JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 781/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání, které podal obviněný C. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 6 To 98/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 12/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 41 T 12/2007, byl obviněný C. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodech I) až IV)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., [v bodech I) a II)] trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. dílem dokonaným, dílem [v bodě II)] ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., [v bodech III) a IV)] trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a [v bodě V)] trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 6 To 98/2007, napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině pod body I) až IV) a ve výrocích o trestech z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným [v bodech I) až IV)] pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., [v bodech I) a II)] dílem dokonaným a v [bodě II)] dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák. a [v bodech III) a IV)] trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem [v bodě V)], jej odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu uložil též trest vyhoštění z území České republiky na deset let.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolání je zaměřeno do právní kvalifikace jeho jednání pod body I) a II) napadeného rozsudku s tím, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák. Poznamenal, že Vrchní soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že (obviněný) před užitím platebních karet předně pozměnil odcizenou platební kartu VISA č., znějící na jméno J. I. M. vymazáním podpisu původního držitele a nahradil ho vlastním podpisem a dále že se (obviněný) pokusil pozměnit odcizenou platební kartu MasterCard č., znějící na jméno T. –K. L. vymazáním podpisu původního držitele a nahradit ho vlastním podpisem, k čemuž však nedošlo, a tím spáchal trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák. Následně zdůraznil, že použité platební karty byly pravé, nešlo o žádné padělky, a že se o padělání jakékoli platební karty ani nepokusil. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že pokud pravé platební karty neoprávněně držel, mělo být toto jeho jednání právně posouzeno jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. K závěru soudu, podle něhož došlo k pozměnění platebních karet v tom smyslu, že byly zjištěny zásahy do podpisových panelů karet s tím, že u platební karty VISA byl původní podpisový vzor držitele karty odstraněn a nahrazen současným podpisovým vzorem a u platební karty MasterCard byl podpisový panel poškozen, obviněný zdůraznil, že jeho osobě žádné zásahy do platebních karet prokázány nebyly. Poznamenal, že v tomto směru soud k důkazu používá odborné závěry znaleckého posudku kriminalistika – zkoumání pravosti platidel a cenin ze dne 13. 9. 2007, podle kterých byly zásahy do předmětných platebních karet zjištěny. Vzápětí ovšem uvedl, že z tohoto znaleckého posudku nelze zjistit, kdo konkrétně uvedené zásahy provedl, a že žádný grafologický posudek zpracován nebyl. K tomu ještě dodal, že u platební karty MasterCard dokonce zpracovatel posudku pplk. A. K. dospěl pouze k pravděpodobnostním závěrům, podle nichž byl podpisový panel poškozen úmyslně, a že o skutečnosti, že podpisový proužek bývá poškozen, hovořil i svědek J. N., pracovník směnárny A. Ch., který konkrétně vypověděl, že na předložené platební kartě VISA mu bylo divné, že byl poškozen podpisový proužek, což se však občas stává, a proto, pokud by banka povolila transakci, provedl by ji.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „podle § 265 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, č. j. 6 To 98/2007, a sám rozhodl podle § 265m trestního řádu ve věci rozsudkem tak, že v bodech I. II. rozsudku nahradí právní kvalifikaci trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona za užití § 143 trestního zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný, právní kvalifikací neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona, zároveň nechť je uložen v příslušné trestní sazbě podstatně mírnější trest.“

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 6 To 98/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů (mj. znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin a svědecké výpovědi J. N.) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého poté, co odcizil platební kartu VISA č., vydanou bankou A. a N. Z. B. G. L., adresa D. S., s. M., V., A. na jméno J. I. M., tuto kartu pozměnil vymazáním podpisu skutečného držitele a nahradil jej vlastním podpisem, a dále poté, co odcizil platební kartu MASTERCARD č., vydanou bankou C. S., adresa N., H. S. na jméno T. K. L., se tuto kartu pokusil pozměnit vymazáním podpisu skutečného držitele a nahradit jej vlastním podpisem). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno, že zásah do platebních karet provedl on, resp. že by se o takový zásah pokusil, že soud v tomto směru uzavřel jeho vinu na podkladě závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin, podle nichž sice byly zjištěny zásahy do platebních karet, nicméně z nich nevyplývá, kdo konkrétně uvedené zásahy provedl, v této souvislosti namítá, že u platební karty MASTERCARD dospěl znalec pouze k pravděpodobnostním závěrům o úmyslném poškození podpisového panelu, a poukazuje též na výpověď svědka J. N. v tom smyslu, že podpisový proužek platebních karet bývá někdy poškozen) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci - zdůrazňuje, že použité platební karty byly pravé s tím, že je nepozměnil, resp. že se o to ani nepokusil. Toliko z uvedených skutkových (procesních) argumentů (až sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod body I) a II) výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, pokud byl kvalifikován jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák., a prohlašuje, že tento měl být kvalifikován jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními vyjádřenými pod body I) a II) výroku jeho rozhodnutí není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 25. June 2008