JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 788/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 dovolání, které podal obviněný Ing. P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 323/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 158/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 3 T 158/2002, byl obviněný Ing. P. L. uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného před 1. 1. 2004, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti rozsudku prvostupňového soudu podal obviněný Ing. P. L. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 323/2006, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného Ing. P. L. uznal vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. na skutkovém základě, že

nejméně od konce roku 1999 do počátku listopadu 2001 ve V., okr. Ú. n. O., jako otec nezletilých dětí M., V., H., a A., L. své děti týral fyzicky i psychicky zejména tím, že za drobné přestupky je trestal bitím rukou, páskem, velikonoční pomlázkou či násadou koštěte, přikazoval jim vykonávat různé práce mnohdy nepřiměřené jejich věku, čímž vyplňoval jejich volný čas, s provedením prací většinou nebyl spokojen a pod pohrůžkou dalších trestů či zákazů po nich bezpodmínečně vymáhal splnění jeho pokynů a příkazů, urážel je slovy, že jsou blbci, kreténi, krávy, a nezletilou dceru V. i slovy, že “by se mohla uživit jako šlapka“, v důsledku čehož se děti bály jeho příchodů domů a žily v neustálém stresu a před dětmi také slovně urážel a ponižoval svoji manželku a matku dětí E. D., dříve L., které nadával obdobným způsobem jako dcerám a nejméně třikrát ji fyzicky napadl, omezoval ji ve snaze o zajištění klidu v domácnosti a řádné výchovy dětí, a to vše se promítlo v psychickém vývoji dětí.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Vůči všem výrokům rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Ing. P. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvodu naplněny. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že výrok o vině napadeného rozhodnutí je neúplný, zcela neurčitý a nepřezkoumatelný, když v něm zcela chybí popis, kdy a jakým způsobem měl napadnout svou bývalou manželku E. D. Namítl, že ve výroku o vině chybí specifikace, za jaké drobné přestupky měl své některé děti trestat a jaké různé práce nepřiměřené jejich věku jim přikazoval vykonávat. V tomto směru obviněný poukázal, že dcera M. byla alespoň část souzeného období starší osmnácti let a tedy plně způsobilá k právním úkonům, věk dcery V. byl jen o málo nižší než u M. Podle jeho mínění mělo být proto v rozsudku uvedeno, jaké práce nepřiměřené jejich věku měl těmto dcerám ukládat. V rozsudečném výroku navíc chybí přesné označení trestného činu, a to ohledně uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu, což je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 215 tr. zák. V tomto směru poukázal na výklad pojmu „týrání osoby“ a v návaznosti na to konstatoval, že jeho jednání postrádá intenzitu vyžadovanou trestním zákonem. Zdůraznil, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou ani psychickou stránku svěřených osob, ani jakýmkoliv zlým nakládáním neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti. Vždy řešil věci s dětmi po dobrém. Fyzický trest použil pouze výjimečně, a to vždy jen náznakově a pouze za tím účelem, aby byl demonstrován formální akt trestu; takovýto výjimečně udělený trest v žádném případě neměl působit a ani nepůsobil bolest. Nebylo také nikdy prokázáno, že by byly na dětech shledány jakékoliv známky násilí, a to přesto, že děti chodily řádně k dětským lékařům, do školy, tělocviku. Pouze nešťastnou náhodou došlo ke zlomenině ruky v roce 1998, tj. nikoliv v souzeném období. O mírnosti jeho osoby svědčí i to, že při útěku patnáctileté dcery z domova na několik dní reagoval velmi mírně; sama dcera vypověděla, že jí otec za útěk z domova potrestal tak, že jí to asi 14 dní vytýkal. O žádném týrání zde tedy nelze hovořit. Dále obviněný namítl, že při právním hodnocení soudy opomenuly, že jeho rodina nebyla majetná. Tvořilo ji 8 členů, bydleli ve starším rodinném domku, který zakoupili v neobyvatelném stavu a svépomocí opravili. Všechny své děti se snažil vést ke třídění odpadů, neplýtvání elektrickou energií, k pomoci při zcela běžných domácích pracích (mytí nádobí či úklid). S dětmi cvičil na hudební nástroje a chodily do kroužků. Obviněný konstatoval, že v jeho jednání zcela chybí znak trvalosti a soustavnosti ve smyslu znění § 215 tr. zák. Za více než 19 let společného soužití s bývalou manželkou se vyskytly toliko dva osamocené incidenty, z nichž ani jeden neinicioval. Svědectví ze tří škol přesně datují počátek problémů dětí L. na září 2001 a spojují je výslovně s rozvodem, nikoliv se zlým nakládáním s dětmi. Obviněný odmítl i závěr soudů ohledně míry zavinění s tím, že z provedeného dokazování i ze znaleckých posudků jasně vyplývá upřímná snaha jeho osoby plnit řádně své povinnosti vůči svým dětem i přesvědčení, že tyto povinnosti řádně plnil. Svou vůli vždy jednoznačně směřoval k řádné výchově dětí a spokojenému fungování rodiny. Proto není znatelné, z čeho konkrétně je úmysl u jeho osoby soudy dovozován.

Další nedostatky obviněný shledal v porušení zásady, a to volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy. V podrobnostech uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. D. a PhDr. C. vyplývá, že je hluboce věřícím člověkem a nebyla u něho nalezena hrubá povaha, což je v příkrém rozporu se závěry uvedenými v napadeném rozsudku. Rovněž poukázal na nesprávné vyhodnocení výpovědi svědkyně E. D., u níž nelze předpokládat, že s ohledem na několik probíhajících soudních sporů bude vypovídat v jeho prospěch nezkresleně a objektivně, a proto na její vyjádření je nutno pohlížet jako na obranu proti potencionálnímu trestnímu stíhání její osoby. V tomto ohledu také zmínil aktivitu a iniciativu s jakou jmenovaná svědkyně soudu předkládala důkazy, navíc pořízené způsobem, jež není po právu, a jak se chovala při hlavních líčeních. Ke skutkovým zjištěním vylučujícím a snižujícím věrohodnost této svědkyně, která je konfliktní typ s nedostatkem empatie, nebylo přihlédnuto. Vzhledem k množství existujících pochybností a prokázaných rozporů nelze její výpověď považovat za spolehlivý podklad pro jeho odsouzení. Obviněný v podrobnostech také konstatoval, že při právním hodnocení věci odvolací soud nezohlednil tzv. syndrom zavrženého rodiče, diagnostikovaný znalcem u některých z dětí. Nebylo prokázáno, že by jeho výchova zanechala na dětech negativní následky, stejně jako na dětech nebyly shledány jakékoliv známky násilí. V této spojitosti obviněný uvedl, že dcera A. i syn P. dávají dnes přednost bydlení s ním a jeho partnerkou. Také dcera H. se s ním stýkala bez problémů až do září 2001. To vše navzdory tomu, že děti jsou ve výlučné výchově matky, pod jejím silným vlivem a byl u nich diagnostikován syndrom zavrženého rodiče či jeho projevy.

Obviněný zdůraznil, že vždy řádně vykonával své rodičovské povinnosti uložené mu zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině a Úmluvou o právech dítěte a jednal výlučně v zájmu svých dětí. Podle jeho názoru byla nesprávně právně posouzena i společenská nebezpečnost předmětného jednání. Ze skutkových zjištění vyplývají okolnosti, které výrazně snižují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti, a to zejména tím, že vždy vedl řádný život. Z jeho jednání je zjevné, že v rámci svých možností učinil ke splnění rodičovské zodpovědnosti vůči svým nezletilým dětem maximum možného a vždy jednal s nejlepšími úmysly, aby v maximální míře zajistil své děti a manželku. Stupeň nebezpečnosti jeho činu je proto nižší než nepatrný a neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činů skutkové podstaty podle § 215 tr. zák. Pochybení obviněný spatřuje i v tom, že při veřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2006 mu odvolací soud neumožnil pronést celou závěrečnou řeč. Jeho obhájce předložil 20 stran nových listinných důkazů, které však nebyly řádně přečteny, přítomní nebyli s jejich obsahem srozumitelně seznámeni a ani obviněný neměl možnost se k nim vyjádřit. Tím došlo k porušení jeho práva na obhajobu zakotveného v ustanoveních § 2 odst. 13 tr. ř., § 33 odst. 1 a § 216 odst. 2 tr. ř. Soudy též neprovedly celou řadu zásadních důkazů opakovaně navržených obhajobou (výslechy jeho syna P. L., L. L. - opatrovnice dětí od ledna 2003, P. L., V. D., listinné důkazy - rozbor osobnosti paní E. D. vypracovaný PhDr. J., deníčky dcer). Doplnění dokazování těmito důkazy bylo přitom nezbytné pro právní posouzení otázky viny a trestu.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech výrocích rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 323/2005, a sám rozhodl, že se jeho osoba zprošťuje obžaloby a žalovaný skutek není trestným činem.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. konstatovala, že popis jednání obviněného ve skutkové větě je zcela nezaměnitelným způsobem prezentován tak, že odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž je zde přesně uvedeno, v jakém období a na jakém místě mělo k jednání dojít. Je zde taktéž přesně popsáno, jakým způsobem se obviněný měl jak fyzicky, tak psychicky týrání dětí dopouštět. Ve spojitosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně ztotožnila se závěrem soudu druhého stupně, že způsob, jakým se obviněný ke svým dcerám po dobu více než dvou let choval, lze označit za týrání s ohledem na prokázanou hrubost i psychické působení na dcery. Zdůraznila, že kombinaci fyzického a psychického násilí pociťovaly jeho dcery jako vážné příkoří a situace se u nich projevila i následky, které popsala znalkyně ve svém znaleckém posudku. Rovněž poukázala, že pro týrání svěřené osoby ve smyslu § 215 tr. zák. je nezbytná určitá trvalost a intenzita, přičemž obě tyto charakteristiky jsou v nepřímé úměrnosti - čím intenzivnější je jednání pachatele, tím kratší dobu může trvat, což ale může platit i naopak - čím déle trvající a soustavnější je takové jednání, tím menší může být jeho intenzita. Za popsané situace státní zástupkyně označila dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. P. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost použitého hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V kontextu s výše rozvedenými argumenty je nutno konstatovat, že obviněný Ing. P. L. v části dovolání uplatnil námitky, které na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Jde o vznesené výhrady spočívající jednak v neprovedení důkazů navržených obhajobou a jednak týkající se nesprávného posouzení některých svědeckých výpovědí (je zejména poukazováno na nevěrohodnost svědkyně E. D., dále na chybné posouzení výpovědí dětí, jež podle názoru dovolatele byly negativně ovlivněny jejich matkou, na nedostatečné přihlédnutí k tzv. syndromu zavrženého rodiče či závěrů znaleckého posudku MUDr. D. a PhDr. C.), v čemž spatřuje porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy, tj. zejména zákonných ustanovení o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že následek vyžadovaný dotčeným ustanovením trestního zákona nezpůsobil. Nikdy na tělesnou a psychickou stránku svých dětí nepříznivě nepůsobil, u dětí nebyly známky násilí shledány. Fyzických trestů se dopouštěl jen výjimečně, a to náznakově. K incidentům v rodině došlo pouze v souvislosti s rozvodem, takže chybí znak trvalosti a soustavnosti. Podle názoru obviněného soudy provedené důkazy nesprávně interpretovaly a nezabývaly se komplexně situací v rodině. Nutno zdůraznit, že podstata všech těchto námitek, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, vychází z odlišné skutkové verze, než ke které dospěly soudy obou stupňů. Uplatněné výhrady představují polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, v jakém rozsahu provedly důkazy, jak je hodnotily a co z nich vyvodily, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně dovozuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. Námitky tohoto druhu nelze podřadit nejen pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně zakotvených důvodů dovolání. Ze stejných důvodů nelze v rámci citovaného dovolacího důvodu akceptovat výtky dovolatele ohledně jím tvrzeného porušení práva na obhajobu, zejména že v odvolacím řízení neměl možnost se vyjádřit k nově předloženým důkazům a pronést v úplnosti závěrečnou řeč. Pokud by obviněný učinil jen dosud konstatované námitky, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud shledal jako relevantní výtku obviněného zpochybňující naplnění zákonného znaku „týrání osoby“ ve smyslu ustanovení § 215 tr. zák., a to zejména s odkazem na jím tvrzenou nedostatečnou intenzitu prokázaného jednání a námitku poukazující na absenci subjektivní stránky v jeho jednání. Pod uplatněný dovolací důvod je možno podřadit i výhradu obviněného směřující do posouzení společenské nebezpečnosti předmětného skutku. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítané právní vady.

Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a spáchá takový čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem citovaného trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je nejen dítě, ale i osoba zletilá, která je z nejrůznějších důvodů (stáří, nemoc, mentální retardace apod.) odkázána na péči jiných osob. Ve smyslu ustanovení § 215 tr. zák. se týráním rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které tato osoba pro jeho hrubost, bezohlednost či bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Pokud jde o trvalost pachatelova jednání, tuto je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, přičemž se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 11/1984, č. 20/1984-I.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině popsané v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích mimo jiné vyplývá, že obviněný Ing. P. L. nejméně od konce roku 1999 do počátku listopadu 2001 své nezletilé děti M., V., H. a A. týral fyzicky i psychicky zejména tím, že „za drobné přestupky je trestal bitím rukou, páskem, velikonoční pomlázkou či násadou koštěte, přikazoval jim vykonávat různé práce mnohdy nepřiměřené jejich věku, čímž vyplňoval jejich volný čas, s provedením prací většinou nebyl spokojen a pod pohrůžkou dalších trestů či zákazů po nich bezpodmínečně vymáhal splnění jeho pokynů a příkazů, urážel je slovy, že jsou blbci, kreténi, krávy, a nezletilou dceru V. i slovy “že by se mohla uživit jako šlapka“, v důsledku čehož se děti bály jeho příchodů domů a žily v neustálém stresu a před dětmi také slovně urážel a ponižoval svoji manželku a matku dětí E. D., dříve L., které nadával obdobným způsobem jako dcerám a nejméně třikrát ji fyzicky napadl, omezoval ji ve snaze o zajištění klidu v domácnosti a řádné výchovy dětí, a to vše se promítlo v psychickém vývoji dětí.“

Na základě hodnocení důkazů soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný tímto jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Již Okresní soud v Ústí nad Orlicí v odůvodnění rozsudku v rámci skutkových zjištění k jednání obviněného Ing. P. L. mimo jiné uvedl: „…děti, zejména děvčata, velmi často fyzicky trestal, mnohdy nepřiměřenými způsoby, které vedly až ke zraněním dětí. K těmto trestům přistupoval mnohdy zbytečně, aniž by proto byl důvod, v některých případech i za pouhé vyslovení názoru. Bylo zjištěno, že opakovaně zranil dceru V., a to zlomením ruky, zhmožděním nosu a horní čelisti, dceři H. způsobil pohmoždění hlavy, s nímž nebyla u lékaře. Prvostupňový soud rovněž konstatoval: „Obžalovaný své děti ovládal soustavnými zákazy či příkazy, zejména když byl doma a jiným způsobem se choval v přítomnosti dětí na veřejnosti, a to vůči dětem i manželce… V mnoha případech děti pověřoval výkonem fyzicky nepřiměřených prací nebo v nevhodnou či po nepřiměřeně dlouhou dobu (např. o prázdninách nebo v době, kdy si jiné děti mohly hrát), aby je tímto způsobem opět potrestal. Šlo např. o přemisťování železničních pražců, stěhování nábytku, různé druhy pomoci při stavebních pracích na rekonstrukci domu, rytí zahrady apod.… Děti, zejm. dcery, mnohdy urážel hrubými a vulgárními výrazy, snižoval jejich sebevědomí konstatováním, že nic neumí, že by se mohly uživit jako šlapky apod.… Bylo prokázáno, že obžalovaný zejména v posledních dvou letech jednal tak, že své děti soustavně stresoval, vyvolával v nich obavy a strach o sebe sama a matku.“ (vše na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). V takovémto počínání obviněného okresní soud oprávněně dovodil vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti ve smyslu ustanovení § 215 tr. zák., když zdůraznil: „Intenzita jednání sice kolísala, v některých případech izolované jednání obžalovaného vyšší stupeň hrubosti mít nemuselo, na děti obžalovaného však negativně a zraňujícím způsobem působila kombinace psychického a fyzického násilí, jeho dlouhodobost a kromě základních znaků nezbytných pro právní kvalifikaci uvedeného jednání, též zjištěná soustavnost uvedeného jednání, které děti obžalovaného v jejich souhrnu pociťovaly jako těžké příkoří. Intenzita jednání obžalovaného vedla dokonce u dětí k závažným následkům popsaným znalkyní. O závažnosti jednání obžalovaného dle názoru soudu svědčil i stupeň odmítání obžalovaného jeho dětmi slyšenými před soudem, bez prokázaného ovlivnění ze strany matky.“ (str. 12 rozsudku prvostupňového soudu).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přičemž mimo jiné uvedl, že obviněný v rodině vystupoval velmi autoritativně, starší dcery M. a V. často bil, vůči matce dětí se choval přezíravě a v přítomnosti dětí ji ponižoval, nadával jí a došlo i k fyzickému napadení. Rovněž akcentoval, že obviněný vyžadoval na dětech provádění takových prací, které přesahovaly jejich fyzické možnosti a prakticky je vylučovaly z možnosti mít pro sebe volný čas. Opětovně poukázal i na závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. I. K., z něhož vyplývá, že děti obviněného intenzívně pociťovaly hrubé zacházení obviněného s jejich matkou a její podřízenost v rodině, stejně tak rozpor mezi tím, jak se obviněný choval na veřejnosti a doma. Jeho odchod z domácnosti vedl k pozitivním změnám, neboť do té doby žily v permanentním stresu. Soud přihlédl i k psychickému poškození jednotlivých dětí v důsledku jednání obviněného, jímž se jmenovaná znalkyně taktéž zabývala. Se zřetelem k těmto zjištěním soud druhého stupně vyslovil závěr: „…způsob, jakým se obžalovaný choval ke svým dcerám po dobu více než dvou let, tedy po delší dobu, lze označit za týrání s ohledem na prokázanou hrubost i psychické působení na dcery. Kombinaci fyzického i psychického násilí pociťovaly dcery obžalovaného jako vážné příkoří a situace se u nich projevila i následky, které popsala znalkyně ve svém znaleckém posudku.“ (vše na str. 3 až 5 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním posouzením jednání obviněného Ing. P. L. odvolacím soudem a dodává, že nelze pochybovat o tom, že jeho soudy zjištěné jednání vykazovalo takovou intenzitu, aby naplňovalo znak týrání ve smyslu § 215 tr. zák. Chování obviněného, které prezentoval dlouhodobě ve vztahu ke svým nezletilým dcerám, nelze považovat za přiměřený prostředek trestání jako součásti výchovy dítěte. Obviněným zvolená forma výchovy, jež ve svých důsledcích zanechala v psychice dětí negativní následky, je právě takovým jednáním, které lze pro svůj vyšší stupeň hrubosti i bezcitnosti a při zvážení délky doby, v níž probíhalo, podřadit pod ustanovení § 215 tr. zák. Současně nelze pochybovat ani o tom, že takové jednání děti obviněného pociťovaly přinejmenším jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké příkoří, přičemž o tom svědčí mimo jiné i převážně odmítavý postoj ve věci slyšených dcer k obviněnému.

Pokud v dovolání obviněný Ing. P. L. namítal absenci úmyslného zavinění s poukazem na svou snahu řádně plnit své povinnosti vůči dětem, tak ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Zjištěný skutek jednoznačně svědčí o naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, a to ve formě nepřímého úmyslu, jak oprávněně vyhodnotil již soud prvního stupně. Aktivní jednání obviněného spočívalo v opakovaném a dlouhodobém fyzickém i psychickém týrání nezletilých dětí, které jim působilo nejenom fyzické útrapy, jichž si obviněný musel být vědom, ale i psychické následky v podobě neustálého stresu, obav před ním, jež se později rozvinuly až v tzv. syndrom zavrženého rodiče, diagnostikovaný znalcem u některých dětí, popřípadě v další psychické poruchy popsané ve znaleckém posudku znalkyně PhDr. I. K. Tyto okolnosti jednoznačně svědčí o tom, že si musel být následků svého počínání vědom. Pokud obviněný v tomto směru poukazuje na to, že vždy jednal v zájmu dětí, v přesvědčení o řádném plnění svých rodičovských povinností, nelze tyto námitky - vzhledem k jeho prokázanému jednání - akceptovat. Nutno zdůraznit, že okolnosti subjektivního charakteru lze kromě doznání obviněné osoby, pokud existuje, zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých je možné podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění obviněného bezpochyby zahrnovalo představu, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. V této spojitosti okresní soud v odůvodnění rozsudku na str. 12 uvedl: „…obžalovaný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť si s ohledem na své životní zkušenosti, inteligenci i povahu odporu, který děti projevovaly, musel být vědom toho, že jedná nesprávně, v rozporu se zásadami morálky občanské společnosti, a že porušuje zákonem chráněné zájmy společnosti, a to tím spíše, že mimo rodinu tyto zásady plně ctil.“ S poukazem na rozvedené skutečnosti lze důvodně konstatovat, že i s otázkou subjektivní stránky v jednání obviněného se soudy obou stupňů přesvědčivě a logicky vypořádaly, a tudíž jeho námitce o neexistenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, není možno přisvědčit.

Lze uzavřít, že zjištěným a v rozsudečném výroku odvolacího soudu popsaným jednáním obviněný Ing. P. L. naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Pro úplnost zbývá posoudit, zda v projednávaném případě mohl být dovolatelem namítaný stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného trestného činu natolik nízký, aby jej bylo možno ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestný čin nešlo, i když by jinak jeho znaky byly naplněny.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda obviněný Ing. P. L. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však soudy obou stupňů neshledaly. Nutno připomenout, že společenská nebezpečnost spočívala nejen v závažnosti samotného jednání obviněného (jinak bezúhonné osoby), jak již bylo popsáno, a to včetně negativních dopadů na psychiku dětí, ale rovněž i v tom, že bylo realizováno po období více než dvou roků.

V kontextu se shora uvedenými argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný Ing. P. L. naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích aplikovaná právní věta. Proto nebylo možno relevantní námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné, akceptovat.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán v případech, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výroku o vině jsou vymezeny v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., náležitosti výroku o trestu v ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný Ing. P. L. napadl výrok o vině s tím, že je neúplný, neurčitý a nepřezkoumatelný, když skutková věta neobsahuje popis, kdy a jakým způsobem měl napadnout svou bývalou manželku, a chybí v ní specifikace, za jaké drobné přestupky měl své děti trestat a jaké nepřiměřené práce jim měl přikazovat, tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. z hlediska obsahu vznesených námitek neuplatnil, nýbrž pouze formálně deklaroval. Výhrady obviněného nelze pod žádnou z alternativ citovaného dovolacího důvodu subsumovat, neboť výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně není neúplným, a již vůbec nemůže chybět. Současně nelze tuto námitku, jež ve skutečnosti směřuje k neúplnosti skutkových zjištění, podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně zakotvených důvodů dovolání. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu vyjadřuje v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. stručně a výstižně zjištěný skutek, a to co do místa, času i způsobu jeho spáchání, a obsahuje všechny okolnosti relevantní z hlediska zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí jsou nezbytné podrobnosti dostatečně rozvedeny.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. P. L. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 21. September 2006