JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 773/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2008 dovolání, která podali obvinění R. K. a T. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 54 T 7/2006, byli obvinění R. K. a T. M. uznáni vinnými, že

2) obviněný R. K.

poté, kdy zjistil, že za prodej věcí obdržel padělek bankovky nominální hodnoty 2.000,- Kč, v přesně nezjištěné době od jeho přijetí do 17. 4. 2006, za účelem zvýšení hodnověrnosti, upravil tento padělek nalepením fragmentů ochranného proužku, který sejmul z pravé bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, a dne 17. 4. 2006 v H., v úmyslu uvést padělek do oběhu, takto upraveným padělkem zaplatil jako pravou bankovkou V. Č. při nákupu věcí, přičemž když jmenovaný poukázal na vzhled bankovky, ujistil jej, že tato je pouze vypraná, načež ji V. Č. přijal a krátce poté dne 17. 4. 2006 kolem 16.20 hod. použil k zaplacení u čerpací stanice pohonných hmot, kdy byl padělek rozpoznán a zajištěn,

3) obviněný T. M.

vědom si skutečnosti, že disponuje padělky bankovek české měny, a to dvěma kusy nominální hodnoty 500,- Kč, a jedním kusem nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, vyrobených na reprodukčním zařízení, pracujícím na principu inkoustového tisku, v úmyslu uvést tyto padělky do oběhu,

a) dne 17. 2. 2006 kolem 10.00 hod., v K., v prodejně V., zaplatil při koupi cigaret obsluhující prodavačce L. Š. padělkem bankovky nominální hodnoty 500,- Kč, kdy jmenovaná tuto platbu přijala a skutečnost, že se jedná o padělek, zjistila až po jeho odchodu z prodejny,

b) dne 17. 2. 2006 kolem 13.40 hod., v K., v herně S., vložil do výherního hracího přístroje padělek bankovky nominální hodnoty 500,- Kč, avšak kontrolní mechanismus hracího přístroje detekoval vloženou tiskovinu jako problémovou, padělek zajistil a spustil poplašný systém, načež se obžalovaný T. M. domáhal po obsluhující L. H. vyplacení částky 500,- Kč na hotovosti, což tato odmítla s tím, že tato částka může být vyplacena až po odborném prohlédnutí přístroje, na což obžalovaný nečekal a z herny odešel, kdy následně po vyjmutí bankovky z přístroje bylo zjištěno, že se jedná o padělek,

c) přesně nezjištěného dne v druhé polovině února 2006, v K., v prodejně potravin, při nákupu zboží předložil k platbě padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak prodavačka, B. Š., rozpoznala, že se nejedná o pravou bankovku a předložený padělek odmítla přijmout, načež obžalovaný T. M. si tento padělek vzal nazpět a prodejnu opustil,

d) přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce února 2006, v K., v trafice, při nákupu cigaret předložil k platbě padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak prodavačka, A. B., rozpoznala, že se nejedná o pravou bankovku a předložený padělek odmítla přijmout,

e) přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce února 2006, v K., v prodejně pohřební služby C., při nákupu voskové svíce předložil k platbě padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, avšak prodavačka, M. S., za pomocí identifikačního prostředku zjistila, že se nejedná o pravou bankovku a předložený padělek odmítla přijmout.

Takto popsaným jednáním ve výroku o vině podle soudu prvního stupně spáchali:

- obviněný R. K. trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. [v bodě ad 2)],

- obviněný T. M. trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. [v bodě ad 3) a-e)].

Za tyto trestné činy byli odsouzeni:

- obviněný R. K. podle § 140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,

- obviněný T. M. podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků a osm měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 9 T 2/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu u obviněných T. S. a J. H.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obvinění T. S., R. K., T. M. a J. H. a jednak v neprospěch obviněného R. K. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007, bylo rozhodnuto:

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných T. S. a J. H. částečně zrušen, a to ohledně obviněných R. K. a J. H. ve výrocích o vině a výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněného T. S. ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu.

II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto, že obviněný R. K. je vinen, že

poté, kdy zjistil, že za prodej věcí obdržel padělek bankovky nominální hodnoty 2.000,- Kč, v přesně nezjištěné době od jeho přijetí do 17. 4. 2006, za účelem zvýšení hodnověrnosti, upravil tento padělek nalepením fragmentů ochranného proužku, který sejmul z pravé bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, a dne 17. 4. 2006 v H., v úmyslu uvést padělek do oběhu, takto upraveným padělkem zaplatil jako pravou bankovkou V. Č. při nákupu věcí, přičemž když jmenovaný poukázal na vzhled bankovky, ujistil jej, že tato je pouze vypraná, načež ji V. Č. přijal a krátce poté dne 17. 4. 2006 kolem 16.20 hod. použil k zaplacení u čerpací stanice pohonných hmot, kdy byl padělek rozpoznán a zajištěn.

Toto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Dále bylo v rozsudečném výroku rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H. (v bodě II.) a trestu u obviněného T. S. (v bodě III.).

IV. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných R. K. a T. M. zamítnuta.

Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě podali obvinění R. K. a T. M. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný R. K. dovolání zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí týkajících se jeho osoby a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném posouzení věci.

V mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že podle názoru odvolacího soudu Krajský soud v Ostravě nesprávně kvalifikoval skutek podle ustanovení § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., a tudíž nepostihl jeho jednání, které zahrnul do předmětného výroku o vině. Jednání mělo spočívat v tom, že poté, co zjistil, že za prodej věci T. S. obdržel padělek bankovky nominální hodnoty 2.000,- Kč, tak padělek upravil nalepením fragmentu ochranného proužku, který měl sejmout z bankovky nominální hodnoty 50,- Kč, přičemž tento závěr prvostupňový soud odůvodnil výpovědí svědka F. V této souvislosti obviněný zmínil, že pokud soud uvedl, že výpověď tohoto svědka byla potvrzena znaleckým posudkem, je nutno připustit, že skutečnosti zmíněné jmenovaným mu mohly být známy i proto, že bankovku sám upravil. Jeho výpověď mohla být motivována snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Za nepodstatné obviněný označil okolnost, zda mezi obdržením bankovky a jejím předáním svědku Č. uplynula doba jednoho měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato je více než dostatečná k tomu, aby bankovku, pokud si byl vědom toho, že je falešná, vyměnil v herně, kde v té době vypomáhal. Jak bylo potvrzeno svědeckou výpovědí, měl přístup k trezoru, ve kterém se nacházely bankovky v hodnotě nejméně deseti tisíc korun k výplatě výher. Obviněný konstatoval, že správně měla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení § 141 tr. zák., které zakládá odpovědnost za udávání padělaných peněz.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Obviněný T. M. napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o vině i trestu, a to v části týkající se jeho osoby. Dovolání opřel o dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, dále v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Současně konstatoval, že dovolání podává i z důvodu existence extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů a z důvodu, že rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva a svobody [čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]; rovněž poukázal na základní principy trestního řízení. Namítl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí zakotvenými v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů označil za nesprávný, nezákonný a v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Právní závěry, které byly v soudním řízení učiněny, nejsou v souladu s obsahem provedených důkazů. Soudy se též nevypořádaly s jeho obhajobou.

Podle obviněného nebyly v jeho případě naplněny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zdůraznil, že nebyl v požadované míře narušen objekt trestného činu, neboť žádným závažným způsobem neohrozil bezpečnost, spolehlivost a funkčnost tuzemského peněžního a platebního styku. Vytýkaným činem se rovněž výrazněji neobohatil ke škodě cizího majetku. Svým jednáním nenaplnil objektivní stránku žalovaného trestného činu, neboť jím nebyl způsoben požadovaný následek. V podstatě se jedná o bagatelní delikt, a protože neexistuje požadovaný následek, nemůže existovat ani příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem. Obviněný zmínil také nepatrnou hodnotu oběživa i zcela zanedbatelnou škodu, která v důsledku jeho jednání vznikla.

V případě skutku, jak je uveden pod bodem 3 a) rozsudečného výroku soudu prvního stupně, vznikla jeho jednáním českému státu zanedbatelná škoda na měně a oběživu. Pokud jde o jednání popsané pod body 3 b), c), d) a e), nebyly bankovky přijaty do peněžního oběhu a nebylo poskytnuto odpovídající protiplnění, takže česká měna nebyla vůbec znehodnocena. S poukazem na tyto skutečnosti obviněný konstatoval, že svým jednáním nenaplnil obligatorní zákonné znaky použité skutkové podstaty, přičemž jednání vykazuje formální znaky žalovaného trestného činu pouze zdánlivě. Podle jeho názoru nebyl v daném případě naplněn ani materiální znak předmětného trestného činu, neboť u vytýkaného jednání je stupeň společenské nebezpečnosti pouze zanedbatelný a není vyšší než nepatrný. V této souvislosti poukázal na jednorázovost vytýkaného jednání, spáchání relativně malého počtu útoků proti české měně a oběživu a že dosud nebyl trestán pro trestnou činnost proti měně. Peněžní oběh nebyl vůbec nijak narušen, výrazně dotčen či destabilizován a zájem státu na ochraně měny a oběživa nebyl závažnějším způsobem ohrožen. Obviněný rovněž poukázal na malý počet padělaných bankovek, které se pokusil udat do oběhu a na jejich nominální hodnoty, na malou fakticky způsobenou škodu i nižší kvalitu užitých padělaných bankovek. Zdůraznil, že se jednání dopustil pod vlivem tíživých osobních a sociálních poměrů (byl velmi dlouhou dobu nezaměstnaný a scházely mu finanční prostředky pro uspokojování základních životních potřeb). Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, obor pravost platidel a cenin, vyplývá, že není pravděpodobné, že by všechny zkoumané padělky pocházely z jedné padělatelské dílny; pravděpodobnější je jejich výroba na čtyřech různých místech. Obviněný poukázal i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr P. H. v tom směru, že trpí duševní poruchou trvalého nechorobného rázu zvanou nezralá psychopaticky se strukturující osobnost s nezdrženlivými rysy, asociálně se profilující a duševní poruchou chorobného rázu zvaného syndrom závislosti na amfetaminech (pervitinu), přičemž obě popsané entity byly přítomny i v době páchání trestné činnosti.

Z popsaných důvodů obviněný v podrobnostech dovodil, že trestní stíhání jeho osoby je nepřípustné, neboť nebyly naplněny formální znaky žalovaného trestného činu a nebyl prokázán ani materiální znak tohoto činu. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a úvahy o jeho vině nemají racionální základ ani oporu v provedeném dokazování.

Výhrady obviněný vznesl i k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a osmi měsíců, v němž shledal porušení zákona v jeho neprospěch. Podotkl, že dosavadní záznamy v rejstříku trestů neprokazují jeho sklon k páchání trestné činnosti takového charakteru, která je předmětem tohoto řízení.

V dovolání obviněný vrchnímu soudu vytkl, že potvrdil nezákonnost a vady rozsudku prvostupňového soudu, které podle jeho názoru spočívají:

- ve vedení trestního stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

- v nesprávném právním posouzení skutků,

- v existenci důvodu dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. v řízení, které předcházelo dovolání,

- v existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů,

- v porušení ústavně zaručených práv obviněného:

práva na řádný a spravedlivý soudní proces,

práva, že soudce je při rozhodování vázán zákonem,práva být zbaven osobní svobody pouze ze zákonných důvodů,

práva být souzen řádně,

práva na spravedlivé projednání věci.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265m tr. ř. učinil rozhodnutí:

- zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, č. j. 5 To 77/2007-1142, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, č. j. 54 T 7/2006-1003,

- zrušil v celém rozsahu vadné řízení před Vrchním soudem v Olomouci a Krajským soudem v Ostravě,

- podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 KZV 19/2006 – 267, jelikož v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem, eventuálně aby dovolací soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil orgánu příslušnému k projednávání přestupků, neboť žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle § 21 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Současně obviněný vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podaným dovoláním se podle § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

V případě obviněného R. K. státní zástupkyně uvedla, že jeho dovolací argumentace nikterak nesouvisí s právním posouzením skutku ani jiným nesprávným hmotně právním posouzením, ale pouze s hodnocením provedených důkazů. Podle přesvědčení obviněného nebylo toto hodnocení provedeno v souladu s jeho očekáváním. Státní zástupkyně konstatovala, že takovýmto námitkám, které vybočují z rámce použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., nelze přiznat právně relevantní charakter.

Nad rámec předmětného dovolacího řízení státní zástupkyně poukázala na podle jejího mínění logický a přesvědčivý postup soudů obou stupňů při hodnocení provedeného dokazování a přisouzení skutkových zjištění obviněnému R. K. Ke správnému právnímu posouzení však došlo až u odvolacího soudu, kdy byla zohledněna i ta část přisouzené skutkové věty týkající se padělatelské aktivity obviněného a odpovídající podmínkám přísnější trestnosti jeho jednání podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně neakceptovala ani dovolací námitku obviněného, že není podstatné, když mezi obdržením bankovky a jejím předáním svědku Č. uplynula doba jednoho měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato kratší doba je dostatečně dlouhá na to, aby vyměnil bankovku v herně, kde pracoval, pokud si byl vědom toho, že je falešná. Zdůraznila, že tvrzení zcela odporuje shora přisouzenému skutkovému zjištění o tom, že obviněný bankovku, kterou později při placení poškozenému V. Č. udal jako pravou, nejprve ve smyslu § 140 odst. 2 věty první tr. zák. padělal, tj. o jeho povědomí o nepravosti platidla nemohlo být pochyb.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o dovolání obviněného T. M. státní zástupkyně konstatovala, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že existuje extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry. Tuto námitku však uplatnil v návaznosti na svoje výtky o tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi významnými skutečnostmi, když provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejich obsahem a na takto opatřeném skutkovém podkladě vyvodily nesprávné právní závěry. Podle státní zástupkyně však není taková dovolací argumentace způsobilá k věcnému projednání jak v rámci použitého důvodu dovolání, tak ani z hlediska případného naplnění dalších dovolacích důvodů ve smyslu jejich taxativního výčtu podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Pokud obviněný poukázal na „zcela jednoznačnou důkazní nouzi“ o tom, zda byly v zákonem požadované míře naplněny formální znaky použité právní kvalifikace, jakož i její znak materiální, není z jeho navazující argumentace pochyb o tom, že měl na mysli otázku, zda zjištěnému skutkovému stavu věci odpovídají přijaté právní závěry.

Státní zástupkyně uvedla, že co do naplnění formálních znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu uplatnil obviněný právně relevantní námitku, když nastolil otázku, zda svým jednáním skutečně ohrozil bezpečnost, spolehlivost a funkčnost tuzemského platebního styku, jestliže do oběhu udal padělky se stupněm zdařilosti 4 – tj. méně zdařilý. Vyjádřil názor, že za uvedené okolnosti neohrozil žádným závažným způsobem zájem státu na ochraně měny a peněz, na bezpečnosti a funkčnosti platebního styku, když ani nedestabilizoval situaci na vnitřním trhu. Při takto zpochybněném naplnění objektu trestného činu poukázal na nebezpečí jeho přecenění na úkor ostatních okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Této námitce popírající, že by obviněný svým jednáním porušil zákonem chráněný zájem vyjádřený objektem trestného činu, státní zástupkyně nepřisvědčila. Podotkla, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že zmíněné formální podmínce trestní odpovědnosti obviněného věnovaly dostatečnou pozornost a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Přesvědčivě dovodily, že jednáním obviněného došlo k narušení zájmu na nedotknutelnosti měny jakožto základního pilíře jeho ekonomické stability, neboť byl ohrožen zájem státu na bezpečnosti a spolehlivosti peněz jakožto základu peněžního styku prostřednictvím nich realizovaného, který může naplňovat svoji ekonomickou funkci pouze za podmínky pravosti použitého platidla. Podle státní zástupkyně lze plně akceptovat závěr soudů, že jednáním obviněného, které spočívalo v jednom případě v udání padělaných peněz a v opakovaném pokusu o takovéto jednání v dalších případech, byl zájem na ochraně uvedené podmínky fungujícího tržního hospodářství nepochybně poznamenán. Závěr soudů nemůže být po materiální stránce ovlivněn ani poukazem na nižší stupeň zdařilosti udávaných bankovek, neboť i přesto vzbudily zdání pravých peněz a byly způsobilé vyvolat domnění, že plní jejich skutečnou ekonomickou funkci.

Dále státní zástupkyně připomněla, že obviněný v rámci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. taktéž namítl, že pokud nezpůsobil žádný trestný následek, nemůže existovat příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem předepsaným v popisu skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. K tomu uvedla, že při uplatnění takové námitky obviněný nevzal v potaz její praktický význam za stavu, že převažující část jeho trestného jednání dospěla toliko do stadia pokusu uvedeného trestného činu. Připomněla, že v souvislosti s vyhodnocením materiální stránky této formální podmínky své trestní odpovědnosti za dokonaný trestný čin [viz dílčí skutek 3a) výroku o vině] obviněný označil za „jediný účinek souzeného jednání“ (skutečný dopad způsobeného následku takového jednání) znehodnocení tuzemské měny o částku 500,- Kč a faktickou škodu v této výši s tím, že hodnota oběživa, které bylo tímto jednáním znehodnoceno, je zcela zanedbatelná a tím i bezvýznamná. Totéž stanovisko uplatnil i na jednání, které bylo ukončeno ve stadiu pokusu, přičemž v žádném z případů nebyly bankovky přijaty do peněžního oběhu a že mu za ně nebylo poskytnuto odpovídající protiplnění, když uvedl, že takový následek, resp. reálný dopad jeho jednání byl nepatrný, zanedbatelný a že se tedy jedná o tzv. bagatelní delikt.

V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný se opomenul důsledně zabývat všemi zákonnými hledisky, která se na konkrétním stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. podílela. Přestože se mu podařilo pouze v jediném případě trestný čin dokonat a způsobit jím zdůrazněný „bagatelní“ trestný následek, nebylo možno přehlédnout, že i takový trestný následek mohl a také ovlivnil celou sérii pokračování v trestné činnosti. V jejím rámci se obviněný za pomoci nejméně tří padělků bankovek vyšší nominální hodnoty pokoušel v průběhu jediného měsíce (února 2006) systematickým a promyšleným způsobem o jejich udání jako pravých, když jich použil k placení. Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti spáchaného jednání označila státní zástupkyně za zcela lichou námitku obviněného o malém počtu trestných útoků, neboť se jimi již splněná materiální podmínka trestnosti jeho jednání naopak jen násobila. Za neopodstatněnou označila i výtku, že byl při spáchání trestného jednání ovlivněn tíživými sociálními poměry, když ve většině případů udal padělané peníze při nákupu cigaret nebo hře na hracím automatu, a tudíž je nepoužil na opatření základních prostředků nezbytných pro svoje přežití. V návaznosti na to uvedla, že ačkoliv obviněný nebyl v minulosti přímo za trestnou činnost proti měně postižen, je při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání rozhodným, že jako osoba opakovaně odsouzená pro majetkovou trestnou činnost, přešel při opatřování finančních prostředků pro uspokojování své drogové a jiné závislosti k páchání trestné činnosti s nesrovnatelně vyšším stupněm společenské nebezpečnosti, který mu při jeho plně zachované rozpoznávací schopnosti musel být znám. Názor obviněného o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání a o absentujících podmínkách jejího zvýšení státní zástupkyně odmítla a uzavřela, že způsob posouzení jeho jednání je třeba považovat ve všech rozhodných směrech za zcela správný.

Pokud obviněný v rámci namítané nesprávnosti právního posouzení spáchaného jednání uvedl, že trpí duševní poruchou trvalého nechorobného rázu nazvanou jako nezralá psychopaticky se strukturující osobnost s nezdrženlivými rysy, asociálně se profilující a duševní poruchou chorobného rázu – syndrom závislosti na amfetaminech (pervitinu), přičemž při jeho jednání pod vlivem takové psychické zátěže mohl rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost a jeho ovládací schopnost byla snížena jen o 1/3, tak podle státní zástupkyně není zřejmé, jakou hmotně právní námitku chtěl s tímto okruhem informací spojit. Současně neshledala, že by relevantně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud konstatoval, že „jeho trestní stíhání bylo podle zákona nepřípustné, a to pro nenaplnění formálních zákonných znaků použité skutkové podstaty a znaku materiálního“. Obviněný totiž neargumentoval obligatorními taxativně vymezenými překážkami trestního stíhání ve smyslu znění § 11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř. (pro které nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno) a tímto jediným možným kvalifikovaným způsobem dovolací důvod nepodložil.

Podle názoru státní zástupkyně nedošlo ani k věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť v návaznosti na shora přijaté závěry nelze odvolacímu soudu vytýkat, že svým postupem nenapravil vady předchozího řízení, které by odpovídaly označeným důvodům dovolání.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně z popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných R. K. a T. M. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání je možno učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými R. K. a T. M. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. K. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný konstatuje, že pokud odvolací soud vycházel z výpovědi svědka F., nebyla tato skutečnost provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Tvrdí, že skutečnosti, které svědek ohledně úpravy padělku bankovky nominální hodnoty 2.000,- Kč uváděl, mu mohly být známy i proto, že bankovku sám upravil a jeho výpověď mohla být motivována snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Rovněž připomíná, že je nepodstatné, zda mezi obdržením bankovky a jejím předáním svědku Č. uplynula doba jednoho měsíce či dvanácti dnů, neboť i tato je více než dostatečná k tomu, aby bankovku, pokud si byl vědom toho, že je falešná, vyměnil v herně, kde v té době vypomáhal. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že správně měla být věc posouzena podle ustanovení § 141 tr. zák. Jak bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito závěry se na str. 18 až 19 napadeného rozsudku ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, přičemž současně zdůvodnil, proč na podkladě těchto skutkových zjištění jednání obviněného R. K. posoudil jako trestný čin podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného R. K.

S ohledem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného R. K. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v podání uplatnil obviněný T. M., patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného T. M. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.

V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný T. M. vytkl, že nebyly naplněny formální znaky žalovaného trestného činu a nebyl prokázán ani jeho materiální znak. V této souvislosti je potřebné konstatovat, že těmito námitkami nebyl uplatněný důvod dovolání naplněn, neboť nebyla vznesena žádná výhrada, kterou by bylo možno obsahově podřadit pod některý z případů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou zakotveny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.) Současně je potřebné uvést, že zmíněné námitky lze zahrnout pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž byl rovněž uplatněn (viz argumentace popsaná níže).

Pod obviněným T. M. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a též pod žádný ze zákonných důvodů dovolání nelze podřadit jeho námitky ohledně soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal ohledně jednání obviněného, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. V návaznosti na toto konstatování je možno připomenout, že prvostupňový soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Pokud se jedná o jednání skutkově vymezená v bodě 3) výroku rozsudku, soud neměl nejmenší pochybnosti o tom, že se tato jednání stala a jejich pachatelem je obžalovaný T. M. Jmenovaný se k vytýkané trestné činnosti doznal, přičemž jeho doznání koresponduje se skutečnostmi zjištěnými ze svědeckých výpovědí, případně důkazů listinných. Vedle korespondujících důkazů, podrobně označených v odůvodnění výše k bodu 3) výroku, je obžalovaný T. M. přímo usvědčován svědeckou výpovědí L. Š. [ad 3a)], osoba jmenovaného obžalovaného byla rovněž zaznamenána monitorovacími systémy [ad 3a), b)]. Soud považuje předmětná jednání za prokázaná a nemá žádných pochybností ani o pachateli těchto skutků…“ (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně).

V dovolání obviněný T. M. rovněž v podrobnostech vytýká, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu (objektivní, subjektivní a materiální stránku), jímž byl uznán vinným. Tyto námitky obsahově důvod dovolání naplňují, neboť se týkají nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že padělanými nebo pozměněnými penězi (bankovkami nebo mincemi) se rozumí české nebo cizozemské peníze (srov. znění § 143 tr. zák.), které byly padělány nebo pozměněny. Padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, jež vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Pozměněnými penězi rozumíme peníze, které byly pozměněny. Pro naplnění znaku udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé stačí jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, prodeji padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy, při výměně za cizozemské peníze anebo při darování.

Pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

Podle Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ostravě (následně v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci) v souladu s trestním zákonem, když skutek popsaný pod bodem 3a) až 3e) výroku o vině kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. Předně je z tzv. skutkové věty výroku zjevné, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku dokonaného trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť v bodě 3a) výroku „…v prodejně V., zaplatil při koupi cigaret obsluhující prodavačce L. Š. padělkem bankovky nominální hodnoty 500,- Kč…“, tj. padělané peníze udal jako pravé. Rovněž v bodech 3b) až 3e) výroku obviněný naplnil objektivní stránku pokusu předmětného trestného činu, když „…vložil do výherního hracího přístroje padělek bankovky nominální hodnoty 500,- Kč…“ [bod 3b)] a při nákupu zboží „…předložil k platbě padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč…“ [body 3c) až 3e)], přičemž v žádném z těchto případů nebyla platba přijata, tj. dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby udal padělané peníze jako pravé, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Též je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem [bod 3a)] či bezprostředním nebezpečím způsobení následku [body 3b) až 3e)]. V jednání obviněného je očividné naplnění i subjektivní stránky – úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť se jej dopustil „vědom si skutečnosti, že disponuje padělky bankovek české měny, a to dvěma kusy nominální hodnoty 500,- Kč, a jedním kusem nominální hodnoty 1.000,- Kč, nezjištěného výrobního čísla, vyrobených na reprodukčním zařízení, pracujícím na principu inkoustového tisku, v úmyslu uvést tyto padělky do oběhu“.

Dále je potřebné posoudit, zda v soudním řízení aplikovaná právní kvalifikace skutku pod body 3a) až 3e) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě byla jednáním obviněného T. M. naplněna i po materiální stránce.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Ke shodné námitce, jak již byla uplatněna v odvolání, Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku ohledně jednání obviněného T. M. mimo jiné konstatoval: „…ohrozilo zájem státu na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku. Byl tak porušen objekt předmětného trestného činu. V daném případě zcela evidentně jednání obžalovaného naplnilo formální znaky zmíněné skutkové podstaty trestného činu dle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., a stejně tak byla skutková podstata zmíněného trestného činu naplněna i po stránce materiální.“ Současně odvolací soud zdůraznil: „Rozhodně nešlo o bagatelní delikt, jak ve svém odvolání dovozuje obžalovaný. Nelze totiž přehlédnout okolnosti, které stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost určují a v projednávaném případě pak bezprostředně i výrazně zvyšují. V prvé řadě význam chráněného zájmu uvedeného výše je značný, což nachází odraz v samotné trestní sazbě, jež zákon se spácháním zmíněného trestného činu spojuje. Dále i způsob provedení činu (opakované a promyšlené jednání), stejně jako osoba pachatele (obžalovaný byl v minulosti opakovaně soudně trestán) a míra jeho zavinění (úmysl přímý) jsou takové, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšují. Přehlédnout ovšem nelze ani to, že obžalovaný spáchal předmětný trestný čin padělkem nejméně tří bankovek, a to vyšší nominální hodnoty (500,- a 1000,- Kč) a jeho pohnutkou bylo získat výraznější majetkový prospěch. Nešlo tedy o žádné jednorázové jednání a rozhodně se nejednalo ani o nepatrnou hodnotu oběživa, jak ve svém odvolání zdůrazňoval. Přisvědčit nelze ani námitce obžalovaného M., že jeho jednání mělo být právně posouzeno toliko jako přestupek dle § 21 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb.“ (vše str. 19 a 20 rozsudku soudu druhého stupně).

Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného T. M. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako předmětný trestný čin Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. K zásadně v tomto směru správným úvahám Vrchního soudu v Olomouci, jak byly výše citovány, dovolací soud toliko dodává, že stupeň nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost nemůže snižovat ani nižší kvalita padělků bankovek, neboť mohly být při udávání zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Tuto skutečnost dokladuje i bod 3a) výroku o vině. Nelze akceptovat ani tvrzení obviněného, že při spáchání protiprávního jednání byl ovlivněn tíživými sociálními poměry. Ve většině posuzovaných případů totiž padělané peníze udával při nákupu cigaret nebo hře na hracím automatu a nikoliv při opatřování základních prostředků pro přežití. I když se v minulosti obviněný nedopustil trestné činnosti proti měně, tak nelze pominout, že byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a vícekrát řešen pro přestupky téhož charakteru.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestné činnosti, jíž byl pravomocně uznán vinným, a to včetně naplnění materiální stránky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z tohoto důkazu je totiž zřejmé (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně), že při páchání trestné činnosti byly u obviněného přítomny jak osobnostní psychopatické rysy, tak i syndrom závislosti na amfetaminech. Současně však obviněný mohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, která nebyla ani snížena. Pokud se jedná o schopnost ovládací, tato byla v důsledku popsaných faktorů lehce, a to nepodstatně, snížena nejvýše od jedné třetiny pásma. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v dovolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě též aplikovaná právní věta.

Za irelevantní je nutno označit výhrady obviněného T. M. týkající se uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a osmi měsíců, neboť je nelze podřadit pod jím deklarované dovolací důvody a ani pod žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. l tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je zcela zřejmé, že obviněnému T. M. nebyl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 54 T 7/2006 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 77/2007, uložen trest, který by zákon nepřipouštěl a ani trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a tudíž výše zmíněnou námitkou se nelze v dovolacím řízení věcně zabývat.

Závěrem je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou situaci zjevně nejedná.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. M. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným.

Toto rozhodnutí o dovolání obou obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin