JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 783/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 202/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, bylo ohledně obviněného Ing. J. H. nejprve rozhodnuto tak, že podle § 37a tr. zák. byl v celém rozsahu zrušen výrok o vině pokračujícího trestného činu, v celém rozsahu výrok o trestu, a dále v celém rozsahu výroky o náhradách škod, a to z rozsudků Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, č. j. 2 T 164/2003-543 a Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, jakož i všechny další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, taktéž další rozhodnutí na výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„1. ve třech případech ve dnech 6. 8. 2001, 16. 8. 2001 a 30. 8. 2001 v Zemědělském družstvu D. S. – M., okres M. B., přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral celkem 160 ks prasat a 73 ks jatečních býků v celkové částce 2.544.750,- Kč, všechna jateční zvířata ihned prodal do masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu, přestože na základě vystavených faktur postupně uhradil poškozenému pouze 1.222.081,30 Kč, a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 1.322.668,70 Kč,

2. dne 10. 12. 2001 v ZD T. se sídlem ve V., přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral na výdejku 12 ks jatečních jalovic v celkové částce 149.625,- Kč, všechna jateční zvířata prodal dne 11. 12. 2001 do masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu, přestože na základě vystavené faktury uhradil 3. 6. 2002 poškozenému družstvu pouze 1.625,- Kč a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 148.000,- Kč,

3. dne 14. 1. 2002 v L., okr. Z., odebral od společnosti STATEK L., spol. s r.o., se sídlem L., okr. Z., celkem 15 kusů hovězího dobytka v celkové hodnotě 195.509,- Kč, tyto dne 15. 1. 2002 prodal Masokombinátu P., který mu za dobytek zaplatil částku 195.509,- Kč, společnosti STATEK L. spol. s r.o. však z dlužné částky uhradil pouze 159,- Kč a svým jednáním způsobil škodu uvedené společnosti ve výši 195.350,- Kč, neboť z důvodu dalších závazků neměl prostředky na zaplacení, což zamlčel,

4. dne 28. 5. 2002 ve S., okres T., ZD O., přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti a dále i s ohledem na to, že místní masokombinát vykupuje jateční zvířata za nižší cenu, než za kterou tato zvířata nakupoval, nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral 10 ks jatečních krav v celkové částce 182.775,60 Kč, všechna jateční zvířata prodal ihned do masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu, přestože na základě vystavené faktury uhradil až 16. 1. 2003 poškozenému družstvu pouze 20.755,60 Kč, a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 162.000,- Kč,

5. dne 1. 11. 2002 v Zemědělské společnosti J. a.s., se sídlem v J., okres Ú. n. O., přestože věděl, že ke své finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral 8 ks jatečních býků v celkové částce 145.748,- Kč, všechna jateční zvířata prodal ihned do masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu a způsobil jmenované společnosti výše uvedenou škodu“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným: Zemědělskému družstvu T. se sídlem ve V. částku ve výši 148.000,- Kč, ZD O. částku ve výši 162.000,- Kč, ZD M. částku ve výši 1,322.518,- Kč, Zemědělské společnosti J., a.s. se sídlem v J. částku ve výši 145.748,- Kč, Statku L. spol. s r.o., se sídlem L., okr. Z., částku ve výši 115.350,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl Statek L. spol. s r.o. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 11. 2005 [§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podal obviněný Ing. J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve namítl, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z nesprávného právního posouzení skutkového stavu, čímž došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Dále poukázal na celkově nedobrý stav zemědělského sektoru v České republice v době jeho podnikání, přičemž zmínil svůj předpoklad, že dříve či později musí dojít ke změně a tím i ke zlepšení jeho podnikání (ve smyslu jeho ziskovosti). V další části dovolání směřoval námitky ke skutku popsanému pod bodem 3. rozhodnutí soudu prvního stupně. Připustil, že v lednu 2002 v rámci řady svých obchodů dohodl též obchod se společností Statek L. spol. s r.o., na základě kterého odebral jateční zvířata v hodnotě 195.509,- Kč. Z vystavené faktury zaplatil pouze 159,- Kč, avšak svůj dluh vůči věřiteli uznal a dohodl se na splátkách. Jeho finanční situace mu ale nedovolovala dohodnuté splátky plnit a poškozenému posléze - po zahájení trestního stíhání v předmětné věci - uhradil ve splátkách po 20.000,- Kč částku 80.000,- Kč. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že popsaným jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to především jeho subjektivní stránku. Podle jeho slov mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění. Poukázal na to, že při posuzování odpovědnosti podnikatele nelze vyjmout ze souhrnu závazkových vztahů, do nichž vstupuje, jeden konkrétní vztah a bez přihlédnutí k ostatním činnostem podnikatele dovozovat, že právě v tomto případě byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Přijetí závazku i při současném vědomí o neschopnosti jeho splnění ve lhůtě splatnosti nelze podle jeho názoru bez dalšího považovat za úmyslné jednání. Úmyslné jednání by bylo třeba posuzovat v každém konkrétním případě zevrubněji, a to v kontextu konkrétního stavu závazků a pohledávek podnikatele. K takovému dokazování však v tomto případě nedošlo. Z důkazů provedených soudem podle dovolatele nevyplynulo, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem. Měl mít sice dostatek informací o stavu svého podnikání a další závazky v dané době již nepřijímat, avšak podle jeho přesvědčení bylo toto jednání nedbalostní povahy. V závěru odkázal na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, zrušil ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejdříve stručně zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a krátce zrekapitulovala obsah dovolání. Poté uvedla, že výtky směřující k dovození nedostatku zavinění dovolatele ve světle opatřených skutkových zjištění o celkových podmínkách provozování jeho podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje jatečních zvířat (viz období od 6. 8. 2001 do 1. 11. 2002) nemohou zpochybnit správnost právního závěru soudů obou stupňů o jeho odpovědnosti za jednání podvodného charakteru. V této souvislosti poznamenala, že skutek dovolatele ze dne 14. 1. 2002, spáchaný na úkor poškozeného Statku L. spol. s r.o., je součástí pokračujícího jednání, které bylo dovolateli za shora uvedené období přisouzeno v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi, sp. zn. 2 T 164/2003. Odkázala proto na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k předchozímu dovolaní podanému v uvedené věci dovolatelem a zejména na příslušné pasáže odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005. V další části vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že pokud dovolatel za daného stavu věci prosazuje názor, že otázku jeho zavinění je třeba posuzovat u každého jednotlivého případu zvlášť, pak mu z hlediska časového pořadí v tomto trestním řízení přisouzeného skutku ze dne 14. 1. 2002 nelze přisvědčit, neboť podmínky, za kterých bral na sebe závazek z uvedeného data, byly určovány zvyšující se mírou zadluženosti v návaznosti na jeho závazky z předchozího období. Poukázala přitom na skutečnost, že doznané vědomí neschopnosti dostát svým závazkům, které dovolatel bez ohledu na objektivní finanční situaci přebíral, lze označit za klasický příklad tzv. fakturačních podvodů spojených s úmyslnou formou zavinění. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. H. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Ing. J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však dovolatel ve skutečnosti zčásti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz např. námitku, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění, že z důkazů provedených soudem nevyplynulo, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem, čímž de facto namítá vadné hodnocení provedených důkazů soudy a vadné zjištění skutkového stavu věci), tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek (konkrétně dílčí skutek popsaný pod bodem 3. rozhodnutí soudu prvního stupně) byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. především pro absenci subjektivní stránky. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v bodě 3. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „dne 14. 1. 2002 v L.,…, odebral pro společnost STATEK L., spol. s r. o., …, celkem 15 kusů hovězího dobytka v celkové hodnotě 195.509,- Kč, tyto dne 15. 1. 2002 prodal Masokombinátu P., který mu za dobytek zaplatil částku 195.509,- Kč, společnosti STATEK L. spol. s r.o. však z dlužné částky uhradil pouze 159,- Kč a svým jednáním způsobil škodu uvedené společnosti ve výši 195.350,- Kč, neboť z důvodu dalších závazků neměl prostředky na zaplacení, což zamlčel.“ Zdůraznit je přitom třeba, že se jednalo o dílčí útok (dílčí skutek) pokračujícího trestného činu (skutku), kdy závěr nalézacího i odvolacího soudu byl učiněn v návaznosti na rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, č. j. 2 T 164/2003-543, a rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích skutcích uvedených pod body 1., 2., 4., 5.

Nalézací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí po zhodnocení všech důkazů, včetně výpovědi dovolatele, poukázal na to, že dovolatel „měl v době uzavírání obchodního případu s poškozeným závazky z podnikatelské činnosti, které nemohl hradit ve lhůtě splatnosti, …, tedy nemohl reálně očekávat, že by ve lhůtě splatnosti mohl poškozenému hradit. O tomto nebyl poškozený informován, neboť předpokládal úhradu dle vydané faktury.“ Nalézací soud rovněž poukázal na to, že dovolatel „připustil existenci dalších dluhů ve výši přes 4,000.000,- Kč, které vznikaly od roku 2000 do r. 2003, což vyústilo v podání návrhu na prohlášení konkurzu.“ Pro svoje hodnotící závěry považoval nalézací soud za podstatné i to, že dovolatel měl již před 14. 1. 2002 závazek přesahující 1.000.000,- Kč. Z uvedeného nalézací soud dovodil, že „… obžalovaný ke škodě poškozeného sebe obohatil tím, že poškozeného uvedl v omyl, neboť mu nesdělil údaje o své finanční situaci …“ a jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „subjektivní stránka žalovaného trestného činu je dána především výší dluhů obžalovaného, které měl ke dni 14. 1. 2002 a jejichž existenci poškozenému zamlčel, přičemž ze svých dalších podnikatelských aktivit v té době nemohl reálně předpokládat, že bude mít dostatek peněžních prostředků na úhradu odebraného jatečního skotu.“

V daných souvislostech je na místě připomenout, že k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, jímž odmítl dovolání obviněného Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 T 164/2003, a v němž posoudil skutky uvedené pod body 1., 2., 4., 5. rozsudku soudu prvního stupně. Mimo jiné uvedl, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“

Pokud tedy dovolatel uzavřel s poškozeným Statkem L. spol. s r. o. obchodní smlouvu a odebral zboží (hovězí dobytek), přičemž již při uzavírání této smlouvy vzhledem ke své finanční situaci věděl (jak vyplývá z uvedených skutečností), že nebude schopen termín splatnosti dodržet, pak poškozeného tímto jednáním vědomě uvedl v omyl. Současně mu podstatnou skutečnost, jíž byla nepochybně finanční situace dovolatele a jeho neschopnost řádně plnit přijaté závazky, vědomě zamlčel. V příčinné souvislosti s tímto úmyslným podvodným jednáním bylo obohacení dovolatele a škoda způsobená na majetku poškozeného. Dovolatel tak naplnil se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům (v kontextu s dalšími dílčími skutky shora popsanými) subjektivní i objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V této souvislosti lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, že doznané vědomí neschopnosti dostát svým závazkům, které bez ohledu na takovou objektivní finanční situaci dovolatel přebíral, je příkladem tzv. fakturačního podvodu spojeného s úmyslnou formou zavinění.

Podvodný úmysl dovolatele (a tedy naplnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.) není přitom vyloučen skutečností, že se dohodl s poškozeným na splátkách a uhradil mu po zahájení trestního stíhání částku ve výši 80.000,- Kč. Šlo totiž pouze o náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu.

Nemůže obstát ani námitka dovolatele, že při posuzování jeho odpovědnosti nebylo přihlédnuto k jeho ostatním podnikatelským činnostem. Soudy obou stupňů hodnotily jednání obviněného v celkovém kontextu jeho podnikání, kdy poukázaly na jeho celkově rostoucí zadlužení, a jak bylo uvedeno výše, svá rozhodnutí učinily právě v návaznosti na rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, č. j. 2 T 164/2003-543, a rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích skutcích uvedených pod body 1., 2., 4., 5.

K odkazu dovolatele na čl. 8 odst. 2 větu druhou Listiny, podle kterého nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést (stejně jako ve svém rozhodnutí ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005), že uvedený argument de facto směřuje proti nedostatku objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., konkrétně podvodného jednání. V souvislosti s tím je třeba odkázat na závěry již výše uvedené, z nichž vyplývá, že dílčím skutkem popsaným pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně byly v kontextu s dalšími dílčími skutky shora popsanými naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. J. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. července 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 13. July 2006