JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 750/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. června 2008 o dovolání obviněného P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P.– B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 61 To 550/2007-317, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 58/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 T 58/2007-261, byl obviněný P. H. uznán vinným jednak trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 166 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Další výroky v uvedeném rozsudku se týkají spoluobviněného F. R. Citovaný rozsudek napadli odvoláním oba obvinění a obvodní státní zástupce pro Prahu 10.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 61 To 550/2007-317, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných a obvodního státního zástupce pro Prahu 10 zamítnuta.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., vytýká soudu, že skutek popsaný ve výroku o vině není totožný se skutkem uvedeným v obžalobě. Podle názoru obviněného v obou skutcích není dána ani částečná shoda v jednání, ani částečná shoda v následku. Je přesvědčen, že byla porušena zásada obžalovací vyjádřená v § 220 odst. 1 tr. ř., podle níž soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Zatímco rozsudkem mu je kladeno za vinu, že až poté, co byly věci odcizeny, měl vědomě vyhovět žádosti pachatele o odvoz, dostavit se na místo, převzít jedinou věc pocházející z krádeže, odvézt věci a posléze komunikovat s policií při kontrole vozidla, pro zásadně jinak popsaný skutek bylo vedeno přípravné řízení a byla podána obžaloba. Kdyby věděl, že se neprojednává skutek, podle něhož vnikl do nějakého domu a odcizil z něj věci, byť společně s obviněným R., mohl by se hájit jinak a především by navrhoval provedení jiných důkazů. Z uvedeného dovozuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože mu nebylo umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, z něhož by bylo zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu se mu kladou za vinu a co konkrétně má být předmětem dokazování. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že jeho jednání v žádném případě nesměřovalo k tomu, aby pachatel vloupání a krádeže věcí „unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu“. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadenou část usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 61 To 550/2007, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestli proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku pokud jde o popis skutku uvedený v rozsudku oproti skutku uvedenému v obžalobě. Je přesvědčen, že v porovnání se skutkem uvedeným v obžalobě výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje byť jen částečnou shodu jednání nebo následku.

Uvedená argumentace však nemůže být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). V dovolání obviněný neuvedl, jaký z taxativně vymezených důvodů nepřípustnosti trestního stíhání konkrétně uplatňuje. Námitka totožnosti skutku evidentně pod žádný z důvodů vymezených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. nespadá. Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že teorie i praxe nechápou totožnost jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996/I. Sb. rozh. trest.). Po této stránce se s otázkou totožnosti skutku soud prvního stupně přesvědčivě vypořádal na str. 7 rozsudku, přičemž Nejvyšší soud neshledal nic, co by k dané argumentaci považoval za nutné doplnit. Pokud se obviněný v dovolání zmiňuje o tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, s tímto názorem nelze souhlasit. Obviněný sám vypověděl, že vyhověl žádosti o pomoc spoluobviněného F. R. Přijel před vykradený dům, odcizené věci naložil do osobního automobilu a za tuto pomoc za odměnu přijal odcizený mobilní telefon. Touto svou výpovědí uvedl na pravou míru skutkové okolnosti, které byly předmětem dosavadního trestního řízení. S touto výpovědí obviněného koresponduje i výpověď spoluobviněného F. R. Je tedy zjevné, že pokud by obviněný zvolil jiný způsob obhajoby, jen stěží by mohla mít oporu v provedeném dokazování. Je proto mylné se domnívat, že změny v popisu skutku mohly mít vliv na obhajobu obviněného. Ostatně obviněný měl v každém stadiu trestního řízení možnost vyjádřit se k prováděným důkazům a uvést další okolnosti, které považoval za nezbytné. Mohl tak učinit i v rámci řízení o odvolání, tedy v době, kdy mu již bylo známo, k jakým změnám v popisu skutku došlo. Není rovněž bez významu, že obviněný měl od počátku trestního stíhání ustanoveného obhájce, který mohl obhajobu obviněného průběhu řízení přizpůsobit. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k této, byť právně irelevantní námitce. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. by proto Nejvyšší soud musel dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souvislosti s uvedenou námitkou totožnosti skutku považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na rozhodnutí č. 52/79 Sb. rozh. trest. „K zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, popř. loupeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale, že tuto věc, odcizenou jinou osobou, na sebe převedl, tedy, že se nedopustil trestného činu krádeže, ale trestného činu podílnictví“.

Druhou námitku obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že jeho jednání v žádném případě nesměřovalo k tomu, aby pachatel vloupání a krádeže věcí „unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu“.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „dne 9. 5. 2006 v době před 17:07 hodin v P., K., zpozoroval F. R. rozbité okno rodinného domu poškozené Z. D., situace využil a vlezl dovnitř, kde objevil rozházené věci v přízemí a následně vyšel do prvního patra, kde nalezl počítač Apple MacIntosh – Power Mac G4, včetně 2 kusů monitorů Apple Cinema Display 20“ Flat Panel v hodnotě 90.000,- Kč, 2 kusy externích disků LaCie D2 – 200 GB v hodnotě 5.000,- Kč, externí disk LaCie – Extreem 250 GB v hodnotě 5.000,- Kč, externí disk LaCie – 400 GB v hodnotě 7.000,- Kč, DVD přehrávač Philips – DVD 701 v hodnotě 1.500,- Kč, videorekordér Daewoo T-460K v hodnotě 500,- Kč a mobilní telefon Nokia 5210 v hodnotě 500,- Kč, které odcizil ke škodě majitel počítače s příslušenství Grenkeleasing (E., s. r. o., a majitele ostatní techniky S.– s. p., s. r. o., čímž způsobil celkem škodu 109.500,- Kč, věci vynesl před dům, odkud zavolal svého kamaráda spoluobžalovaného P. H. seznámeného s osobními poměry spoluobžalovaného R. a stylem života, jakožto dřívějšího spolupachatele obdobné trestné činnosti, kterému za odvoz lupu přislíbil mobilní telefon v domě odcizený, čemuž spoluobžalovaný H. vyhověl a přijel před vykradený dům, převzal odcizený mobilní telefon a naložil odcizené věci do vozu Nissan Bluebird, který nedaleko započal hořet a přivolaní hasiči a policie zadokumentovali obsah vozu včetně odcizených věcí o nichž osádka vozu sdělila, že patří blíže neurčenému B. M., a obžalovaný R. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 25. 4. 2006, sp. zn. 14 T 23/2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona a pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 11 tr. zákona k § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců“.

Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný pachateli trestného činu pomohl v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání. Obviněný zpochybňuje, zda měl v úmyslu umožnit pachateli uniknout trestnímu stíhání. Podstata této námitky tedy tkví v subjektivní stránce trestného činu. K tomu Nejvyšší soud uvádí (jen ve stručnosti) následující:

Pod pojmem uniknout trestnímu stíhání je nutno rozumět především jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno (srov. 57/1965 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti učinil soud prvního stupně nesporná skutková zjištění. Především obviněný dobře věděl, že věci, které měl z místa činu odvést pocházejí z trestné činnosti. Ostatně vzájemně se s F. R. znali z předchozí trestné činnosti majetkového charakteru. Bylo mu taktéž zřejmé, že spoluobviněný F. R. by si nemohl předmětné věci pořídit z vlastních zdrojů. Není pochyb, že cílem spoluobviněného bylo z místa činu co nejrychleji „zmizet“. Jestliže obviněný vyhověl jeho žádosti, přistavil osobní vůz a pomáhal mu věci naložit, nepochybně tím spoluobviněnému usnadnil uprchnout s věcmi pocházejícími z krádeže, čímž významně ztížil odhalení jeho trestné činnosti. Přispěl také k tomu, že bude těžší odcizené věci vypátrat. Obviněný původ věcí zatajil i při náhodné kontrole policií, což svědčí o tom, že věděl, že nejde o legálně získané zboží. Nikterak obviněný nenapadá ani výrok o vině trestným činem podílnictví podle § 251 tr. zák., jinými slovy tak dává najevo, že věděl, že mobilní telefon pochází z trestné činnosti. O původu dalších jím převážených věcí tudíž musel také bezpečně vědět. V dané věci pomoc pachateli trestného činu krádeže byla natolik výrazná, že jeho jednání lze kvalifikovat jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Obviněný chtěl pachateli trestného činu krádeže pomoci v tom, aby unikl trestnímu stíhání. Po subjektivní stránce se jedná o úmyslné zavinění, konkrétné o úmysl přímý ve smyslu 4 písm. a) tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 25. June 2008