JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 762/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 dovolání, které podal obviněný L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 9 To 82/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 77/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 6 T 77/2006, byl obviněný L. M. v bodě I) uznán vinným, že

v období od května do srpna roku 2002 na různých místech republiky v úmyslu obohatit sebe i jiného organizoval a řídil trestnou činnost obžalovaného J. H., spočívající v provádění podvodných obchodů tím, že určoval obžalovanému J. H. poškozené obchodní společnosti, od kterých obžalovaný J. H. odebíral zboží v úmyslu ho nezaplatit, zajišťoval objednávky, ke kterým dodával razítka obchodních společností, za které byly objednávky prováděny, dále určoval, které doklady má obžalovaný J. H. podepisovat svým jménem, obstarával finanční prostředky, které sloužily jako zálohy na vylákání zboží, jakož i zajišťoval odběratele na vylákané zboží a jeho dopravu i dopravu na místa činu obžalovaného J. H., a to vše v následujících případech… [dále následují dílčí skutky (útoky) týkající se konkrétního jednání obviněného J. H. popsané na str. 2 a 3 výroku rozsudku a zčásti spáchané se samostatně stíhaným J. U.].

Takto zjištěné jednání v bodě I) rozsudečného výroku soud prvního stupně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. H. v bodě II) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. zčásti spáchaným ve spolupachatelství podle 9 odst. 2 tr. zák. a rovněž bylo u jeho osoby rozhodnuto o trestu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené subjekty L. Č. s., a. s., a U. – S., a. s., odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění L. M. a J. H. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 9 To 82/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného L. M. zrušen ve výroku o uloženém trestu.

Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a jmenovaného obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a výroku o náhradě škody, podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. H. zamítnuto.

Vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný vytkl, že jeho jednání bylo posouzeno tak, že úmyslně zosnoval a řídil obohacení svoje a jiného ke škodě cizího majetku tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Připomněl, že za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. (Trestní zákon, Komentář, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 103).

Dále obviněný uvedl, že se žádného takového jednání nedopustil. Nebylo mu prokázáno, že by organizoval a řídil trestnou činnost spoluobviněného J. H. a tak se dopustil jednání, za které byl odsouzen. Nikdo ze svědků nehovoří o jeho aktivní úloze, neexistuje jediný listinný ani jiný důkaz, že by spoluobviněnému dával peníze na akontace apod.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval, že skutek, jak je vymezen ve výroku rozsudku prvostupňového soudu, o kterém se odvolací soud vyjádřil způsobem, že správně zjištěný skutkový stav krajský soud správně posoudil i po stránce právní jako účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jenž spáchal obviněný J. H., není správně právně posouzen. Namítl, že z rozsudečného výroku, z odůvodnění rozsudku a ani z dokazování v řízení přípravném i před soudem není zřejmé, že by se měl sám obohatit, nebo že by měl obohatit jiného, přičemž ohledně těchto tvrzení nebyl proveden jediný důkaz. Kromě výpovědi spoluobviněného J. H. není zmínky o tom, že by mu určoval poškozené obchodní společnosti, od kterých odebíral zboží ani že by mu ukládal vykonávat jakékoliv činnosti, které jsou rozvedeny v rozsudečném výroku i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu právní věta, v níž je uvedeno, že měl úmyslně zosnovat a řídit obohacení sebe a jiného ke škodě cizího majetku tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Toto nebylo předmětem dokazování a ani nebylo žádným důkazem prokázáno. Je zjevné, že přinejmenším tato tvrzení obsahově zakotvená v enunciátu rozsudku prvostupňového soudu, který byl co do viny odvolacím soudem potvrzen, nejsou v souladu s dokazováním a skutek není správně právně posouzen.

V dovolání obviněný též vytkl, že nebylo důvodu vylučovat ostatní spoluobviněné ze společného řízení, jak to učinil Krajský soud v Praze, neboť tím se ocitl spoluobviněný J. U. ve zcela jiné procesní pozici. O skutcích, jichž se měl jako pachatel rovněž zúčastnit, jmenovaný vypovídal s jiným procesním poučením, a to jako svědek, s případnou snahou L. M. usvědčit, aby si ve své pozici jako obviněný v jiném soudním sporu přilepšil.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný konstatoval, že odvolací soud, kterému příslušelo rozhodnout o jeho odvolání, měl přinejmenším postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a napadený rozsudek zrušit. Současně z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 9 To 82/2007, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 6 T 77/2006, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž uvedl, že podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to učiní-li jiné rozhodnutí, než je specifikováno v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou.

Státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nesprávného právního posouzení skutku s tím, že z výroku o vině ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku není zřejmé, že by se obviněný svým jednáním obohatil, nebo že by takto obohatil jiného. Podle jeho názoru je soudem použitá právní kvalifikace skutku přiléhavá. Dovolání lze přisvědčit, že ačkoliv je v uvozující části skutkové věty pod bodem I) deklarován úmysl obviněného L. M. obohatit sebe i jiného, tak z popisu jednotlivých skutků nevyplývá, že by obohaceným nutně musel být jmenovaný obviněný osobně. Taková formulace však není vadná. Obviněný nebyl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako přímý pachatel, nýbrž toliko účastenstvím na něm formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně je nepochybné, a vyplývá to ze znění skutkové věty, že každým dílčím skutkem došlo k obohacení nejméně spoluobviněného J. H. a neustanovené fyzické či právnické osoby, která do své dispozice získala podvodně vylákané zboží. Státní zástupce zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. postačí obohacení jiného, takže není nezbytné, aby obohaceným byl osobně obviněný L. M. Rovněž konstatoval, že příslušná právní věta je poněkud zavádějící a vyvolává dojem, jakoby obviněný uváděl někoho v omyl osobně, když je přitom zcela nepochybné, že tak činil prostřednictvím spoluobviněného J. H. coby přímého pachatele.

Podle státního zástupce by projednání dovolání na postavení obviněného nic nezměnilo, neboť po nápravě vytýkaných formulačních vad by k žádné změně v právní kvalifikaci nedošlo a nebyl by tak ani žádný důvod ke změně uloženého trestu. Jelikož otázka, která by měla být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu, tak ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, eventuálně aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je ve vyjádření navrhováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje, zda hmotné právo bylo správně aplikováno, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného L. M., když vytýká nesprávnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud v podrobnostech tvrdí, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by organizoval a řídil trestnou činnost spoluobviněného J. H. V této spojitosti zpochybňuje výpověď označeného spoluobviněného a svědka J. U. s tím, že k vyloučení posledně jmenovaného ze společného řízení nebyl důvod. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat; zmíněné námitky není možno podřadit pod žádný zákonem stanovený důvod dovolání. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výtky procesního charakteru, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný L. M. v mimořádném opravném prostředku rovněž tvrdí, že skutek, jak je vymezen ve výroku rozsudku prvostupňového soudu a s nímž se ztotožnil i odvolací soud, není správně právně posouzen. Též namítá, že právní věta neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Tyto výhrady uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena namítanými právními vadami.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.

Zákon v § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. stanoví, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).

Trestná činnost účastníka /organizátora, ale též návodce a pomocníka – srov. znění § 10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák./ bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, i když jeho znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství. Proto organizátorství, návod a pomoc jsou prohlášeny za obecnou formu trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nestačí. Trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. zásada akcesority účastenství). Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné jenom tehdy, když se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Trestnosti účastníka podle § 10 tr. zák. není na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo sám není jeho pachatelem nebo spolupachatelem. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu či pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem (jeho pokusem) hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Organizátor je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování jejího utajení, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností před jejím spácháním či v jejím průběhu apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám, vyžadování jejich splnění atd.

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Praze (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když skutek pod bodem I) rozsudečného výroku o vině ohledně obviněného L. M. kvalifikoval jako účastenství na trestném činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť zjištěným jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky této trestné činnosti. V tomto směru již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný M. byl nejenom iniciátorem trestné činnosti páchané obžalovaným H., ale tuto jeho trestnou činnost i organizoval a řídil – zejména tím, že mu určoval poškozené společnosti, od kterých pak obžalovaný H. odebíral zboží v úmyslu ho nezaplatit. Zajišťoval objednávky, ke kterým dodával razítka společností, za které byly objednávky prováděny, určoval, které doklady má obžalovaný H. podepisovat svým jménem, obstarával finanční prostředky, které sloužily jako zálohy na vylákání zboží, zajišťoval odběratele na vylákané zboží a jeho dopravu, jakož i dopravu obžalovaného H. na místa činu…“. Současně prvostupňový soud zdůraznil: „…toto prokázané jednání obžalovaného M. je nutno kvalifikovat jako účastenství na spáchaném pokračujícím trestném činu podvodu, kterého se dopustil ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť pod jeho vedením byla pokračující trestnou činností obžalovaného H. spáchána škoda velkého rozsahu.“ Pokud jde o subjektivní stránku, tak uvedl: „Ze strany obžalovaného M. šlo o účastenství s přímým úmyslem směřujícím k účasti ve formě organizátorství na konkrétním úmyslném trestném činu, jak logicky plyne ze skutečnosti, že organizoval trestnou činnosti jiného, přičemž ze strany obžalovaného H. nedošlo k excesu a nespáchal trestný čin méně či více závažný, než k jakému organizátorství obžalovaného M. směřovalo. Obžalovaný M. chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák. – přímý úmysl]“ (vše na str. 26 a 27 rozsudku krajského soudu).

Vrchní soud v Praze doplnil argumentaci prvostupňového soudu, když v odůvodnění rozsudku uvedl: „Správně zjištěný skutkový stav posoudil krajský soud správně i po stránce právní jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. u obžalovaného H. a jako účastenství na zmíněném trestném činu ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obžalovaného M. Jeho role při organizování a řízení trestné činnosti obžalovaného H., kterou byla spáchána na cizím majetku škoda přesahující částku 5 000 000 Kč, tj. škoda velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák., byla výše uvedenou formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. adekvátně postižena. Pro závěr o jeho spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. chyběly naprosto přesvědčivé důkazy. Naopak ze skutkových závěrů napadeného rozsudku, jenž mají oporu v provedených důkazech, vyplývá, že přímo organizoval trestnou činnost (trestný čin podvodu) jiného, tj. obžalovaného H., neboť rozděloval úkoly jemu i J. U. před spácháním trestné činnosti, kterou předem naplánoval a usměrňoval. Trestný čin, resp. účastenství na něm, byl spáchán obžalovanými jako pokračující za splnění jednotících kritérií uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.…“. Odvolací soud též zdůraznil: „Pro použití vyšší trestní sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák. je naplněna materiální podmínka ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., neboť výše způsobené škody přesáhla hranici škody velkého rozsahu stanovené částkou 5 000 000 Kč, byť nepříliš výrazně, především však okolnosti spáchání činu, jeho detailní plánovitost, množství pokračujících útoků a doba jejich páchání představují ve svém souhrnu okolnosti, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost“ (vše na str. 5 rozsudku soudu druhého stupně).

K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů, jež se týkaly právního posouzení předmětných skutkových zjištění, Nejvyšší soud pouze dodává, že s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje i u účastenství v daném případě ve formě organizátorství na trestném činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1 tr. zák., a to pro naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 250 odst. 4 tr. zák., tj. v případě způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti.

Obviněnému L. M. lze přisvědčit, že ačkoliv je v uvozující části tzv. skutkové věty pod bodem I) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně deklarován v jeho jednání úmysl obohatit sebe i jiného, tak z popisu jednotlivých dílčích skutků (útoků) nevyplývá, že by k obohacení jeho osoby (na rozdíl od obohacení jiného) skutečně došlo. Nedostatkem je též skutečnost, že tzv. právní věta v rozsudku Krajského soudu v Praze, která zní: „obžalovaný L. M. úmyslně zosnoval a řídil obohacení sebe a jiného ke škodě cizího majetku tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu“ (str. 5 rozhodnutí), je nepřesná a zavádějící. Její správné vyjádření mělo z hlediska jednání obviněného a právního posouzení skutku znít: „úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.“ To je zjevné z výše citovaných skutečností, podle kterých obviněný trestnou činnost spoluobviněného J. H. nejen předem naplánoval, ale i zcela konkrétním jednáním usměrňoval, a z nichž soudy obou stupňů při právní kvalifikaci předmětného skutku vycházely. Současně je nutno zdůraznit, že zmíněné vady jsou nepodstatné a nemají vůbec žádný dopad na správnost použité právní kvalifikace daného skutku jako účastenství na trestném činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jejich případná náprava by tudíž nemohla vést ke zlepšení postavení obviněného z hlediska rozhodnutí o vině, což plně platí i o navazujícím výroku o trestu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že projednání dovolání, jež by spočívalo v napravení v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí uvedených nedostatků, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže (formulace právní věty u účastenství na trestném činu). Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného L. M. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 25. June 2008