu), a právě uvedené skutkové zjištění se muselo odrazit také ve výroku rozsudku (jeho osobní majetková situace vrácení finančních prostředků neumožňovala a zároveň věděl, že hospodářská situace společnosti S., a.s. se podstatně zhoršila a vrácení finančních prostředků nezaručuje). Ve vztahu k argumentaci obviněného v souvislosti se znaleckými posudky k ekonomické situaci společnosti, se odvolací soud vyjádřil na str. 12 odůvodnění svého rozsudku. Závěrem k námitkám obviněného, že jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu nevykazuje znaky trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ale jiného trestného činu, je nutno uvést, že Nejvyšší soud tento názor obviněného nesdílí, kdy námitky obsahově shodné byly uplatněny částečně v řízení před soudem prvního stupně, ale zejména před soudem odvolacím, a tento se s nimi způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vypořádal a v rámci jeho hodnotících úvah neshledal Nejvyšší soud ve smyslu shora uvedeného ustanovení pochybení.

V souvislosti s argumentací obviněného v rámci jeho námitek v dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

V dané trestní věci nebyl předsedou senátu soudu prvního stupně předložen návrh na přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí jak má na mysli ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. Obviněným byl takový návrh - o odklad výkonu trestu – učiněn. Z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. plyne, že „předseda senátu Nejvyššího soudu může před rozhodnutím o dovoláním odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání“. S ohledem na způsob vyřízení dovolání obviněného /toto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř./, stalo se rozhodování o návrhu obviněného bezpředmětným.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 16. July 2008