JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 735/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2006 o dovolání, které podala obviněná J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 3 To 720/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 180/99, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 3 T 180/99, byla obviněná J. S. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění dopustila tím, že „ve dnech 22. 4. -24. 4., 27. 4. – 28. 4. 1998 v O., v prodejně potravin H., spol. s r. o., jako zástupkyně vedoucí s hmotnou odpovědností převzala od pokladních denní tržby v celkové hodnotě 249 000,- Kč, které neodvedla na poštu, nýbrž je použila pro svou potřebu ke škodě poškozené organizace H., spol. s r. o., V. – O., z. a p. se sídlem v O.“ Za to byla odsouzena podle § 248 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody společnosti H., spol. s r. o., O. částku ve výši 249.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 24. 5. 2002 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná J. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Usnesením ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 3 To 720/2002, toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2002 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že především z důkazů provedených v hlavním líčení bylo zjištěno, že měla hmotnou odpovědnost podepsanou teprve v červenci 1998 a v době uvedené v popsaném skutku nebyla na prodejně hmotně zodpovědná, přičemž hmotnou odpovědnost měla její nadřízená vedoucí prodejny svědkyně J. P. Podle jejích slov bylo rovněž zjištěno, že nejméně ve dvou případech od 22. 4. 1998 do 28. 4. 1998 odváděla tržby prodavačka V. K. K tomu dodala, že prodejna nebyla vybavena trezorem, nebylo písemně upraveno, jakým způsobem, kdo a kdy má denní tržby z prodejny odvádět, přičemž podle jejího názoru to byla poškozená, která zavinila vznik schodku na prodejně. Dále dovolatelka zdůraznila, že soud na základě ustáleného skutkového stavu rozhodl nesprávně, jestliže použil právní kvalifikaci podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když k takovéto právní kvalifikaci neměl jediný přímý důkaz a rovněž ani nepřímé důkazy netvořily ucelený řetězec, který by svědčil o její vině. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů pochybily, když pro skutek výše popsaný zvolily nesprávnou právní kvalifikaci.

V závěru dovolání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. 3 To 720/2002, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 3 T 180/99, zrušil a Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné, tomuto podání je však třeba vytknout, že uvedený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť dovolatelkou uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Argumentace dovolatelky je opakováním její obhajoby z přípravného řízení, řízení před soudem prvního stupně a zejména z řádného opravného prostředku (odvolání). S těmito argumenty se zejména soud druhého stupně podrobně vypořádal. Podle slov státní zástupkyně je nutno souhlasit s názorem posledně uvedeného soudu, že obhajoba dovolatelky byla vyvrácena výpovědí svědkyně Ing. J. Š., spolumajitelky firmy H., spol. s r. o., která uvedla, že o neodvedení tržby se dozvěděla až v souvislosti s kontrolou na prodejně v průběhu měsíce května 1998. Z dohody o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování je patrno, že tato byla s dovolatelkou sepsána již dne 1. 11. 1997, přičemž z výpovědi jmenované svědkyně vyplynulo, že tato dohoda nebyla podepsána se zpětnou účinností. Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.

Obviněná J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však dovolatelka v rámci svého mimořádného opravného prostředku soudům primárně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména vadné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na hodnocení provedených důkazů a především vlastní verzi skutkového děje (de facto namítá, že se nedopustila shora popsaného skutku). Teprve sekundárně - z uvedených výhrad procesního charakteru a s důrazem na vlastní hodnotící úvahy o skutkovém ději – činí závěr, že soudy obou stupňů skutek nesprávně právně kvalifikovaly.

Obiter dictum lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která po zhodnocení důkazů učinil a ve výroku svého rozhodnutí vyjádřil soud prvního stupně a která potvrdil odvolací soud, a jejich právním posouzením jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. není nesoulad [vhodné je přitom dodat, že předpokladem trestní odpovědnosti za zpronevěru podle § 248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti (viz rozhodnutí publikované pod č. T 224 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, sešitu č. 8/2001)]. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. června 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 22. June 2006